Pohodově po Salcbursku, aneb taky trochu kultury

První letošní zájezd s CK Trip mě zavedl do oblíbené horské vesničky St. Martin am Tennengebirge ležící v okolí Salcburska na pomezí Solné komory a Dachsteinu. Cestou jsme se stavili v Gmundenu u Traunsee, kde začínala známá koněspřežná dráha vozící sůl z dolů v Hallstattu přes Linec do Českých Budějovic. Později se tato dráha začala využívat i pro osobní přepravu a následně koňský pohon nahradila pára. Gmunden je znýmý i pro svoji keramiku a zvonkohru na radnici, kterou tvoří soustava různě velkých zvonů a zvonků vyrobených právě ze zdejší keramiky. Má hrát překrásnou melodii každou hodinu, ale jak jsme se osobně přesvědčili, tak tomu tak není a hraje jen každou sudou, což našich 13:00 úplně nesplňovalo. Pak jsme přejeli do St. Martinu do penzionu Heidy a vyrazili na kolech po okolních salaších. Bylo to sice trochu do kopce, ale odměna nahoře v podobě prkénka se špekem, sýrem a pivem či kefírem stála za tu chvilku dřiny. Někteří dokonce po ochutnání některých mléčných výrobků i výrazně zrychlili svoje tempo.

Druhý den jsme se nechali převést do Ebenu a pak už po svých šlapali údolím řeky Enns přes fabriku od Atomicu do historického Altenmarktu, následně pak mírně s kopce do Radstattu s hradbamy obklopeným středem starého města. Řeka Enns se pěkně zvětšovala, s tim naskakovaly kilometry a už jsme byli ve Schladmingu, kde bude mistrovství světa ve sjezdovém lyžování a tak se mohutně renovují všechny lanovky. Další kus cesty pak leží obec Haus, kde na nás čekal autobus zásoben pivem a to nemohlo znamenat nic jiného, než konečnou.

Třetí den jsme pak vyrazili ráno do soutěsky Lammertallklamm, kde si říčka Lammer razí cestu skrz vápencový masív. Bylo až neuvěřitelné pozorovat, do jaké výšky sahá voda v soutězce při povodních. Pak už opět v sedle vedla naše trasa přes Golling do romantického údolí Blutentall plného tůní s křišťálovou vodou, na jehož konci byla Medvědí chata. Zpět nás cesta zavedla k vodopádům a pak už jsme po cyklostezce dojeli do historického Halleinu, kde dělají ty nejlepší a největší zmrzlinové poháry na světě. No a pač jsme se přejedli, tak jsme naskákali do busu a jeli na večeři. Po ní jsme si dopřáli další velký zážitek, neboť jsme se šli podívat na místní fotbalové derby St. Martin proti Eben. No pralesní liga jako blázen, vstupné 3 Eura ke stání, pivo za 3 Eura chlazené pivem, umělé osvětlení, ale drny jak od Bohdalky, úroveň zápasu na stupnici 1 až 10 byla zhruba kolem mínus tří a navrh by asi měla i naše zaostalá Gambrinus liga. Každopádně i přes systém hele balón, prásk s ním dopředu, padlo 5 tyček, bylo k vidění 7 žlutých karet a konečné skóre se zastavilo na cifře 0:0.

Sobotní den jsme pak strávili v údolí Gasteintall, které proslavené svými termálními lázněmi. Nejdříve jsme zajeli na strážní hrad na začátku údolí a poté přes Bad Hofgastein jsme se překousali až do Bad Gastein, což je staré lázeňské městečko ležící ve svahu nad okolním terénem zhruba 200 metrů a navíc ho protíná zhruba uprostřed obrovský vodopád. Krása pohledět. Cestu nám zpříjemnily ještě dvě svatby, jedna koňská, druhá motořkářská. No bylo to hezký no, ale prostě další dva blbci na světě, co spáchali dobrovolně sebevraždu. Večer jsme pak vyrazili na tancovačku do místního Amarena baru, kde se konala lidová zábava v krojích a padacích mostech. Původně jsme neměl v úmyslu tancovat, ale jelikož jsem tam zůstal jako jediný vyslanec našeho zájezdu, tak jsem pocítil potřebu řádně reprezentovat a hlavou zabořenou myšlenkami v dámských typických tyrolských krojích (pánové vědí, co mám namysli) jsem protancoval nejeden střevíc.

V neděli se spustili z nebe Salcburské provázky, nahoře začalo sněžit a tak jsme raději zůstali celý den v autobuse a do Hallstattu, staré hornické osady pod kopcem Salzberg, kde se těží sůl nepřetržitě už od 2 st. před naším letopočtem, jsme si zajeli jen na krátkou prohlídku. Tím jsme průjezdem kolem Hallstattského jezera naše putování ukončili a celí ušlapaní vyrazili zpět k domovu.


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Skialpy v Defregentallu, aneb jak jsem poznal svoji budoucí ženu

Na úplný závěr sezony jsme vyjeli do Rakouska do údolí Defregentallu ještě udělat nějaké krásné tůry pod vedením Šimiho z rádia Beet a Alfreda (místního horského vůdce), u kterého jsme bydleli v malebném penzionu. Už odjezd byl zajímavý, neboť jsme měli sraz v 10 ráno, který nestihl ani Dan, který v místě srazu spal, natož pak ostatní, takže jsme odjeli nakupovat a na oběd a byl z toho odjezd kolem 3 odpoledne . . . ještě že nám cestu toliko zpříjemnil Březňák, zvlášní odér se asi z auta už nikdy nepodaří vyvětrat.

Na první tůru nás Alfred vzal do sedla Staller Satell, od kud jsme na pásech šlapali nahoru na Roten Wand. Bylo hrozné vedro, takže se to začalo celkem brzo bořit a terén se stal notně nestabilním. Mě se navíc zlomilo vázání (prej do 120 kg v pohodě . . .) a tak jsme z vrcholu raději sjeli kopií výstupové trasy. O srandovní momenty nebyla nouze, pač se každou chvíli někdo zapíchnul až po pás do sněhu a museli jsme ho vyhrabávat. Na závěr jsme se ještě procvičili ve vyhledávání v lavině a pivkem v sedle to zakončili. Večer jsme pak provedli rozbor na téma ženy a jejich vady na kráse . . .

Druhá tůra vedla zprvu po sjezdovce až na její samotný konec a následně nahoru na Grosses Leplesskofl. Nebylo to nahoru úplně zadarmo, zvláště v nrjprudších pasážích jsme místo stoupání na pásech spíše bruslili jako čápi na ledu. Alfred si pro nás připravil překvapení. Svoji noblesní dcerunku v podobě lotosového květu s krásným úsměvem, jiskrou v oku, líbeznou postavou a dokonalým charakterem. Cestou mu Moni volala a Alfred neslyšel zvonění telefonu, které připomínalo sanitku na přechodu a Šimi ho na to taktně svoji noblesní němčinou upozornil: "Bernard, ich höre lalala!" Na konci posledního vleku na nás čekala a já hned při prvním setkání zahořel jak zhaslá svíčka. Kolena se mi podlomila, lýtka zčervenala (od slunce), hlas se mi chvěl jako obvykle a narostla mi ramena přes celá záda. Návnada byla nahozena. Dolezli jsme na předvrchol, kde jsme se chvilku opalovali a pak si užili krásný sjezd dolů. Myslim, že jsem se Moni taky hned zalíbil, neboť chválila můj agresivní styl jízdy dolů nazývaný mimopražskými jako Tramwaj širokorozchodná. Opět jsme se trochu připálili a konec sjezdovky si užili do jen v trenýrkách, což vzbudilo v celé vesnici takové pozdvižení, že se na nás přišel podívat i starosta.

Další den vyšlo lavinové varování 4 a tak jsme se na skialpy vybodli a já se rohodl, že poprvé v životě vyrazím na sjezdovku. Zprvu to byla trochu prekérka, pač jsem se svým kolejnicovým obloukem nemohl vejít na sjezdovku, ale pak hned po tom, co jsme skončili, mi to začalo strašně moc jít. Odpoledne jsme strávili opalováním v hospodě, několika Radlery a wurstem mit pomes. Já si teda ještě započal rozvíjet svůj první manželský vztah a přijímání do rodiny, takže jsem nejprve absolvoval vycházku se psem, rozpravu o obnově venkova s matkou, problémech lezení s otcem, uspávání mladší sestry, agroturistiku v podobě kydání hnoje od krav a pak samozřejmě také romantické chvíle se svoji snoubenkou.

Poslední den našeho pobytu v Mariahilfu jsme vyrazili ještě jednou na Grosses Leplesskofl. Byl to ovšem ne zcela povedený počin, neboť nahoře foukalo přes 36m/s v nárazech a tak tam člověk sotva stál, natož aby lezl výše nahoru, takže jsme si ještě jednou zajeli do naší hospůdky a pak pěkně telemarkem sjeli dolů. Byla to velká paráda. Já už samozřejmě po boku své ženy. No a pak už přišlo balení, loučení, slzičky, mávání kapesníkem a odjezd domů. Ale ne na dlouho, jak to půjde, tak se se vracím :-)

Chopok, aneb jak se Kamená chata otřásala

Jako každý rok, tak i letos jsme tradičně vyrazili první dubnový víkend na skialpy na Slovensko do Nízkých Tater, konkrétně pak na Chopok na Kamenou chatu. Původní plán opustit Vizovice brzo ráno, abychom přes den ještě něco stihli nevyšel a tak jsme jeli krásně po obědě. Cestu nám zpříjemňoval Záviš a tři mladé stopařky (Slovenky), co pořád dokola říkaly jaj. Po příjezdu do Jasné a převléknutí se jsme zjistili, že Ježek si loni na jaře na pásy nasadil ochranu v podobě potravinové fólie, která se z nich už nikdy, ale opravdu nikdy nedá sundat. Samozřejmě tvrdil, že to udělala Mája, ale my zasvěcení víme, že je přeci blbost chtít se otrávit v naší elektrické troubě. Naštěstí má Ježek v Liptovském Mikuláši kamaráda Dušana, který mu ochotně půjčil svoje, tak jsme se v podvečer vrátili na Jasnou a za brutálního deště vyrazili směr Chopok. Naše úsilí přerušil ještě brutálnější déšt, dalo by se říct i liják, tak jsme zapluli do hospody na dvě a vyrazili až za hluboké tmy. Šlo nám to dobře a rychle, takže jsme už v půl desáté večer byli na chatě. Sašenka nás ubytovala a my šli na pivo, kde už nás čekal Jaro, který se s Dušanem střídá na meterologické stanici. S panákami v ruce nám oznámil, že dnes je to přesně 30 let, co tu pracuje a tak jsme v tom za chvíli už pěkně lítali s ním (později jsme se dozvěděli, že to prý slavil už i loni). Z hospody nás vyhodili a tak jsme se přesunuli k meterologům a zde pokračovali asi až do tří do rána . . .

Ráno jsme málem zaspali raňajky, ale nakonec jsme přeci jenom vyrazili. Taky jsme měli ráno ještě čas na prohlídku chaty, obzvláště pak záchodků, kde byly neuvěřitelné cedulky typu: Zde prosím negrcat!!! Do not shit here!!! Nevhazujte nic do záchodu, zabíjíte tam dole naše malé pomocníky!!! nebo Prosím neobcikávejte chatu, ze žltého sněhu vaříme čaj!!! Nejprve jsme sjeli jeden z bočních žlabů z Chopku, zase si ho vyšlápli a pač už bylo brutální vedro a sníh se stal více než sračkoidním, tak jsme pokračovali přes Ďumbier na Štefánikovu chatu, kde jsme dali oběd. Cestou se nám ukázalo hned několik kamzíků, dokonce i máma s dvěma mladejma. Původní plán o dalších sjezdech vyprchal díky žalostnému nedostatku sněhu a tak jsme se zase poslušně vrátili opálení zpět na naší základnu na Kamené chatě. Zde nás čekalo příjené překvapení v podobě použitelné Lenky a nepoužitelné Julie co za námi přišli dolů z Horohroní. Dali jsme véču a vyrazili opět za Jarem, vylezli v kraťasech na Chopok a pokračovali na Kamenou na bar a následně do hroních pater hrát člověče nezlob se. Jaro, Jůlie i Ježek postupně odpadli no a my museli dohrát rozehranou hru.

Raňajky opět dopadly jen tak tak. Venku byla místo sluníčka mlha hustá tak, že by se ani nedala krájet, takže jsme Meterologický žlab, co jsme chtěli jet, ani nenašli. Sjeli jsme proto naším oblíbeným žlabem a ten co jsme chtěli jet původně si zespodu, kde bylo přeci jen něco vidět, raději prohlídli a vyšlápli na botech. Dopadlo to dobře a za chvíli už jsme to svištěli dolů hlava nehlava. Byla to myslim velká paráda., zvláště pak můj dokonalý a nezaměnitelný širokorozchodný oblouk. Školským žlabem jsme se zase vrátili nahoru a už nebyl morál jít sjíždět další žlaby, takže jsme to zapíchli a mastili Spravedlivou dolů. Všechno jsme úspěšně zakončili na haluškách a podařený prodloužený víkend byl za námi, takže za rok opět na viděnou.

Zakončení sezony, aneb jak Skiservis Mára porazili Čerti

Po veleúspěšné sezoně celého týmu Skiservis Mára (bafuňáři, trenéři, servismani, závodníci, lyžaři, kamarádi, fanynky a mnozí další) jsme se ji vydali do sousedních Krkonoš zhodnotit a zdárně ukončit. Z původního ohlášené počtu 7654 lidí se nás sešlo 8 a jeden chlupatej pes. Pač sněžilo a vůbec bylo tak nějak nehezky, tak jsme přejeli přes nutnou zastávku v pekárně u Mašků do Harrachova. I zde bylo nepěkně a tak jsme šli na oběd a pivko a u každého dalšího jsme zjišťovali, zda už je venku lépe. Nakonec nám přišlo, že už se asi stmívá, tak jsme opustili lokál a na běžkách vyjeli až na Voseckou boudu. Zde nás čekalo přivítání jak za vlády Velkého Komanče, kdy nás provozní postavila do řady a 10 min udělovala striktní pokyny, co se smí a co nesmí. Ale v 7 večer začalo svítit na chatě světlo a nám se zvedla nálada. Nejdříve jsme zjistili, co to je HB cukr (že nevíte? Tak si zkuste typnout). Na programu bylo ono slavné hodnocení sezony doplněné o vlastními těly vyrobenou hru Aktivity, ve které někteří z nás předváděly neuvěřitelné věci . . . Ke všemu tomu ještě chatu postihla vánice plná čertů, takže se pingl nestíhal otáčet a naše hra nabírala pořádné grády . . . někteří měly problémy udržet myšlenku, jiní zase doplňovali pantomimu o zvukové projevy a vrcholem bylo, když jeden nejmenovaný odborník započal v ekologické likvidaci celé hry, když ji začal postupně pojídat (později k tomu nutil i přihlížející). No zkrátka zakončení jak má být.

Jak to celé dopadlo nikdo nevíme, ale ráno jsme se sešli na snídani, rozbili prasátka a ze všech sil zaplatili včerejší účet. Fíha . . . málem to nedalo. Pak už honem do kraťas a šlo se na lyže, pač venku bylo krásně sluníčko a teplíčko. Jeli jsme přes Tvarožník na Sněžné jámy, Vysoké kolo, Labskou louku, Pramen Pančavy, Vrbatovku, kde jsme se potkali s dalšími dvěma členy, dále na Kotel, Lysou horu, na Ručičky a zpět do Harrachova. Cestou nebyla nouze o vtipné příběhy a situace, zvláště pak během sjezdů, kdy někteří z nás připomínali spíše sněhuláky či lovce zajíců nežli lyžaře :-) Tak doufám, že všichni ostatní jste také nezapoměli zdárně zakončit sezonu a my už se těšíme na další. Skol Skiservis Mára a Mára


PS: ten HB cukr znamená, že je Hygienicky Balený :-)

Birkebeiner, aneb jak ženy vyhrály nad lyžemi

V čase 3:30 zazvonil první budík a po srubu zaznělo již z lidovělé "leda hovno"!!! No ale nakonec jsme vstali, oblékli se, trochu toho pojedli a nechali se v polospánku ve strašné kose odvést Danem do Reny na start. Díky mojí Elitní vlně jsme nafasovali povolenku ke vjezu do areálu startu, což se ukázalo jako neskutečné výhoda, neboť ostatní museli parkovat 5 km od sud a dojet to místním busem. Každopádně jsme zaparkovali asi 7 metrů od trati přímo před stanem Swixu a všichni do jednoho jsme pronesli: "ty vole, Ty jsou kráný". A tím to všechno začalo. Ať jsme se podívali kam jsme se podívali, tak kolem nás byly stovky těch nejkrásnějších žen na světě. Vypadali zhruba všechny jako Therese Juhaug a některé dokonce ještě lépe. Rázem jsme se přestali starat o to, zda máme dobře namazáno nebo že je venku -23°C, ale spíše o to, jak zakrýt to, co nám začalo v kombinézách viditelně narůstat . . .

No každopádně jsme teda ještě večer namazali toto: SkiGo LF Green, SkiGo LF Graphite, SkiGo HF Blue + SkiGo HF Orange, SkiGo C105. Jako base jsme začehlili Rex PowerGrip Green, na to šel SkiGo HF Violet, Rex Proline Blue, Start RF Blue spolu s Vauti K19. Já to nakonec pro sicher zkusil, počkal až odstartují důchodci a vydal se na trať s 3,5 kg těžkým baťůžkem taky. V něm nemohl chybět Pan Opičák, dvě Plzně, bunda, čepice, šátek, 1,2 kg rýže, mobil, korek, jeden vosk a Swiss nožík. Než mít ostudu, raději jsem vzal o 100g víc, což v porovnání s mojí závodní nadváhou 6 kg bylo zcela zanedbatelné.

Hned od startu se začalo hodně z ostra a tak jsem měl trochu problém se hlídat, abych to nepřepálil. Každopádně mě asi na 3.km předjela první žena (Italka) a tak jsem rychle skočil za ní do stopy a přilepen očima 5 cm od jejího nadstandartně dokonalého pozadí jsem dojel až na 6.km, kde končil první prudký kopec. Tam jsem své rozjížděčce odjel a naštěstí mě už žádná jiná baba nedojela, pač bych pak asi nedojel já a byl obviněn ze snásilnění. Pokračovali jsme ve stoupání na 13. km, kde už jsem toho měl docela dost a těšil se na malý sjezdík, po kterém se začalo opět stoupat na náhorní plošinu přes 40 a 1 Norský horizont, kde neskutečně foukalo proti a všechny stopy byly staršně zaváté. To byl asi jedinný úsek trati, kde se mi to nelíbilo, pač to bylo takové nervózní, nikdo nechtěl tahat a nechat metr trati jinému zadarmo, navíc jsme ještě začali kličkovat mezi důchodci, které jsme dojeli zhruba na 8. km. Každopádně na vrcholu tohoto 21, km dlouhého stoupání jsem zbaštil gel a rozhodl se trochu si zazávodit, tak jsem do toho začal řezat a postupně všem odjíždět a další předjíždět, což mě hrozně bavilo. Tímto stylem jsem doletěl pod nejhorší stoupání na trati, sice jen 5 km dlouhé, ale dost prudké a hlavně až na 30. kilometru. A pak že nepřijde krize. Soukal jsem se navrh jak babička na nákup, z batohu mě bolely záda, ruce jsem měl odkrvené od ramenních popruhů. Jediné štěstí, že těch babiček bylo kolem strašně moc, tak jsme to nahoru pěkně společně doťapali. Tam už čekala Bára se spásnám gelem, tak jsem ho do sebe kopnul rychlejc jak slivovici a už jsem mazal plnej céres do Sjusjoenu (Standou Řezáčem tolik opěvovaný a proslavený Šušeň). Sil pomalu docházelo, ale já si prostě za sluníčka na trati obalené diváky fandící Panu Opičákovi staršně užíval. Na 41. kilometr jsem i přesto doskákal stylem buď umřu hned a nebo až za zatáčkou. Naštěstí pak přišli dlouhé a nekonečné sjezdy proložené soupaží, takže jsem nějaké síly dobral, zakličkoval si v zatáčkách kolem důchodců při rychlosti přes 70 km/hod a už tu byly sakra těžké poslední 3 km, z toho skoro 2 km po závodních tratích OH v Lillehamerru. Nutno podotknout, že mi jeli s kopce sakra dobře lyže a kosil jsem další soupeře jak na běžícím páse, což mi chtěli něktří z nich v závěru vrátit a tak to byl finiš po vzoru Björna Daehlieho až na čáru. Krásný, ale sakra těžký závod, kde vyhrává ten, kdo umí lyžovat a ne ten, co jen umí soupaže. Díky.

Ten opravdový souboj ale začal až za cílovou pásku. Nejdřív mi zvážili batoh, dali mi najíst a napít a pak mě zanechali svému osudu na společném shromaždišti. Inu, převlékl jsem se a otevřel si jednu z těch Plzní, co jsem měl v batohu, dozvěděl jsem se, jak moc se mi to povedlo a najednou vedle mě stojí zase jedna z těch Johaugovek (později jsem zjistil, že šlo o jednu z juniorských reprezentantek) a v pohodě se svléká z kombinézy (dokonalá postava o 48 kg s poprsím velikosti 2-3, dva blonďaté copánky a úsměv přes celou hubu). To by ještě šlo, ale ona si sundala i to už tak průhledné bílé triko i s podprdou a stála tam vedle mě, jako Eva těstě před porodem. Takže jestli mě stálo něco síly, tak to byla tahle chvíle. Si nedovedete představit co se ve mě odehrávalo a co všechno jsem musel zatnout a co naopak povolit, abych se nezkácel k zemi či přímo na ni. Naštěstí se po chvilce oblékla a s úsměvem se mě ptala, jak se mi to líbilo. Já ze sebe něco dostal, ale myslim, že to notně připomínalo Standu Řezáče, když hledal při otázce na další plány, očima planetu nad sebou. Najednou jsem zjistil, že tam takových kolem mě přibývá čím dál víc a tak jsem vzal nohy na ramena a odjel do Lillehamerru do sprchy a pro věci s rozhodnutím, že podám na pořadatele trestní oznámení za ublížení na zdraví z popudu duševního zdraví. To se prostě nedalo . . .

Nejhorší na tom je, že v té hale to bylo ještě horší . . . No nic, koupel přišla vhod, počkali jsme na ostatní, zaplácali Standovi k vítězství, něco ještě nakoupili a pak šli do města do baru na pivko. Večer se pak vrátili na barák a u nekonečného množství pravé Whisky jsme slavili a slavili, což mnohým zůstalo i po celou cestu domů, takže jsme ani nemuseli pouštět rádio. Jenom nám zase u Berlína došla nafta . . .

Výsledky naší početné skupiny:

65. Marek Pazderský - Mára - 3:01
407. Filip Bloch - 3:51
639. Luboš Krejza - 4:01
453. Martin Řezáč - 12 - 4:23
847. David Hondlík - 4:33
468. Míra Kukla - 4:56

1. Dan a Bára - za servis, mazání, řízení, občerstvování a tak

Děkujeme zároveň všem sponzorům, kteří nás celou sezonu podporují, zejmána to jsou tito: Skiservis Mára, Ski Trab, Compex a Aminostar.

Záznam závodu: TV přenos

Průbežné a konečné pořadí: Birken

Birkebeiner - hot news from Norway

Pátek

Od noci silně sněží, tak jsme se s Danem vrhli na přípravu lyží, zbytek vyrazil do Lillehammeru na nákupy a na výlet. Krom zánětu v levém rameni, díky kterému nemůžu pořádně držet hůlku se mi přidal zánět do pravého zápěstí, takže nevim, jak zítra nastoupim a zda to v takovém zdravotním stavu je vůbec možné absolvovat . . . Každopádně chladim a Compex se taky zatim nezastavil. Dali jsme brutální oběd, neboť nám tu Noráci zabili posledního ptáka Noaha a teď dospáváme před mazáním tuhých. Pokud nám chcete fandit, tak tady jsou naše startovní čísla, jména, startovní vlny a startovní čas:

361 - Marek Pazderský - Elite - 8:00
3496 - Filip Bloch - 4 - 8:20
5587 - Luboš Krejza - 8 - 8:40
7748 - David Hondlík - 11 - 9:00
8465 - Martin Řezáč - 12 - 9:05
13855 - Míra Kukla - 20 - 9:50

Jinak vše lze sledovat na ofiko stránkách: Birken

Přímý přenos závodu vysílá Norská televize NRK1 od 7:45: TV přenos

Čtvrtek

Ráno jsme si pěkně pospali, pak přišlo na řadu testování HF a prášků, což byla hrozná dřina na tom prašanu za sluníčka 40 m od ubytka :-) Pak proběhl obídek a vyrazili jsme na lyžích projet posledních 17 km trati přes malebný Sjusjoen, kde jsme potkali konečně noblesní Norku se psem v exkluzivních botičkách a ještě navíc byla holka povídavá, až jsem musel klukum připomenout, že maj doma rodiny. Následoval velmi rýchlý sjezd až do Lillehammeru na olympijský stadion, kde jsme si zafinišovali podobně jako legendární Bjoern Daehlie a vyrazili do hokejové arény pro čísla. Tam to proběhlo v pohodě, jen nás trochu rozsekal místní sport 1, neb měl úplně všechno a docela i za levno, takže každý odcházel ven s plnou taškou věcí . . . Ještě jsme dokoupili zásoby jídla, Bohouškovi olej, aby ádně mazal a vydali se dom připravovat lyže.

Středa

Tentokráte již za azura jsme vyrazili do Reny za účelem pohodového projetí trati až k nám na ubytko, což bylo asi 45 km. Původně naplánovaný pohodový výlet se změnil v boj o přežití, neb kopce zde jsou větší než velké a delší než dlouhé. Krajina je sice krásná, trať dokonalá, stále 6 vypreparovných stop, ale lehké to určitě nebude, navíc batoh se zařezává do zad a když už přijde sjezd, tak je tak rychlý, že člověku strachy nemají tepy šanci spadnout. Každopádně prvních 21 km stále do kopce je opravdu výživných, pak přijdou sjezdíky a potom zase 5 km stěna, kde jsme chtěli vrtat chvílema i šrouby. Posledních 500 metrů kopce vyjet rovně bez stromečku snad ani neni v lidských silách. Každopádně jsme to dobojovali na barák a teď jen ležíme a hekáme, u čehož přemýšlíme, jak prodat čísla :-) Zvláštní ocenění má Dan, jenž do teď najel kalsicky nejvíce 18 km, takže dnešním výkonem doslova překonal sám sebe.

Komentáře k dnešnímu dnu:

Mára: Vasák je z kopce, Jizerka po rovině, Birken konečně dokopce.
Luboš: rozteč stop je tak úzká, že mi kule rozedřely mé zánovní spodky Löffler, ale jinak paráda.
Mára: mě taky :-)
David: pod horizontem na mě čekala myš, která měla na nohou běžky SkiTrab a na 10 metrech mi nadělila 20, načež mě chtěla kousnout do nohy, ale zachránil mě Luboš, který ji vystrašil svým prodřením . . .
Filip: nesnáším Norské horizonty, neboť když už si myslíš, že jsi konečně na vrchulu, tak se objeví dalších 40 dalších a ty musíš jak čurák jet další hodinu do kopce.
Martin: bylo by to krásné, ale považuji za nehorázné, že celou dobu jsme nepotkali ani náznak hospody a tak nás potupně zachránila Majka s chlebem zapitá Redbulem.
Dan: a pak jsem vám měl ujet!
Bára: tak co Dane, v sobotu pojedeš?
Dan: leda hovno!!!
Míra: diť to bylo pořád s kopce, dokonce jsem jel 51,9 km/hod u čehož jsem dokázal fotit a odkočit si na záchod.
David: ale něco tam bylo ve stopě?
Míra: no dvakrát tam bylo hovno!
David: a kdyby tam nebylo to hovno, tak bys jel určitě 60!!!
Míra: kdo má psa, tak by měl vědět, že pes se s kopce nevysere!!!
Luboš: já budu mazat gumu!
Mára: jedině přes moji mrtvolu!!!
Filip: půjdeme mazat za roh, to je v pohodě!

Úterý

Ze slibovaného sluníčka se nám stalo "jenom" polojasno a tak se potvrdilo, že yr.no umí předpovídat úplně všude na světě, krom Norska. Přesto jsme vyrazili na první projížďku po zdejším areálu. Nádherně upravené stopy z rána rolbou nás potěšili, stejně tak biatlonová střelnice, kde si může každý vyzkoušet střelbu na 5 terčů. Vyrazili jsme po jedné z milionu zdejších upravených cest směr trať závodu a pak zase zpět. Kopce zde jsou takové, že jsem byl ochoten uznat, že Vasák je opravdu jen rovina. Ale jinak je to krása, na každé křiřovatce je rozcestník s mapou a kilometráží, takže nelze zabloudit. Ale dost nás to unavilo, tak jsme museli zpět na barák dát si pivko, oběd, compex a film k relaxaci. Večer proběhla příprava lyží a fotbálek. Zítra jedeme na start do Reny.

Pondělí

Ráno jsme se probudili už ve Švédsku, někteří vyspaní, jiní s notně bolavou hlavou po celonočním zapíjení přestupu z Frymburského klubu do Direct Patria. Celý den jsme strávili v autě přejezdem přes Švédsko do Norska přes Oslo a Hamer až na místo ubytování do horské vesničky Sjusjoen, kde bydlíme v krásném srubu. Vybalili jsme, dali pivko a pozvolna odpadli do postelí.

Neděle

Po tentokráte bezproblémovém zabalení věcí se nám podařilo odjet o 15 minut dříve než jsme chtěli, což je v podstatě zázrak. Cesta šla v pohodě a tak jsme dokonce stihli i ten náš trajekt. Do Norska se nám podařilo odjet ve složení: Já, Dan, Bára Řihošková, Míra Kukla, Filip Bloch, David Hondlík, Lubos Krejza a Martin Řezáč. Startovní čísla uvedeme až v průběhu týdne.

Vasaloppet 2011, aneb s úsměvem až do cíle

Budík ve 3 ráno mě opět málem zabil, ale nakonec jsem přeci jenom vstal, pozdravil kamarády, pokusil se nasnídat a obléknout, abychom mohli kolem čtvrté odjet na start. Vyplatilo se, byli jsme tam včas a mohli si to tam začít užívat. Záchod jsme luxusně vyřešili v závěji, ohřáli se u ohně, neboť mínus 17°C nebylo úplně ono, zbyl čas dokonce i na projetí se a otestování mázy. A co že jsme to vlstně mazali? Jako parafíny toto: LF SkiGo 4x (green a graphite), pak HF SkiGo green+orange, HF Maplus-Briko red+yellow, prášek SkiGo C105, struktura hrubá do jemné. Jako stoupací jsme pak vybrali jako base Rex Power grip superfluor, na to pak šlo SkiGo HF Blue, Rex Pro Line Blue, Start RF Blue a zatírák Vauti K18 (já měl na lyžích jen ten base Rex Power Grip superfluor, pak Start RF Blue, Rex Pro Line Green a Vauti K18). To že mam jít na start mě upozornil až Dan 10 min předem, jinak bych to asi promeškal kocháním se, jak se všichni rozcvičujou.

Start proběhl v klidu, neměl myslim chybu, do sjezdovky jsem najížděl úplně vlevo asi čtvrtý ve své stopě. Docela frmol, musel jsem trochu zvolnit, jinak by mě asi uhnali. Nahoře se to všechno uklidnilo a rozthalo na mraky skupinek po 4 až 10 lidech a už se píchalo jako o život. Na obloze se objevilo sluníčko, už nebyla taková kosa, stopy byly naprosto dokonalé, jen mi chvilku trvalo, než jsem si zvyknul na to tempo. Pak už to bylo úplně super, bral jsem za to pěkně od podlahy, střídal se celou dobu s 91 (já měl 89) a tak jsme pěkně pospolu mazali směr cíl. Dan mě cestou občerstvil, sám jsem trochu nešťastně minul první i druhou občerstvovačku, takže mě vlastně zachránil. Jinak jsem si to fakt užíval, úsměv od ucha k uchu, sluníčko, pohodička, tempo tak akorát na výlet, prostě takhle jsem si to představoval. Trochu mě zklamaly lyže ve sjezdu z Evertsbergu, kde mi nepochopitelně vůbec nejely, ale po zbytek trati si nemohu stěžovat, tak to připusuji nějakému nalepenému bordelu apod. Až na Oxberg to šlo, ale od tud až na Hökberg jsem si jako obvykle prožil krizičku, kterou jsem úspěšně rozjížděl až na Eldris, ještě že tam cestou byl Dan a podal mi zase pití. To mě zachránilo. Dal jsem ještě jeden gel a rozjel těžkou parádu směr cíl, takže jsem si vyklepl asi 20 lidí a nikdo jiný už předemnou na dohled nezůstal. Takže z toho byl krásný výsledek s úsměvem na tváři a ten závod mě fakt dost bavil, tak raději už neříkám, že jsem ho jel naposled, pač se sem asi ještě vrátím :-)

Po dojetí do cíle jsem počkal na Fanouška, dali jsme sprchu a koukali u jídla a v leže na 50 km na MS v Oslu, zkrátka pohoda jak má být. Zbytek dojel do cíle taky velmi rychle a myslím, že i velmi dobře, jsou to všichni velcí pašáci a začínám mít strach, že mě brzy začnou poředjíždět. Večer jsme pak zapařili, padaly návrhy i na další zábavu, ale nakonec jsme to úspěšně zaspali. Druhý den jsme už jen zabalili, poklidili, dovykoupili zbytek věcí co zbylo v intersportu a mazali domů. Cestou se nám stala ještě jedna veselá příhoda, kdy nám u Berlína došla nafta a musel jsem potupně s kanystrem 4 km na pumpu . . .

Výsledky naší početné skupiny:

103. Marek Pazderský - Mára - 4:21
241. František Landa - Fanoušek - 4:34
308. Dalibor Valter - Dalibor - 4:40
436. Petr Jiran - Pedro - 4:47
1236. Petr Tamchyna - tyčka - 5:21
1491. Jan Kalvoda - doktor - 5:28
1809. Martin Batěk - bratr - 5:37
2729. Honza Kubeš - Honza - 6:02

1. Dan - za servis, mazání, řízení, občerstvování a tak

Děkujeme zároveň všem sponzorům, kteří nás celou sezonu podporují, zejmána to jsou tito: Skiservis Mára, Ski Trab a Aminostar.

TV přenos: http://svt.se nebo http://svt.se/2.80860/vasaloppet

Průbežné a konečné pořadí: http://www.vasaloppet.se

Vasaloppet 2011, aneb kvalitní příprava na race

Odjezd na Vasák letos přinesl trochu vzruchu, neboť jsme s Danem smozřejmě všechno suše stíhali a tak nás nemohla rozhodit 3 hod trvající montáž rakve na střechu, na čež jsme se zkluzu už nedostali na místo srazu dorazili jen s 30 min spožděním. Vše vrcholilo utržením závěsu víka rakve, takže jsme ho museli přidělat gumicukem. Naštěstí kluci naskládali rychle auto až po střechu a odjeli jsme směr sever jen se 4 minutovým zpožděním oproti nejkrizovějšímu plánu. Cesta šla dobře a když se chci Dana zeptat u Berlína, kudy že mam jet, tak vidim jen dřevorubce, jak poráží strom. No nic, vzal jsem to zkušeně zleva. Takže jsme si to dali s asi 120 km zajížďkou přes Rostock. Jsem to říkal, že to mělo bejt z prava, ale nikdo mě neposlouchal. Každopádně loď jsme dali úplně suše, jen nás trochu zarazilo zamzlé moře a místo trajektu sáně. Švédsko nás pak přivítalo sluníčkem a tak jsme přes vyžebrané kafe u mistra Donalda dojeli na jeden zátach až do Hansjo i díky Závišovi. Jen bych chtěl vidět toho debila, kterej říkal, že mě to řízení v kuse vůbec neunaví. Celej den zakončil Fanoušek konstatováním, že Bjus je jako Bus bez J a šli jsme spát.

Další den už jsme vyjeli do našeho oblíbeného střediska Grönklitu, kde jsme si krásně zalyžovali, např. Dan předjel sám sebe, Honza jezdil s Honzou, Petr honil Petra a Martin s Daliborem chtěli mermomocí přejet na lyžích až do Salenu. To já s Fanouškem turistil a opaloval se. Odpoledne nás poprvé pohltil Intersport v Moře, díky kterému některým z nás vyschla konta, ať už za záračné Rexi nebo oblečení. Martin zruinoval i místní sámošku, tak už jsme pak raději jeli na barák hrát turnaj ve stolním fotbálku. By jste neuhodli, kdo si zapoměl věci na převlečení a večer usnul ještě před výkopem :-)

Ve čtvrtek jsme si zajeli kus před Evertsberg a jeli se projet pěkně po trati až na Oxberg. A že zase neuhodnete, kdo si hned na začátku zlomil sám hůlku? Zbytek si pěkně zatrénoval na úseku zvaném Standa Řezáč money area, kde jsme se marně jako zbytek světa pokusili vyhrát prémii na půlce. Jo chudák kameník, ten už se tak těší, až to tu konečně vyhraje někdo jiný. Odpo jsme si pak vyzvedli čísla a udělali kvalitně, i když na dvakrát seeding. Odměnou nám bylo spatření losa na vzdálenost 1,37 m, což jsem úplně přesně odhadem změřil. Večer patřil kultuře: "Hoď mi sem dva Manhatány!!!" a oblibená: "Za Pepika!!!".

Pátek byl věnován projetí trati mezi Oxbergem a Eldrisem, což někteří pojali jako závod a někteří po mém velmi kvalitním namazání (promiň Fanoušku) jako urpení a sběratelskou projížďku. No prostě se ten Rex musí zakrejt no. Ale jinak držel pěkně :-) Odpo pokračovali nákupy už i toho, co vůbec nechceme a taky jsme dali pořádný oběd (někdo maso, někdo seno) u sledování dramatických štafet na MS v Oslu, večer už se započali dělat lyže. Za zmínku stojí ještě Fanouškův výstup se svojí láskou postelí. Přišel totiž večer k ní, pohladil ji a povídá: "Ty seš moje milá postýlka, já Tě mam tak rád!", načež si na ni láskyplně lehnul a v tom se za ohlušujícího rámusu propadl až na podlahu. Jo já to říkám pořád, že jak ji jednou povolíš řetěz, tak se Ti to výdycky vymstí.

Den před závodem jsme si ráno ještě otestovali finálně mázu v Grönklitu, že nevíte, kdo si zase zapoměl hůlky a pak se s Danem definitivně převtělili do Švédů. Po obídku jsme chtěli začít dělat lyže, ale pač byla vichřice a strom shodil elektrické vedení, tak kolem šesté večer stále bez proudu už poněkud započal chaos a panice propadal i takový kliďas, jako jsem například já. Jen Dan stále mlčel. Naštěstí nás zachránil pan domácí, který nám poskytnul kousek vzdálené přístřeší v garážích s fungujícím proudem, takže jsme tam společným úsilím vše převezli a bleskurychle namazali (co, to se dozvíte příště), díky čemuž jsme byli už v 10 večer zpátky na ubytku a mohli jít předstírat spánek před dnem D. Dokonce jsme mazali i na Ještěrce :-)

Pokračování příště (během tohoto týdne). . .

Vasaloppet 2011 - pred odjezdem

Náš tým Skiservis Mára úspešne proplouvá sezonou dál. Mezi nejvýznamejší úspechy patrí jiste 3. místo Kacky na Karlove behu a zároven 3. místo na Euroloppetu na Šumavském maratonu. Já si na lyžích Ski Trab dojel pro další vítezství na Janovské 30 v case 1:27,11 (6x5 km na Bedrichove) a doufám, že si tuto formu odvezu i do Švédska, kam letos jedeme v následujícím složení:

Marek Pazderský - 89 / elite
František Landa - 1218 / 1
Petr Tamchyna - 3610 / 3
Honza Kalvoda - 3611 / 3
Honza Kubeš - 7572 / 5
Dalibor Valter - 16490 / 1
Martin Batek - 16493 / 4
Petr Jiran - 16494 / 1

Veríme, že nám zachováte prízen a budete nám porádne fandit, a už prímo ve Švédsku u trati nebo alespon v duchu doma z postele u internetu, nejlépe pak odnekud z lyží. O výsledcích a zážitcích vás budeme prùbežne informovat. Dekujeme zároven všem sponzorùm, kterí nás celou sezonu podporují, zejmena to jsou tito: Skiservis Mára, Ski Trab a Aminostar.

Prùbežné a konecné poradí: http://www.vasaloppet.se

TV prenos: http://svt.se nebo http://svt.se/2.80860/vasaloppet