Letní soustředění týmu SkiTrab Mára, aneb jak nezbyla síla na kočičky

První oficielní soustředění týmu Ski Trab Mára se konalo na vlídné Šumavě u vodní nádrže Lipno. Silná sestava v podobě Trenér Mára a svěřenci Slonda, Romík a Zámek slibovala velkou dřinu i zábavu zároveň. Proč zrovna Lipno? Protože zdejší zázemí nabízí dokonalé zázemí pro všechny druhy sportu a jako bonus je nadmořská výška 750 m n.m. spolu s klidem a krásnou přírodou. Začali jsme ve středu odpoledne společným výjezdem na kole kolem Lipna okořeněný přejezdem kopečků do Rakouska. Kvůli neschopnosti trenéra dodržet předem domluvéné časy jsme začali až ve 4 hodiny a o to bylo nutnější jet větší tempo. Trasa vedla částečně kolem samotné přehrady i Schwarzenberského kanálu, měla v sobě ukryto několik horských prémií (nejvyšší na Hochficht 1338 m n.m.) a asi 20 spurterských prémií na cedule označující začátek obce. O napínavé chvíle nebyla nouze a po celou trasu jsme udrželi tempo přes 25 km/hod na horských kolech napůl v terénu, napůl na silnici. Solidní nástup formy před Drásalem potvrdil Romík. Nakonec z toho byla krásná 100 a příjezd za tmy domů, neboť nás cestou zdržela zastávka na jedno u Pardála, kde slabomyslní navrhovali ukončit etapu. Při zatmění měsíce se šlo ještě plavat a pak už nás čekalo masíčko a Plznička. Bylo nutné prodiskutovat všechny věci ohledně tréninku a závodů, zárověň jsme fandili Bostnu v rozhodujícím zápase, takže jsem po skontrolování svěřenců usínal jako poslední kolem 4 ranní ...

Druhý den započal 20 minutami plavání na ostrov a zpět po němž jako rozvička přišel oblíbený fotbálek, kde dostali staří od mladých zavyučenou a odnesli si klepec 5:1 i přes to, že s nimi hrál Indy (pes větší než ten největší pes). No a pak už hurá na kolečkové lyže. Dokonalá stezka podél vody se zvlněným profilem nabídla závody v soupažích, kterým jednoznačně vévodil Slonda a mě tak definitivně odsoudil do role trenéra pozorovatele. Zámek s Romíkem se mu snažili zoufale konkurovat skoky plavno pod rozjetá kolečka, ale neměli prostě nárok. Celý trénink byl zakončen mučivým výjezdem 20 min na vrchol Kramolín s lanovkou a sjezdovkami, který chvílemi notně připomínal výjezd Lukáše Bauera při Tour de Ski na Alpe Cermis. No a protože se mi ten kopec zalíbil, tak jsme si ho pro potěšení kluků dali ještě jednou :-) Následovalo opět vyplavání, oběd a odpolední zasloužený spánek, který byl tak tvrdý, že jsme si ani nevšimli, že nad Lipnem se prohnala mohutná bouře. To už jsme ale vyrazili na další fázi v podobě beach volejbalu, kdy naše hvězdné bratří družstvo náhodně prohrálo s mužem ze šťastné planety Romíkem 2:3 na sety (v posledním setu 24:26). Při rozboru celého zápasu jsme se nakonec jednomyslně shodli, že za všechno mohla Kamila, jediná žena na place, která nás neustále provokovala a nedovolovala nám se plně koncentrovat na zápas. Chuť jsme si museli spravit opět při fotbálku, když jsme soupeři nepůjčili balón a roznesli staříky 5:2. Po té opět vyplavání, večeře a pak jsem šel krátce telefonovat, přičemž se měli svěřenci připravit na další tréninkovou jednotku postelového zaměření (Compex samozřejmě). Po mém příchodu ale už všichni spali a to věřte nevěřte, nebylo ještě ani 22:00. Jo trénink to je svinstvo.

Poslední den bylo původně v plánu opět drsné kolo, ale pač se skazilo počasí, tak jsme vyrazili za dobrodružstvím a chlapci museli začít s horolezectvím. Pravda, zatím jen na stěně, ale spocení byli jako kdyby ujeli 100 km na lyžích. Musím je všechny pochválit, pač se dokázali překousnout přes počáteční obavy a odpor, ba dokonce i strach a nakonec všichni dolezli až nahoru. Největší komedii vytvářel Slonda, který když v půlce zjistil, že ho dolů bez dosažení vrcholu nespustím, tak se pokoušel z lana odkousat. Každopádně to dobře dopadlo, příště je čeká lezení ve skalách. Následoval poslední trénink, kdy jsme nasedli po dvou na rádoby mořský kajak a pádlovali Lipnem křížem krážem. Na závěr ještě přišla pravá námořnická bitva, kdy naše plavidlo se Slondou razantně rozdrtilo Zámka s Romíkem jak během jízdy, tak i v následném souboji kdo koho potopí a tak se nám chlapci pěkně vykoupali. Každopádně se soustředění dokonale povedlo a sebevědomě hlásím do světa, že určitě část týmu Ski Trab Mára je dobře a kvalitně připravena na zimu už teď. Jen nevím kde nastala chyba, když jsem trenér a odjíždím domů zničen zcela nejvíc ze všech . . .

PS: Tým Ski Trab Mára děkuje Bratrovi za poskytnutí dokonalého zázemí během soustředení.

Sponzoři týmu Ski Trab Mára: Skiservis Mára, Ski Trab, Compex, Power breathe a Aminostar

Jižní Tyrolsko z Brenneru, aneb jak došlo pivo

Můj letošní poslední zájezd na kolech pro CK Trip nás zavedl sice do Itálie, ale v podstatě jsme byli celou dobu v bývalém Rakousku, tedy v Jižním Tyrolsku, které je autonomní oblastí v Italském státě. Dokonalá cyklostezka bez styku se silnicí začíná přímo na hranici na Brennerském průsmyku a vede po tělese staré zrušené železnice dolů do Sterzingu, ale pač nám pršelo a byla zima, tak jsme raději tento první sjezd vynechali a začali až zde. To už bylo tepleji a tak jsme úzkým údolím kličkovali po krásné stezce sem a tam, až jsme dojeli k pevnosti Franzen Feste, která blokuje průjezd celým údolím a doslaova jí protéká řeka, skrze ní dále vedou koleje, silnice, dálnice a i cyklostezka. Pak už to byl jen kousek do Mühlbachu a na závěr nás čekala chuťovka v podobě 4 km dlouhého kopce o 12% sklonu. Samotného mě překvapilo, jak přijeli všichni rychle a s úsměvem.

Druhý den nás autobus odvezl do centra Dolomit k jezeru Lago di Landro, které je napůl cesty mezi Missurinou a Toblachem a kolem je možné kochat se výhledy na takové velikány, jako je Tre Cime či Monte Cristalo. Bohužel bylo opět trochu pod mrakem, tak jsme se moc nefotili a hurá opět po zrušené železnici dolů do Toblachu. Cestou jsme ještě minuli krásný hřbitov z první světové války, která tak nechvalně proslavila Dolomity svými neúprosnými boji na zdejších ostrých štítech (Čepelka:Fronta v Dolomitech). Následovalo stále mírné klesání po tradičně dokonalé stezce kolem lyžařského střediska Kronplac až do Brunecku, kde nám Kraťas udělal k obědu párky a pak jsme dál pokračovali Pustertálským údolím dál až do Mühlbachu. Večer nám pak spříjemnil Pepa svým dokonalým tatarákem a hlavně hudební moravská sekce, která za námi dorazila taxíkem ze spodního ubytování a bránice se díky jejich zpěvu a vyprávění neuvěřitelných historek i vtipů ani na chvilku nezastavila až do nočních hodin.

Sobota byla celá nějaká uplakaná, tak jsme si ráno ještě chvilku přispali a pak nás bus vyvezl do 2000 m n.m. po cestě, kde se dvě kola vedle sebe už skoro nevejdou. Do teď nechápu, jak tam mohl projet. My už na kolech pokračovali na nádhernou náhorní plošinu s rozkvetlými loukami a plnou salaší. Bohužel výhledy na celé Alpy nám překazilo počasí a tak jsme prchli na naší oblibenou Rastnerhütte, kde jsme se dlouze a notně občerstvovali. mezi tím se to venku ještě trochu zhoršilo na stav zima a déšť, tak jsme se rozdělili, někteří to riskli a jeli do Brixenu za Havlíčkem, ostatní zase domů na penzion za pelíškem. Nakonec jsem se všchni potkali dole v Mühlbachu a nechali se odvést opět na ubytování, kde probíhal zábavný závěrečný večírek, během kterého kupodivu došlo veškeré pivo jak v kuchyni, tak v baru v autobuse.

Poslední den už bylo konečně tak, jak má v Itálii být, tedy slunce a 30°C. My nejdříve sjeli dolů do Brixenu a pak opět po naprosto dokonalé stezce nechali kolo jen volně jet přes historický Klausen s krásným hradem, dále skrze nikdy nekončící soustavu tunelů až do Bolzana. Zde jsme se pak i s koly namačkali do kabinové lanovky a nechali se vyvést nahoru za krásnými výhledy. Bohužel až nohoře jsme zjistili, že rozhledna je pro svůj havarijní stav uzavřena a tak jsme si alespoň hezky zasjezdovali zpět dolů do Bolzana. Tím naše putování skončilo a my se vypravili zpátky domů do Čech.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Kolem západního Dachsteinu, aneb jak jsem měl svůj harém

Další letošní zájezd s CK Trip směřoval opět do St. Martina am Tennengebirge a sliboval už dopředu krásné a pohodové poježdění. První den jsme se přesunuli busem do Rakouska a po ubytovaní v malebné horské vesničce osedlali naše oře a vyrazili vstříc novým zážitkům. Z celkového počtu 15 klientů, bylo hned 13 duševně krásných a zároveň pohledných žen. Začali jsme jak se patří nahoru do kopce, ale jen kousek a pak už sjíždělo dolů do údolí Lammertal, kde ještě někteří vystoupali nahoru k salaším Aualm, kde je vojenská střelnice, ale naštěstí nás nikoho netrefili, tak jsme mohli zajet ještě do vysoce romantického údolí Neubachtal, což některým děvčatům samo svlékalo raménka od podprsenek . . .

Druhý den nás přivítalo sluníčko a my mohli vyrazit opět do kopce na salaš Halmgut, od kud jsme sjeli do Ebenu a dali si silniční etapu až do horského střediska Filzmoos, od kud jsme pohodově přejeli přes sedlo do Mandlingu a poté podél řeky Enns skrze rozkvetlé louky poskytující výhledy na jižní úbočí Dachsteinu dojeli až do Altenmarktu, kde nás čekal bus zásobený studeným pivem. Ještě než přišla odpolední bouřka, tam jsme stihli zpět přes Eben a Hüttau dojet do St. Martina. Po večeři nás čekal teprve vrchol dnešního dne. Slavný ping-pongový turnaj o tričko CK Trip. Napínavá bitva trvala až do nočních hodin a chvílemi nebylo jasné, zda vítezí množství vypitého vína nad množstvím míčků umístěných na stůl, či naopak. Každopádně vyhrála Verča a my její úspěch ještě dlouho s kytarou a banjem oslavovali.

V sobotu nás autobus vyvezl na krásnou náhorní planinu Post Alm o průměrné nadmořské výšce kolem 1200 m n.m., kde jsme pojezdili mezi asi ticeti náhodně rozestavěnými salašemi, až se nám jedna zalíbila a tak jsme se u ní najedli. Mezi tím jsme ale ještě podnikli obávaný horolezecký výstup na Wieslerhorn čnící do výše 1605 m n.m., nejdříve východním úbočím na hřeben a pak až po něm na samotný vrchol přes dvě rozsedliny. Panoramatický výhled stál za to. To hlavní ale teprve na nás čekalo. Nejprve opět neuvěřitelně romantická projížďka skrze bahno, potok a krásné louky k dalším salaším a následně snad nikdy nekončící dlouhý sjezd po staré zrušené silnici skrze obrovský kaňon plný vodopádů a tůněk až do Abtenau, kde na nás opět čekal bus a odvezl nás na večeři. Po ní následoval opět turnaj ve stolním tenise, ale tentokráte byla na programu čtyřhra, jejíž náhodné rozlosování připravilo pro diváky nejdenu komickou, ale i dramatickou chvilku. Každopádně všechny zápasy nakonec měli svoji kvalitu a Hanka se Zuzkou mohli slavit zisk dalších triček. Opět se to všecno muselo zapít za hlasitého zpěvu a zvuků sladkého dřeva. Jedna část harému se dokonce nechala vyvést na místní zábavu do Amarenabaru, kde předváděla pod záštitou levné tequily neuvěřitelné taneční kreace až do pozdníchnočních hodin.

Poslední den jsme pak autobusem přejeli do Gosau, kde jsme vysedli a na kolech dojeli k jezeru Gosausee přímo pod Dachsteinem. Od tud pak následoval dlouhý sjezd do hornického Hallstattu, který proslavila letitá těžba soli a její doprava po řece Traunn do Gmundenu, od kud se pak šířila dál do Evropy pomocí konězpřežné dráhy vedoucí přes Linec až do Českých Budějovic. Hallstattské jezero se dá celé obět po cykostezce a to i díky tomu, že je její část zavěšena do skály přímo nad jezerem. Paráda, když se peníze investujou líp než do politiky. Nakonec jsme dali koupel a já se po zjištění teploty vody přidal mezi ženy :-) Tím se harém opět rozrostl a já čekám na vysvobození :-)

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Lago di Garda, aneb jak nás Grapa doběhla

Letošní první zájezd do hor směřoval s Adventurou do mého druhého bydliště u Lago di Garda do Rivy. Po nočním přeletu autobusem jsme přistáli v malebném Arcu a vydali se na cvičnou ferátu na Colodri. Vyzkoušeli si, jak se řádně cvakat a co nás bude v budoucnu čekat. Taky kolem nás proletěly první kamínky. Za chvilku jsme už byli na hoře, někdo dřív, někdo později, ale každopádně jsme dosáhli společně prvního vrcholu. Sestup dolů byl skoro brnkačka, tak jsme se ještě prošli botanickou zahradou a dali zmrzku proloženou pivem na náměstí. Večer nám spříjemnilo víno a koupání ve dvoucentimetrově studené vodě s metrovými vlnami.

Druhý den se nad jezerem zatáhla mračna a vypadalo to tak podivně. Počkali jsme, co se z toho vyklube a když slíbený déšť nepřicházel, tak jsme vyrazili do Avia na další ferattu. Bus byl do zatáček příliš dlouhý, takže nám cestu moc nezkrátil a museli jsme mazat pěkně po svých. Po dlouhém nástupu pralesem jsme se najednou ocitli v impozantním převisu plném říms, po kterých vede systémem traverzů ona feratta. No paráda. Ani jsme si nevšimli, že začalo pršet. Nahoře na hřebenu nám to však došlo a vzhledem k tomu, že se přihnala i bouřka jako prase, byl další postup po hřebenu zcela nemožný. Chvilku jsme počkali, až přestaneme svítit a pak už šup šup dolů opět po feratě promočení úplně na kost. Aby byla větší zábava, tak nám to občas ještě trochu posvítilo, když už jsme byli přivázaní k tomu hromosvodu a kolem proletěla nějaká ta kamenná lavinka. Naštěstí to všechno dobře dopadlo a nás čekal ještě sestup mlžným deštným pralesem, ze kterého se pravidelně ozývalo volání: "halóóó, kde jste, já se asi ztratila". No a pač vypadalo, že už bude hezky, tak jsem si těch 40 km domů na ubytování chtěl dojet na kole. Moc dobrej nápad. Po 20 min přišla další bouřka jako prase a tak jsem se hezky projel v půl metru vody bičován větrem, blesky a kroupami velkými jako golfové míčky. Parááááááádááááááá. Ještě že je tam tak dobré víno, co umí potěšit.

V sobotu nás pak čekala monstrózní ferata Che Guavera na kopec La Scala 1620 m n.m. s cestou 1470 výškových metrů ve stěně téměř bez nástupu. Hned dole jsme měli jeden nepříjemný pád, ale jištění zafungovalo a dotyčná skončila naštěstí jen s odřeninami a naraženinami. Klobouk dolů, že to nezabalila a pokračovala dál. Slunce do nás pálilo a my pomalu, ale jistě postupovali stěnou nahoru. Cestou jsme předběhli skupinu Slováků, kterým je lepší se na horách občas vyhnout :-) no a pak už nás čekala vrcholová odměna v podobě rozkvetlé louky, oběda a samozřejmě piva. Sestup nás taky trochu bolel, ale přežili jsme a večer pak mohli zajít na pizzu a vínečko, což se zvrhlo ve výlov růží z přístavního kanálu, plný stůl grapy a šněrovanou domů do stanu . . . jejda, který že je ten můj?

Na poslední den jsme si nechali vzdušnou ferattu na Cima S.A.T. přímo nad Rivou. Po náročném nástupu na kapličku St. Barbara jsme pokračovali po mnoha žebřících a kolících směrem k vrcholu i přes dva extrémě vzdušné a 70 m dlouhé žebříky. Slunce do nás pařilo co to dá a i přes 1200 m převýšení jsme se všichni potkali na vrcholu, kterého jsme, jak jinak než, dosáhli samozřejmě společně. Dolů už to bylo trochu horší, sestup opět víc moc nic, než nic moc, ale podařilo se a mohli jsme to všechno ukončit koupelí a pravou italskou zmrzlinou.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Štýrské cyklostezky, aneb jak bylo víno všude

Druhý letošní zájez s CK Trip směřoval do tajné oblasti na jihu Rakouska až ke hranicím se Slovinskem pod Graz, kde se nachází hlavní oblast pěstování velmi dobrého vína, zvláště pak vyhlášený je růžový Schilcher. Další zdejší významnou plodinou jsou dýně, ze kterých tu dělají snad úplně všechno, zejména pak chutný dýňový olej. První etapu jsme začali na nejvyšším bodě ve vinici Langegg, od kud jsme sjížděli skrze vinohrady přes historický Stainz do Bad Gams. Následovalo stoupání a sjezdy přes Deutschlandsberg a Schwanberg. Celou trasu provázel jeden vinohrad za druhým s lákadly v podobě vinných sklepů. Pak už to byl jen kousek do St. Martinu, kde jsme bydleli v luxusním penzionu s bazénem. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká k večeři. Paráda o čtyřech chodech s dobrým vínkem, což nás všechny spolehlivě odbouralo a uložilo do postýlek.

Druhý den nás autobus vyvezl nahoru na Radlpass, kde prochází hranice se Slovinskem a rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna jela dolů k zde již notně mohutné řece Drávě a podle ní pokračovala až do Ožbaltu, kde započalo mírné a romantické stoupání na hraniční přechod zpět do Rakouska se sklípkem přímo na čáře. Druhá skupina se mnou vyrazila expediční trasou přímo po hraničním hřebenu, což nejdříve znamenalo vystoupat do 1000 m n.m. na Kapunar, od kud jsme ale jeli už jen dolů s kopce nebo téměř po vrstevnici až k Odomovu jezeru a celou cestu si tak vychutnávali výhledy na řeku Drávu shora. Nakonec jsme se připojili ke zbytku také ve sklípku na hraničním přechodu. Po sjezdu dolů jsme si ještě vystoupali nahoru na jednu vyhlídku, ale pak nás začala honit bouřka a tak jsme prchli do nedaleko vzdáleného busu, který nás odvezl na ubytování. Po opět dokonalé večeři nás čekala ještě ochutnávka místních vín, ketrá se poněkud jak se tak říká, no prostě protáhla no . . .

V sobotu jsme pak vyrazili na královskou etapu plnou vinohradů, vína, sklípků, ale také nekonečného počtu krátkých, ale o to prudších výjezdů na kole. Nejprve jsme pospolu absolvovali náhorní okruh s jedním 500m dlouhým stoupání o sklonu 30% a pak už každý jel dle libosti a chuti na víno skrze další a další snad nikdy nekončící sklípky. Naše družstvo po předchozím dnu ani moc chuť zastavovat na víno neměla :-) a tak jsme raději opět ujížděli před bouřkou a etapu si ještě trochu prodloužili po dalších kopečkách v okolí. Zbytek ochutnával trochu víc, ale nakonec také stihl za včasu před další bouřkou také ujet a tak jsme zakončili odpoledne u bazénu.

Poslední den jsme se nejprve po rovinatých cyklostezkách podél řek trochu rozšlapali, aby mohlo přijít smrtelné stoupání o stálém skonu 20% a délce 3,7 km. Stálo to ovšem za to. Nahoře nás čekali nádherné výhledy, stánky s občerstvení, sklípky, vinohrady a opět ta kouzelná nenapodobitelná krajina i výhledy na Alpy. Dolů už pak každý sjel jinou variantou dle touhy po ujetých kilometrech a na závěr jsme se sešli u jezera Sulmsee, kde byla možnost se vykoupat a pak jsme vyrazili zpět k domovu. Doufám, že se do této oblasti znovu brzo vrátím, neboť ty zásoby víno co mi cinkají v tašce jistě dlouho nevydrží :-)


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Pohodově po Salcbursku, aneb taky trochu kultury

První letošní zájezd s CK Trip mě zavedl do oblíbené horské vesničky St. Martin am Tennengebirge ležící v okolí Salcburska na pomezí Solné komory a Dachsteinu. Cestou jsme se stavili v Gmundenu u Traunsee, kde začínala známá koněspřežná dráha vozící sůl z dolů v Hallstattu přes Linec do Českých Budějovic. Později se tato dráha začala využívat i pro osobní přepravu a následně koňský pohon nahradila pára. Gmunden je znýmý i pro svoji keramiku a zvonkohru na radnici, kterou tvoří soustava různě velkých zvonů a zvonků vyrobených právě ze zdejší keramiky. Má hrát překrásnou melodii každou hodinu, ale jak jsme se osobně přesvědčili, tak tomu tak není a hraje jen každou sudou, což našich 13:00 úplně nesplňovalo. Pak jsme přejeli do St. Martinu do penzionu Heidy a vyrazili na kolech po okolních salaších. Bylo to sice trochu do kopce, ale odměna nahoře v podobě prkénka se špekem, sýrem a pivem či kefírem stála za tu chvilku dřiny. Někteří dokonce po ochutnání některých mléčných výrobků i výrazně zrychlili svoje tempo.

Druhý den jsme se nechali převést do Ebenu a pak už po svých šlapali údolím řeky Enns přes fabriku od Atomicu do historického Altenmarktu, následně pak mírně s kopce do Radstattu s hradbamy obklopeným středem starého města. Řeka Enns se pěkně zvětšovala, s tim naskakovaly kilometry a už jsme byli ve Schladmingu, kde bude mistrovství světa ve sjezdovém lyžování a tak se mohutně renovují všechny lanovky. Další kus cesty pak leží obec Haus, kde na nás čekal autobus zásoben pivem a to nemohlo znamenat nic jiného, než konečnou.

Třetí den jsme pak vyrazili ráno do soutěsky Lammertallklamm, kde si říčka Lammer razí cestu skrz vápencový masív. Bylo až neuvěřitelné pozorovat, do jaké výšky sahá voda v soutězce při povodních. Pak už opět v sedle vedla naše trasa přes Golling do romantického údolí Blutentall plného tůní s křišťálovou vodou, na jehož konci byla Medvědí chata. Zpět nás cesta zavedla k vodopádům a pak už jsme po cyklostezce dojeli do historického Halleinu, kde dělají ty nejlepší a největší zmrzlinové poháry na světě. No a pač jsme se přejedli, tak jsme naskákali do busu a jeli na večeři. Po ní jsme si dopřáli další velký zážitek, neboť jsme se šli podívat na místní fotbalové derby St. Martin proti Eben. No pralesní liga jako blázen, vstupné 3 Eura ke stání, pivo za 3 Eura chlazené pivem, umělé osvětlení, ale drny jak od Bohdalky, úroveň zápasu na stupnici 1 až 10 byla zhruba kolem mínus tří a navrh by asi měla i naše zaostalá Gambrinus liga. Každopádně i přes systém hele balón, prásk s ním dopředu, padlo 5 tyček, bylo k vidění 7 žlutých karet a konečné skóre se zastavilo na cifře 0:0.

Sobotní den jsme pak strávili v údolí Gasteintall, které proslavené svými termálními lázněmi. Nejdříve jsme zajeli na strážní hrad na začátku údolí a poté přes Bad Hofgastein jsme se překousali až do Bad Gastein, což je staré lázeňské městečko ležící ve svahu nad okolním terénem zhruba 200 metrů a navíc ho protíná zhruba uprostřed obrovský vodopád. Krása pohledět. Cestu nám zpříjemnily ještě dvě svatby, jedna koňská, druhá motořkářská. No bylo to hezký no, ale prostě další dva blbci na světě, co spáchali dobrovolně sebevraždu. Večer jsme pak vyrazili na tancovačku do místního Amarena baru, kde se konala lidová zábava v krojích a padacích mostech. Původně jsme neměl v úmyslu tancovat, ale jelikož jsem tam zůstal jako jediný vyslanec našeho zájezdu, tak jsem pocítil potřebu řádně reprezentovat a hlavou zabořenou myšlenkami v dámských typických tyrolských krojích (pánové vědí, co mám namysli) jsem protancoval nejeden střevíc.

V neděli se spustili z nebe Salcburské provázky, nahoře začalo sněžit a tak jsme raději zůstali celý den v autobuse a do Hallstattu, staré hornické osady pod kopcem Salzberg, kde se těží sůl nepřetržitě už od 2 st. před naším letopočtem, jsme si zajeli jen na krátkou prohlídku. Tím jsme průjezdem kolem Hallstattského jezera naše putování ukončili a celí ušlapaní vyrazili zpět k domovu.


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Skialpy v Defregentallu, aneb jak jsem poznal svoji budoucí ženu

Na úplný závěr sezony jsme vyjeli do Rakouska do údolí Defregentallu ještě udělat nějaké krásné tůry pod vedením Šimiho z rádia Beet a Alfreda (místního horského vůdce), u kterého jsme bydleli v malebném penzionu. Už odjezd byl zajímavý, neboť jsme měli sraz v 10 ráno, který nestihl ani Dan, který v místě srazu spal, natož pak ostatní, takže jsme odjeli nakupovat a na oběd a byl z toho odjezd kolem 3 odpoledne . . . ještě že nám cestu toliko zpříjemnil Březňák, zvlášní odér se asi z auta už nikdy nepodaří vyvětrat.

Na první tůru nás Alfred vzal do sedla Staller Satell, od kud jsme na pásech šlapali nahoru na Roten Wand. Bylo hrozné vedro, takže se to začalo celkem brzo bořit a terén se stal notně nestabilním. Mě se navíc zlomilo vázání (prej do 120 kg v pohodě . . .) a tak jsme z vrcholu raději sjeli kopií výstupové trasy. O srandovní momenty nebyla nouze, pač se každou chvíli někdo zapíchnul až po pás do sněhu a museli jsme ho vyhrabávat. Na závěr jsme se ještě procvičili ve vyhledávání v lavině a pivkem v sedle to zakončili. Večer jsme pak provedli rozbor na téma ženy a jejich vady na kráse . . .

Druhá tůra vedla zprvu po sjezdovce až na její samotný konec a následně nahoru na Grosses Leplesskofl. Nebylo to nahoru úplně zadarmo, zvláště v nrjprudších pasážích jsme místo stoupání na pásech spíše bruslili jako čápi na ledu. Alfred si pro nás připravil překvapení. Svoji noblesní dcerunku v podobě lotosového květu s krásným úsměvem, jiskrou v oku, líbeznou postavou a dokonalým charakterem. Cestou mu Moni volala a Alfred neslyšel zvonění telefonu, které připomínalo sanitku na přechodu a Šimi ho na to taktně svoji noblesní němčinou upozornil: "Bernard, ich höre lalala!" Na konci posledního vleku na nás čekala a já hned při prvním setkání zahořel jak zhaslá svíčka. Kolena se mi podlomila, lýtka zčervenala (od slunce), hlas se mi chvěl jako obvykle a narostla mi ramena přes celá záda. Návnada byla nahozena. Dolezli jsme na předvrchol, kde jsme se chvilku opalovali a pak si užili krásný sjezd dolů. Myslim, že jsem se Moni taky hned zalíbil, neboť chválila můj agresivní styl jízdy dolů nazývaný mimopražskými jako Tramwaj širokorozchodná. Opět jsme se trochu připálili a konec sjezdovky si užili do jen v trenýrkách, což vzbudilo v celé vesnici takové pozdvižení, že se na nás přišel podívat i starosta.

Další den vyšlo lavinové varování 4 a tak jsme se na skialpy vybodli a já se rohodl, že poprvé v životě vyrazím na sjezdovku. Zprvu to byla trochu prekérka, pač jsem se svým kolejnicovým obloukem nemohl vejít na sjezdovku, ale pak hned po tom, co jsme skončili, mi to začalo strašně moc jít. Odpoledne jsme strávili opalováním v hospodě, několika Radlery a wurstem mit pomes. Já si teda ještě započal rozvíjet svůj první manželský vztah a přijímání do rodiny, takže jsem nejprve absolvoval vycházku se psem, rozpravu o obnově venkova s matkou, problémech lezení s otcem, uspávání mladší sestry, agroturistiku v podobě kydání hnoje od krav a pak samozřejmě také romantické chvíle se svoji snoubenkou.

Poslední den našeho pobytu v Mariahilfu jsme vyrazili ještě jednou na Grosses Leplesskofl. Byl to ovšem ne zcela povedený počin, neboť nahoře foukalo přes 36m/s v nárazech a tak tam člověk sotva stál, natož aby lezl výše nahoru, takže jsme si ještě jednou zajeli do naší hospůdky a pak pěkně telemarkem sjeli dolů. Byla to velká paráda. Já už samozřejmě po boku své ženy. No a pak už přišlo balení, loučení, slzičky, mávání kapesníkem a odjezd domů. Ale ne na dlouho, jak to půjde, tak se se vracím :-)