Lago di Garda, aneb jak nás Grapa doběhla

Letošní první zájezd do hor směřoval s Adventurou do mého druhého bydliště u Lago di Garda do Rivy. Po nočním přeletu autobusem jsme přistáli v malebném Arcu a vydali se na cvičnou ferátu na Colodri. Vyzkoušeli si, jak se řádně cvakat a co nás bude v budoucnu čekat. Taky kolem nás proletěly první kamínky. Za chvilku jsme už byli na hoře, někdo dřív, někdo později, ale každopádně jsme dosáhli společně prvního vrcholu. Sestup dolů byl skoro brnkačka, tak jsme se ještě prošli botanickou zahradou a dali zmrzku proloženou pivem na náměstí. Večer nám spříjemnilo víno a koupání ve dvoucentimetrově studené vodě s metrovými vlnami.

Druhý den se nad jezerem zatáhla mračna a vypadalo to tak podivně. Počkali jsme, co se z toho vyklube a když slíbený déšť nepřicházel, tak jsme vyrazili do Avia na další ferattu. Bus byl do zatáček příliš dlouhý, takže nám cestu moc nezkrátil a museli jsme mazat pěkně po svých. Po dlouhém nástupu pralesem jsme se najednou ocitli v impozantním převisu plném říms, po kterých vede systémem traverzů ona feratta. No paráda. Ani jsme si nevšimli, že začalo pršet. Nahoře na hřebenu nám to však došlo a vzhledem k tomu, že se přihnala i bouřka jako prase, byl další postup po hřebenu zcela nemožný. Chvilku jsme počkali, až přestaneme svítit a pak už šup šup dolů opět po feratě promočení úplně na kost. Aby byla větší zábava, tak nám to občas ještě trochu posvítilo, když už jsme byli přivázaní k tomu hromosvodu a kolem proletěla nějaká ta kamenná lavinka. Naštěstí to všechno dobře dopadlo a nás čekal ještě sestup mlžným deštným pralesem, ze kterého se pravidelně ozývalo volání: "halóóó, kde jste, já se asi ztratila". No a pač vypadalo, že už bude hezky, tak jsem si těch 40 km domů na ubytování chtěl dojet na kole. Moc dobrej nápad. Po 20 min přišla další bouřka jako prase a tak jsem se hezky projel v půl metru vody bičován větrem, blesky a kroupami velkými jako golfové míčky. Parááááááádááááááá. Ještě že je tam tak dobré víno, co umí potěšit.

V sobotu nás pak čekala monstrózní ferata Che Guavera na kopec La Scala 1620 m n.m. s cestou 1470 výškových metrů ve stěně téměř bez nástupu. Hned dole jsme měli jeden nepříjemný pád, ale jištění zafungovalo a dotyčná skončila naštěstí jen s odřeninami a naraženinami. Klobouk dolů, že to nezabalila a pokračovala dál. Slunce do nás pálilo a my pomalu, ale jistě postupovali stěnou nahoru. Cestou jsme předběhli skupinu Slováků, kterým je lepší se na horách občas vyhnout :-) no a pak už nás čekala vrcholová odměna v podobě rozkvetlé louky, oběda a samozřejmě piva. Sestup nás taky trochu bolel, ale přežili jsme a večer pak mohli zajít na pizzu a vínečko, což se zvrhlo ve výlov růží z přístavního kanálu, plný stůl grapy a šněrovanou domů do stanu . . . jejda, který že je ten můj?

Na poslední den jsme si nechali vzdušnou ferattu na Cima S.A.T. přímo nad Rivou. Po náročném nástupu na kapličku St. Barbara jsme pokračovali po mnoha žebřících a kolících směrem k vrcholu i přes dva extrémě vzdušné a 70 m dlouhé žebříky. Slunce do nás pařilo co to dá a i přes 1200 m převýšení jsme se všichni potkali na vrcholu, kterého jsme, jak jinak než, dosáhli samozřejmě společně. Dolů už to bylo trochu horší, sestup opět víc moc nic, než nic moc, ale podařilo se a mohli jsme to všechno ukončit koupelí a pravou italskou zmrzlinou.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Štýrské cyklostezky, aneb jak bylo víno všude

Druhý letošní zájez s CK Trip směřoval do tajné oblasti na jihu Rakouska až ke hranicím se Slovinskem pod Graz, kde se nachází hlavní oblast pěstování velmi dobrého vína, zvláště pak vyhlášený je růžový Schilcher. Další zdejší významnou plodinou jsou dýně, ze kterých tu dělají snad úplně všechno, zejména pak chutný dýňový olej. První etapu jsme začali na nejvyšším bodě ve vinici Langegg, od kud jsme sjížděli skrze vinohrady přes historický Stainz do Bad Gams. Následovalo stoupání a sjezdy přes Deutschlandsberg a Schwanberg. Celou trasu provázel jeden vinohrad za druhým s lákadly v podobě vinných sklepů. Pak už to byl jen kousek do St. Martinu, kde jsme bydleli v luxusním penzionu s bazénem. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká k večeři. Paráda o čtyřech chodech s dobrým vínkem, což nás všechny spolehlivě odbouralo a uložilo do postýlek.

Druhý den nás autobus vyvezl nahoru na Radlpass, kde prochází hranice se Slovinskem a rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna jela dolů k zde již notně mohutné řece Drávě a podle ní pokračovala až do Ožbaltu, kde započalo mírné a romantické stoupání na hraniční přechod zpět do Rakouska se sklípkem přímo na čáře. Druhá skupina se mnou vyrazila expediční trasou přímo po hraničním hřebenu, což nejdříve znamenalo vystoupat do 1000 m n.m. na Kapunar, od kud jsme ale jeli už jen dolů s kopce nebo téměř po vrstevnici až k Odomovu jezeru a celou cestu si tak vychutnávali výhledy na řeku Drávu shora. Nakonec jsme se připojili ke zbytku také ve sklípku na hraničním přechodu. Po sjezdu dolů jsme si ještě vystoupali nahoru na jednu vyhlídku, ale pak nás začala honit bouřka a tak jsme prchli do nedaleko vzdáleného busu, který nás odvezl na ubytování. Po opět dokonalé večeři nás čekala ještě ochutnávka místních vín, ketrá se poněkud jak se tak říká, no prostě protáhla no . . .

V sobotu jsme pak vyrazili na královskou etapu plnou vinohradů, vína, sklípků, ale také nekonečného počtu krátkých, ale o to prudších výjezdů na kole. Nejprve jsme pospolu absolvovali náhorní okruh s jedním 500m dlouhým stoupání o sklonu 30% a pak už každý jel dle libosti a chuti na víno skrze další a další snad nikdy nekončící sklípky. Naše družstvo po předchozím dnu ani moc chuť zastavovat na víno neměla :-) a tak jsme raději opět ujížděli před bouřkou a etapu si ještě trochu prodloužili po dalších kopečkách v okolí. Zbytek ochutnával trochu víc, ale nakonec také stihl za včasu před další bouřkou také ujet a tak jsme zakončili odpoledne u bazénu.

Poslední den jsme se nejprve po rovinatých cyklostezkách podél řek trochu rozšlapali, aby mohlo přijít smrtelné stoupání o stálém skonu 20% a délce 3,7 km. Stálo to ovšem za to. Nahoře nás čekali nádherné výhledy, stánky s občerstvení, sklípky, vinohrady a opět ta kouzelná nenapodobitelná krajina i výhledy na Alpy. Dolů už pak každý sjel jinou variantou dle touhy po ujetých kilometrech a na závěr jsme se sešli u jezera Sulmsee, kde byla možnost se vykoupat a pak jsme vyrazili zpět k domovu. Doufám, že se do této oblasti znovu brzo vrátím, neboť ty zásoby víno co mi cinkají v tašce jistě dlouho nevydrží :-)


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Pohodově po Salcbursku, aneb taky trochu kultury

První letošní zájezd s CK Trip mě zavedl do oblíbené horské vesničky St. Martin am Tennengebirge ležící v okolí Salcburska na pomezí Solné komory a Dachsteinu. Cestou jsme se stavili v Gmundenu u Traunsee, kde začínala známá koněspřežná dráha vozící sůl z dolů v Hallstattu přes Linec do Českých Budějovic. Později se tato dráha začala využívat i pro osobní přepravu a následně koňský pohon nahradila pára. Gmunden je znýmý i pro svoji keramiku a zvonkohru na radnici, kterou tvoří soustava různě velkých zvonů a zvonků vyrobených právě ze zdejší keramiky. Má hrát překrásnou melodii každou hodinu, ale jak jsme se osobně přesvědčili, tak tomu tak není a hraje jen každou sudou, což našich 13:00 úplně nesplňovalo. Pak jsme přejeli do St. Martinu do penzionu Heidy a vyrazili na kolech po okolních salaších. Bylo to sice trochu do kopce, ale odměna nahoře v podobě prkénka se špekem, sýrem a pivem či kefírem stála za tu chvilku dřiny. Někteří dokonce po ochutnání některých mléčných výrobků i výrazně zrychlili svoje tempo.

Druhý den jsme se nechali převést do Ebenu a pak už po svých šlapali údolím řeky Enns přes fabriku od Atomicu do historického Altenmarktu, následně pak mírně s kopce do Radstattu s hradbamy obklopeným středem starého města. Řeka Enns se pěkně zvětšovala, s tim naskakovaly kilometry a už jsme byli ve Schladmingu, kde bude mistrovství světa ve sjezdovém lyžování a tak se mohutně renovují všechny lanovky. Další kus cesty pak leží obec Haus, kde na nás čekal autobus zásoben pivem a to nemohlo znamenat nic jiného, než konečnou.

Třetí den jsme pak vyrazili ráno do soutěsky Lammertallklamm, kde si říčka Lammer razí cestu skrz vápencový masív. Bylo až neuvěřitelné pozorovat, do jaké výšky sahá voda v soutězce při povodních. Pak už opět v sedle vedla naše trasa přes Golling do romantického údolí Blutentall plného tůní s křišťálovou vodou, na jehož konci byla Medvědí chata. Zpět nás cesta zavedla k vodopádům a pak už jsme po cyklostezce dojeli do historického Halleinu, kde dělají ty nejlepší a největší zmrzlinové poháry na světě. No a pač jsme se přejedli, tak jsme naskákali do busu a jeli na večeři. Po ní jsme si dopřáli další velký zážitek, neboť jsme se šli podívat na místní fotbalové derby St. Martin proti Eben. No pralesní liga jako blázen, vstupné 3 Eura ke stání, pivo za 3 Eura chlazené pivem, umělé osvětlení, ale drny jak od Bohdalky, úroveň zápasu na stupnici 1 až 10 byla zhruba kolem mínus tří a navrh by asi měla i naše zaostalá Gambrinus liga. Každopádně i přes systém hele balón, prásk s ním dopředu, padlo 5 tyček, bylo k vidění 7 žlutých karet a konečné skóre se zastavilo na cifře 0:0.

Sobotní den jsme pak strávili v údolí Gasteintall, které proslavené svými termálními lázněmi. Nejdříve jsme zajeli na strážní hrad na začátku údolí a poté přes Bad Hofgastein jsme se překousali až do Bad Gastein, což je staré lázeňské městečko ležící ve svahu nad okolním terénem zhruba 200 metrů a navíc ho protíná zhruba uprostřed obrovský vodopád. Krása pohledět. Cestu nám zpříjemnily ještě dvě svatby, jedna koňská, druhá motořkářská. No bylo to hezký no, ale prostě další dva blbci na světě, co spáchali dobrovolně sebevraždu. Večer jsme pak vyrazili na tancovačku do místního Amarena baru, kde se konala lidová zábava v krojích a padacích mostech. Původně jsme neměl v úmyslu tancovat, ale jelikož jsem tam zůstal jako jediný vyslanec našeho zájezdu, tak jsem pocítil potřebu řádně reprezentovat a hlavou zabořenou myšlenkami v dámských typických tyrolských krojích (pánové vědí, co mám namysli) jsem protancoval nejeden střevíc.

V neděli se spustili z nebe Salcburské provázky, nahoře začalo sněžit a tak jsme raději zůstali celý den v autobuse a do Hallstattu, staré hornické osady pod kopcem Salzberg, kde se těží sůl nepřetržitě už od 2 st. před naším letopočtem, jsme si zajeli jen na krátkou prohlídku. Tím jsme průjezdem kolem Hallstattského jezera naše putování ukončili a celí ušlapaní vyrazili zpět k domovu.


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Skialpy v Defregentallu, aneb jak jsem poznal svoji budoucí ženu

Na úplný závěr sezony jsme vyjeli do Rakouska do údolí Defregentallu ještě udělat nějaké krásné tůry pod vedením Šimiho z rádia Beet a Alfreda (místního horského vůdce), u kterého jsme bydleli v malebném penzionu. Už odjezd byl zajímavý, neboť jsme měli sraz v 10 ráno, který nestihl ani Dan, který v místě srazu spal, natož pak ostatní, takže jsme odjeli nakupovat a na oběd a byl z toho odjezd kolem 3 odpoledne . . . ještě že nám cestu toliko zpříjemnil Březňák, zvlášní odér se asi z auta už nikdy nepodaří vyvětrat.

Na první tůru nás Alfred vzal do sedla Staller Satell, od kud jsme na pásech šlapali nahoru na Roten Wand. Bylo hrozné vedro, takže se to začalo celkem brzo bořit a terén se stal notně nestabilním. Mě se navíc zlomilo vázání (prej do 120 kg v pohodě . . .) a tak jsme z vrcholu raději sjeli kopií výstupové trasy. O srandovní momenty nebyla nouze, pač se každou chvíli někdo zapíchnul až po pás do sněhu a museli jsme ho vyhrabávat. Na závěr jsme se ještě procvičili ve vyhledávání v lavině a pivkem v sedle to zakončili. Večer jsme pak provedli rozbor na téma ženy a jejich vady na kráse . . .

Druhá tůra vedla zprvu po sjezdovce až na její samotný konec a následně nahoru na Grosses Leplesskofl. Nebylo to nahoru úplně zadarmo, zvláště v nrjprudších pasážích jsme místo stoupání na pásech spíše bruslili jako čápi na ledu. Alfred si pro nás připravil překvapení. Svoji noblesní dcerunku v podobě lotosového květu s krásným úsměvem, jiskrou v oku, líbeznou postavou a dokonalým charakterem. Cestou mu Moni volala a Alfred neslyšel zvonění telefonu, které připomínalo sanitku na přechodu a Šimi ho na to taktně svoji noblesní němčinou upozornil: "Bernard, ich höre lalala!" Na konci posledního vleku na nás čekala a já hned při prvním setkání zahořel jak zhaslá svíčka. Kolena se mi podlomila, lýtka zčervenala (od slunce), hlas se mi chvěl jako obvykle a narostla mi ramena přes celá záda. Návnada byla nahozena. Dolezli jsme na předvrchol, kde jsme se chvilku opalovali a pak si užili krásný sjezd dolů. Myslim, že jsem se Moni taky hned zalíbil, neboť chválila můj agresivní styl jízdy dolů nazývaný mimopražskými jako Tramwaj širokorozchodná. Opět jsme se trochu připálili a konec sjezdovky si užili do jen v trenýrkách, což vzbudilo v celé vesnici takové pozdvižení, že se na nás přišel podívat i starosta.

Další den vyšlo lavinové varování 4 a tak jsme se na skialpy vybodli a já se rohodl, že poprvé v životě vyrazím na sjezdovku. Zprvu to byla trochu prekérka, pač jsem se svým kolejnicovým obloukem nemohl vejít na sjezdovku, ale pak hned po tom, co jsme skončili, mi to začalo strašně moc jít. Odpoledne jsme strávili opalováním v hospodě, několika Radlery a wurstem mit pomes. Já si teda ještě započal rozvíjet svůj první manželský vztah a přijímání do rodiny, takže jsem nejprve absolvoval vycházku se psem, rozpravu o obnově venkova s matkou, problémech lezení s otcem, uspávání mladší sestry, agroturistiku v podobě kydání hnoje od krav a pak samozřejmě také romantické chvíle se svoji snoubenkou.

Poslední den našeho pobytu v Mariahilfu jsme vyrazili ještě jednou na Grosses Leplesskofl. Byl to ovšem ne zcela povedený počin, neboť nahoře foukalo přes 36m/s v nárazech a tak tam člověk sotva stál, natož aby lezl výše nahoru, takže jsme si ještě jednou zajeli do naší hospůdky a pak pěkně telemarkem sjeli dolů. Byla to velká paráda. Já už samozřejmě po boku své ženy. No a pak už přišlo balení, loučení, slzičky, mávání kapesníkem a odjezd domů. Ale ne na dlouho, jak to půjde, tak se se vracím :-)

Chopok, aneb jak se Kamená chata otřásala

Jako každý rok, tak i letos jsme tradičně vyrazili první dubnový víkend na skialpy na Slovensko do Nízkých Tater, konkrétně pak na Chopok na Kamenou chatu. Původní plán opustit Vizovice brzo ráno, abychom přes den ještě něco stihli nevyšel a tak jsme jeli krásně po obědě. Cestu nám zpříjemňoval Záviš a tři mladé stopařky (Slovenky), co pořád dokola říkaly jaj. Po příjezdu do Jasné a převléknutí se jsme zjistili, že Ježek si loni na jaře na pásy nasadil ochranu v podobě potravinové fólie, která se z nich už nikdy, ale opravdu nikdy nedá sundat. Samozřejmě tvrdil, že to udělala Mája, ale my zasvěcení víme, že je přeci blbost chtít se otrávit v naší elektrické troubě. Naštěstí má Ježek v Liptovském Mikuláši kamaráda Dušana, který mu ochotně půjčil svoje, tak jsme se v podvečer vrátili na Jasnou a za brutálního deště vyrazili směr Chopok. Naše úsilí přerušil ještě brutálnější déšt, dalo by se říct i liják, tak jsme zapluli do hospody na dvě a vyrazili až za hluboké tmy. Šlo nám to dobře a rychle, takže jsme už v půl desáté večer byli na chatě. Sašenka nás ubytovala a my šli na pivo, kde už nás čekal Jaro, který se s Dušanem střídá na meterologické stanici. S panákami v ruce nám oznámil, že dnes je to přesně 30 let, co tu pracuje a tak jsme v tom za chvíli už pěkně lítali s ním (později jsme se dozvěděli, že to prý slavil už i loni). Z hospody nás vyhodili a tak jsme se přesunuli k meterologům a zde pokračovali asi až do tří do rána . . .

Ráno jsme málem zaspali raňajky, ale nakonec jsme přeci jenom vyrazili. Taky jsme měli ráno ještě čas na prohlídku chaty, obzvláště pak záchodků, kde byly neuvěřitelné cedulky typu: Zde prosím negrcat!!! Do not shit here!!! Nevhazujte nic do záchodu, zabíjíte tam dole naše malé pomocníky!!! nebo Prosím neobcikávejte chatu, ze žltého sněhu vaříme čaj!!! Nejprve jsme sjeli jeden z bočních žlabů z Chopku, zase si ho vyšlápli a pač už bylo brutální vedro a sníh se stal více než sračkoidním, tak jsme pokračovali přes Ďumbier na Štefánikovu chatu, kde jsme dali oběd. Cestou se nám ukázalo hned několik kamzíků, dokonce i máma s dvěma mladejma. Původní plán o dalších sjezdech vyprchal díky žalostnému nedostatku sněhu a tak jsme se zase poslušně vrátili opálení zpět na naší základnu na Kamené chatě. Zde nás čekalo příjené překvapení v podobě použitelné Lenky a nepoužitelné Julie co za námi přišli dolů z Horohroní. Dali jsme véču a vyrazili opět za Jarem, vylezli v kraťasech na Chopok a pokračovali na Kamenou na bar a následně do hroních pater hrát člověče nezlob se. Jaro, Jůlie i Ježek postupně odpadli no a my museli dohrát rozehranou hru.

Raňajky opět dopadly jen tak tak. Venku byla místo sluníčka mlha hustá tak, že by se ani nedala krájet, takže jsme Meterologický žlab, co jsme chtěli jet, ani nenašli. Sjeli jsme proto naším oblíbeným žlabem a ten co jsme chtěli jet původně si zespodu, kde bylo přeci jen něco vidět, raději prohlídli a vyšlápli na botech. Dopadlo to dobře a za chvíli už jsme to svištěli dolů hlava nehlava. Byla to myslim velká paráda., zvláště pak můj dokonalý a nezaměnitelný širokorozchodný oblouk. Školským žlabem jsme se zase vrátili nahoru a už nebyl morál jít sjíždět další žlaby, takže jsme to zapíchli a mastili Spravedlivou dolů. Všechno jsme úspěšně zakončili na haluškách a podařený prodloužený víkend byl za námi, takže za rok opět na viděnou.

Zakončení sezony, aneb jak Skiservis Mára porazili Čerti

Po veleúspěšné sezoně celého týmu Skiservis Mára (bafuňáři, trenéři, servismani, závodníci, lyžaři, kamarádi, fanynky a mnozí další) jsme se ji vydali do sousedních Krkonoš zhodnotit a zdárně ukončit. Z původního ohlášené počtu 7654 lidí se nás sešlo 8 a jeden chlupatej pes. Pač sněžilo a vůbec bylo tak nějak nehezky, tak jsme přejeli přes nutnou zastávku v pekárně u Mašků do Harrachova. I zde bylo nepěkně a tak jsme šli na oběd a pivko a u každého dalšího jsme zjišťovali, zda už je venku lépe. Nakonec nám přišlo, že už se asi stmívá, tak jsme opustili lokál a na běžkách vyjeli až na Voseckou boudu. Zde nás čekalo přivítání jak za vlády Velkého Komanče, kdy nás provozní postavila do řady a 10 min udělovala striktní pokyny, co se smí a co nesmí. Ale v 7 večer začalo svítit na chatě světlo a nám se zvedla nálada. Nejdříve jsme zjistili, co to je HB cukr (že nevíte? Tak si zkuste typnout). Na programu bylo ono slavné hodnocení sezony doplněné o vlastními těly vyrobenou hru Aktivity, ve které někteří z nás předváděly neuvěřitelné věci . . . Ke všemu tomu ještě chatu postihla vánice plná čertů, takže se pingl nestíhal otáčet a naše hra nabírala pořádné grády . . . někteří měly problémy udržet myšlenku, jiní zase doplňovali pantomimu o zvukové projevy a vrcholem bylo, když jeden nejmenovaný odborník započal v ekologické likvidaci celé hry, když ji začal postupně pojídat (později k tomu nutil i přihlížející). No zkrátka zakončení jak má být.

Jak to celé dopadlo nikdo nevíme, ale ráno jsme se sešli na snídani, rozbili prasátka a ze všech sil zaplatili včerejší účet. Fíha . . . málem to nedalo. Pak už honem do kraťas a šlo se na lyže, pač venku bylo krásně sluníčko a teplíčko. Jeli jsme přes Tvarožník na Sněžné jámy, Vysoké kolo, Labskou louku, Pramen Pančavy, Vrbatovku, kde jsme se potkali s dalšími dvěma členy, dále na Kotel, Lysou horu, na Ručičky a zpět do Harrachova. Cestou nebyla nouze o vtipné příběhy a situace, zvláště pak během sjezdů, kdy někteří z nás připomínali spíše sněhuláky či lovce zajíců nežli lyžaře :-) Tak doufám, že všichni ostatní jste také nezapoměli zdárně zakončit sezonu a my už se těšíme na další. Skol Skiservis Mára a Mára


PS: ten HB cukr znamená, že je Hygienicky Balený :-)

Birkebeiner, aneb jak ženy vyhrály nad lyžemi

V čase 3:30 zazvonil první budík a po srubu zaznělo již z lidovělé "leda hovno"!!! No ale nakonec jsme vstali, oblékli se, trochu toho pojedli a nechali se v polospánku ve strašné kose odvést Danem do Reny na start. Díky mojí Elitní vlně jsme nafasovali povolenku ke vjezu do areálu startu, což se ukázalo jako neskutečné výhoda, neboť ostatní museli parkovat 5 km od sud a dojet to místním busem. Každopádně jsme zaparkovali asi 7 metrů od trati přímo před stanem Swixu a všichni do jednoho jsme pronesli: "ty vole, Ty jsou kráný". A tím to všechno začalo. Ať jsme se podívali kam jsme se podívali, tak kolem nás byly stovky těch nejkrásnějších žen na světě. Vypadali zhruba všechny jako Therese Juhaug a některé dokonce ještě lépe. Rázem jsme se přestali starat o to, zda máme dobře namazáno nebo že je venku -23°C, ale spíše o to, jak zakrýt to, co nám začalo v kombinézách viditelně narůstat . . .

No každopádně jsme teda ještě večer namazali toto: SkiGo LF Green, SkiGo LF Graphite, SkiGo HF Blue + SkiGo HF Orange, SkiGo C105. Jako base jsme začehlili Rex PowerGrip Green, na to šel SkiGo HF Violet, Rex Proline Blue, Start RF Blue spolu s Vauti K19. Já to nakonec pro sicher zkusil, počkal až odstartují důchodci a vydal se na trať s 3,5 kg těžkým baťůžkem taky. V něm nemohl chybět Pan Opičák, dvě Plzně, bunda, čepice, šátek, 1,2 kg rýže, mobil, korek, jeden vosk a Swiss nožík. Než mít ostudu, raději jsem vzal o 100g víc, což v porovnání s mojí závodní nadváhou 6 kg bylo zcela zanedbatelné.

Hned od startu se začalo hodně z ostra a tak jsem měl trochu problém se hlídat, abych to nepřepálil. Každopádně mě asi na 3.km předjela první žena (Italka) a tak jsem rychle skočil za ní do stopy a přilepen očima 5 cm od jejího nadstandartně dokonalého pozadí jsem dojel až na 6.km, kde končil první prudký kopec. Tam jsem své rozjížděčce odjel a naštěstí mě už žádná jiná baba nedojela, pač bych pak asi nedojel já a byl obviněn ze snásilnění. Pokračovali jsme ve stoupání na 13. km, kde už jsem toho měl docela dost a těšil se na malý sjezdík, po kterém se začalo opět stoupat na náhorní plošinu přes 40 a 1 Norský horizont, kde neskutečně foukalo proti a všechny stopy byly staršně zaváté. To byl asi jedinný úsek trati, kde se mi to nelíbilo, pač to bylo takové nervózní, nikdo nechtěl tahat a nechat metr trati jinému zadarmo, navíc jsme ještě začali kličkovat mezi důchodci, které jsme dojeli zhruba na 8. km. Každopádně na vrcholu tohoto 21, km dlouhého stoupání jsem zbaštil gel a rozhodl se trochu si zazávodit, tak jsem do toho začal řezat a postupně všem odjíždět a další předjíždět, což mě hrozně bavilo. Tímto stylem jsem doletěl pod nejhorší stoupání na trati, sice jen 5 km dlouhé, ale dost prudké a hlavně až na 30. kilometru. A pak že nepřijde krize. Soukal jsem se navrh jak babička na nákup, z batohu mě bolely záda, ruce jsem měl odkrvené od ramenních popruhů. Jediné štěstí, že těch babiček bylo kolem strašně moc, tak jsme to nahoru pěkně společně doťapali. Tam už čekala Bára se spásnám gelem, tak jsem ho do sebe kopnul rychlejc jak slivovici a už jsem mazal plnej céres do Sjusjoenu (Standou Řezáčem tolik opěvovaný a proslavený Šušeň). Sil pomalu docházelo, ale já si prostě za sluníčka na trati obalené diváky fandící Panu Opičákovi staršně užíval. Na 41. kilometr jsem i přesto doskákal stylem buď umřu hned a nebo až za zatáčkou. Naštěstí pak přišli dlouhé a nekonečné sjezdy proložené soupaží, takže jsem nějaké síly dobral, zakličkoval si v zatáčkách kolem důchodců při rychlosti přes 70 km/hod a už tu byly sakra těžké poslední 3 km, z toho skoro 2 km po závodních tratích OH v Lillehamerru. Nutno podotknout, že mi jeli s kopce sakra dobře lyže a kosil jsem další soupeře jak na běžícím páse, což mi chtěli něktří z nich v závěru vrátit a tak to byl finiš po vzoru Björna Daehlieho až na čáru. Krásný, ale sakra těžký závod, kde vyhrává ten, kdo umí lyžovat a ne ten, co jen umí soupaže. Díky.

Ten opravdový souboj ale začal až za cílovou pásku. Nejdřív mi zvážili batoh, dali mi najíst a napít a pak mě zanechali svému osudu na společném shromaždišti. Inu, převlékl jsem se a otevřel si jednu z těch Plzní, co jsem měl v batohu, dozvěděl jsem se, jak moc se mi to povedlo a najednou vedle mě stojí zase jedna z těch Johaugovek (později jsem zjistil, že šlo o jednu z juniorských reprezentantek) a v pohodě se svléká z kombinézy (dokonalá postava o 48 kg s poprsím velikosti 2-3, dva blonďaté copánky a úsměv přes celou hubu). To by ještě šlo, ale ona si sundala i to už tak průhledné bílé triko i s podprdou a stála tam vedle mě, jako Eva těstě před porodem. Takže jestli mě stálo něco síly, tak to byla tahle chvíle. Si nedovedete představit co se ve mě odehrávalo a co všechno jsem musel zatnout a co naopak povolit, abych se nezkácel k zemi či přímo na ni. Naštěstí se po chvilce oblékla a s úsměvem se mě ptala, jak se mi to líbilo. Já ze sebe něco dostal, ale myslim, že to notně připomínalo Standu Řezáče, když hledal při otázce na další plány, očima planetu nad sebou. Najednou jsem zjistil, že tam takových kolem mě přibývá čím dál víc a tak jsem vzal nohy na ramena a odjel do Lillehamerru do sprchy a pro věci s rozhodnutím, že podám na pořadatele trestní oznámení za ublížení na zdraví z popudu duševního zdraví. To se prostě nedalo . . .

Nejhorší na tom je, že v té hale to bylo ještě horší . . . No nic, koupel přišla vhod, počkali jsme na ostatní, zaplácali Standovi k vítězství, něco ještě nakoupili a pak šli do města do baru na pivko. Večer se pak vrátili na barák a u nekonečného množství pravé Whisky jsme slavili a slavili, což mnohým zůstalo i po celou cestu domů, takže jsme ani nemuseli pouštět rádio. Jenom nám zase u Berlína došla nafta . . .

Výsledky naší početné skupiny:

65. Marek Pazderský - Mára - 3:01
407. Filip Bloch - 3:51
639. Luboš Krejza - 4:01
453. Martin Řezáč - 12 - 4:23
847. David Hondlík - 4:33
468. Míra Kukla - 4:56

1. Dan a Bára - za servis, mazání, řízení, občerstvování a tak

Děkujeme zároveň všem sponzorům, kteří nás celou sezonu podporují, zejmána to jsou tito: Skiservis Mára, Ski Trab, Compex a Aminostar.

Záznam závodu: TV přenos

Průbežné a konečné pořadí: Birken