Matternhorn, aneb jak jsem si dal sólo výstup na nejhezčí horu Evropy

Po úspěšném výstupu na Mt. Blanc jsem zůstal osamocen v Zermattu a přemýšlel, co dělat. Docela lákavá byla účast na místní street party, kde by se určitě dalo ulovit něco k snědku, pití i spánku, ale nakonec vyhrála touha po horách. Překvapivě. Vzal jsem nabouchaný batoh na záda a vyrazil pomalu do sjezdovky směr Matternhorn, pač mi poslední lanovka už dávno ujela. Psali tam na ceduli, že je to 3:30 a tak jsem chtěl zakempovat kousek za městem, jenže to tak nějak šlo samo a za 2 hodky už jsem byl u Schwarsee. Není snad ideálnějšího místa pro přespání, tak jsem si postavil stan mezi jezerem a kapličkou, dal véču, něco málo počet a šel spinkat. Bouřka, co se nade mnou přehnala, mi nemohla slastný osamělý spánek vůbec narušit.

Ráno jsem si trochu pospal a tak když jsem otevřel stan, bylo kolem už mraky turistů. No jo, první lanovka jede velmi brzo (9 hod). No nic, posnídal jsem, pobalil a vyrazil zas o něco blíže té krásné hoře. Udělal jsem nepřeberné množství fotek, pač je ta hora fakt magická, pozoroval, jak někoho sundavají dolů vrtulníkem (byli dva a nevypadali moc dobře) a vnitřně se přesvědčoval, že to co chci udělat, je fakt dobrej nápad. Za 2 hodky jsem byl až na chatě Hörnlihütte, kde jsem si dal polívku, okouk místní přemachrovaný Guidy a šel si skromě postavit stan pod chatu. Bylo nás tam asi celkem 6 příbytků, ale nikdo sám, stejně jako na chatě. No nic, dal jsem sváču a šel si projít první hodinu nástupu, abych po ránu věděl. Pár míst mě trochu překvapilo, ale neodradilo, dolů jsem dvakrát slaňoval a bylo to taky celkem fajn, takže jsem to vzal jako fakt, že tam prostě zejtra vylezu. Počkal jsem si na západ slunce, dobře se napal, pokecal se sousedy (mimochodem také Češi - zdravím), nabalil batoh a šel pěkně brzo chrupat.

Středa, vrcholu je třeba. Tak tímto sloganem mě ráno ve 3 hod probudil budík. Rychle jsem posnídal, oblékl se a celý natěšený vyrazil z 3266 m n.m. ve 4:00. Nástup byl v pohodě, ale asi 15 min jsem začal bloudit. Po tmě to fakt není jednoduchý, když je tam vyšlapáno asi 30 cest a všechny maj mužíky. Zelené značky Guidů fakt nejdou po tmě vidět, i když jsem na to tak trochu sázel. Z prvního bloudění jsem se vymotal stejně jako ze druhého, ale to už mě došel první Guide (měl jsem to tak trochu v plánu) a tak jsem se neeticky nalepil na něj. Zeptal se mě jen, jestli vím, co dělám, když jdu nahoru sám, já hrdě odpověděl: "Ja, sicher!" a tak mě nechal v klidu za sebou jít. Lezl jsem po tmě co to dá a ani moc nepřemýšlel kudu a jak, prostě to byla rychlovka a okolo stejně nebylo nic vidět. Po chvíli nás doběhli další Guidi a to byli pořádný prasata, při předbíhání neváhali člověka odstrčit, vynadat mu a tak dále. Inu nechal jsem je a věrně následoval toho svého. Pak už se začalo rozednívat a já teprve uviděl, co už všechno je za námi a kde se to vlastně pohybuju. No fuj. Ještě že šli předemnou tak rychle, že nebyl čas na přemejšlení a musel jsem dál mazat za nima, abych nepřišel o cestu. Kolem chaty Salvojky, což je takovej malej plechovej bivak v půli cesty pro špatné počasí a kde je v okolí strašně nasráno, je několik první opravdu těžších míst na lezení, kde se i místní Guidi nechali jistit a tak mi nezbylo nic jiného, než to přelézt sólo. První stěnku jsem se trochu bál, ale pak už to šlo a ani mi to nepřišlo tak hrozný, jo euforie dělá svoje. Po další chvíli a překonání toho konečně stále pevnějšího materiálu jsme se už opět po hřebínku došourali pod ledem pokrytou část, což znamenalo lezení v mačkách po předních hrotech a cepín sloužil jen k opírání, pač nešel zaseknout, no další chvíle strachu byla za mnou a říkal jsem si, jak by bylo fajn, kdyby mě občas taky někdo jistil. Po překonání ledového úseku se už pokračovalo až nahoru v mačkách i po kolmých stěnkách, které naštěstí pro mě byly skoro až nahoru zajištěny fixním lanem. Posledních asi 200 m byl opět led a sních. No a pak už hurá kolem sochy Sv. Bernarda přímo na vrchol po docela úzkém hřebínku. Po necelých 4 hod jsem stanul sám po sólo výstupu na vrcholu Matternhornu ve 4478 m n.m. Od Guida jsem se dozvěděl, že to je vrchol Švýcarský - vyšší a na ten druhý s křížem - Italský, se rozhodně nechodí :-) Po pár fotkách a občerstvení u Bernarda začal sestup. A ejhle. Byl tu malý problém. Dolů už nešlo tak snadno. Ne jen, že jsem se regulérně místama bál, ale ty debilní Guidi na mě furt křičeli, ať jim uhnu a nepřekážim, pač jich šlo ještě mraky proti nahoru a když už jsem sáhl ke slaňovací technice, tak si klidně bez dovolení použili moje lano jako fixní, hovada jedny blbý. Takže jsem zase slejzal raději bez jištění. Únava i vedro ve stěně se začala projevovat a když jsem viděl, co ještě všechno mam slézt, tak jsem to neviděl úplně růžově. Nechal jsem Guidy odejít a šel si raději své tempo v poklidu bez hádek a najednou to začlo jít. Takhle jsem to celé v pohodě seběhl, nejhorší místa samozřejmě slanil, celkem asi 8x. Cestou mě jen pobavilo, když přesně v poledne přilétl vrtulník přímo ke mě z poza hrany a čuměl na mě jako moucha, jestli jem prej v pohodě. Ukázal jsem, že jo a tak zas letěl o kus dál. Ještě mě cestou dolů zdržela malá zastávka na toaletu (žádná prdel, vystrčit tam ve stěně z kalhot svoji prdel :-). No a pak už jsem po 6 hod útrapného sestupu dorazil zpět ke stanu. Huráá, přežil jsem. Nebylo moc času a tak jsem rychle pofackoval zbylé věci, přihodil do batohu stan a pelášil co to dá na Schwarsee na poslední lanovku. V pohodě jako vždy jsem ji samozřejmě stihnul. Dole v Zermattu mě čekalo pívečko a Kebab jako odměna, mimochodem v 6 večer první jídlo od snídaně. Poseděl jsem u hřbitovu horských vůdců, dal ještě jedno a vyrazil do Tasche. Původní plán zakempovat načerno u jezírka mi překazila v tu chvíli více než sympatická Marien, jenž mě v obchodě nezištně radila, jaký že pivka si mám nakoupit na oslavu vrcholu. Po chvíli hovoru se z ní vyklubala místní kempařka a já s příslibem, že nebudu muset tahat bágly 2 km daleko a budu mít teplou sprchu, následoval její kroky až za hranice lidských možností. Jak už jsem říkal, středa, vrcholů je třeba.

Více fotek z výletu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Matternhorn#

Jak jsem vodil Braťa, aneb Slováci na Mt. Blancu

Po předchozí, co se týče vrcholu, neúspěšné akci na nejvyšším vrcholu Evropy (nejvyšší bod Evropy leží kousek pod vrcholem Elbrusu) jsem po jednom vyspání vrátil opět do Chamonix. Tentokráte jsem měl dostat na vrchol skupinu Slováků od mého kamaráda Joža, což je po Slovensky prý Pepa. Začalo to všechno docela z vesela, když na místo srazu dorazil Fiatem Panda, takže můj půvabný doprovod před odjezdem na chvilku myslel, že přeci jenom zůstanu doma a nikam nepojedu. No, nakonec jsme to naskládali všechno dovnitř a pomocí několika Redbulů a zastávek na tankování plynu (výborně se všude hledaj) dorazili až do Argentiere, kde byl sraz s druhým autem, co vyjelo přímo ze Slovenska.

Hned na úvod nás přivítal déšť a silný vítr, který nahoře přesahoval 150 km/hod, takže nám mezi přebalováním vypnuli lanovku a nám nezbylo, než stoupat po svých. Cestou jsme sledovali sviště, praskající ledovec a stále více prohnutá záda pod plnými batohy. Pod dalším ledovcem jsme zastanovali v moréně a doufali, že ve vichřici přežijeme až do rána. Večer se konala první velká hostina, nemohlo samozřejmě chybět vínečko a slivovice. Začal jsem pomalu chápat, že tady se špatně mít nebudu. Pěkný večer jsme završili s Renčou čištěním zůbů u nedalekého jezírka pod září hvězdiček.

Čtvrtek ráno pokračovalo větrné počasí a protože Paťovi spadl stan a neměl kde spát, tak nás ráno vzbudil a šli jsme trénovat na ledovec pády na svahu, do trhliny, chůzi v lanovém družstvu a po skalnatém hřebínku. Všichni byli šikovní, prošli a tak jsme mohli zabalit věci a mazat zase dolů. Nemohla chybět opět hostina k obědu. Prošli jsme si pěkně Chamonix, Paťo málem skoupil všechno vybavení co tam měli, trochu nám zase zapršelo a hlavně jsme získali předpověď počasí. Cestou do La Fayet se nám podařilo naší Pandou naprosto vyšachovat Paťovu Octavii a díky Jožově rasantní jízdě a několika kruhovým objezdům jsme byli v kempu jasně rychlejší. Večer jsme opět pojedli a trochu popili.

Páteční ráno bylo poněkud chaotické, pač nikdo nedokázal zabalit věci ani za dvě hodiny a tak jsme museli k lanovce jet zhruba 200 km/hod. Vlastně jde spíše o Tramway du Mont Blanc, která je vybavena ozubnicovým kolem. Zhruba po hodině nás vyplivla na konečné stanici a my už museli pěkně po svých. Cestou bylo spousta koziček a koz a tak nám to pěkně ubývalo. Na plato u chaty Tette Rouse jsme dorazili už za dvě hodinky. Zde jsem postavili stany a pak všichni kromě Ježíše vyrazili nahoru na aklimatizaci skrze kuloár na chatu Tette du Gouter. Nahoru to docela šlo, žádný šutr nás nesundal a horolezení jakoby měli všichni v malíku. Na chatě proběhla polévka a pak už začal zase sestup. Nikdo netušil, že nás čeká asi nejhorší část celého výstupu. Z ničeho nic se totiž přihnala bouřka jako řemen. Chvíli déšť, chvíli sněžení, silný vítr a hlavně blesky a hromy. Mazali jsme dolů, co to jde, Paťa jsem před sebou strkal raději na laně a najednou to praštilo přímo před námi tak, že se na ten blesk dalo doslova sáhnout. Měli jsme kliku, pač ta bouřka byla pod námi. Chvilku jsme ještě počkali a pak v lijáku pokračovali dál. Ve žlabu jsme si každý nechal poctivě natéct potok vrchem do bot, takže nezbylo než dojít na chatu a snažit se usušit. Nebo spíše zahřát, pač tam nebylo nikde topení. Věci jsme tam nechali po skříňkách, dali si horký čaj a hráli celý večer kostky až do zavíračky. Pak jsme přeběhli do stanů a prožili další silnou bouřku.

Sobota byla plná sluníčka, takže jsme celé dopoledne sušili věci, což se kromě bot nakonec podařilo, ikdyž pravda, že se nám některým ze stanu moc nechtělo, viď ..... Paťo výstup vzdal předem, takže jsme mu nabalili do batohu všechny nepotřebné věci a hlavně stany, díky čemuž měl rázem na zádech 30 kilo a volným tempem se šoural nazpět dolů do údolí. Zbytek dobalil a zopakoval si výstup nahoru na Tette du Gouter skrze obávaný kuloár, ze kterého ráno někoho opět stahovali vrtulníkem. Jen pro Ježíše to byla novinka. Po příchodu na chatu jsme se ještě šli projít po hřebínku asi do 3900 m n.m. pro lepší aklimatizaci. Pak se vařila véča a čekalo se na západ slunce. Spali jsme na zemi v jídelně mezi asi 200 lidma, což znamenalo, že jsme vlastně nespali vůbec. Fakt hrůza, zvláště pak, že ty místní magoři vstávaj na vrchol už v 1:45 (nechápu absolutně proč, jsou to prostě debilové).

No my vstali teda taky, něco málo pojedli, oblékli se a před třetí vyrazili nahoru. Šlo to docela dobře a doslova jsme předjížděli jedno lanové družstvo za druhým. Celý kopec byl od zhora dolů prosvícen čelovkami. Začínali jsme tedy v zadní polovině. Až na Dome du Goter bylo teplíčko, ale pak začlo hrozně foukat, takže sice se už rozednilo, ale tepleji rozhodně nebylo. Na Valotce je poslední možnost to zabalit, ale moje družstvo k mé radosti hrdě prohlásilo, že jdeme dál, tak jsme se i za strašné kosy a větru pomalu prokousávali blíže a blíže k vrchollu. Hřebínek byl stále užší a před námi bylo vidět stále méně lanových družstev, což mohlo znamenat jen jediné. Jsme rychlí a hlavně, že už jsme na vrcholu. Krátce před sedmou jsme ve složení Já a Pan Opičák, Jožo, Ježíš, Renča a Rasťo vylezli na vrchol Evropy, tedy Mt. Blanc do výšky 4810, 53 m n.m. Vítr jako sviňa nám umožnil udělat rychle jen pár fotek, obětotovat jednu rukavici a pak už jsme mazali rychle dolů. Šlo to docela rychle a v pohodě. Dokonce jsme si i zasáňkovali. Na chatě proběhla opět polévka a taky jsme si trochu oddychli. Sestup kuloárem byl opět docela v pohodě, ač jsme museli jít v mačách a vyhýbat se všem těm neohrabaným blbcům, co se tam jen tak jako na výletě pohybují. Na ledovci jsme už pak mohli slavit a z asluníčka sestoupit na Tramway. Tou jsme nakonec přeci jen sjeli dolů, i když asi s hodinovým zpožděním. Na konečné v La Fayet jsme opět rozjeli velkolepý pick nic, kdy nám Paťo dělal věrného posluhovače. Po přesunutí do kempu pokračovala oslava vypitítím všeho co se dalo a také koupelí v místním jezírku.

Celou akci jsme ukončili velkolepou snídaní v trávě s výhledem na Mt. Blanc a přesunutím do dalšího slavného Alpského centra Zermattu. Zde jsme se po prohlídce města rozloučili a vydali každý jiným směrem, já nahoru směr Matternhorn, Jožo s Jurou do Prahy a Renča s Rasťou a Paťem na Slovensko. Byla to moc úspěšná akce plná jídla a pití.

Více fotek z výletu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlancBrata#

Mt. Blanc, aneb první pokus o vrchol

V pondělí večer jsme rozděli posádky vozů na Tranziťáky a Iveťáky, nakoupili nějaký pivka, načež jsme vyrazili skrz Německo a Švýcarsko do Francie do Chamonix pod Mont Blanc. Cesta byla docela v pohodě, takže jsme ani jeden z řidičů naštěstí nespali. Po příjezdu jsme se ubytovali, zajeli si do Chamonix na nákupy, pokecali, nabalili batohy a těšili se na to, co přijde.

Středa, tréninku je třeba. Hned ráno jsme vyjeli lanovkou na Grands Montets do 3295 m n.m. kvůli aklimatizaci a celé dopoledne trénovali chůzi na mačkách, brždění cepínem, přechod přes skalní hřeben a tak dále. Některým to šlo krásně, někteří nám naopak opakovaně mizeli stále v údolí :-) Odpoledne už to bylo lepší a tak jsme se rozhodli vylézt nahoru na Petite Aig. Verte, což nebyla vůbec žádná sranda. Ze záčátku v pohodě, ale následující velmi ostrý svah nám dal dost zabrat a byli i tací, co chtěli stále padat dolů. Ještě že jsme měli sebou ty šrouby do ledu. Mnohem větším problém se ale ukázal sestup z této ledové hůrky, který nám navíc komplikovali dva zcela nezkušení Holanďané, kteří kupili na svahu jednu chybu za druhou a my jen tajně doufali, že je nebudem zachraňovat. Štěstí, že to dokázali nakonec slézt a přežít. My zvolili různé postupy, Michal to sjel s lidmy dolů stejnou cestou, zbytek šel po skalnatém hřebínku a pak s Honzou slaňoval či se mnou a Šťovajzem šel ledový téměř kolmý traverz. Nakonec se nám naučila horolezcovat i Hanka, takže jsme s vypětím všech sil doběhli na poslední lanovku a mohli se vrátit zpět domů. Celou věc ještě okořenil Michal, když zjistil, že si nahoře nechal bundu a běžel si pro ní rychlostí motorové myši. Večer se rozebírali prožitky a balili věci nahoru na Blanc.

Čtvrteční počasí říkalo jasně,že je summit day, bohužel my to nestíhali, takže jsme pouze vyjeli lanovkou na Midi. Teda až po vyčkání nekonečné fronty. Cestu nahoru nám zpříjemnila (teda aspoň mě) jedna tůze krásná cholka z Ameriky, tak sen na ní hnedka zkoušel ty svoje triky, nevyšlo mi to ale prostě vůbec, zůstal tam s ní Štovík a já vypadal jak blbec :-) Nahoře jsme udělali 1000 fotek stejně jako Japonci a dalíš všemožná havěť okupující vrcholové věže s vyhlídkami. Pak jsme se navlíkli do sedáků, maček a tak, aby to vypadalo, že jsme pořádní horolezci a vyrazili po velmi dobrodružném hřebínku dolů na ledovcové plato. Nikdo nechtěl spáchat sebevraždu skokem dolů a tak se šlo najistotu. Dole jsme pak pozorovali horolezce, co si dávali žulové spáry a učili se výstup pomocí prusíku nahoru na chatu a opalovali se. Po výborné večeři na chatě Cosmiques jsme se věnovali vázání uzlů (holky moje, vy jste prostě jedničky) a karetním hrám - marijášek.

Ráno se ani nevstávalo, pač počasí bylo tragické přesně podle předpovědi a tak jsme zase tak trochu zevlovali na chatě. Po obědě to vypadalo trochu lépe, takže jsme se navázali a šlapali na protější kopec se stejnou kótou jako měla chata, tedy 3613 m n.m. Cesta pod něj byla celkem dobrá, jen pár trhlinek, ale výstup už byl zase docela strmý a tak jsme se po překonání odtrhové trhliny rozhodli natrénovat opět výstup pomocí prusíku. Já to nejdřív vyběhl nahoru a natáhl fixní lano, načež čekal na zbytek, než ke mě doprusíkuje a pozoroval, jak se na nás pomalu, ale jistě valí kupa dalších mraků, takže v momentě, když jsem dělal skupinovou vrcholovou fotku, tak to nad námi prásklo a všichni začali zdrhat dolů, co jim nohy stačili. Snažili jsme se se Šťovajzem zachovat chladnou hlavu, ale v momentě, kdy mě probil statickou elektřinou nabitý cepín, tak jsem vzal nohy na ramena taky. Všecha 4 družstva se dolů dostala asi tak za minutu a nebyla přitom nouze vyzkoušet si pořádně brždění cepínem. Všichni prošli, paráda. Naše družstvo si to okořenilo ještě sjezdem v menší lavince po zadku a pak už jsme upalovali na chatu, pač se blížila další bouřka. Co dodat, než že to počasí opravdu není prdel. Večer nám náladu definitivně zkazila předpověď počasí na další den, neboť mělo začít sněžit a foukat okolo 100 km/hod. A pač opravdu sněžit začalo, tak nám nezbylo nic jiného, než si dát vínko a zaposlouchat se do one man show v podání Radovana.

Sobotní ráno nás přivítalo více jak 30 cm nového sněhu a strašným mrazivým vichrem. Nedalo se nic dělat, tak jsme se oblékli do postrojů a vydali se bojovat s tou hrůzou. No popravdě, krom Mongolského psa bych tam v tu chvíli žádného jiného nevyhnal. Připadal jsem si jak někde v Grónsku, celej namrzlej, zapadanej sněhem, po pás v té bílé kaši a každou chvíli to se mnou v tom nárazovym větru seklo o zem, jen Šťovík, přezdívaný lední medvěd, z toho měl očividně radost a fotil hlava nehlava. Opravdovou perličkou pak bylo opětovné překonání hřebínku k lanovce, kdy už to opravdu, ale opravdu moc sranda nebyla a tak nakonec došlo i na potupné plazení se po čtyřech, jen abychom to už měli za sebou a přežili. Povedlo se. Pak už jsme jen trochu odmrzli a sjeli lanovkou dolů. Jelo s námi hafo Japonců (přezdívali jsme jim Eskymáci), takže jsme jim cestou zaspívali Japonečku malou a po příjezdu do Chamonix oznámili, že je to Jokohama, načež oni začali radostně vyskakovat z lanovky ještě před tím, než zastavila. Večer trávil každý po svém. Někdo na večeři, někdo u fotek a někdo šel na lov místních kočiček. Francouzky jsou hrozný emancipovaný krávy (to je výsledek celovečerního šetření), takže jsme sbalili raději krásný Norky (teda hlavně ta moje, co jmenuje se Tone) a šli v poklidu kolem půlnoci spát.

Něděle je od slova nedělat a to my prosím bezpečně dodrželi. Někdo vyrazil na dle svého uvážení dostatečný výlet (jako nejlepší varianta se ukázal vyhlídkový chodník Balcon Mont Blanc), někdo zase strávil den po místních kavárnách a nákupech, no a my s Michalem vyzvedli naše Norky a šli si s něma zalézt do krásné lezecké oblasti přímo v Chamonix. Láska dělá divy, takže jsem tahal cesty i v sandálkách, neb lezečky zůstaly doma a parádně jsme si to užili. Odpoledne zbyl čas i na koupání, spánek a obídek před cestou domů. V pět jsme napakovali naše auta, prohodili si posádky vozů, nechali viset na plotě trenyrky a vyrazili domů. Cesta to byla dlouhá , ale díky střídání řidičů v pohodě, takže jsme ráno v šest dorazili na Pankrác (já teda chtěl pokračovat ještě směr Norsko) a mohli zájezd zdárně ukončit. Byl krásný i přesto, že nám vrchol zůstal zapovězen, tak snad to vyjdepříště.

PS: pokud se Vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůžete. když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, lae krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlanc#
a od Hanky a Pavla zde: http://picasaweb.google.com/hanarih/MtBlanc132072009#

a od Jirky zde: http://www.math.cas.cz/~rakosnik

Šťovík vám jako bonus složil krásnou básničku, tak tady ji máte:

Mont Blanc - Jan Šťovíček

Vítr cloumá naším plánem
- že si prostě v jednu vstanem,
vypijeme čaje, kávy,
sníme trochu horké stravy.
Že pak navážem' si Zuzku, Hanku
a vyrazíme k Mont Blanku...
Však ten vítr, jak jsem říkal,
co po terase vodu stříkal,
přihnal mraky sněhu k ránu,
čímž zasadil těžkou ránu
té původní stratégii.
Má teď krůček k tragédii:
tlak klesá, že tlakoměry
ukazují všemi směry.
Hromy, blesky, běh ve smyku,
rychle zdrhnout do Cosmiqueku.
Ještě že Radovan a jeho trio
drží humor. Porko Dio!
Lana praskaj' jako lanka,
když zafouká od Mont Blanka.
Hory počkaj', milí, zlatý...
problém bude vylézt z chaty.
A když nepřestane sněžit,
půjde hlavně o to přežít . . .

Dívčí román, aneb lehce erotická povídka

Byl horký letní den, tak jak se na červenec sluší. Už od rána bylo dusno a Monika musela sedět ve své studené kanceláři, která ji už léta bere veškerou energii. Seděla za stolem z umělé hmoty u počítače, kam zapisovala nesmyslná data, která ji vlastně stejně nic neříkala. Pootevřené okno ji dávalo alespoň trochu naděje, že jednou bude třeba lépe. Poslední zbytky sil ji brala bzučící zářivka nad hlavou, kvůli které ji často večer bolívá hlava a je pak nepříjemná na svého manžela. Chudák vůbec netuší, že už dávno ji něco chybí, že potřebuje změnu, že má své skryté touhy, o kterých se však stydí nahlas mluvit. Za chvilku bude Monice třicet a její největší radostí v životě jsou maličkosti jako poklizený byt, teplá sprcha, stejný druh jogurtu každé ráno k snídani a lehké proběhnutí se spolu se psem po naučené oblíbené trase v lese.

Blíží se třetí hodina. Monika trochu pookřeje. Její kolega z kanceláře Viktor totiž jde domů a ona bude moct brouzdat po internetu, číst si zajímavosti ze světa kultury, jenž ji stále v životě i přes časté rodinné výpravy do Prahy pořádané její matkou, prostě chybí. Ráda by měla více času na čtení a malování. Často také zabrousí do sféry vědy. Zajímají ji zvláště pikantnosti od Britských vědců. Když se jí třeba podaří objevit, jakou rychlostí opouští sperma mužský pohlavní orgán, tak se dokáže rozsvítit jako baterka a zářit až do večera. Čas rychle utíká. Úřední hodiny využívá jen jedna mladá paní, která potřebuje potvrdit pas pro psa, před cestou do zahraničí. Je sympatická. Dlouhé opálené nohy, které smyslně vykukují z pod lehce průhledné sukně, úzký pas, pevná prsa, zajímavý obličej. Když se s ní Monika loučí, přistihne se, že ji okukuje. Rozpustile se usměje, předá potvrzený pas a zavře dveře. Strašně moc se stydí. Právě si připomněla, že se jí líbí nejenom muži. Ráda si také čte lehce erotické povídky, které si potom představuje. Do konce pracovní doby už neudělá nic. Strašně dlouho nezažila žádné pořádné vzrušení, něco, co by ji naplňovalo, kvůli čemu by si ráno zpívala a co by ji dalo zapomenout každodenním starostem všedního dne.

Konečně za sebou zamkla dveře. Těší se. Jede autem domů a chce jít hned běhat. Po příchodu do bytu ji radost z toho, co má přijít, náhle přejde. Manžel opět nevyměnil žárovku v předsíni, přesto, že ho o to již celý týden žádá, jeho špinavé prádlo leží pohozené na zemi uprostřed pokoje, i když ho minimálně stokrát prosila, aby ho dával do koše na prádlo v koupelně a v kuchyni na stole je na malém utrženém papírku stroze napsáno, že jel na kolo a pak jde do hospody na pivo.

Nečekej mě. To jí v hlavě zní ještě dlouho potom, co vyběhla. Monika běhá celkem pravidelně. Začala kvůli své postavě. Byla tlustá a sama sobě se hnusila. Teď je krásná, štíhlá, navíc lehce sportovní postavy. Kvůli tloušťce už běhat nemusí, ale přesto chodí téměř každý den. Baví ji to. Možná má už na sport vypěstovanou fyzickou závislost, podobně jako mnozí profesionální sportovci. Ta věta ji dorazila. Je naštvaná. Má pocit, že se všechno spiklo proti ní. Čeká ji opět večer o samotě. Vlastně ho už má docela ráda. Osprchuje se, oholí si celé tělo, nakrémuje se, obleče se rovnou do flanelového pyžama. Pak si udělá zeleninový salát, otevře láhev bílého vína, podívá se na svůj oblíbený seriál Přátelé, jindy na televizi v podstatě ani nekouká a ještě před devátou usne se psem u nohou a Reflexem pod hlavou.

Běží tedy poměrně rychle, i přesto, že je to dost do kopce. Cestou míjí skupinku mládežníků. „Ňejaká rychlá slečinko!“ utrousí jeden z nich. Monika to nechává bez povšimnutí. „Kreténe!“, proběhne ji pouze hlavou. Ráda by mu to řekla rovnou, ale neumí to. Štve jí to, ale už léta s tím marně bojuje. Nedokáže k někomu cizímu přijít a jen tak se sním začít bavit, natož se pak ohradit proti křivdě. Moc ráda by v sobě našla tu vnitřní sílu, jenže v duši plné drobných bolestí není místo pro oporu na takovou věc. Za chvilku na to úplně zapomene. Vrátí se opět k myšlenkám na manžela a na jejich pomalu vychládající vztah. Nemilovali se spolu už přes dva měsíce a ani ji to nechybí. Divné. Přitom ve volných chvílích stále sní o nějakém neuvěřitelném sexuálním zážitku. Není příliš odvážná, spíše staromódní, takže všechny její představy zůstávají ukryty pouze v její hlavě. Na realizaci ji chybí odvaha a někdo, kdo by ji dokázal k takovým věcem řádně naladit. Dokonce ani nejlepší kamarádce se nedokáže s těmito touhami svěřit, i když by je strašně moc ráda uskutečnila. Jistě také proto, že se ji Petra líbí.

Už je skoro nahoře. Míří na rozhlednu. Má strach, protože v dálce už mocně hřmí a dokonce zahlídla na obzoru i několik blesků. Přesto by velmi ráda doběhla až na rozhlednu, na svůj oblíbený výhled do kraje, kde vždy na všechno zapomene a je na chvíli jen sama sebou. Jednou tu dokonce dokázala zakřičet nahlas. Ale to už je dávno. A bylo to už za šera. Stejně se tomu vždy při vzpomínce notně zasměje a věří, že to ještě někdy dokáže. K rozhledně zbývají ještě dva kilometry, když ji poprvé zahlédne. Ve stejný moment na ni dopadnou první kapky deště. Je teplý stejně jako vzduch okolo ní. Nechce se vzdát, zrovna dnes ne a tak běží dál. Za chvíli je už úplně mokrá. Slaný pot se míchá s kapkami deště, mokré vlasy se ji lepí do tváře a bradavky zimou trčí z trika jako dva mrakodrapy. Nestydí se, nikdo tu v okolí není.

Po dalších deseti minutách běhu přibíhá k rozhledně. Její radost z deště a z toho, že to dokázala rychle kazí pohled nahoru. Někdo tam stojí opřený o zábradlí i přes to, že strašně lije a zuří bouřka. „Jak to? Co tam proboha dělá? Proč tam musí někdo být?“ přemýšlí Monika skoro nahlas. Sebere všechnu odvahu a vyráží po schodech také nahoru. Přece o svoje potěšení nepřijde, kvůli nějakému bláznovi, co stojí v dešti na rozhledně. Zhruba v půlce schodiště se přistihne, že ji docela zajímá, co to bude za člověka. Úplně zapomíná na to jak vypadá, že je zpocená, červená, rozcuchaná a navíc ji prosvítá zcela promoklé tričko, skrze které je vidět její nádherná prsa. Monika je sice nenávidí, prý jsou moc velká, ale všichni ostatní ji je v podstatě závidí. Není chlapa, co by se za ní neohlídnul. Pravda, nejen kvůli prsům. Její celkový vzhled je silně atraktivní i přes to, že je poměrně malého vzrůstu.

Tak a je to. Monika doběhla na horní patro rozhledny. Nahoře stál mladý muž, na první pohled tak kolem třiceti let, možná lehce starší, sportovní urostlé postavy, krátce střižené vlasy. Věděl o ni. Už dávno před tím, než vyběhla nahoru ji viděl přibíhat k rozhledně. Stál stále na stejném místě a ani se neotočil. Dělal, jakoby mu byla její přítomnost zcela lhostejná. Problém byl v tom, že stál na jejím oblíbeném místě, v pravém rohu poskytujícím ten kouzelný pohled, kvůli kterému sem přeci běhá. Monika znechucená tím, že o ní nejeví vůbec zájem a navíc neoblomně stojí na její vyhlídce, popošla kousek vedle a snažila se vydýchat. Nemohla se uklidnit, stále musela přemýšlet nad tím, kde se tam vzal, proč ho ještě nikdy neviděla a proč tam stojí v tom dešti, navíc ještě na jejím místě. K tomu všemu se jí líbil. Ne že by to byl nějaký extra fešák, ale na první pohled v sobě měl neobyčejné, takové hodně zvláštní kouzlo. Zastyděla se, když si uvědomila, na co zrovna myslí.

Oskar je bývalý vrcholový sportovec, před rokem musel u reprezentace skončit kvůli pochroumanému kolenu a dnes se s ním navíc rozešla jeho holka. Tak tam tak stál a brečel. Díky dešti to nebylo vidět a tak si nemusel před jejím příchodem utírat slzy. Byla mu sympatická už od shora, ale schválně dělal, jako že ho vůbec nezajímá. Ve vzduchu bylo cítit napětí, jak se oba o sebe zajímají, ale ani jeden nechce začít. On důmyslně, ona proto, že se stydí. Z nebe sjel další blesk a ozval se mohutný hrom. Monika tiše zajekla, ale přesto to bylo slyšet a Oskar se na ni otočil. „Neboj, je to ještě pořád asi pět kilometrů od sud.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Mam to vystudované.“ Tím bylo prolomeno to nekonečné ticho.

Oba se na sebe navzájem usmáli a dali se do hovoru. Monika nechápala, kde se v ní vzalo tolik odvahy, že dokonce začala sama klást otázky. Postupně si vzájemně vysvětlili, proč jsou oba za silné bouřky na rozhledně, představili se a pak najednou jejich hovor ustal. Další otázky by byly příliš osobní na toto náhodné setkání uprostřed hor. „Je Ti asi zima viď? najednou říká Oskar. Monika se zastydí a mírným nahrbením se snaží zakrýt svoje prsa a notně viditelné bradavky. Úplně na to zapomněla. Nejde ji to. Oskar se tomu lehce zasměje. Stydí se ještě víc. Pak ze sebe doslova vykuňká: „Nekoukej se prosím na mě. Prosííím!“ Lehce se k němu natočí zády. Ani si nevšimla, že už stojí téměř vedle sebe. On tedy odvrátí svůj zrak, ale jen na oko, nedaří se mu od Moniky odtrhnout oči. Líbí se mu čím dál víc.

Elektrický náboj ve vzduchu umocňuje napínavou atmosféru, která se teď mezi nimi utvořila. Její sportovní oděv je promoklý a téměř celý průhledný, zdůrazňuje její ladné křivky. Monika cítí, že se na ni kouká, že si ji prohlíží, že ji svléká pohledem. Nikdy se s nikým nevyspala jen tak. Měla v životě pouze čtyři partnery, se kterými se milovala až po dlouhém chození. Jindy by od tamtuď rychle utekla, ale dnes ne. Vzrušuje ji to. Vzrušuje ji už ta pouhá představa, že by to mohla udělat. Oskar se pomalu přisune k ní. Stojí ji za zády. Lehce se k ní přitiskne. Jejich ruce se potkávají na jejích stehnech. Políbí ji ze zadu na krku, pak znovu a ještě jednou. Je slyšet, jak oba zrychleně dýchají. Monika se opírá o zábradlí a svůj zadek vědomě tiskne do míst jeho pohlavní orgánu. Přes elastické kalhoty mocně cítí, že je také vzrušený. Nechává si masírovat záda a mnout zkřehlá prsa. Líbí se jí to. Moc se ji to líbí. Chce se otočit a políbit ho. Nedovolí to. Lehkým nátlakem ji donutí setrvat ve stávající pozici. Monika se vzpouzí, kroutí se, chce ho líbat na ústa, chce ho cítit na své hrudi, ale jeho odmítavá reakce ji vzrušuje čím dál tím víc. Své prožitky už nedokáže skrývat. Milostně sténá nahlas. Je jí jedno, zda to někdo uslyší či ne, je na pokraji extáze.

Proudy vody oba skrápí notnou měrou od hlavy až k patě. Nevadí jim to. Touží po sobě jako ještě nikdy před tím po nikom. Je to láska jednoho čistého odpoledne, která v sobě nese veškeré předešlé nenaplněné touhy. Láska plná vášně, jež postrádá smyslnost, ale láska, jež může být silně inspirativní. Oskarova ruka zajela bezchybně do jejího klína. Vlhko a teplo, které skrz své prsty ucítil, v něm probudilo neskutečný chtíč. Velmi silně vnímal její vůni. Moniku tento čin zbavil posledních zábran. Byla jeho. Rozhodla se mu celá vydat. „Chci Tě!“ zaznělo z jejích úst, aniž by kdy tušila, že to dokáže vyslovit. Sundala si rychle boty a za jeho asistence i zbytek prádla. Oskar si mezi tím také sundal kalhoty.

Opět ji otočil k sobě zády. Monice se to sice nelíbilo, ale těšila se na to co přijde. Už delší dobu neměla situaci pod kontrolou a její smysly ovládala bez šance na útěk neskutečná touha se pomilovat. Při jednom ze záblesků nad nimi do ni Oskar zezadu pronikl. Monika zapřela ruce o zábradlí a stoupla si lehce na špičky, aby jí jejich vzniklá poloha lépe vyhovovala. Přirážel čím dál rychleji. Její výkřik prořízl vzduch silněji než hromy bouřky. Oba samotné překvapilo, jak brzo dosáhla orgasmu. Konečně ji dovolil se otočit. Poprvé se dlouze políbili. Oskar ji po krátce pauze prudce nazdvihl, uchopil její stehna do rukou a znovu do ní pronikl. A znovu a znovu.

Netrvalo dlouho a dosáhli spolu dalšího orgasmu. Byl neskutečně dlouhý a krásný. To Monice chybělo. Silně ho objala a tiskla se k němu tak, že ho skoro rozmačkala. „Miluju Tě!“ špitla mu do ucha. V tu chvíli byla připravena opustit manžela a odejít s Oskarem klidně až na konec světa. On se jen lehce pousmál. Nic neřekl. Zklamalo ji to. To nečekala. Doufala, že její cit bude opětován. Odtáhla se od něho a začala se oblékat. Najednou se jí začalo chtít brečet. Nevěděla co má dělat. Nejraději by vše vrátila zpět. Měla touhu pořádně nahlas zakřičet, jenže už zase nemohla. Všechna její vnitřní síla, co ještě před chvílí cítila, byla pryč.

Oskar se mezi tím také oblékl. „Co blbneš?“ zeptal se ironickým nádechem. „Promiň, už bych měla jít“, vyhrkla ze sebe a vypadalo to, že se opravdu rozbrečí. Všiml si toho. Chytil ji za ruku a chtěl ji pohladit po vlasech. Ucukla. „Pusť mě“. Už v slzách mu poděkovala, řekla, že to bylo krásné a rychle odběhla dolů. Zůstal stát nahoře ještě dlouho. Měl divný pocit, ale necítil žádnou vinu. Bylo to pro něj pouze zpestření dne, přesto nepopíral, že se mu to líbilo a klidně by si to někdy zopakoval. Monika běžela domů jako smyslů zbavená. Asi třikrát se ještě křečovitě otočila směrem k rozhledně, aby se ujistila, že tam ještě stojí. Přes slzy na cestu neviděla, každou chvíli zakopla a jednou dokonce upadla. Nenáviděla se.

Když doběhla domů, tak si rychle vlezla do sprchy a zůstala v ní skoro 2 hodiny. Snažila se ze sebe smít tu vinu. Její už tak rozpolcená osobnost dostala opravdu ránu. Neví co ji bolí víc. Jestli to, že zradila manžela nebo to, jak se k ni zachoval Oskar, kvůli kterému to celé udělala. Navíc se nemůže vyrovnat s tím, že se ji to neskutečně líbilo. Přichází to, co většinou udělá, když máš problém. Otevře si láhev vína. A druhou také. Zcela opilá a ubrečená usíná v obýváku na gauči. Asi na čtyři hodiny, než se probudí znovu do reality, je bez starostí, je konečně šťastná.

Monika má problém, se kterým nedokáže sama bojovat. Je to předem prohraný boj. Je strašně smutná. Potřebuje k sobě oporu, která by ji to dokázala všechno překonat a vyřešit. Její manžel je dokonalost sama o sobě, ale jediné, co ji nedokáže dát, je právě ta jistota a síla v sebe samu. Čeká ji nelehká část života. Manžel se o tom nikdy nedoví, protože mu to nedokáže říct, takže jejich manželství bude pokračovat dál v klidném a harmonickém souznění. Zřejmě si co nejdříve pořídí děti. To je pro Moniku asi poslední možnost. Ani v nejmenším netuší, že už jednoho potomka ve svém bříšku nosí, ale to už je úplně jiný příběh …

Tauernská stezka na bruslích

Ráno ve čtyři hodiny nás v tuto nekřesťanskou hodinu nabral řidič Jirka autobusem v Praze před prodejnou GiGa sportu a vyrazili jsme společně do Rakouska na Tauernskou stezku. Před polednem jsme dorazili na start do Weissbachu. Zatažené nebe a mokrá stezka nebyla na začátek nejlepší motivací, ale přesto se všichni nazuli do bruslí a s rozpačitým úsměvem vyrazili na trasu. Byli tací, kterým mokro vůbec nevadilo a svištěli hlava nehlava do cíle i přes železné rošty jako zábrany pro průchod krav. Jiní si to zase užívali pěkně pomalu, takže se stavili na testovacím okruhu pro auta, zajezdili si na klouzačce a dokonce se věnovali i rozpravám se zdejším skotem. Zaznamenali jsme i pár prvních pádů, ale naštěstí to odnesly jen prdýlky. Večer v kempu jsme postavili stany Husky od GiGa sportu a začal seznamovací večírek. Silva, Kačka, Barča, Monika, Martina, Eliška a kdo já vím ještě, no bylo toho na mě prostě moc, ale ty jména si samozřejmě opravdu pamatuju. Do stanů nás zahnal až noční liják.

Druhý den ráno jsme přejeli busem na Krimelské vodopády, kde po dešti teklo trochu víc vody než obvykle, takže kdo se večer nemyl, měl to teď v ceně vstupu. Až se všichni pokochali, tak jsme přejeli kousek autobusem a opět nazuli svoje brusle. Hned na úvod byly opět k vidění letecké vložky, zvláště Kačka se činila a její lov zajíce by jistě potěšil nejednoho myslivce. Jeli jsme chvíli nahoru, chvíli dolů, loukama, polema, skrze města, občas jsme přeskočili nějakou tu kolej, posadili Ilču na vlak, pač to bylo takhle lepší, naučili Barču kamarádit se psy a celí unavení dobruslili až do Kaprunu. Na závěrečném večírku si pak vzal hlavní kobo Kuba, takže myslim, že nikdo nezapomene na to, že je nejlepší 100 kilový biker a že když je chytli policajti, tak na ně zavolali policajty nebo že normálně tam dává jen za jedna, za dva, za tři, ale když uviděl majáčky, tak dal za čtyři, za pět, za šest a Venda pak musel utíkat polem v bílém tričku, neb se Havlíček srabíček nepřiznal. Taková to byla velká sranda, že z toho někteří nešli ani spát. Děkuju, však Ty víš.

Poslední den ráno nás konečně přivítalo sluníčko. Vyrazili jsme na pohodovou projížďku kolem jezera Zellersee skrz město Zell am See. Cestou jsme zvládli fotoprojekci s ptákem, u-rampu i svačinu. Kolem letiště jsme pak dojeli až do Kaprunu, od kuď se mastilo zase zpátky. Někdo si to prodloužil ještě až do Brucku. Bufítek u nádraží nás nezklamal a posilnil natolik, že jsme pak naskákali do jezera k závěrečné koupeli. Dovnitř jsme lezli jako Adamové, ven jako Evy :-) No a protože zazvonil konec, tak pohádky u jezera byl konec.

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Taury_brusle#