Bernské Alpy, aneb jak s námi byla Therese Johaug

Po dvou dnech doma strávených kancelářskou habaďurou jsme vyrazili konečně taky někam na dovolenou. Vybrali jsme Bernské Alpy ve Švýcarsku a jako posilu do našich řad (já, Pan Dan a Šárka) přibrali mladou a ještě stále asi nadějnou biatlonistku Báru, která si na poslední chvíli vyměnila místo s Therese Johaug. Nakoupili jsme plné auto jídla, počkali dvě hodiny, až dopere myčka a pak s tradičním zpožděním asi pěti hodin vyrazili na cestu. Tu nám zpřájemnilo lehké bloudění a focení se na policejní radar a tak jsme nakonec skončili na našem oblíbeném sedle Furkapass ve tři ráno a poprvé vyzkoušeli, jaké je to spát v Bohouškovi ve čtyřech.

Ráno jsme solidně posnídali, přejeli na Grimmelpass a ještě kousek dál na chatu, kde jsme auto definitivně opustili a kolem jedné typické České mordparty s batohama 50 kg, která se neúspěšně vracela s tím, že se to boří a že jsou zapadané trhliny, vyrazili vzhůru za dobrodružstvím. Ledovec byl fakt humus, navíc střídavě sněžopršelo nebo co to bylo, bylo to nějaký delší než to předtím vypadalo a navíc ty díry někdo přikryl prostěradlem, takže jsem se do nich během výstupu na chatu párkrát (asi 8x) podíval. Není nad to prošlápavat si cestu po kolena v novym sněhu. Chata Oberaarjochhütte ve výšce 3258 m n.m. nás nakonec zachránila. Já byl úplně na sračky, Dan se Šárkou na tom taky nebyli nejlépe, jen nás relativně potěšila Barča, o který v kuloárech kolovalo, že je to nesnesitelná kráva a ona se z ní zatim vyklubala docela příjemná společnice na chatu, co se nebojí sněhu a umí chodit i v ledu. Místní chatař, lehce podívínského charakteru nás ubytoval i nakrmil a my tak mohli jít spát.

Ráno nás probudilo sluníčko a krásné výhledy na Walliské Alpy, jen nám tak nějak nybylo úplně do smíchu. Tak nějak jsme se nakazili od Šárky francouzkým morem, jehož projevy a účinky měli několik stádií a postupně jsme s nimi všichni jeden po druhém procházeli. No hnus, co vám budu povídat, v krku žiletka, v hlavě meloun, rýma jak oceán a nos jak struhadlo, k tomu člověk slabej jako dítě před porodem. Nenechali jsme se ale odradit a pokračovali dál. Čekal nás opět dlouhý přesun skrze zapadaný ledovec, takže jsme opět objevovali trhliny asi jako vojáci zkoušejí nohou, zda tam náhodou není nášlapná puma. Nakonec jsme dosáhli sedla, ze kterého to bylo dolu docela vostrý a asi jednu dýlku jsme museli i slanit a na hlavách nám chtělo skončit pár menších i větších kamínků. Chatařka se pak divila, kudy že to jdeme, že se tu prý už letaletoucí nechodí, že je to moc těžký. Následovaly asi dvě hodiny sutí, co si z ní místní armáda udělala střelnici a tak jsme chvílema doslova museli kličkovat mezi nevybuchlejma raketkama. Každopádně jsme dorazili na krásnou a luxusní chatu uprostřed hor se třema ženskejma a poodovou rodinnou atmosférou, kde jsme se celé odpoledne opalovali a pak dlouho do noci hodovali. Za zmínku snad jen stojí to, že Barču jsme pro její blonde haare - wunderschön - přejmenovali během karetních her na Edu a já somozřejmě zase jako vždycky všechno prohrál.

Další den nás čekal první velký výstup. Za rozbřezku jsme vyrazili a poměrně brzo se začali na ledovci opět propadat do hlubokého sněhu. To vše ještě šlo dokud jsme nedošli do mega změti trhli a seráků, kterou bylo zapotřebí nějak proběhnout. Až na dva propady do hlubin študákovi duše se to, ač nechápu doteď jak, podařilo. Pak ještě následovalo nekonečné boření se po kolena až do sedla, ze kterého započalo mixové lezení po hřebenu směr vrchol Grosses Fiescherhornu 4048 m n.m. Za kótou 4011 m n.m. nás zastavilo slanění z obhozeného většího kamínku, na které nebylo morálu, hlavně pak času a ani sil. Francouzký mor si vyžádal naše historicky první otočení takový kousíček pod vrcholem . . . I takhle jsme se sotva doplácali v podvečer zpátky na chatu. Bez sněžnic už jsem nikdy nejdu. Odměnou nám byl spánek, luxusní lazaně a opět spánek. Jediné co si před usnutím pamatuji je, že jsem koukal na Edu a přišlo mi, že je to docela hezká holka.

No a tak ráno otevřu oči a chci se opět nechat potěšit, jenže namísto té krásky ze severu jsem koukal na něco tak strašně neuvěřitelně velkikánského, že se tomu snad už ani nedalo smát. Opuchl jí totiž spodní ret takovým způsobem, že by si do něj mohla s klidem dát po vzoru černošek celý talíř. S Pan Danem jsme se shodli, že by se tam dal strčit možná i hrnec :-) No každopádně my nevypadali o moc líp, zvláště Šaruš se ji snažila notně sekundovat. Bylo sice krásně, ale opět připadlo a náš zdravotní stav se stále zhoršoval, tak jsme se rozhodli pro návrat k dědkovi. Tentokráte jsme to obešli po ledovci, trochu si opět zaskákali a zapadali do trhlin a mohli se tak těšit na dědkovi stejné příběhy, ketré jak jsme zjistili, vypráví pořád stále dokola všem, co přijdou. Škoda jen, že si nepamatoval, že jsme tam už před dvěma dny byli.

Následující den ráno vyběhla Šaruš s Danem díky zlepšujícímu se stavu na kopec nad chatou s názvem Oberahorn, ze kterého měli krásné výhledy, zatímco my dva s Edou bojovali v posteli s bacily jako Mach se Šebestovou. Sestupovali jsme opět skrze mrtě trhlin, ale nakonec se nějak podařilo prokličkovat a úspěšně se doplazit až k autu. To pravé dobrodružství ale terpve přišlo. Zkušeně jsme zorientovali mapu a vyrazili po tenké bílé silničce skrze hory. Po 12 km stoupání plného úzkých serpentin přišel bez předchozího varování zákaz pokračovat dál. Že prý jen pro místní busy. No nic, závora tam nebyla a tak jsem si dali nezapomenutelný výjezd autem až na Grosse Scheidek. I krávy kolem cesty vrtěly hlavou, jak jsme se tam s Bohouškem dostali. Každopádně našemu prostupu vystavil stopku protijedoucí autobus, ketrý nás nechutným způsobem vytlačil mimo vozovku. Občas je v životě zapotřebí klika a my ji zrovna měli, takže jsme to nakonec do toho Gründelwaldu přejeli a obešlo se to i bez pokuty, ale popravdě řečeno, měl jsem stažený půlky víc než na skále . . . Tak jsme se z toho nějak zaradovali, až jsme započali otevírat jednu flašku vína za druhou (hlavně že jsem říkal, že se nesmí otvírat, pač je vezu do Randy jako dárek), holky jsme poslali spát a Pan Dan postupně proměnil večer a noc ve One Man show, kdy hrál loutkové i naivní divadlo v jednom a já se mohl potrhat smíchy. Méně už pak spolubydlící v kempu, které to prý budilo nebo co a tak na nás přišla správcová s hadicí a křičela na nás Stop Paarty. My byli ale v pohodě, pač jsme si nasadili čepice přes oči a měli jsme pocit, že nás přece nemůže vůbec vidět . . .

Těžká rána opilcova, pročpak mě tak bolí hlava? Čekala nás opice jak řemen a tak jsme celý den strávili léčením a nakupováním. V rámci recidivy jsme pak holky alespoň naučili záchranu z trhliny a koupili jim na večer flašku medoviny, aby nebyly tak nasraný, že jsme jim včera vypili i nevyčerpatelné zásoby.

Poslední den naší dovolené jsme strávili v Lautenbrunnenu, kde jsme zavítali do věhlasné vodní soutězky, která je asi největší co v Evropě znám, pak jsme se šli vykoupat do vodopádu a lanovkou a vláčkem si zajeli do vesničky Mürren na oběd. Röstti mit Bratwurst sice splňovalo chuťové požadavky, ale ne tak hladové, takže jsme vzali stečí ještě místní coop, Eda si koupila krásný podkolenky jak od švadlenky a v dešti jsme se přesunuli přes Grimmelpass do naší oblíbené základny v Randě v kempu Atermenzen, kde jsme zakončili naše putování jak jinak než večírkem na rozloučenou.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

Wilder Kaiser, aneb je to jen turistický chodník

Další letošní zájezd s CK Adventura mě zavál na hranice Rakouska a Německa do romanticky divokého a rozeklaného pohoří Wilder Kaiser. Úvod nebyl úplně povedený, pač jak jsem dojel na parkoviště u Wochenbrunneralm, tak začalo chcát jak kdyby měsíc nepršelo a ne a ne přestat. Za chvíli dorazili ostatní autobusem, nabali jsme si věci a hurá v tom slejváku na chatu Gruttenhütte do 1620 m n.m. Chvíli jsme si odpočinuli a pak si udělali školení o postupu na zajištěných cestách (feratty) na chatě mezi trámama. Večer jsme pak naordinovali zavodňovací dietu v podobě rádlerů, takže všichni chodili celou noc čůrat. Na dobrou noc nám holky udělaly médní promenádu v nočních košilkách a to se to spalo.

Druhý den bylo stále hnusně, ale už nepršelo, tak jsme vyrazili na výlet. Naším cílem byla nejvyšší věžička celého pohoří Ellmauer Halt vysoká 2344 m n.m. Cesta vede po zančně ukloněných travnatých svazích s hladkými vápencovými plotnami a překvapivě je hodně ledabile zajištěna, což bych řek, že spíše vůbec. Popravdě si nedovedu představit zde jít za mokra, neboť riziko pádu zhruba 200 metrů je enormě vysoké. Ze sedla Rote-Rinn Scharte už naštěstí začíná klasická feratta se skobami a kramlemi, takže to hned bylo o trochu bezpečnější. Pár blbých úseků se sice našlo, ale za chvilku jsme prosvištěli kolem bivaku a společně všichni dosáhli vrcholu. Po obědě jsme stejnou cestou sestoupili a chtěli si to spestřit ještě krátkou zacházkou do sedla Köpftörl, ale pač se ozvaly dva hromy, tak jsme raději mazali na chatu. Jirkovi se cestou rozhodla odejít podrážka do věčných lovišť a tak musela zafungovat tesa páska. Do večeře jsme se trochu prospali a pak rozjeli vysokou hrou v kostkách a kartách. Pivo i Radlery došly a tak jsme šli zase spát. Já jsem si nechal ještě povědět nádhernou pohádku od Elišky, kterou by mi i samotný Ódin záviděl a měl tak krásné sny až do rána.

V sobotu nás konečně probudilo sluníčko a tak jsme mohli pelášit soutězkou na Gaudeamushütte, pak po krásných loukách nad Acknerlhütte a následně jsme započali dost přísný opět ničím nezajištěný výstup na Ackerl Spitzi. Cestou nám odpadl Jiřík, pač jeho bota definitivně vypověděla službu a k němu se přidala většina po dojití pod stěnu s ledovcem. Já s Eliškou, Kubou a Honzou pokračoval směle dál, takže jsem jim nejdříve zafixoval ledovec is trhlinkou, následně 30 m kolmou stěnu a pak už skoro bez pomoci dolezli až do sedla. Zde jsme se z časových důvodů rozhodli vylézt jen na Mauk Spitz 2231 m n.m. No jen, ono to zase byla pěkná haluz, pač jsme se dvě hodiny plazili po šikmé ploše nebo po hřebínku jako břitva po čtyřech bez jakéhokoli zajištění a mě pomalu ale jistě docházelo, co ve Wilder Kaiser znamená pojem turistický chodník. Marně jsme v některých pasážích hledali ocelová lana, která měla být v roce 2006 pro větší bezpečnost a stálé smrtelné nehody doistalována. Každopádně jsme nakonec na vrchol dolezli. Sestup dolů probíhal v podobném charakteru a tak jsem si raději vzal dva na krátké lano, aby měli větší pocit bezpečí. No můžu vám prozradit, že v některých pasážích padaly i nejrůznější vaginálie. Nakonec jsme to všechno zvládli a po už lehčí skutečné ferattě s evrátili v sedm večer na večeři. Následovala velká oslava v nespočtu rádlerů a dokonce se to nahecovalo i na Williems Birne o několika chodech, takže chatařka u placení kroutila hlavou, jak že to dokážeme všechno vypít. Já si pak ještě dopřál trochu romantiky za měsíčku pod hvězdami, aby se mi krásně spalo.

Poslední den pojali někteří už jen jako sestup k autobusu, další ještě zkusili ferátku Jubiläumssteig a Jana s Eliškou s námi vyrazili nahoru na Hinter Goinger Hält do 2192 m n.m. Šli jsme nalehko bez batohů, které jsme nechali v kleči a tak jsme byli za chvilku zase zpátky a přes Gaudeamushütte sestoupili také k busu. Zde jsme ještě dali koupel v potoce, co dělá mávnutím kouzelného proutku z můžu ženy a celou akci jsme tak zdárně zakončili.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Matternhorn, aneb jak jsem vedl místní guidy

Po nočním reji s děvčaty jsem strávil odpočinkový den u jezera na golfovém hřišti a po Ódinovsku vzpomínal na zdravě huňatý klín, jenž včera bohužel nebyl mému zraku upřen, zatímco Šochy se aklimatizoval na Breithornu. Druhý den mělo pršet a tak jsme nikam nešli a čekali na lepší počasí. Dopoledne to ještě šlo, tak jsme alespoň jeli lézt na Täschalp na zdejší proslulé réninkové plotny, kde nám chvílemi i slušně lepilo :-) Odpo nás pak vyhnaly slíbené bouřky, které bohužel nepřestaly úřadovat další celý týden.

Přesto jsme dokázali objevit jeden nadějný den na výstup a tak jsme se dalšího dne přesunuli v poklidu přes Zermatt lanovkou na Schwarzensee a pak pěšky na slavnou Hörnli Hütte. Odpoledne jsme se věnovali nácviku lezení a učení se trasy na ráno. Šlo nám to dobře a dolezli jsme za hodinu až na Žlutou věž. Při sestupu se zatáhlo a začalo sněžit, večer přišla ještě bouřka a dlouho to vypadalo, že nahoru půjdeme úplně sami. Nakonec se nás sešlo na chatě 10 dvojic. Na chatě byla zas kaltna jak hyjena a než přinesli večeři, tak jsem málem sežral i 3 tejdny jetý ponožky, co stáli v koutě a odmítaly si sednout.

Ráno po mrzké snídani jsme ve 4 vyrazili jako druzí, ale záhy se probojovali na první místo, neb Ti další vůbec nevěděli kudy jít. Nepříjemné bylo, že na zemi leželo z noci zhruba 10 cm mokrého klouzavého sněhu už dole. Navíc hned na prvních fixech dobírám Šochyho a najednou koukám, že je lano volný a on je kus pode mnou na ledovci skrčenej u země. Sem si říkal, se z toho posral nebo co, ale ona mu naštěstí jen vystřelila čelovka a udělala si bungee jumping kousek od cesty. Tak jsme se tomu zasmáli a mazali dál. Postupně jsme všem utíkali, až jsme se před Eisloch stratili na chvíli taky a museli přelést poměrně nechutně těžké skalky obalené sněhem, abychom se vrátili zpět na trasu. Povedlo se a postupovali jsme dál. ještě asi hodinu se nám dařilo držet výstupovou trasu, která stále více mizela v hlubším a hlubším sněhu, až už nešla poznat vůbec. Mezi tím nás došli 3 místní guidi, tak jim povidam, zda vědí kudy, že já už ne a oni na mě, že zatim jsem to vedl super a že taky nevědí a ať prej pokračuju, že to je dobrej směr. No takže jsme v tom hnusu, kdy nebylo vidět na krok a všude to strašně klouzalo a bylo mokrý, dolezli zpátky na hřeben a brutálníma skalkama a plotnama jsme se pomalu sunuli nahoru lezením IV-V (normálně max III) a pustili dvě dvojce před sebe. To už se dávno tahaly frendy a vklíněnce a tak najednou koukam, že za náma nikdo nejde, z těch dvou co jdou před náma se jedny rozhodli otočit, tak jsme to zhruba ve výšce 3900 m n.m. otočili taky, cestou sebrali ještě družstvo Čechů a za chvíli za náma šli i ty poslední. No šli, ono jsme to všechno museli poslaňovat a pak sklouzat zase dolů. Prostě nakonec jsme byli rádi, že jsme to ve zdraví přežili. Na žal i na oslavu jsme dali pivko a já se pak šel ještě utěšit za holkama na recepci, z čehož nakonec vyplynula Bakardy párty jak hrom . . .

Naštěstí jsem měl rozum a moc toho nepil, pač ráno jsme brzo vstávali a šli si spravit chuť na Weismiss 4023 m n.m., takže jsme přejeli do Saas Grundu a první lanovkou vyjeli až na Hochsass do 3200 m n.m. Jak jsme na to byli natěšení a viděli mraky, které se na nás stahovali, tak jsme nahoru vyběhli za dvě hodiny a dolů pak seběhli za hodinku. Vypadá to, jako lehká záležitost, ale přátelé, ty trhliny, co jsme museli přeskakovat a procházet, nad nima neuvěřitelně labilní seráky, to bych vám teda nepřál. Stihli jsme to akorát a po příjezdu dolů se nahoře začalo jako každý den odehrávat peklo v podobě několika bouřek. Tento týden prostě nebyl dobrý na náročnější výstupy na skále. Budeme se muset vrátit.

Více fotografií z akce naleznete zde: FOTKY

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

4-tisícové vrcholy masivu Monte Rosa, aneb to byly panoramata

Ráno od 6 jsme čekali v Randě na autobus, který nás kolem osmé přeci jenom vyzvedl a my se tak připojilik zájezdu Ck Adventura. V Täschy jsme se přebalili a museli vyřešit, co uděláme s Hankou, neboť se přihlásila na zájezd a netušila, že bude muset chodit po ledovci v mačkách na laně, vzala si jen 3/4 kalhoty a rukavice s bundou ji přišli v létě taky zbytečné. Tak jsme ji nakonec vymysleli myslím krásný náhradní program po chatách těsně pod ledovcem a my mohli v klidu odjet směr Zermatt. Pak jsme přes Schwarzensee pod Matternhornem dojeli lanovkou na Trocknersteg, kde jsme se navázali na lano a vydali se po ledovci směr naše první chata Theodolhütte. Cestou jsme provedli důkladný nácvik pohybu po ledovci i skále v mačkách, někteří dokonce cvičili tak vehementně, že u toho okusovali skalky a nosili sníh až do chalupy. Zbytek dne jsme strávili opalováním na terásce.

Druhý den byla na programu dlouhá tůra, kdy jsme nejprve po sjezdovkách vylezli na obávané Breithornplato a z něho pokračovali nahoru na Breithorn 4164 m n.m. Moje úderné družstvo mělo spoustu sil a dostatečný náskok, tak jsme si dali i takový poloviční přechod masivu Breithorn okořeněný velmi úzkým hřebínkem. Dole pod kopcem jsme se všichni sešli, dali oběd a mazali ještě pěkně dlouhou tůrou na chatu skrze roztečený ledovec. Zvládli jsme to rychle a tak jsme se odpoledne ještě mohli věnovat nácviku vytahování z trhliny a chytání bronzu na naše mužná těla. Večer jsme si dopřáli grapu a vínečko, možná že i více, než bylo potřeba.

Třetí den jsme brzy ráno vyrazili do sedla mezi Castorem a Poluxem, kde jsme se rozdělili a většina se vydala nahoru skrze trhliny na prvně jmenovný kopec. Zvláště konec výstupu byl docela přísný a tak jsme po závěrečném hřebínku byli rádi, že už jsme nahoře. Castor 4226 m n.m. nabízí krásé výhledy na Liskamm, Dufourspitze, Mischabelgrat i Matternhorn s Mont Blancem. Rychle jsme seběhli dolů, opět se rozdělili a dvě úderná družstva ještě dokázala vylézt po skále a sněhovém hřebínku na Polux 4091 m n.m. Dolů jsme se na skále trochu zapletli s těmi co chtěli nahoru, ale nakonec jsme se vymotali a mohli pokračovat. Oni nás totiž na chatě vypekli s rezervací a tak jsme se museli přesunout opět zpět přes Breithornplato na chatu Guide di Cervino, navíc se nad námi velmi rychle stahovala bouřková mračna, takže jsme se rychle se zbytky sil snažili dostat z plata pryč. To se povedlo, všichni přišli po hrdinském výkonu včas, ale pravda je, že spousta z nás se poslední metry k chatě už motala jak po deseti pivech. Večer jsme si zasloužili vinnou odměnu a věru nebylo ji opět málo.

Poslední den jsme už jen seběhli na lanovku a přesunuli se do Zermattu, kde jsme si udělali krásný den a pak se jeli vykoupat do Täsche, kde na nás čekal bus a mohlo se jet domů. Já si v Randě opět vystoupil, došel do kempu a začal koketovat s holkama, co se na mě už tak moc těšili, až se vrátím. No a protože jsem se těšil i já, tak jsme dávali vínečko, vínečko, večeři, vínečko, slivovivi, vínečko, slivovici no a pak už jsem měl z toho takovou motanici, že jsem ty dvě od sebe ani nepoznával a tak raději dobrou noc.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Nadlgrat, aneb jak jsme se projeli lavinou

Po skončení školení horských průvodců jsme se přesunuli přes sedla Oberalpass a Furka pass, kde jsme spali, směr Walliské Alpy. Je až neuvěřitelné, kudy všudy jezdí vlak. Jedete autem 20 serpentin a nahoře vedle vás vyjede z tunelu vlak. Až jsme se z toho museli jít vykoupat. Spaní to bylo opravdu luxusní s dokonalým výhledem, ale večer jsme neměli vodu a když jsme ji chytali po kapkách z roury u silnice, tak nám sousedi věnovali svoji. Ráno nás probudili hrozé rány, jako když někdo střílí a najednou se Pan Dan ocitl přimáčklý u stropu. Co to? Naše super matrace dostala nádor a mohutně se pod ním vyboulila. Tak jsme museli jet koupit novou. To se málem stalo osudné mě, pač jsem čekal na záchod a při odbočení k obchodu jsem netrefil tu správnou odbočku a tak jsem to pak nakonec musel vyložit jen tak tak u mekáče. Dojeli jsme až do Saas Fee, kde jsme chtěli koupit mapu, nějaké horo vybavení a zarezervovat chatu, ale ty debilové tam maj klasickou siestu, takže jsme si ji nechtěně museli udělat taky. Pak nás čekal brutální výstup na chatu Mischabelhütte do 3385 m n.m. v hustohustém vedru a skoro půlku z toho po lehcé feratě.

Další den jsme chtěli dát něco lehčího a tak jsme odmítli vstávat ve dvě a vyrazili tak až v 5. Počasí bylo dokonalé, naše tempo taky a tak jsme v sedle Windjoch rozhodli, že to zkusíme dát celé (hřeben Nadlgrat se 4 čtyřtisícovkami). Samozřejmě že šrouby, lepší cepíny a frendy a vklíněnce na jištění zůstaly bezpečně ležet na chatě, pač jsme se původně jen šli aklimatizovat. To už je taková naše klasika. Nejdříve jsme podešli hrozivě vyhlížející seráky, pak přelezli několik zákeřných trhlin a postupovali dále úzkým sněhovým žlabem do sedla. Po té, co nás navštívilo několik větších i menších šutráků, jsme definitivně pochopili, že tudy to nepůjde a museli jsme dále lézt po skále. Nejdřív drobivej hnus, pak už krásnej kompakt se IV. lezením a za chvilku jsme byli na Dirruhornu 4035 m n.m. a viděli tak před sebou celý hřeben Nadlgrat. Slezli jsme zpět do sedla a pokračovali po ostrém hřebenu, který byl již mixem sněhu a skály až na Hobärghorn 4219 m n.m. Při dalším postupu jsem celý hřeben označil za "Zwei essel grat", zvláště pak když Pan Dan se rozhodl zahodit svoji helmu kamsi k Randě, neboť už prej chce dlouho novou. Já zase byl už úplně bez pití. Jiná cesta dolů než to dolézt celé nebyla a tak jsme pokračovali na Stecknadlhorn 4241 m n.m., ze kterého byl hnusnej ledovej traverz a závěrečnej výlez na Nadlhorn 4327 m n.m. Při sestupu už začal jít ledovec pod atakem slunce do kytek a tak jsme se brodili po pás ve sněhu a co chvíli si vykopávali uvězněné nohy. Ze sedla Windjoch jsme se pak rozhodli sjet dolů po zadku. Po asi 10 m se kolem nás začala dolů sunout podezřelá kupa sněhu, tak jsme ji nechali odjet a najednou to nějak zapraskalo a z celého svahu se pod námi odtrhla obrovská lavina (výška odtrhu 50-70 cm, šířka zhruba 120-150 m, délka asi kolem 200 m, výška čela laviny za trhlinou kolem 2 m). Zeshora vypadala tak nevině, dole už to pak bylo horší. Každopádně nám uklidila z cesty ten rozbředlej sníh a my mohli pohodlně seběhnout dolů, takže jsme úplně hotový dorazili před šestou večer zpět na chatu, kde jsme oba po večeři usnuli jak slívy.

Na snídani jsme dorazili až v 9 ráno a to mě z postele dostala až vrtule, co přiletěla na chatu zařizovat internet a přistála asi 100 km/hod rychlostí 7 cm od střechy a 5 cm okna. Pro špatnou předpověď jsme seběhli dolů do Saas Fee, vyprali si, okoupali se, přečkali déšt a hlavně nakoupili luxusní špunty do uší De Luxe, co mi Pan Dan doporučil (20 ks za pouhých 20 CHF). Spali jsme v super levnym kempu hned u lanovky v Saas Grundu, kde nám společnost dělaly lamy. No a protože venku furt chcalo, tak jsme si udělali vodní postel i v autě.

Ráno jsme ještě za deště vstali a jeli první lanovkou na Hochsaas, od kud jsme vyběhli v silném větru na překrásnou Weissmis 4023 m n.m. Nebylo to tak jednoduchý, jak to vypadalo. Já nejdřív spadl do potoka, Pan Dan si vylil do batohu pití, cestou jsme museli přes docela hnusné trhliny a projít soustavou nevyzpytatelných seraků. Vrchol se přesto skoro po čtyřech podařil, dolů už to zase byla jedna velká sračka. Odměnou nám byla teráska ve 3200 m n.m., kde jsme strávili noc. Chatařka byla docela kočička a po těch rádlerech na sluníčku to s ní vypadalo stále lépe a lépe, až jsme z toho raději šli spát.

To proto, že jsme brzo ráno opět vstávali a vydali se na nejdříve skalnatý a pak ostře sněhový hřeben na sousední kopec Laginhorn 4010 m n.m. Takovej docela divnej kopec, plnej hnusu a exponovanejch míst, jistit se nemělo smysl, tak jsme šli raději každej sám za sebe, kaltna byla jak hyena, vítr že mi to ohrnovalo rypák do protisměru, prostě byl jsem rád zase zpátky dole. Tam jsme přejeli do Randy do kempu za nahoře neuvěřitelně parádově vybavenou kempařkou Romanie, kde jsme usli na sluníčky a do večera z nás byli dvě prasata opálený. Kolem ty kozy, no byla to tam taková malá zoo. Nejhorší bylo, že jsme propíchli tu druhou matraci, na první se ještě zvětšil nádor a tak jsme museli trochu přestavět auto. Povedlo se a celou akci jsme mohli zakončit vínečkem. Povedlo se a celou akci jsme mohli zakončit vínečkem na oslavu šesti čtyřtisícových vrcholů za 4 dny.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

Skvělé výkony v barvách týmu Ski Trab Mára

Člen našeho týmu Ski Trab Mára číslo 16 Romik (Roman Malivánek) se úspěšně popral s věhlasným závodem na horských kolech BikeMarathon Drásal, kdy na trati 115 km plné bahna dojel na krásném 77. místě ze 495 účastníků. Gratulujeme a doufáme, že si podobnou formu přinese i na lyže.

Sponzoři týmu Ski Trab Mára: Skiservis Mára, Ski Trab, Compex, Power breathe a Aminostar

Školení horských průvodců, aneb jak nás Andrejka nezvládala

Před začátkem horské sezony jsme se vydali na Silverettu proškolit, abychom nedělali chyby a byli ještě lepší, než jsme byli doposud. Původní plán přijet na místo srazu odpoledne a jít si projet slavnou horskou silnici nevyšel a tak jsme byli rádi za příjezd ve 3 ráno a alespoň 3 hodiny spánku. Ty ovšem byly dokonalé, neboť jsme poprvé spali na matrazenlágru v Bohouškovi.

Ráno v 6 zazvonil budík a v 7 už jsme šapali nahoru na Wiesberghaus, kde nás čekalo příjemné překvapení v podobě bohyně lásky s nenasytným výrazem ve tváři, která se s námi rozprávala po Slovensky. Ach ty Slovenky . . . My ale celý den strávili na svahu, kde jsme se zdokonalovali v práci s mačkami, cepínem, v záchraných pracích, plánování tůry a vedení na krátkém laně. Zábava to byla i díky složení elitního družstva dokonalá a tak jsme byli právem označeni za trhače bránic. Večer nás pak Andrejka zásobovala vším, co jsme si poručili a na otázku, zda ještě jeden Rádler, nešlo při pohledu do jejího vý.., teda chtěl jsem říct do jejich hlubokých očí, odpovědět ne. No prostě si představte místnost nabitou egem plnou sebestředných chlapů a mezi nima plavovlasou vílu, po které toužil snad i Škudla přezdívaný Mirek Dušín. Já vim jen to, že ráno si někteří ani nepamatovali, že večer už platili . . .

Další den jsme opět plánovali tůru, kontrolovali batohy, lékárničky, vázali uzle, trochu si zalezli na ledu, očistili ledovec od zbytečných věcí (viď Míšo) a opět se zachraňovali z trhlin a to jak pomocí kamarádů, tak i sami sebe. Nejlepší mrtvolu předvedl Pan Dan, jež se stal vzorným příkladem toho, jak to vypadá, když se zahučí dolů. Večer opět gradoval do neuvěřitelných rozměrů a to díky Pedrovi, který hrál známé i neznámé hity na kytaru a pak taky díky Míšovi, který byl jako obvykle na plech a tropil různá alutria (ty klobásky a pivo hledaj sousedi z vedlejší místnosti ještě teď).

Poslední den už jsme opakovali orientaci s mapou, plánovali a počítali tůru no a pak přišlo na řadu loučení, slzičky a sliby, že se brzo vrátíme. Naštěstí začala Andrejka fajčit a tak jsem se rychle odmiloval, zabalil věci a mazal taky dolů. Všechno jsme to zakončili dole na parkovišti, kdy jsme se předháněli, kdo má lepší VW T5 a kdo líp vybavenou a podobně . . . No prostě se to povedlo a my jsme kvalitně a řádně připraveni na novou sezonu.