Zillertal, aneb jak se Imbusák pochlapil

Po delší době jsem opět vyrazil s CK Trip na cyklistický zájezd do Rakouska, konkrétně malebného Zillertalu, který je vyhlášen svoji pohostiností a přírodní krásou. Naše cykloputování jsme započali ve Wörglu, kam nás Toník odvezl autobusem. Podél Innu jsme dojeli do Kundlu, kde se nachází volně přístupná soutězka, kterou lze projet na kole, takže jsme neváhali a dali si kvalitní slalom mezi pěšími návštevníky jako Šárka Záhrobská. Pak jsme stále po rovině kolem Innu projeli historickým středem Rattenbergu a Brixleggu, kde jsme zatočili doleva do Alpbachtalu a započali tak naši první horskou prémii. Na tu jsme dorazili přes Reith a Hygnu na Kerschbaumersattel do 1110 m n.m. (přeevýšení 600 m). Na rozšlapáná úplně ideální. Nahoře měla být vysněná hospoda, neboť se tavil asfalt vedrem, ale pač ji zavřeli a v další byla svatba (jsem zvědavej, jestli budou takovou slávu dělat, až se budou rozvádět), tak jsme nakonec skončili až kousek před cílem už v Zillertálském údolí v Kaltenbachu. Do Aschau, kde jsme celou dobu bydleli, to bylo už jen kousek. Večer jsme zakončili přecpáním se místní dokonalou večeří.

Druhý den nás ráno Tonda odvezl nahoru na Hintertux, známého lyžařského střediska na ledovci. Lanovka nás většinu vyvezla do mezistanice a my si mohli vychutnat velkolepé výhledy a dlouhý sjezd zpět dolů k autobusu. Byli však i tací, co si to nahoru vyšlápli na kole, či se z mezistanice rozhodli dojet do 2660 m n.m. na Fernerhaus u ledovce. Krásných 6 km s 20-28% sklonem stoupání a převýšením 720 m. Kromě silných nohou jsme tento den potřebovali také hlavně doktora, a to ne jen tak ledajakého, ale doktora kol (Petra), který svým neskutečným uměním zachránil 3 zcela rozbitá kola. Pak následoval krásný singl trek podél potoka až do Finkenbergu, kde jsme přejeli známý ďáblův most a vydali se stoupat na druhý vrchol dnešního dne, konkrétně 131m vysokou přehradu Schlegeisspeicher. Ta leží ve výšce 1805 m n.m. a je to k ní kopec dlouhý 21 km s převýšením 1100 m spestřený několika dlouhými tunely a až 20% sklonem stoupání. Ty výhledy ale stojí za to, stejně tak jako slalom mezi auty cestou zpět. Ještě že byly k večeři megařízky (na každého vycházelo v průměru asi 3,5 řízku přes celý talíř. Dnešní den jsme tedy mohli ukončit s pořekadlem, že se Imbusák opravdu pochlapil.

Třetí den byla naprogramu královská etapa na Zillertalhochalpenstrasse. Půlka se rozhodla jet to s Petrem přímo z baráku nahoru (20 km - převýšení 1600 m), což byl pro mnohé doslova hrdinský čin. Ostatní se mnou zajeli do Mayerhofenu na lanovku, která nás vyvezla na Penken. Prvních 300 výškových metrů stoupání nám uteklo jako voda a přišel dlouhý a napínavý sjezd, po kterém jsme se napojili také na panoramatickou silnici a vystoupali si 8 km o 14% s převýšením 800 m. Nahoře na Melchbodenu (nejvyšší místo) ve 2015 m n.m. jsme se všichni potkali a řádně to oslavili. Sjezd dolů byl náročný, chvílemi se doslova tavily kotouče od brzd. Abychom jim trochu ulevili, tak jsme si přidali ještě dalších 300 m výškových, ale to už bylo naštestí všechno. Večeře nás opět dokonale přecpala a tak jsme mohli večer zajít do místní vyhlášené palírny na ochutnávku kořalky. Ani nevím, kolik jsme toho nakonec ochutnali.

Ćtvrtý den nás probudilo tak trochu uplakané počasí, tak jsme přejeli busem nahoru do Brandbergu. Po chvíli vyčkávání se počasí umoudřilo a začalo opět svítit sluníčko. Stoupali jsme tedy zvolna romantickým údolím Zillergrund k Medvědí chatě a pak několika dlouhými tunely k stejnojmené přehradě, jejíž betonová hráz je dlouhá 580 m a vysoká 183 m, leží ve výšce 1855 m n.m. (kopec dlouhý 18 km s převýšením 1050 m). Udělali jsme spoustu fotek, zajeli si dolů na Medvědí chatu na panáka s polívkou a pak se nechali vést údolím až do Mayerhofenu a následně do Aschau. Kdo se kochal déle, tak vymetla odpolední silná bouřka s vichřicí, ale odměnou za výdrž byla dokonalá duha přes celé údolí. Večeře byla jako vždy dokanalá (mám o 7 kg více) a pak následoval závěrečný večírek okořeněný vyprávěním z Kyrgystánu, po kterém jsem si mohl jít s klidnou hlavou lehnout. Před usnutím jsme teda ještě doktorovi změřili tep, pač nám nějak funěl ze spaní.

Poslední den jsme vyrazili přímo z baráku na nejmenší ze všech přehrad, konkrétně to byla Stilluppspeicher, která je v údolí protkaném vodopády. 26 km dlouhé stoupání do 1460 m n m. (převýšení 920m) už nám ani nepřišlo náročné, takže jsme se spokojeně občerstvili na zdejší chatě a jeli zase zpátky dolů, neboť nás čekalo nakládání kol a přesun domů. Nezbývá dodat, že zájezd se díky počasí i skvělé partě vydařil a kilometry do kopců ani nebolely.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Kitzbühelské Alpy, aneb jsme se orazítkovali

Po náročnějších zájezdech v horách na mě čekala příjemná a milá regenerace v podobě přechodu Kitzbühelských Alp s malou sourodou skupinkou příjemných lidiček, navíc nalehko s bydlením na horských chatách s místní dokonalou polopenzí. Vítek nás spolehlivě převezl do Rakouska k lanovce na Lärchfilzkogel, která nám ulehčila první metry výstupu. Pak jsme už pěkně po svých vyšli k jezeru Wildsee a za příjemného polojasna šlapali dál po travnatém hřebenu plném místních krav Milka. Oběd jsme dali doslava mezi kravinci :-) Odpoledne nás pak čekaly staré doly s kapličkou a salaší, kde bylo k dostání teplé i studené pivo a čaj z vědra pro krávy. Následoval dlouhý a úmorný sestup bludištěm stezek až k Vítkovi, který nás převezl do Kitzbühelu, kde jsme bydleli. Ubytovatel byl Novozélanďan, jenž si vzal Bulharku a něco podobného se jen tak nevidí. Každopádně notně posilněn zřejmě nejedním jointem nám popsal, kde budem spát a rozlil výtečnou vodku na uvítání. Naštěstí se nám podařilo prchnout do hospody na jídlo.

Ve čtvrtek nás na kopec opět vyvezla lanovka, tentokráte slavná Hahnenkammbahn, která vozí nahoru závodníky nejslavnějšího sjezdu na světě. Sami jsme si start ze startovní budky vyzkoušeli. Pak už jsme putovali vzhůru po svých do hospody na Pengelsteinu a následně na náš první společný pořádný vrchol - Schwarzkogel 2030 m n.m. Zde se zrodil nápad na orazítkování se a jakožto hlavní razírník jsem vybral bříško, takže každý na vrcholu musel ukázat pupík a dostal jednu dobře mířenou modrou mazanici na kůži. Pak už jsme jenom rychle seběhli do údolí na chatu Oberlandhütte, kde jsme popíjeli pivečko a baštili místní dobroty.

Další den jsme se probudili do uplakaného počasí a tak jsme si trochu zkrátili původní trasu. V dešti a mlze jsme nakonec vystoupili jen na jeden z původně plánovaných pěti vrcholů a to na Gerstingerkogel 2035 m n.m. Následná hřebenovka a bloudění klečí, borůvčím a brusinčím nám ale možná v tom lijáku dala zabrat ještě víc, stejně tak jako zabahněná a zahovněná cesta od krav. Nakonec jsme byli docela rádi, že jsme došli dolů a měli se kde usušit a převléct. Večeře jako vždy výborná a hra kostek a karet nebrala konce . . .

Sobotní ráno nás přivítalo opět sluníčko a dobrá zpráva, že nás může Vítek popovést autem kousek dál, abychom nemuseli šlapat po asfaltu vzhůru údolím. Dovezl nás až k horním salaším a pak už jsme za sluníčka stoupali vzhůru kolem Reinkarsee na náš nejvyšší vrchol ceého putování Kröndlhorn 2444 m n.m. Zde proběhl obídek a také další razítkování. V kapličce místní pobožné sekce jsme našli vrcholové razítko a tak nemohlo přijít nikam jinam, než na zadek. Volilo se pouze mezi pravou a levou půlkou. Posilněni a oraženi jsme seběhli dolů a vymysleli si ještě jeden vrchol navíc, tentokráte jen nalehko. Byl to Tristkopf 2361 m n.m. Domů nás pak hnala mračna vody, ale stihli jsme to všichni až na chatu Neue Bambergerhütte. Zde mají super dva pejsky a ráznou paní domácí, co nám navařila, až byla břicha k prasknutí.

Neděle začala opět deštěm a navíc skoro vichřicí. Nevzdali jsme to a šli proti proudu, za což jsme byli odměněni ještě větším větrem, ale i sluníčkem. Přešli jsme sedlo Salzajoch a pak si to namířili nahoru na Königsleitenspitze 2315 m n.m. Pravda je, že na vrcholu si nikdo rovně nestoupl, pač by ho jinak asi odnesl vítr, ale jinak to docela stálo za to. Svítilo na nás sluníčko a v dálce se na nás řítila bouřková mračna z Vysokých Taur. Tak jsme ještě než to peklo přišlo rychle seběhli dolů k Vítkovi a zdárně tak ukončili naše putování. Bylo to fajn, tak zase příště . . .

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Ortler, aneb jak jsme si udělali Vánoce

Další z letošních velehorských zájezdů mířil do Itálie na nejvyšší horu Rakouska-Uherska, tedy Ortler vysoký 3905 m n.m. Když nás bus vyhodil ve městě Prad v půl sedmé ráno na parkovišti, vypadali všichni jako netopýři, když v jeskyni někdo rozsvítí světlo. Za silného deště jsme přebalili a odjeli místím busem do Suldenu, odkud nás lanovka vyvezla na chatu Schaubachhütte. Nahoře přešel déšť ve sněžení a být nás o tři méně, ani by lanovka nejela. Dali jsme si na chvilku slastný spánek, neb nejlépe se přeci spí v práci a následně nás náčelník - Ráca, začal učit všechno možné o uzlích a záchranách z trhlin. Změnou oproti normálu bylo teplíčko od krbu, gulášová polévka a plný stůl piv a rádlerů. Zatímco venku sníh přibýval, piva ubývalo a tak jsem se přes výbornou večeři dostali až na bar. Na chatě totiž dělá mladá Slovenka a tak se to tam slézalo jak vojáci v kasárnách . . .

Ráno nás probudila 30-50 cm nadílka čerstvého sněhu. No prostě jako na Vánoce. Takže namísto plánovaného pohodového přesunu přes chaty Hintergrathütte a K2hütte jsme sešli opět dolu do Suldenu a šli nahoru už prošlapanou cestou přes Tabarettahütte a končili jsme až na Payerhütte. Po domluvě s místními guidy jsme dospěli k rozhodnutí, že na kopci, kde je 80-100 cm nového sněhu a navíc má zítra pražit sluníčko, nemáme co dělat. Nahoru prý většina nepůjde, maximálně to jen někdo zkusit našlápnout ke skalám na další den. Laviny byly docela na snadě. Do noci jsme tedy vklidu popíjeli a hráli kostky, zvláště pak, když si knám přisedly dvě mladé a nadějné horolezkyně z Německa.

Namísto brzkého vstávání jsme šli až v 8, protože jsme mysleli, že nahoru vůbec nepůjdeme. Přes noc to ale trochu přimrzlo, což hovořilo lehce proti lavinám a hlavně půlka chaty nakonec přeci jenom vyrazila. Chvílemi po pás ve sněhu jsme tedy traverzovali hned několik nebezpečných svahů, tak kde se normálně chodí sutí, jsme jezdili jak na saních a lezení po skále (za sucha 3+) se najednou stalo velkým dobrodružstvím. Ferata docela šla, ale následné natažení 50 m fixu se i pro mě stalo už více než zábavou. Následoval strmý výšvih ve sněhu a rozlámané skále rovnou na bivak, neboť další traverz do normálky by byl sebevraždou. Nad bivakem utrpení ještě pokračovalo, neboť metr vysoká pokrývka sněhu ve svahu 2x nad sebou překračujícím sklon 40°C nejevila jako úplně stabilní. Vrcholová partie už byla naštestí v pohodě a sníh alespoň překryl četné trhlinové pole, takže ač jsme původně nechtěli, tak jsme o půl druhé odpoledne stáli š´tastní na vrcholu. Dolů to šlo rychle, ale také trochu komplikovaněji. Na skále sníh částečně odtál, takže byla bezpečnější, ale slanění z bivaku a traverzy skrz stále více nestabilní svahy se nám přestávali pomalu líbit. Naštestí jsme před sedmou dorazili zpět na chatu a všechny tři obrovské laviny skrz naší dnešní cestu jsme tak pozorovali už z relativně bezpečné vzdálenosti. Čekal nás ale ještě sestup na Tabarettahütte, kde už nás nervózně vyhlíželi s večeří. Akorát se tmou jsme otevřeli dveře a tak bylo co slavit.

V neděli se sice nedělá, ale my vyrazili ještě na velmi těžkou feratu. Hned na začátku varovala před nástupem výstižná cedule s babičkou a psem na vodítku. Šli jsme jenom tři, takže jsme byli docela rychlí. Zbytek šel přechod mezi chatami namísto druhého dne. Asi jsem o rok zestárl, neboť mi ta ferata přišla zase o něco těžší a byly chvíle, kdy jsem tam vysel, jak starej kabát v almaře. Do příště určitě zhubnu, pač takhle by to fakt nešlo, to by to taky mohlo jednou dopadnout tak, že tam kvůli mě budou muset zbudovat kladkostroj na přepravu mamutů z jeskyně do zoo a to by mi prosím za tu hanebnou ostudu jaksi nestálo. Seběhli jsme dolů, setkali se s ostatními, nasedli do busu a jeli se vykoupat do ledovcové řeky (teplota 2,5 cm-Ráca). Vyzvedl nás náš autobus s druhou skupinou a jeli jsme všichni spokojení domů.


PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Fotky od Michala pak najdete zde: foto-Michal

Přechod masivu Monte Rosy, aneb jak jsem měl na laně sexuálni komando

Po chvilkovém potulování na dovolené po Čechách jsem opět musel vyrazit do práce. Čekalo mě velké lákadlo v podobě přechodu části masivu Monte Rosy, konkrétně se jednalo o tři čtyřtisícovky v pořadí Breithorn (4 159 m n.m.) a dvojčata Polux (4 092 m n.m.) a Castor (4 223 m n.m.). Už při nástupu do busu bylo jasné, že bude sranda. Sešli se totiž staří známí a tak pivo i slivovice tekla proudem co to dá. Ještě že jsem nakonec zavčasu usnul. Zermatt nás přivítal mlhou a deštěm, takže jsme rychle proběhli na lanovku, která nás vyvezla na Trockener Steg. Následoval krátký výstup po roztátém zbytku ledovce na chatu Theodulhüte, kde jsem si cvilku odpočinuli (někdo i trochu víc nahlas) a odpoledne absolvovali ještě nutný výcvik na laně a na skále. Už večer při večeři se začala projevovat převaha našeho lanového družstva, které perlilo jednou hláškou za druhou.

V pátek nás probudila mlha, silný vítr a sněžení, přesto jsme po rychlé snídani vyrazili do boje prošlapávat trasu. Ještě že tam jsou ty sjezdovky z Malého Matternhornu, pač při viditelnosti 2 lidi na laně a dále už ani trpaslik, nebyla na čerstvě zapadané bílé pláni úplně dobrá orientace. O to horší to ještě bylo nahoře na Breithorn platě, které je pověstné tím, že se tu často ztrácejí lidé . . . Nakonec dali guidi hlavy dohromady a s pomocí mapy, každému jinam ukazující buzoly a notné dávky intelektu, přesně určili, kde že je ten Breithornpass (ano, tu zatáčku a kopeček jsme šli opravdu schválně a bylo to tak přesně naplánované). Pak už se mlha začala momalu zvedat, stejně tak jako my začali velmi pomalu stoupat směr první vrchol. Na ten jsme po chvíli úspěšně všechny tři družstva vylezli. Následoval seběh dolů a skrze trhliny traverz pod Polux, od kud jsme už jen sešli na chatu Rif. Guide V. di´Ayas (3420 m n.m.). Byli jsme na horách již třetí den, takže jsme se pomalu ale jistě začali otáčet a slintat za každou dívkou, co prošla kolem. Pravda, že některé nedosahovali ani kvality po pátém pivě, ale jak tvrdili někteří členové naší výpravy, hlavně že nemečí. Každopádně místo večerníčku jsme měli dokonalý návod jak dostat za nesmyvatelnou černou fixu dvě luxusní černošky z Etiopie (tam jedeme na příští zájezd), které velmi vtipně doplňoval Adam svým notně osobitým humorem.

Ráno v pět, když kouhout zakokrhal, tak už tak veselo nebylo, ale přesto všechno jsme v šest vyráželi navázaní na laně směr náš první cíl, vyšší z Řeckých dvojčat, Castor, přejmenovaný na Kastrol. Šlo to celkem dobře, systémem cik cak, asi třikrát přes mega trhlinu, po závěrečném hřebínku a už jsme stáli na vrcholu, kde nás přivítalo sluníčko a velkolepé výhledy na celé Alpy od Mt. Blancu až po Berninu. Jen kdyby se tam ty Slováci nemotali . . . Za další chvilku jsme už byli dole a dali si obídek přímo v sedle Zwillingsjoch. Dva dobrodinci zde na chvilku na nás počkali (zajímalo by mě, co tam spolu tak dlouho dělali) a my se zbytkem sundali mačky a pustili se do skalního lezení nahoru k Madoně pod vrcholem Poluxu. Byl to docela chaos, pač všichni ostatní zrovna slézali po skále dolů, takže jsme se tam mezi něma proplétali jak vánočka na pekáči. Zadařilo se a následoval už jen strmý, ale pohodový hřebínek na samotný vrchol. Opět krásně, nikdo nikde, výhledy dokonalé. Dolů jsme také nějak slezli, nabrali tam dva a mazali na chatu na vínko (akce 12 Eur za litránek). Slavilo se velkolepě, všechny tři vrcholy se podařilo dát bez ztráty kytičky. Aby těch bab nebylo málo, tak se nám tam na chatě vyloupla krásná mladá Italka jménem Simona a dva největší supi se jí hnedle zmocnili. Hrála s námi do noci kostky a její přítel zuřil tak, že měl z toho dvojbarevné čelo. No třeba to díky nám pochopil, že takovýhle kočičky se do hor neberou, to je sviňárna, to se prostě nedělá. Každopádně jsme všichni nakonec u toho vínka únavou vytuhli a spokojeně usnuli. Uff, to byly sny . . .

V neděli jsme opět vstávali takhle brzy, to abychom v pohodě dokázali projít traverz pod celym Breithornem zpět na Breithorn plato. To nebyl zas tak těžký úkol, takže jsme se v klidu mohli i asi hodinku opalovat. Nakonec jsme přes několik trhlin, tady musím poděkovat svému držstvu za záchranu z jendé z nich, dostali na sjezdovku, kterou jsme kolem nevěřícně zírajících reprezentačních družstev z celého světa proletěli dolů na pláštěnkách na batoh. Škoda, že nám to nikdo nezměřil, možná že se jednalo i o světový rekord. Dole jsme si pak vyzkoušeli, co to v praxi znamená, když je sjezdovka na ledovci uzavřená. Tolik trhlin jsem dlouho nepřecházel. No a pak už jsme byli zpět u lanovky, dovyslechli si všechna životní moudra a mohli sjet dolů do Zermattu na pivo a kebab. Koupačka v Taschi samozřejmě nemohla chybět. No už abych sem zase jel znova . . .

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Dom, aneb jak jsme lezli na jeden z nejkrásnějších kopců

Volání dálek se opět ozvalo a tak nezbývalo než je vyslyšet a vyrazit opět do hor. A když do hor, tak do Alp, a když do Alp, tak do Walliských. Kouknu jen tak lehce kolem a přemýšlím, kte rýže(základní potravina číňanů) kopec mi to ještě chybí. V městečku Randa byla švanda (těsně před Taschem a Zermattem) je taková zajímavá věc. Před sebou vidíte Breithorn, nalevo majestátný Dom (nejvyšší Švýcarská vnitrozemská hora) a napravo Weisshorn. Volba tedy padla na prostřední z nich, Dom. Ten název je příznačný, tato překrásná hora je umístěna uprostřed Alp a ční tak i díky své výšce nad ostatními vrcholy opravdu jako Dom. My po nočním přesunu a přebalení věcí v Taschi vyrazili pěkně po svých přímo z Randy na chatu Domhütte, což znamenalo převýšení 1400 m. Cesta stoupe pozvolna lesem až k lanovému mostu, který vede přes mohutný kuloár, kterým se řítí každou minutu mraky obrovských balvanů. Trochu to houpalo no, ale panoramata byla parádová :-) Pak přišla nařadu taková lehčí ferátka, kdy jsme museli zdolat skalní práh nahoru na chatu a už jsme byli na chatě. Pivečko v nás jen zasyčelo. Za chvilku byla večeře o čtyřech chodech, přesto měl Kozel stále ještě hlad . . .

Po romantické noci ve společné noclehárně s dalšíma 40 smradlavejma a chrápijícíma horolezcema jsme ráno posnídali chleba s marmeládou a vyrazili na aklimatizační tůru na ledovec. Zkoušeli jsme si vlastně zítřejší nástup i s poměrně dost obtížným úsekem cesty přes skalní pilíř zvaný Festjoch, jenž připomíná rozsypanou hromadu kamení. No hrůza, jistit není za co a každou chvilku vám něco přiletí na hlavu. Nějakym způsobem jsme se nahoru přeci jen dostali, dali sváču a dolů to vyzkoušeli slanit. Nic moc, ten šutr, kolem kterého byly hozené ty smyčky, už tam podle mě dlouho nebude . . . Dolů na ledovec to bylo přesně 50 metrů. Všichni to zvládli, Dan tam nechal kus sebe a už jsme mazali zpátky na chatu, abychom stihli večeři. Večer šel každý hned spát, jak kvůli únavě, tak brzkému vstávání.

Jako vrcholový den bylo hvězdami určeno pondělí a tak ve 2:30 ráno sedíme u stolů a předvádíme, že i v tak nekřesťanskou hodinu se dá snídat. Hup, šup, za chvilku už praská zmrzlý firn pod mačkama a my pomalu, ale jistě stoupeme pod Festjoch. Ten překonáváme pomocí fixu a ferátky a libujeme si, že máme ještě stále docela dobrý čas. Začíná pařit sluníčko a tak při průchodu pod hrozivě vypadajícími seráky a procházením čerstvého laviniště nikdo ani nedutá. Pak už to jde nahoru hodně prudce, a stále výš a výš. Pomalu se nám ukazuje zbytek Alp. Trhliny už každý vnímá jako úplnou samozřejmnost a hodinky pomalu odčítají poslední metry. Půl hodinky po poledni jsme na vrcholu. Nádhera. Výška 4545 m n.m., což znamená, že z chaty to sem bylo rovných 1600 m výškových. Nalevo je v dálce neposkvrněná pana Jungfrau, kolem nás komplet Walliské Alpy a mezi Matternhornem a Dent Blanche vykukuje Mont Blanc. Ke kříži se po smrtelně vyhlížejícím hřebínku paradoxně slézá s kopce. Uděláme pár fotek a mažeme rychle dolů. Výška je znát, únava taky a do toho to zničující horko na rozpáleném a rozbředlém ledovci, kde se člověk nemůže svléknou. Zpátky na Festjochu jsme až ve 4 hodiny, nálada není dobrá. Většina už je značně unavena a čeká nás ještě pěkný kus cesty zpátky. Rozlámanou skálu slézáme ale společnými silami, je radost koukat, jak si všichni v krizové situaci pomáhají. Dole dáváme poslední sváču a mažeme přes trhliny dolů k chatě. Ledovec už tak teče, že končíme skoro v každé trhlině, co nám stojí v cestě. Unavení, zničení, ale šťastní nakonec přicházíme na chatu akorát na večeři. Nezbývá než se poklonit, jak hoře Dom samotné, tak všem, co na ni dnes a kdysi vystoupili. Není to úplně lehký vrchol. Večer to všechno ještě probíráme u pivka, ale ne dlouho, oči se zavírají a vedle nás usínají další pokušitelé . . .

Další den už nás čeká jen nepříjemný sestup po skalnaté stezce a feratou dolů do Randy. Sluníčko opět pálí, domečky se nám pomalu přibližují, batohy se zařezávají stále více do unavených ramen a kolena se pomalu podlamují. Až v poledne se šťastni setkáváme u autobusu, převlékáme se a jedeme vláčkem do slavného Zermattu, důstojná to tečka za naším povedeným výstupem. Kuřátko, pivo a nakonec i dobré vínečko, jak se říká, vrchol si člověk musí umět užít. No a aby tomu nechyběla třešinka na dortu, tak jsme si zaplavali v krásném jezírku s výhledem přímo na Breithorn.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Závodní kariéra

Zdravím všechny lyžníky, přesto že je léto a zajímá nás hlavně pláž, slunce, voda, pivko a kočičky kolem, tak jsem včera dospěl k závažnému rozhodnotí. Na jaře jsem oficielně oznámil konec své závodní kariéry, ale pač mě to ležení už vůbec nebaví a přišla za mnou společnost Ski Trab se super nabídkou, že mě budou sponzorovat (dostanu lyže a nějaké oblečení), tak jsem se rozhodl, že teda ještě jeden rok jezdit budu. Tímto se omlouvám všem, kterým má přítomnost v bílé stopě bude vadit. Sorry a Skol Mára

Lužická jezera, aneb NDR už zase žije

Víkendová akce do bývalé NDR mě lákala už delší dobu. V poslední době se o této oblasti Lužických jezer píše stále častěji a spousta známých i kamarádů už si to tam také vyzkoušela. Jedná se vlastně o takové naše Mostecko, krajina zdevastovaná rozsáhlou těžbou, ale narozdíl od naší vlasti, už značně rekultivovaná. To se projevuje tím, že většina vytěžených jam je zatopena (či v nejbližší době bude) a tak su tu vyskytuje velké množství krásných jezer, kolem kterých vedou dokonalé cyklo a in-line stezky. Pomalu přibývají přístavy, pláže, rozhledny, kiosky, no prostě je bruslařský ráj budoucnosti a to jen 3 hodiny cesty z Prahy. My vyrazili brzy ráno a v deset dopoledne jsme už byli na bruslích. Slunce svítilo o sto šest, asflat pěkně odjížděl a my tak mohli míjet jedno jezero za druhým. Když se přiblížil oběd, tak jsme využili jednoho z kiosků a napojili se a nasitili, co nám hrdla stačila. Pak jsme přes systém kanálů dorazili k nové rozhledně, ze které bylo vidět dál než blíž a následoval pohodový přejezd do kempu v Geierswalde, kde jsme dali pivko a na chvilku si odpočinuli na pláži s koupelí. Odpoledne někde projezdil až do noci, jiní dali přednost pláži. Večer jsme pak zašli do Nudelhausu na místní specialitu, řízek se špagetama. No prostě Němci no a ještě k tomu východní. Následovalo pivko na dobrou noc na pláži s romantickým západem slunce a hrou frisbee o fanty (ještě že jsem se před tím řádně oblékl).

Nedělě byla teplá a slunná tak, že jsme jezdili raději už od rána, aby se nám neroztavily brusle. Trasa byla jednoduchá, to co se nestihlo projet předešlý den, následovalo nyní. Někdo jezdil jako o závod, jiní se zase kochali a stavovali se cestou na občerstvení a případné i vykoupání. Stezky jsou zde tak dokonalé, že když zrovna něco předělávají, tak vybudují objízdnou trasu i pro bruslaře. Sjezdy téměř žádné, povrch dokonalý, chvilku lesem, pak zase kolem jezera, někdy po úzké stezce, kterou občas vystřídá pruh pro předjíždění. Člověk by se tam snad ujezdil k smrti, ještě že občas projela kolem nějaká kočička, co mi připomněla, že je čas se jít koupat, takže zbytek dne jsem strávil na pláži. A bylo se na co koukat :-) Když už nás opalovaní a koupání nebavilo, tak přišel na řadu vyhecovaný zápas v beachvolejbale, kde doslova pálil každý míč. No a protože už byl večer, tak jsme zabalili stany a spacáky a byl čas vyrazit nazpět k domovu.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky