Alphübel a Rimphishorn, aneb kosa jak z losa

Täschalp nebo-li postaro Ottavan

Letošní první zájezd pro Adventuru nás zavedl do Valiských Alp, konkrétně do Täsche, kde nás vykopl autobus a my dále pokračovali na Täschalp (Ottavan) místním taxíkem. Zhruba za další hodinku a půl jsme dorazili na nově opravenou chatu Täschhütte, dali pivko a překvapivě usli na chatě jak slívy. Ještě že někdo nastavil budíka a my díky tomu nepřišli o večeři, která byla samozřejmě luxusní. Pak jsme chvilku pokecali, ale pač jsme byli hrozně unavení, tak jsme šli raději rychle spinkat.

Pan Dan šlape hustou mlhou

Obávaný a daleký Rimphishorn

Ráno totiž zvonil budík už ve 3:15, ale pač pršelo, tak jsme snídali trochu déle, než to přestalo. Následoval docela dlouhý a drsný nástup do sedla skrze kameny, potok, sněhová pole a nakonec i obrovskou haldu bahna. Cestou jsme samozřejmě zmokli a nad námi se mraky jen a jen honili, až šla hlava kolem. No nic, navázali jsme se na lano a jali se prošlapávat cestu do dalšího sedla, tentokráte Alphübeljoch. Zde jsme se dohodli, že Kuba s Danem to se svými družstvy otočí, pač byla kosa jak z losa, vítr fokal víc než míň a vidět bylo leda tak slušně řečeno úplný hovno. naše úderná jednotka se jala prošlapávat cestu dál po oávaném hřebenu, místy jsem se musel i několikrát prokopat na druhou stranu hřebene skrze 2 metry vysokou převěj. Následoval prudký 40°prudký firnovoledový výstup na samotný vrchol. Že jsme nahoře jsme poznali až podle toho, že to najednou zase klesalo . . . vítr ještě zesílil, hustota mlhy se zdvojnásobila a zima byla už taková, že by i los zůstal raději pod peřinou. Šrouby se potupně houpaly na pokoji na věšáku a tak nezbylo než vykopat do ledu několikrát za sebou hrušku pro bezpečný sestup družstva dolů. Myslim si, že je dobře, že jsme neviděli, kam se dá zahučet. Pak už to byla do sedla relativně pohoda a na chatě jsme byli za chviličku, což ylo moc dobře, neb jsme stihli pivko a zasloužený spánek před večeří. Každopádně jsme se všichni shodli, že vrchol Alphübelu 4209 m n.m. byl pokořen.

Úderné družstvo na vrcholovém hřebínk

Výhledy na majestátný Weisshorn

V sobotu jsme budík rovnou zmáčkli, pač venku vařil mlhu vodník česílko a vyráželi jsme až kolem 6, neboť se to na chvilku roztrhalo. Zopakovali jsme si urputný výšlap do sedla k ledovci, kde jsme se rozděli. Dan s Kubou a jejich družstvy vyrazili směr Alphübel, zatímco naše úderná jednotka se vydala na nekonečně dlouhou tůru po ledových pláních plných utajených trhlin. Makali jsme co to dá, víc než půlku nám pomohla prošlapat jedna místní dvojice a před polednem jsme dosáhli tíženého sedla Rimphisjoch. Pravda, že už jsme byli pěkně na kaši. Po krátkém občerstvení nezbývalo než zatnout zuby a pustit se strmým žlabem vzhůru. Na spodku ležel led přikrytý deskou přemrzlého sněhu, což činilo žlab notně nestabilním a každou chvilku kus té desky odjel dolů. Postupovali jsme stále vzhůru, ale zhruba v půlce závěrečného výstupu nám došel morál, síla i čas a tak jsme to raději otočili. Skála, po které se mělo pokračovat byla celá pod sněhem a i tak nám spouštění za pomocí smyšek a frendů trvalo celou hodinu. Následně jsme se museli přes již notně rozbředlý ledovec plazit celou tu dálku zpátky, načeš si krásný Rimphishorn vysloužil přezdívku Kokotshorn. Zvláště přelez z jednoho ledovce přes hřeben na druhý byl řádně vydatný. Vše se ale podařilo a my se tak mohli těšit na večeři a oslavná pivka a rádlery na závěr.

Závěrený výstup žabem na Rimphishorn

Poslední den nás obloha již od rána nešetřila a tak zhruba polovina šlapala dolů pěšky, zbytek vsadil na osvědčeného taxika, díky čemuž jsme stihli řádné koupání v Schalisee nebo náštěvu Zermattu. Pak už se jen vybral matroš, nafasovalo se pívo a hurá domů.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Silvini Ski Trab tour 2012, aneb kde je nějakej kopec

celý peloton na sedlu Passo Pordoi v Dolomitech

Příprava na další zimní sezonu je v plném proudu a my vyrazili na první letošní soustředění, tentokráte z dílny lišáka Pan Dana. Cílem bylo potrénovat trochu v kopcích na silničních kolech a zároveň projet nejvyhlášenější místa a sedla v Alpách, což se i díky dobrému počasí povedlo. Každá z etap měla nějaký svůj přívlastek a během celé tour získala i vlastní příběh. V následujích řádcích se dočtete více o trase, potu, pádech, vítězstvích, ale i prohrách, co nás cestou čekaly. Už samotný výběr tras, kempů a zajištění doprovodných vozidel pro nás znamenal nejednu těžkou předetapu. Naštěstí se nakonec všechno podařilo a my se tak mohli u Salzburgu sejít na parkovišti u Burger Kingu na předstartovním obědě.  POKRAČOVÁNÍ

Julské Alpy, aneb ať žije Aperol Sprizz

přírodní model Triglavu

pod vodopádem Peričnik

Další letošní zájezd s CK Trip na kolech mířil do mých oblíbených kvetoucích Julských Alp. V noci nás kluci Vašek a Standa převezli do Kranjske Gory, kde jsme byli ubytování. Je to takové malebné horské středisko bez přebytečného hnusu. Předpověď počasí nebyla úplně ideální, ale poprali jsme se s tím po našem a plni optimizmu vyrazili na první etapu, která vedla po cyklostezce do Mojstrany a následně do doliny Vrata pod Triglavem (což je nejvyšší hora Slovinska). Cesta stále pomalu stoupá, místy se sklonem až 25% a hned zpočátku je zpestřena 52 m vysokým vodopádem Peričnik, který padá přes vysoký převis a lze ho tak celý obejít dokola. Na konci doliny je známá turistická a horolezecká chata pod severní stěnou právě Triglavu, která se jmenuje Aljažev dom, kde jsme kvůli dešti venku strávili poměrně dlouhou chvilku, kterou nám zpříjemnily místní pochutiny. Pak jsme zajeli ještě na velkou karabinu a upalovali zpět před další přeháňkou. Odpoledne jsme pak zajeli do Planice, kde se donedávna nacházel největší skokanský můstek na světě (nyní je druhý po norském Vikersundu). Je to poměrně silný zážitek, když se vyleze až nahoru na nájezdovou věž a člověk si sedne na nájezdovou lavičku a představí si, že by se spustil dolů . . . Večer jsme pak využili místní bazén pro regeneraci.

karabina v dolině Vrata

není to lehká práce . . .

V neděli nám počasí přálo více a ikdyž se mraky honily, tak tentokráte nečůraly. My si zopakovali start po stezce do Mojstrany a pak si dali takové malé sedélko a následně sjeli na rozkvetlé louky do Zadné Radovny, kde vede pod horami taková tajná cesta. Ta nás dovedla až do městečka Bled ke stejnojmenému jezeru, kde na nás čekal bus s polední pauzou. Odpoledne jsme pak přejeli k dalšímu jezeru na druhé straně Julských Alp, konkrétně k Bohinjskému, kde nás opět čekal bus a vyrazili jsme domů do bazénu. Večer se započal zvrhávat velmi rychle díky  nekonečným zásobám Aperolu u Brňáků a následná afterpaarty, která se odehrála v přilehlém baru se také asi dlouho opakovat nebude . . . Aperol Sprizz tekl proudem tak dlouho, až došel pomeranč a poslední rundu jsme museli zvládnout s citrónem. Na obhajobu je nám předpověď počasí, která byla na následující den zcela tragická.

v dolině Radovna

u Bohinjského jezera

Ráno sice všechny bolela hlava a hledali peníze, ale za to bylo relativně krásně a tak jsme se rozhodli dát si časovku nahoru na slavný Vršič do 1611 m n.m., což bylo 12 km s 14-16% stoupáním. Bojovali všichni, někteří více, jiní méně, ale nakonec se zadařilo tak nějak všeobecně. Jen škoda, že nahoře začalo přeci jenom pršet a tak sjezd dolů nebyl tak příjemným zážitkem, jak jsme si původně asi slibovali. Každopádně ždímačka jela naplno a odpoledne pojistil bazén se saunou.

před startem etapy

do sedla Vršič vyjel i Kraťas se Standou

Poslední den jsme přejeli do Itálie k Lago di Predel, kde ovšem zrovna vrcholila jedna z mnoha bouřek a tak jsme busem raději sjeli do Tarvisia a pak se první skupinka statečných vrhla do boje s přírodními živly, druhá ji následovala od známých jezer Fusine pod Mangrtem. Tam nám sluníčko chvíli přálo a nechalo nás pokochat se krásou zdejšího prostředí. Pak už se obloha ale nekompromisně opět zatáhla a proudy vody nás bičovaly až do konce. I tak se nám ale podařilo udělat spoustu krásných etap a Julské Alpy pro nás zůstaly malebně tajemné.

Více fotek najdete zde: FOTOGRAFIE

Marmolada, aneb jak to šlo jak po másle

tak kudy to zítra půjdeme?

Passo Sella

začátek ferraty

hřebenová partie

ledovcová část výstupu

Marmolada

přísný žlábek

kde že je ta ferrata?

Doma jsme pobyli sotva den a už jsme zase frčeli zpátky do Itálie, tentokráte už do Dolomit a konkrétně na jejich nejvyšší horu - Marmoladu, která se tyčí do výšky 3343 m n.m. Po nočním přesunu přes Brenner jsme si projeli sedlo Sella a dole pak dali v Canazei tradiční ranní kávičku. Mile nás překvapilo, že měli otevřeno už od půl sedmé a postupně se sem sjela celá vesnice. Po snídani jsme ještě vyjeli nahoru do sedla Fedaia k stejnojmenému jezeru, kde jsme v místní chatě Rifugio Marmolada Castiglioni bydleli. Venku bylo nádherně, tak jsme vybalili a vyrazili na protější kopec na jednu z nejtěžších ferrat v Dolomitech, konkrétně Via delle Trincée, která vede až na Bec de Mesdi do výšky 2727 m n.m. No začalo to pěkně zostra a tak jsme přišli hned o dva kousky, kteří raději zvolili cestu okolo. My si to pěkně dávali skrze stará opevnění a mostky z první světové války nahoru a dolů po ostrém hřebínku s překrásnými výhledy přímo na celý masiv Marmolady. Pravda, že chvílemi se nejeden človíček strachy potil, ale vše jsme zvládli a pak sestoupili dolů po loukách zpět k jezeru. Následovala bohatá večeře a slastný spánek.

V neděli jsme totiž vstávali už v 6 ráno na snídani, abychom v 7 mohli vyrazit. Nejdříve jsme došli nahoru ke konci lanovky, kde jsme dali ranní občerstvení a pak už jsme šlapali vzhůru skrze sněhová pole. Viditelnost sice nebyla bůh ví jaká, ale jinak to docela šlo. Po chvíli došlo i na mačky, sedáky, cepíny a hlavně navázání na lano, neboť jsme byli už na ledovci. Tím jsme stoupali pozvolna vzhůru až ke žlabu s ferratou, která však byla na většině míst zakryta vysokou vrstvu sněhu a ledu. No nic, tak jsme si trochu zalezli a odjistili si to sami. Zhruba po hodince jsme byli nahoře na hřebenu a už po chvilce jsme došli až na samotný vrchol ke kříži. Zde jsme posvačili, udělali pár foteček a vyrazili zase dolů. To ten žlábek byl poněkud horší, ale nakonec taky s úsměvem. Seběhli jsme dolů, dali pivko u lanovky a pak ještě seběhli dolů na naši chatu. Vrchol byl úspěšně za námi. V Canazei jsme se stavili ještě na pizzu a pak to mastili domů co to šlo.

Více fotek naleznete zde: FOTKY

Lago di Garda, aneb jak nás tentokráte Grapa předběhla

ferrata vedená kaňonem pod Drenou

Původně jsme měli vyrazit na ferraty do bájných Dolomit, ale poněkud nešťastný průběh letošního jara, kdy napadlo přes dva metry nového sněhu, nás donutil změnit destinaci na oblíbené a slunné Lago di Garda do přístavního městečka Riva del Garda. Po nočním přesunu se zajížďkou do Varů jsme se ráno nasnídali v údolí Adige a vyrazili na první ferratu do kaňonu z městečka Dro. Hravá zajištěná cesta vede úzkým vymletým korytem potoka po umělých stupech. V horních partiích je pak zpestřena dvěma Tibetskými mosty, takže o adrenalin není nouze. Jako protažení po dlouhé cestě byla dokonalá. Navíc končila u hradu Drena, takže si naše pivní posádka mohla dotankovat palivo do žíly v přilehlém baru. Pak jsme se autem přesunuli nad Arco k jezeru Lago di Lagel a těšili se na ferratu Congresso 92°. No jo, ale ono se spíše jedná o nezajištěnou cestu po hladkých exponovaných plotnách, takže o strach nebyla nouze. Naštěstí vše dobře dopadlo a večer jsme mohli vyrazit na první litránky vína a pizzu.

Tibetský most

Druhý den jsme vyrazili rovnou z Rivy starou silnicí směr Pregassina, ze které jsme pak vystoupali ferattou nahoru na Cima Capi, kde bylo spousta zajímavých objektů k pozorování. Po dosažení vrcholu jsme pokračovali na Cima Rocca, což je vrcholek celý prošpikovaný tunely z dob první světové války a pak seběhli tajnou ferratou 671 dolů do Biacesy, kam jsem ráno převezl auto. Vyprávění o cestě pivních znalců a malých soukromých pivovarech nás natolik vysušilo, že jsme kvapem zajeli na Lago di Ledro, kde jsme dali pizzu a vytoužené pívo, několik bláznů dokonce ponořilo své tělo do ledem chlazeného jezera. Večer jsme pak vyrazili do víru velkoměsta, nejdříve na luxusní koncertík a pak na oblíbenou pizzu a hektolitry vína.

Cima Capi na Lago di Garda

malý velký vrchol :D

Dosso d´Abramo

V pondělí jsme vyrazili nahoru na masiv Monte Bondone, kde jsme měli v plánu ferratu Pero Degasperi, ale bohužel v půlce nástupu nás čekala cedulka, že cesta je uzavřena, což jsme chtěli tak trochu bojkotovat, ale narazili jsme na další cedulku, kde někdo dopsal, že tam fakt nejsou lana. To nás tak trochu přesvědčilo a otočili jsme se, abychom mohli změnit plán trasy na krátkou, ale úderně těžkou ferratu Giulio Segata na Dosso d´Abramo. Jedná se o krásný výlet v horském masivu, který je právě zakončen onou stěnou. Zde nás také čekala cedulka, že je zavřeno, ale měli jsme možnost si celou trasu prohlédnout a vzhledem k tomu, že jsme ji neshledali nijak poškozenou, tak jsme se do ní pustili. V půlce se to dá ukončit a tak nám někteří dezertovali, ale pár nás to dolezlo, takže to můžeme považovat za úspěch. Jo a mimochodem, taky jsme během celé akce stihli sehnat bagr a jeřáb. Odpoledne jsme nakupovali v Arcu a následně se vykropili Grapou v kempu, neb jsme slavili jedny narozeniny a jedno čerstvé narození malého cvrčka. Nakonec došlo všechno, co jsme měli a tak musela přijít ještě trestná výprava do velkoměsta, ze které se v některých z nás vracela domů místo krve grapa a místním ještě dlouho bude znít píseň It´s long way . . .

rozkvetlé louky na Monte Albanu

mohutný převis, kterým vede ferrata

Ach ta hlavička makovička, to je děs. Slunce, milióny zatáček a nás čekal výlet autem přes vysoká sedla k další ferratě Gerardo Sega, jenž je vedena obrovským a mohutným převisem kolem vodopádu. Cestou jsme opět sháněli jeřáb. Nahoře jsme se pak rozdělili, zatím co hlavní grupa vyrazila skrze kopřivy do sedla, já se proběhl pro auto. Večer jsme opět zašli na pizzu a pak už do pelechu.

sestup do Mori

Poslední den jsme měli v plánu famózní ferratu nad Mori Monte Albano. Během nástupu nás zastavilo několik místních, kteří nás přesvědčovali, ať tam nechodíme, že je to zavřené. To potvrdili i cedule u začátku, kde bylo dokonce napsáno, že při porušení zákazu hrozí vyhoštění. A tak jsme do toho raději nešli . . . vzali jsme to pěkně na okolo sestupovou cestou a dolů si to pak dali doplňkovou ferratou, která díky sestupu nabrala také drsnější charakter. Následně jsme prolezli celé město, abychom zjistili, že krom piva nic jiného nemaj a tak jsme se přesunuli až na Brenner, kde už pizza proběhla. Tím jsme ukončili celej vejlet a vrátili se plni zážitků opět dom.

Více fotografií naleznete zde: FOTKY

Svatomartinská zákoutí, aneb jak jsme se brodili sněhem

romanticky zasněžené Seewaldsee

Letošní první kola mě s CK Trip zavedla do oblasti Dachsteinu, konkrétně do hroské vesničky Sankt Martin am Tennenhebirge. Počasí je letos na jaře poněkud divoké a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Zima a sníh nás přivítali v oblasti Solné komory v lázeňském městě Bad Ischl. Samotného mě překvapilo, že se ve 4°C nad nulou a setrvalém dešti chtělo někomu na kolo, ale jak se později ukázalo, zdatní sportovci byli všichni tělem i duší. Snažíce se kličkovat mezi kapkami deště jsme dojeli k Hallstattskému jezeru, které jsme již lehce namrzajíc objeli a zamířili až do malebného hornického Hallstattu, proslulého svojí kostnicí a solnými doly. Pravda je, že na prohlédku se zmrzlými prsty už moc chuti nebylo. Po nasednutí do busu a odjezdu na ubytování se symbolicky hustě rozesněžilo.

kdo si hraje nezlobí

Ráno nás přivítala zasněžená louka a teploměr ukazoval přesně 0°C. Ani to nás neodradilo a s vidinou slunce jsme vyrazili na další etapu. Míra nás odvezl až na kopec nad Pichl a my pak v lehké vánici pokračovali už na kole po rozkvetlých loukách. Po chvíli poslední chumelenice pominula a my se začali postupně zahřívat i díky stoupání na jezírko Seewaldsee. To bylo krásně celé zasněžené a tak jsme po občerstvení na místní salaši zase sjeli dolů a po místních loučkách se přesunuli až do údolí řeky Salzach, kde jsme po cyklostezce přes Golling dojeli až do Scheffau. Zde už na nás čekal Míra a odvezl nás busem na výbornou večeři.

a já tam budu dřív

Každopádně další ráno už zase bylo tepleji a tak jsme mohli vyrazit busem do Radstadtu a následně už na kolech přes Forstau romantickým údolím až k salaším Forstauwinkl. Zde končí cesta až v ledovcovém karu a jak jinak, než že všude bylo mraky sněhu. Tak jsme neváhali a postavili luxusního sněhuláka, ze kterého jsem musel udělat Paní Sněhulákovou (připlácl jsem ji kozy). Pak jsme se nafotili a upalovali zase dolů až do údolí řeky Enns, kudy jsme jeli opět přes Radstadt až do Altenmarktu, kde je luxusní nový aquapark, do kterého jsme se vydali zrelaxovat.

sjezduju často, sjezduju rád

Sobota už byla doslova teplá a tak jsme se odvážili do Werfenwengu na lonovku a vyjeli s ní až do 1800 m n.m. na Bischlinghöhe. Výhledy na celé Taury, Dachstein, Tennengebirge i Hochkönig nám úplně zamaskovali, že je všude ještě strašně sněhu a tak jsme si po sjezdovce trochu i zasjezdovali. Pak jsme to sjeli dolů až se od kotoučů kouřilo :D Následovalo jezírko a panoramatické louky s výhledy, až jsme sjeli dolů do Hüttau a pak to přejeli do Martina na další luxusní večeři.

výhledy na Hochkönig

Poslední den nás opět probudilo sluníčko a my se nechali odvést busem znovu do Werfenwengu. Tentokráte jsme ale vyrazili na druhou stranu údolí k horským salaším, od kud byly nádherné výhledy na masiv Hochkönigu. Pak jsme sjeli dolů do údolí řeky Salzach a následně ještě zajeli do krásného údolí Blummbachtall, do kterého vede stará smaragdová cesta, plná tunelů a skalních galerií, vedoucí až doslova do skal. Zpátky jsme se pak vrátili až k hradu ve Werfenu, kde na nás čekal opět Míra a my tak ukončili naše putování. Fotografie ze zájezdu naleznete zde:   FOTKY

Lesní běh Kalichem, aneb jak kluci řádili

Naše hvězdná sestava po závodě

Tuto neděli se uskutečnil tradiční už 36. Lesní běh Kalichem pořádaným obcí Koberovi v obci Besedice nad Malou Skálou. Na celou akci jsme dorazili čtyři členové (Já, jedla, Bruno a Jáchym), Pedro přes sliby nemohl, neboť byl prý moc unaven :-) V sobotu jsme se totálně zničili na silničce a vzhledem k tomu, že jsem třeba letos ještě nebyl běhat, tak jsem tak nějak tušil, že ta desítka v náročném terénu nahoru a dolů skrze skalní bludiště nebude úplně ono. Už při rozklusání jsem tak trochu bojoval s tím, zda by nebolo rychlejší a méně namáhavější přejít do chůze, ale spousta známých kolem trati mi dávala naději, že to dam. Pak přišlo na řadu rozcvičování. Musel jsem být hodně opatrný, abych si někde neutrhnul kus špeku. Při oblékání jsem vytáhl svůj největší trumf. kompresní tričko od Tomase. Najednou jsem byl hubený jako laňka s vyrýsovanými svaly, že jsem měl sám ze sebe až strach. Bohužel kompresní tkanina nevydržela dloho a zhruba po 20 minutách se nekompromisně v oblasti břicha vyboulila směrem dopředu, ale tak, že zbytek zůstal kompresní, čímž bylo dosaženo dokonalého kontrastního efektu mezi hrudníkem a břichem. Prostě sem vypadal jako v šestym měsíci. Jedla se furt usmíval, Bruno neustále odbíhal na záchod a já zoufale sledoval, jak fronta u stánku s buřtama a prasátkem likviduje moji bezelstnou motivaci doběhnout do cíle.  POKRAČOVÁNÍ

Ötztalské Alpy na skialpech, aneb kdo najde Ötziho kule

cestou na Similaun

Opičákův poslední výhled

Kvůli nepřízni počasí jsme museli původní plán na Haute Route přeložit na příští rok a tak jsme jako malou náplast vyrazili do Ötztalských Alp, konkrétně do Ventu. Cesta byla celkem v pohodě, až na přiblblý Rakušany, co když viděj cedulku pozor zácpa, tak ji fakt udělaj, takže jsme to brali po výrazně rychlejších okreskách, kde jsme zaznamenali několikeré předjetí od cyklistů, pastvu koz, popeláře, krásné louky a tisícero červených na semaforech, takže jsme se zase vrátili na ten jejich slavnej autobahn. Ve Ventu jsme nechali Bohouška a vyrazili nahoru na první chatu Martin-Busch Hütte do 2501 m n.m. No co vám budu povídat. Nevyspalej po nočním řízení jak voják na hlídce a do toho opruz traverz, puchejř na noze a navíc jsem se nenamazal, takže spálenej jak nebožtík při kremaci. Naštěstí bylo krásně a byly výhledy na krásné zasněžené kopce kolem i se spoustou lavinových sesuvů. Naše chata, na kterou se nám nepodařilo udělat rezervaci, nás přeci jenom přijala a já byl šťastnej jak blecha, neboť na tu další bych už asi nedoťapal. Rakouská polopenze a pár rádlerů spolu se spánkem spravili náladu velmi rychle.

výstupový hřebínek na Finailspitze

hledání Ötziho kulí

Druhý den jsme ráno za vymetené oblohy vyrazili nejprve přes ledovec na chatu Similaunhütte do 3019 m n.m., kde jsme odložili přebytečnou zátěž a nadále pokračovali na pásech na kopec Similaun, který se ční do výšky 3606 m n.m. Posledních pár metrů už jsme museli lyže sundat a dokončit to v mačkách. Přímo na vrcholu je krásný kříž, kde jsme se samozřejmě fotili jako o život včetně Pana Opičáka a Pana Zajíce. Cestou dolů jsme se s Martinem rozhodli sjet si to o trošku z větší výše, než ostatní. Krásnej svah přefoukanýho sněhu na čistém ledu o docela slušnym sklonu sliboval pro můj kolejnicový oblouk velkej zážitek. Nakonec, ku překvapení všech, se svahem válel jak čuně při baheních orgiích úplně někdo jinej :D Níže se k nám přidali ostatní a poctivě jsme si zaobloukovali až na chatu. Pomalu, ale jistě, jsem začal oceňovat sílu nových lyží Ski Trab Stelvio. Na chatě nás přivítala tajemně krásná a mladá chatařka a už jsem mastil pro rádlera, aby nám na terásce při slunění nevyschnul jazyk. No a jak tak koukám na fotky z vrcholu, tak mi došlo, že jsem tam nechal Pana Opičáka . . . se slzou pod okem započala organizace velké záchranné akce . . . no prostě sem poprosil chlapíka, co šel ještě na vrchol, jestli by mi ho nedonesl a on, že jo :-) tak jsem mu koupil aspoň radlera a Pan Opičák mohl výjimečně s náma na večeři vést chytré řeči.
  

východ slunce nad Similaun Hütte

Finailspitze 3516 m n.m.

V sobotu se nám z pelíšků vůbec nechtělo, ale při odpovědi na otázku: "Jak tam je? Zase hnus!", nám ani nic jiného než vstát a vyrazit na další velkou tůru, nezbylo. Nejdříve jsme sjeli kousek dolů po ledovci a pak započali stoupati do sedla, kde v roce 1991 nalezli dnes už populárního Ötziho. Kdo ho nezná, tak jde o člověka z doby zhruba 5300 let před naším letopočtem, který byl v těchto místech nejspíše zbaběle střelen do zad a přikryt na věky věků ledovcem. Ten ovšem v poslední době odtál a tak se jeho dokonalou mumii podařilo najít. Nyní leží v lednici v muzeu v Bolzánu, kde je vše náležitě popsáno a zdokumentováno. Ti, co ho našli, mysleli, že se jedná o nějakého horolezce a tak ho vykopali ven z ledu pomocí cepínů a zřejmě mu při tom ucvakli kulky, které se doposud nepodařilo najít. Nejedna žena totiž touží po tom, že kdyby se ony kulky našli a podařilo se získat genom z jeho zmrzlých spermií, tak by rády donosily a vychovaly dítě s pravěkými geny. Inu, úkol pro nás statné chlapy, samozřejmě s asistencí něžného pohlaví, abychom případný nález nějak nepoškodili a řádně identifikovali. No, jak bych vám to tak řekl. Hledali jsme dlouho a řádně, ale nic jiného, než dva malé kuřecí salámky jsme nenašli a když jsme malým ochutnáním zjistili, že jsou stále v dobré kondici, tak jsme je i snědli. Následoval krásný výstup do 2/3 kopce na pásech a pak už po hřebeni na mačkách a s cepínem až na samotný vrchol Finailspitze vysoký 3516 m n.m. Z vrcholového úzkého hřebínku s dominantním křížem byl překrásný výhled na celé Alpy. Samozřejmě, že jsem nahoře opět nechal Pana Opičáka, ovšem tentokráte jsem na to přišel dříve a vrátil se pro něj sám. Dolů jsem se rozhodl opět otestovat své uměmí sjezdem s poněkud vyšším startem než ostatní a zadařilo se, svah mě udržel a lyže překvapivě taky. Dole v údolí nám pak bylo líto ukončit tůru brzkým návratem na chatu a tak jsme si ještě vyšlápli do sedla pod Similaun a z něho teprve sjeli definitivně na terásku. Odpoledne jsme věnovali přemýšlení pod peřinou, aby se večer mohla strhnout zábava živená vyprávěním neuvěřitelných historek o známých i neznámých, zvláště když nás svoji návštěvou obdařil Dušan se svoji novou múzou.

kde že je ten sníh?

výstup do sedla k Ötzimu

Poslední den nás trochu vystrašila změna počasí a vítr silnější než silný, tak jsme zopakovali návštěvu Ötziho a pak si sjeli ledovec do vedlejšího údolí k Hospitzu, kde bohužel končil sníh a my tak museli absolvovat v ostrejch s lyžemi na zádech celou soutěsku až chatě Rofen, kde už to zase šlo nasadit a nechat se odnést na širokých prkénkách až dolů do Ventu k autu. Nádhera, domů to už jelo samo a za námi byl další velmi podařený skialpový výlet. Nechci nic slibovat jo, ale asi jsem tomu konečně naplno propadl :D

Na více fotek se můžete kouknout tady: fotky Mára
                                                             fotky Šimi a Katka
                                                            VIDEO Šimi a Katka

Jejky, jejky, Silvretta, aneb já tu holku fakt žeru

Ještě ani pořádně neskončila běžkařská sezona a už je tu ta skialpová. My se rozhodli vyrazit s našim Adve teamem do Rakouska na Silvrettu. Z původních 25 horlivých slibotechen zůstalo zlaté jádro osmi vyzrálých a řádně uležených kusů. Ti, co se na to vykvákli, nechť jim je trestem to, jak jsme si to krásně užili a že nám tam vůbec, ale vůbec nechyběli. Vyjeli jsme kolem půl třetí ráno z Jablonce, projezdili celou Prahu, abychom tu pakáž sesbírali a pak už valili skrz helmuty do Rakous. Holky trochu prudili, že chtěj čůrat, tak sem jim slíbil, že jim na pumpě zastavím, stejně jsem potřeboval koupit dálniční známku. No jo, ale pumpa nikde. A pak najednou cajti. Kurvy to jsou, čekali v zůžení, kde musí jet každej pomalejc a kontrolovali právě ty známky. No přátelé, co vám budu povídat, žlučníkovej záchvat ani infartk mi neuvěřili a tak jsem musel vyskládat na prkno 120 éček. Hnus. Fakt mě vytočili, pač to bylo asi 20 metrů za čárou a čekali tam jak pavouk na mouchu. No nic, dojeli jsme do Partenu k lanovce, nabalili batohy a nechali se vyvést lanovkou a pak mikrobusama skrz tunely dojeli až k druhé přehradě. Řidič je hovado, pač s

námi jel asi kilem a ani neměl zrcátka, pač by se s nima dovnitř do toho tunelu nevešel, jak je uzoučkej. Za přehradou jsme nandali lyže, přebruslili ji a pak už na pásech mazali nahoru na chatu. Měl jsem nějakou chřipajznu, tak jsem byl rád, že jsem tam vůbec vylezl. Ve dveřích mě už vítala má Slovenská žena Andrejka s pomocnicí Luckou. Ten její hlásek mi už začínal chybět. "Jejky, jejky Marečku, ty už jsi tady, no to Ti hned musím donést Rádlerik, no ježišmarjá, honem honem Marečku, už letím!!!"

Nevim kolik toho koksu bere, ale naspídovaná je fakt luxusně. Hned od večeře nastartovala Bára kytaru a zvláště Mamka se rozpívala jak Fredie Mercury za mlada, takže bylo o zábavu postaráno. Já nemohl mluvit, tak jsem si musel vystačit pantomimou. "Jejky jejky Marečku, ty si přestal mluvit, to Ti musim donést rychle panáčka!" řekla a několikrát udělala Andrejka. Prostě Češi válcují chalupu. Bylo docela fajn sledovat místni guidy, jak žárlej.

V pátek bylo od rána tak nějak zle nepěkně a mě to ani nevadilo, potřeboval jsem se dospat a doléčit, takže jsem vylezl z brlohu až kolem druhé odpolední :-) To už venku probíhalo velké procvičování záchrany zasypaného v lavině a vyprošťování z trhliny, tak jsem se jen rychle přidal, abych se konečně probudil. Po tom všem jsme skončili, kde jinde, než zase na baru a propařili s kytarou celej večer. Průšvih byl, že už jsem mohl mluvit a kdo mě znáte, tak si to asi umíte představit . . .

V sobotu nás vytáhlo z pelíšku sluníčko a vymetená obloha, tak jsme rychle nabalili bágly a už mazali na vejlet. Nejdřív pěkně do kopce směr Dreilenderspitze, kde jsme šlapali jak husičky po ledovci až do sedla, tam jsme se navázali a po krátkém sjezdíku pokračovali do dalšího sedla. To už bylo poněkud hustší a museli jsme hodit lyže na bágl a trochu si i zalézt. Bohužel jsme zjistili, že

není pro nás na druhou stranu sjízdné, tak jsme dali přednost ústupu a ledovci pod náma, který měl relativně málo trhlin. Pro většinu to byla první zkušenost sjíždět dolů na laně a tak nebylo o komické momenty nouze. Zvláště mamka s Bárou se tam furt válely, jak čuníci někde v bažině. Další svah už jsme riskli a užili si krásného prašanu. Následoval další výstup do Tirollerscharte skrze jeden takovej míň stabilní svážek, takže šli všichni ve

skupině a jen mě, jako bratwursta poslali napřed, abych to otestoval, že prej když to udrží mě, tak i autobus. Nahoře jsme si udělali přednášku na téma Tokáš, tokám, tokáme zaměřenou na podobnost ucha s frndou a dolů to pořádně rozparádili. Šířka svahu byla jak dělaná pro můj specielní kolejnicový oblouk. Po příjezdu na chatu jsme opět rozjeli koncert live hned na terase a bylo to jako vždy velký. Holky slovenský kolem nás běhaly jak za mlada a všeobecně vládla dobrá nálada. Pak jsem přijmul sázku, zda do jedné minuty sežeru celou tatranku na sucho tak, abych měl prázdnou pusu a věřte nevěřte, dal jsem to za 1:06. No budu muset ještě potrénovat. Na řadu přišli i tanečky a . . .

Poslední den jsme se rozdělili na dvě družstva. Pan Dan s děvčaty vyrazil na pohodičku na protější svah za lyžováním, my to vzali na ledovec a skrze trhliny se prodírali v lehké mlze směrem nahoru k Piz Buinu. Mě se po těch pařbách tak nějak vrátila nemoc, takže jsem supěl jak zabržděná lokomotiva a co 20 metrů ze sebe vyplivl nějakej zelenožlutej chrchel o velikosti pinpogového míčku. Ble. Síla a krása hor však byla silnější a tak jsem ťapal dál. Těsně pod sedlem se najednou nebe rozthlo a nezbyl ani jeden mráček. No prostě azuro a paráda.

Dolezli jsme na vrch, pokochali se, a pak si náležitě užili dlouhatánský sjezd až dolů k přehradě. Přes tu už to byl opruz, a tak jsme pak v hospůdce museli zchladit žáhu a počkat na druhou skupinu. Dolů jsme zas jeli skrze tunely, a pak už Bohouškem domů. Cestu nám zpříjemnila hra na takovou normální rodinku, kterou kdyby někdo slyšel, tak se z blázince asi už nedostanem . . . No prostě děcka díky a zase někdy, bylo to good.

Fotogalerie a vide: fotky já

fotky Valča

video tatranka a Márův oslavný tanec

fotky Martin

fotky Mamka

fotky Bára