Karlovský Pepimaraton, aneb jak jsem se bál kopce a ono jich bylo hned pět

Jak jsem již v zimě po absolvování Karlovské 50 ve Velkých Karlovicích na běžkách avizoval, že se sem určitě ještě někdy vrátím, tak ta slavná chvíle nastala tento poslední květnový víkend. Kvůli volbám jsem si musel zařídit volební průkaz a po týdením soustředění v Rakousku jsem dorazil na zaslíbenou Moravu do Vizovic, kde jsem absolvoval ještě jeden trénink po rovině, abych měl pocit, že mi to jako na tom kole jde. Kamarád Ježek mi popsal trať a psychicky se mě snažil připravit na to, že mě čeká nějaký ten kopec. Nevadí, říkal jsem mu, vždyť jsem byl teď jezdit v Alpách a to jsou přeci pořádný kopce. Teď už chápu ten jeho úšklebek a větu: "víš, tady jsou takový trochu jiný kopce . . .". No každopádně to vypadalo, že pršet nebude a tak jsem odmítl z důvodu lenosti nejlínějšího medvěda pod sluncem přezout kolo na hrubé pláště. Večer před startem proběhla u piva ještě nějaká ta sázka, kterou jsem jak už tak bývá samozřejmě prohrál, takže mě ráno po vydatné snídani ostříhala Helča takovým způsobem, že by mi mohl i 3D Hurvínek závidět. Po příjezdu do Velkých Karlovic nás čekalo milé přivítání, kdy hned v rozhlase říkali, kdo že to přijel závodit. To ale chudáci netušili, že neumím jezdit na kole . . . No nic, dal jsem ještě sváču a rozjel se asi 3 km na kole, abych jako měl dobrý pocit a už se šlo na start.

Ani nevím, jakým nedopatřením se mi stalo, že jsem se ocitl v první řadě a tak když se odstartovalo, jsem musel šlapat jako o závod. Naštěsí mě místní chrti brzy zválcovali a mohl jsem se těšit na klidnou projížďku. Teda jen do té doby, než jsme přejeli koleje (tentokráte bez vlaku), protože pak následoval ostrý start a mě přišlo, že už finišujeme. Než jsem se z toho šoku probral, tak se přede mnou najednou zvedla zem a začalo dlouhé, kruté a hlavně prudké stoupání plné kamení a kořenů nahoru na Javorníček. Takhle dlouhej kopec jsem na kašpárka snad ještě nejel. Ježek se mi pomalu ale jistě vzdaloval, Ivo se držel v zádech a jen jsem se klepal, ať mě nedojede první baba. Nahoře jsem toho měl opravdu plný brejle a začínalo mi docházet, do čeho že jsem se to zase nechal uvrtat. Ještě že svítilo sluníčko a byly alespoň krásné výhledy do okolí. V následujícím sjezdu jsem pochopil, co že to znamená jezdit bez brzd, neboť jsem byl asi jedinný, kdo je používal. Ani jsem nevydechl a už se zase šplhalo nahoru. Lepkavé bláto z nedávných dešťů se důkladně nabalovalo kam mohlo a jen málokdo se dokázal vyšplhat na druhý kopec dnešního dne bez ztráty kytičky. Mě to s vypětím všech sil vyšlo, ale kolem mě to padalo jak stromy po vichřici. Nahoře mě pak čekalo nemilé pekvapení, neboť u stromu stál Ježek a zoufale pumpoval. Později jsem se dozvěděl, že takto zoufale pumpoval a pumpoval, až už nebyl nikdo, s kým by závodil a tak alespoň doprovodil do cíle Máju. Bravurně jsem sjel dolů a započal třetí kopec. Nevím, zda mě nakopl ten banán na občerstvení nebo ta kočička stojící u trati, ale každopádně jsem do toho začal řádně bušit a kosit jednoho soupeře za druhým. Tak to šlo i ve čtvrtém stoupání a mě už bylo naprosto jasné, že prostřední tác mám na kole zcela zbytečně, neboť tady se jezdí jen dvě varianty - s kopce pila, do kopce kašpárek. Na druhé občerstvovačce jsem do sebe nacpal všechno co šlo, banán, čokoládu, tatranku a gel, navíc jsem to ještě spláchnul asi hektolitrem ionťáku, takže jsem krkal ještě další dvě hodiny. Fanoušci u trati mě upozornili, že to je sice poslední kopec, ale bude to prý hodně dlouho a ještě déle, než se dostanu nahoru. Nevadí, bušil jsem do toho dál, co to šlo, prostě jak hluchej do vrat. Síly postupně odcházely, zvláště pak, když se pod zadním kolem bahno stále více a více propadalo a člověk měl chvílemi pocit, že ho za to kolo někdo zezadu drží. V sedle pod Vysokou jsem už byl sakra rád, že je konec a naivně se těšil na sjezd dolů. Pravda, stále to chvílemi klesalo, ale až do cíle bylo klesání proloženo asi 20ti krátkými výšvyhy na kašpárka. Jen má zbabělá hrdost mi nedovolila z kola sesednout a tak jsem poctivě všechny ty hupíky vyjel, ale přísahám, že přijít ještě jeden, tak už jsem to kolo zahodil a šel do cíle pěšky. No a aby toho nebylo málo, tak jsem si ještě s jednim borcem zajel, když jsme za Kotlovou blbě odbočili doprava namísto doleva a dali si tak ještě jeden kopeček navíc, celkem asi 4 a půl min. Nepřál bych vám slyšet ty nadávky, když jsme na to přišli (nejvíc vždy naštve vlastní chyba). Přiznám se, že mi to vzalo hodně psychických sil a tak už jsem do cíle jen tak dojel, i když popravdě jsem mohl být lepší tak maximálně o deset míst. Ani nevíte, jak jsem byl rád, když jsem ten cíl uviděl a věděl tak, že už žádnej jinej kopec jet nemusim. Hurá, přežil jsem.

V cílovém prostoru mě přivítál starý známý komentář o zimní pohádce na Karlovské 50. Dozvěděl jsem se, že Ježek si řádně zapíchal, Šárka vyhrála baby (aneb další na stupních ze severu), Mája mě podpořila v týmovém vítězství, Ivo dorazil hned za mnou a Leoš si to vychutnal o chvilku déle. Tlaková hadice na hřišti se mnou chvilku cvičila, ale nakonec mi dovolila zacílit a omýt kolo. Tělo pak šlo do sprchy a žaludek do bufetu, kde se napěchoval buřtama, polévkou, tatrankama a několika pivy. Ještě jsme zašli zatleskat vítězům i poraženým při vyhlašování těch nejlepších, zvláště pak naší vítězce Šárce, no a pak už nezbylo než poděkovat pořadatelům za překrásný závod a popřát jim hodně štěstí do dalších ročníků, ať už v létě nebo v zimě. Hoši, jen tak dál, děláte to moc dobře. Doufám, že se sem ještě někd vrátím.

Rakouské kolorádo, aneb ať žijí salaše

Islandská sopka si klidně soptí dál, na Moravě jsou záplavy a my si klidně jezdíme v dešti na kole a to jak do hor, tak na pole. Tentokráte jsme vyrazili pod Dachstein do horské vesničky St. Martin am Tennengebirge. Už cestou nás trochu strašil výhled na čerstvě zapadané kopečky, ale nebáli jsme se vlka nic a hned skočili do sedla. První etapa vedla údolím Neubachtal kolem horské bystřiny až ke kříži a zpět na ubytování. Někteří si zajeli ještě nahoru na Buttermilchalm na prkénko a několik odvážliců si dokonce vyšláplo na první velké sedlo. Každopádně byla kosa, ale nepršelo, takže jsme vypili rum i griotku, ale zůstali jsme suchý.

Druhý den nás autobus odvezl před obec Filzmoos, kde jsme přeskákali na kola jak kobylky a mazali jsme si to nahoru k 400 let starým salaším. Místní asi trochu pili, pač Unterhofalm byla výše než Oberhofalm. Od vyhřátého krbu se nikomu nechtělo a tak tam padal jeden svařák za druhym, do toho prkýnka a nemohlo chybět ani Keiserschmaren. Když jsme vyjedli všechny zásoby, tak jsme vyjeli na malé sedýlko a z něho už většina frčela až na barák. Se mnou se několik odvážlivců vydalo přes sedlo, které nás přimělo nasadit večerníčka a funět jak jelen v říji. Cestou dolů jsem byl v jedné zatáčce zbytečně dlouhej na brzdách a tak jsem si předpisově vystoupil do mladých smrčků :-) Obešlo se to jen s bolavym kolínkem. Dole nám byla hrozná zima a tak jsme domů jeli ještě přes jeden pořádnej kopec se suprovym brodem.

V pátek nás čekala královská etapa. Míra nás busem odvezl nahoru nad Pichl a my pak jeli nahoru do údolí Pruggen k salaším, kde to všichni rozumní otočili a jeli zase zpátky. Skupinka nerozvážných cyklistů však zamířila ještě dále do údolí, kde je čekal výjezd na Sněžku do míst, kde bude sníh ležet ještě hodně dlouho. Ale stálo to za to. Pravda, Plukovník se chtěl mermomocí koupat a Lůca zase potřebovala trochu ochladit ve sněhu. Odpoledne jsme pak ještě zajeli do Obertalu k dalším salaším. Někteří to měli i s dobrodružstvím, kdy přeskakovali flopem ostnatý drát a vychutnali si i rodéo ve stádu místních býků. Cestou jsme ještě nakrmili kozu a vyfotili si zátiší s koza koza koza. Na místní salaši jsme pak doslava snědli úplně všechno, co tam měli, jako nejlepší jsme vyhodnotili luxusní míchaná biovejce se slaninou. Posledním v řadě pak bylo údolí Untertal, které má na konci kráné vodopády. Při sjezdu do Schladmingu, kde na nás čekal bus, nám upad pomocník, když pod ním kolo tancovalo jak čardášová bába a museli jsme ho celýho potlučenýho nechat odvést do nemocnice. Snad se brzy uzdraví.

Následujícího dne jsme vyrazili přímo z baráku po cyklostezce do vesničky Wagrain. Zde se celý peleton zformoval do vláčku, teda až někteří dopíchali :-) a mohli jsme tak vyjet lanovkou nahoru na kopec, aby nás neboleli nožičky. Následovala krásná výhledová cesta s jedním dokonale mokrým brodem, kde to cákalo na všechny strany. Škoda jen, že nikdo nelehnul, mohly z toho být hezké fotky. Pak už jsme jen sjeli dolů do Klainarlu a dojeli do hospody u jezera Jägersee. Za zpěvu Moravské části jsme pak sjeli zpět k busu a přesunuli se domů.

Neděle byla již ve znamení pohody, když jsme busem dojeli až na Tauplitz, od kud jsme pokračovali na kole do údolí Grimming, kde byla opět stylová salaš se super babou. Pak jsme si zajeli zaskákat do Kulmu na 200 metrového skokanského mamuta a taky se trochu schladit u přehrady Salza v úzkém a hlubokém údolí. Následoval projížďka přes Bad Mittendorf a už jsme byli u busu, kde jsme celý zájezd ukončili a frčeli domů.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Od Alp k Dunaji, aneb kde že je to sluníčko

Další letošní zájezd směřoval do Dolního Rakouska, kdy bylo v plánu projet se na bruslích údolím Traisental z předhůří Alp až k soutoku říčky Treisen s Dunajem. Předpověď počasí nevěstila nic dobrého, neboť mělo spadnout tolik vody, že by to potopilo i Noemovu archu, vítr měl kácet stromy velké tak, že si to ani Rákosníček nedovede představit a zima měla být taková, že se budou jezevčíci lámat v zatáčce. Ale přesto všechno jsme šli do toho a vyplatilo se. Skřítek počasář totiž zařídil, aby to v sobotu ještě nepřišlo a tak jsme vychytali úsek mezi přeháňkami a obuli vysněné brusle na nohy. Pravda, že ze začátku to trochu stříkalo a klouzalo, ale čím déle jsme jeli, tím to bylo lepší. Stezka stále mírně klesala a tak jsme za chvilku měli 30 km za sebou, ani to nebolelo. Pak bylo nutné udělat malé občerstvení v místním sklípku, kde jsme vzkoušeli všechny možná prkénka a hlavně včechny druhy vína. No lhal bych, kdybych tvrdil, že nám nechutnalo a že jsme se nezdrželi zbytečně dlouho. I Pan Opičák sotva pletl nohama. O to horší byl návrat zpět, do mírného kopce a ještě proti větru. Přesto to všichni (někteří i s pomocí taxiku) zvládli a mohli jsme tak večer vyrazit na prohlídku historického centra St. Pöltenu. Snažili jsme se najít nějaký další sklípek, ale ve městě duchů jsme našli jen bar Modrá ústřice, kam se nám bez kožených kalhot fakt nechtělo, takže jsme nakonec zase skončili u nás na hotelu.

Ráno nás čekalo už slibované počasí. Zamrzlá řeka, sníh na in-line stezce, stromy položené jako do postele a jakési provazy deště z nebe až k zemi. Proto jsme se raději řádně nasnídali a vyrazili do aquaparku na tobogány nebo do města na prohlídku moderního i historického centra. Největší rozruh asi způsobila vyhlídková věž s výstavou zvuků, kde se postupně i ti největší konzervativci měli v malé děti a v poslední místnosti v podstatě vypukla regulérní balónková válka. V pozadí nám dozníval ještě smích z centra míchání zvuků a hlasů . . . No a aby jsme nejeli domů jen tak, tak jsme se stavili cestou nazpět ještě na oběd ve viném sklípku, kde opět proběhla řádná degustace a zájezd jsem tak alespoň trochu pozitivně ukončili. Snad se to počasí konečně umoudří . . .

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Hvězdicově 4 alpskými zeměmi, aneb jak jsme málem zmrzli

Rok se sešel s rokem a tak tu byl letošní první zájezd sezóny, tentokráte s CK Trip na kolech k Bodamskému jezeru. Předpověď počasí neslibovala nic moc vyhlídky a celou noc, kdy jsme se přesouvali busem na místo nám také lilo jako z konve. Ráno se však udělalo lépe, tak jsme vyházeli kola z vleku, nasadili na lavy blembáky a vyjeli na vejlet kolem jezera. Vlny byly jak kdyby měla přijít tsunami, takže racci vypadali jak surfaři, když skáčou trojtýho řiťbergra. Cestou jsme minuli slavnou jezerní scénu opery v Bregenz, kde před dvěma roky skákal James Bond jako do vody, i když my přítomní jsme na vlastní oči viděli, že sebou jen tak plácnul do plachty. Pak už jsme přejeli do Německa do Lindau, kde jsme vzali útokem všechny hospody a kavárny, abychom zjistili, že všude obsluhují Češky a venku hrají na kytaru s tanečníky a mimy zase Slováci. Pak už se jelo do Friedrichshafenu na Zepeliny (vystřelíš-li, nedostřelíš, dostřelíš-li, netrefíš) a někdo rychle zpět, jiní zase přes jezero lodí a Švýcarskem pak domů.

V pátek byla zase kosa, až jsme se báli, že zamrzne jezero a tak jsme raději odjeli do hor na Silverettu. Ti rozumnější se vydali hned nazpět dolů do údolí, ostatní s námi naopak po slavné Hochalpensilverettastrase nahoru. Serpentiny přibývaly, stejně tak sněhové mantinely, takže jsme si připadali jako v lednici, do toho se přidala mlha, že by ji vodník Česílko mohl krájet a teplota klesa rychle jak kurz Eura v posledních dnech. Nakonec se počet zatáček zastavil na čísle 32 a my se mohli vyfotit na nejvyšším bodě silnice (Bielerhöhe 2032 m n.m.). Pak už nic nevím, pač jsem se klepal kosou tak, že jsem ani nemohl brzdit, stejně mi určitě zamrzly brzdy. Pouhé 2°C nad nulou a k tomu studený vítr. No co víc si přát na 20 km sjezdu. Dole to vypadalo, že přijel tučňák s lednim medvědem (ano, i Pan Opičák omrzl). V údolí naštěstí bylo tepleji, tak jsme dojeli do Bludenz, kde bloudí vždycky všichni, vzali útokem fabriku Milka a v poklidu dojeli do Feldkirchu. Večer pak proběhlo několik mejdanů současně, že už ani nevim, na kterym jsem byl a na kterym ne, ale co vím, že jsem si vysloužil lízátko :-)

Sobota byla trochu deštivá, ale od návštěvy Vaduzu nás neodradilo ani mokro, ani píchlé kolo pana Doktora kol. Průšvih nastal až ve chvíli, kdy jsem na jedné z nainstalovaných plastik zanechal Pana Opičáka a málem tam zůstal navždy. Díky statečná zachránkyně. Totální rovina nás pak téměř vyčerpala, takže bylo potřeba na polední pauze doplnt zásoby. Odpoledne byla ta rovina ještě větší, ale pač se konečně udělalo teplo, tak se to dalo vydržet. Průšvih spíš bylo, že došlo pivo. Ach Čížku, Čížku, ptáčku zeleného peří :-) Večer jsme tudíž museli přežít na víně a kořalkyho moku.

Neděle má být svátečním dnem a tak jsme objednali sluníčko, lanovku a jelo se zase na výlet. I s koly jsme se tak ocitli nanáhorní plošině s krásnými výhledy na jezero a tak jsme to mohli drandit celou dobu v podstatě s kopce nebo po rovině. Na chvilku jsme si odskočili do Německa na dlabanec a pak zase mazali zpátky do Rakouska. Cestou jsme si dali ještě jeden bezvýznamný kopeček, myslim že 19%, aby jsme se taky trochu zapotili no a potom už byl jen sjezd dolů k jezeru a do sprchy u busu. No a to už byl konec toho našeho výletu a jelo se dom.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Kolem Ralska, aneb první kolo a hned závody

Lyžařská sezona teprve oznámila teprve svůj konec a tak jsem se těšil na zasloužené měsíční volno, válení se a nic nedělání. Namísto toho ale přišla skialpová dovolená a po návratu pocit, že bych měl asi něco dělat, když se mi svaly mění v tuky téměř před očima. Do toho přišel PanTáta s nápadem, že se chystá na závod horských kol za Ještěd Kolem Ralska a že to bude pohoda, ať prý jedu taky. No nechtělo se mi a doufal jsem, že se to nějak ututlá a přejde. V pátek večer po fotbalu u třetí lahve vína a čtvrté slivovice jsem pak údajně pronesl, že kdo nejede je srab . . .

Sobota ráno - venku prší, teploměr ukazuje 3°C, fouká silný studený vítr a mě pomalu dochází, co jsem to za debila. Po chvíli přijde SMS, že jestli už jsem dobře naladěný, že za chvilku vyrážíme. Propadám panice a marně hledám ve skříni cyklooblečení, které jsem naposledy viděl loni koncem září. Našel jsem vše kromě dlouhých cyklokalhot a dlouhých rukavic, snad mě spasí 3/4áky. Ve sklepě nacházím s potěšením i kolo, pohledem kontroluji, zda má vše, co má mít a už jsou chlapáci s autem tady. Vyrážíme vstříc našemu osudu a kontrolní otázka na helmu nám zachraňuje zbytečně najeté kilometry. Tu jsem samozřejmně nehledal, ale nakonec ji našel u věcí na kolečkové lyže. Když jsme přejížděli přes Ještěd, tak mě doslova zamrazilo. Venku totiž sypal sníh jak za Ladovké zimy a pohled směr Ralsko vypadal čím dál tím víc černě . . . Po příjezdu jsme se přihlásili a zaplatili startovné (zaplať Pán Bůh, že jsou běžecké závody tak levné). Tím byla má účast stvrzena definitivně. Začal jsem se v teple auta pomalu převlékat a ládovat čokoládou, abych vydržel. Kolem se rozjížděli samí profíci na zbytečně drahejch kolech. To já nemohl, abych se zbytečně neunavil. Deset minut před startem jsem vylezl na déšť, přidělal Pana Opičáka k číslu, nafoukl kolo, rozjel se půl kilometru na start a s přáním, ať přežiju šel do do toho.

Start byl poměrně nepříjemný, stál jsem asi zbytečně vzadu a kličkovat mezi některejma umětelema na úzké rozbité silnici nebylo úplně ono. Po zhruba pěti kilometrech se to už lehce roztrhalo a dalo se jakš-takš ject, ale žádnej med. Naštěstí se mi už podařilo předjet PanTátu, takže jsem mohl být v klidu. Furt se někdo motal, kosa, bahno, voda, cesta rozbitá jak od buldozeru . . . polovina z těch lidí co se kolem mě pohybovala musí mít v hlavě fakt nasráno . . . Po odjetí tzv. zaváděcího kola na 1O km jsem utvořil konečně normální skupinku čtyř lidí, co jsme se krásně střídali a i byl čas na pokecání, takže mě to začalo koněčně bavit. Taky na chvilku přestalo pršet a ukázalo se i sluníčko. Kupodivu jsem tahal převážně v kopcích. Chlapy se docela divili, když jsem jim řekl, že dnes jedu poprvé, oni tam házeli čísla kolem 1000 km najetých. Dva kiláky před cílem, kdy jsem se připravoval na mocný finiš, mi z ničeho nic spadlo číslo s čipem, tak jsem musel zastavit a než jsem ho sebral v pangejtě, kam při vší smůle ulétlo, tak mě předjela další skupina asi 10 lidí. Do cíle už jsem dorazil osamocen a řádně vytočen, protože mi to pokazilo jinak super zajetej závod. Naštěstí ke mě hned přiběhla věrná fanynka Rezunka a tak jsem si nestihl ani zanadávat. PanTáta přijel chvilku za mnou, myslim že jen 5 minut, takže budu muset do příště trochu potrénovat, aby mě nepředjel.

V cíly byly sprchy, gulášek, pívečko, ochutnávka vína a taky tombola, takže hned po tom, co jsem ze sebe udělal opět člověka jsme se vrhli na bar. Paráda, skoro nestíhali točit další kousky. Když přišla na řadu tombola, tak jsme tajně věřili, že se na nás usměje štěstí. A taky že jo. Číslo 231 vyhrává, pozóóór, flašku Jelzina. Třikrát hurá a hned ji načínáme. Než jsme dojeli domů na oběd, tak jsem ji měl jako z praku . . . No každopádně to byl dobrej start do kolařské sezony, jen nevím, proč mě tolik bolí zadek, že si ani nemohu sednout . . .

Nízké Tatry, aneb na skialpech na Ďumbier

Letošní jarní dovolená byla v plánu na skialpech a tak jsme vyrazili do Jarabé k Čikovi na Slovensko do Nízkých Tater. Noční přejezd jsme zvládli bez většího bloudění a jediné co nás trochu překvapilo, že nikde není žádný sníh.

Ráno nás vytáhlo z postele sluníčko a tak jsme po vydatných rajňajkách vyrazili se zasloužilým mistrem sportu a chatárom v jedné osobě - Čikem na Srdiečko, kde jsme nazuli pásy a ťapali nahoru na Dereše. Výhledy byly opravdu skvostné, lavinové nebezpečí žádné (včera tu prý zahynul jeden Slovák), takže jsme lopaty, sondy a pípáky nesly jen pro zábavu (lepší navíc v batohu, než být zasypán a věci mít v autě). Po hřebeni jsme došli až na Poľanu, kterou jsme také centrálním žlabem slyžovali na severní stranu. Pak jsme se vydrápali zpátky na vrch a po hřebenu došli na Chopok, od kud jsme už jen sjeli přes Trangošku dolů k autu. Nutno podotknout, že nejlepší výkon podala Rezunka, jenž to všechno s námi oběhla. Ježek si rozbil čumák při sjezdu, Klárka si zapoměla odaretovat botičky, takže šla celou dobu v bačkůrkách, Mája létala jak včelka a já se učil jezdit na sjezdovce bez běžek. Večer jsme zakončili výbornýma haluškama a jednim pivem, pak následoval okamžitý, tvrdý a zasloužený spánek.

Neděle je sice od slova nedělat, ale mi opět nazuli pásy a šlapali nahoru na Štefánikovu chatu. Teda Klárka šla jenom v bačkůrkách s lyžema na mym batohu, pač měla z předchozího dne odřený nožičky. Nahoře bylo hnusně, vítr, kosa a mlha, tak jsme holky nechali i s peněženkama na chatě a vyšlápli si sami nahoru na nejvyšší vrchol Nízkých Tater (Ďumbier 2043 m n.m.), který jsme následně parádově slyžovali zpět na chatu. Nahoře foukalo tak, že nešly ani slepit pásy k sobě a kosa byla taková, že koule cinkaly, až se zvonilo. Na chatě nás čekaly už celkem ovíněné baby, tak jsme se najedli a dohnali jejich náskok. Sousedům u stolu jsme pak ještě snědli zákusky - děkujeme a omlouváme se. Holky pak sjely s Rezunkou dolů po výstupové trase, my s Ježkem si dali ještě jednou Ďumbier a sjeli ho tentokráte hlavním žlabem na jižní stranu. Paráda. Večer nás čekal vyhecovaný souboj v bowlingu, kde žlábek výrazně dominoval nad kuželkami. Všechno jsme to zakončili takovou malou oslavičkou za asistence piva, slivovice, rumu, vína, tance, zpěvu a vody, takže když jsme šli v 5 ráno spát, tak bylo všude mokro (na Slovensku se na Velikonoce polévá namísto řezání proutkem).

Odpoledne jsme se probudili s tak trochu bolavou hlavou, sázeným koláčem před chatou a s nevytřenou jídelnou, navíc venku lilo jako z konve, tak jsme šli zase spát a až navečer vyrazili na Detoxvýlet na Čertovicu a zpět, kde jsme zapadali konečně sněhem. Zmrzlé a hladové nás zachránili Slívkové Gule a vyhřátá postýlka.

Poslední den jsme opět vyrazili na Chopok. Mlha byla hustá tak, že by se už ani nedala krájet, vítr dosahoval rychlosti samovolnému odletu psa (85 km/hod), ale my to nezabalili a došlapali na pásech až nahoru na Chopok, kde nás před nedobrovolným odletem do teplých krajin zachránil meterolog Dušan, který nám otevřel svojí boudičku, pohostil nás pivem a čajem, dokonce bylo i masíčko a bramborový salátek. Pokecali jsme, zabalili se znovu do goráčů a systémem vyhledávání min se vydali hledat cestů zpět k autu. To se nám nakonec podařilo a tak jsme vše zdárně i přes menší bloudění po Bánské Bystřici zakončili. Už aby nastala dovolená číslo II . . .