Ve stínu Eigeru, Mönchu a Jungfrau

V Čechách jsou bouřky, kroupy a povodně, proto je lepší vyrazit někam jinam a proč né hned do jedné z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších oblastí Evropy, samotného srdce Alp pod soustavu třech věhlasných vrcholů Eiger, Jungfrau a Mönch. Autobus i s nevěřitelnou dvojicí řidičů s pracovním názvem Čuk a Gek nás vysadil v Grindelwandu (1034 m n.m.), od kud jsme pěkně šlapali po svých podél zubačky až na Kleine Scheidegg (2061 m n.m.). Cestu nám zpříjemňovali pohledy na severní stěnu Eigru (věhlasná nejen mezi horolezci), ale i davy turistů z Japonska a pasoucí se krávy. Aklimatizační tůru jsme tedy měli s pnou polní za sebou a mohli jsme do pýchy Švýcarska (ozubeného vlaku) nasednout také. Ten nás zavezl až na Top of Europe, nebo-li vrchol Evropy, kdy zubačka jede tunelem nejprve skrz Eiger, následně skrze Mnicha a ústí v sedle pod Jungfrau na Jungfraujoch ve výšce 3454 m n.m. Tím to ještě nekončí. Nahoře je vlakové nádraží celé ve skále spolu s restauracemi, obchody a ledovou jeskyní přímo v ledovci. Navíc nechybí vyhlídková terasa na Konkordiaplatz, místo soutoku tří obrovských ledovců, od kud pokračuje už jen jeden pod názvem Grosser Aletschgletscher celých dalších 23 km jako nejdelší ledovec v Alpách. Na samotném vrcholu je pak umístěna nejvýše položená observatoř v Evropě. My se všude pěkně vyfotili a pak šlapali v rozbředlém sněhu na chatu Mönschjochshütte, která nám posloužila jako základna po celou dobu. Večer se šlo hnedka spát, neboť jsme najednou byli ve výšce 3627 m n.m.

Ráno nás probudilo sluníčko, tak jsme navlékli sedáky a mačky a vyrazili na první výšlap. Začátek celkem šel, krásné počasí, ale později se z toho stala doslova pekelná výheň, která pálila nejen naši kůži, ale hlavně sníh a led pod námi, takže se to začalo docela slušně bořit, se svahů se valila jedna lavinka za druhou, do toho občas hupnul nějaký ten serák a sněhové mosty nad trhlinami přestaly najednou držet. Přesto jsme statečně všichni dlouho bojovali a věřili, že se nám na 3932 m vysoký Trugberg podaří vylézt. Zastavilo nás až neprůstupné a zcela nepřehledné trhlinové pole, navíc zákeřně zakryté spadlou lavinkou, které končilo bez žebříku nepřekonatelnou odtrhovou trhlinou a značně lavinózním vrcholovým 40°svahem. Škoda, bylo to už jenom kousek, pohých 170 výškových metrů pod vrcholem. Dali jsme tedy sváču a vydali se na pochodové cvičení zpět. Bořilo se to čím dál tím víc a poslední hodinku nás stihla dokonce sněhová vánice. Na chtě jsme pak hráli společenské hry a družili se s 2 Francouzi.

Třetí den nás opět probralo sluníčko, tak jsme nelenili a hurá na další tůru. Start byl tentokrát už o půl sedmé ráno. Do devíti se šlo moc krásně, spousta výhledů, trhliny čitelné a hlavně to bylo zmrzlé, takže jsme se vůbec nebořili. Pak ale začal pařák jako den před tím a my narazili na další změť hrozných trhlin, přes které vedl jen jeden malý mosteček, na který jsem měl oprvdu velký strach vstoupit, Byl jsem ještě obhlédnout situaci nahoře ze skály, ale nic kloudného jsem nevymyslel a vzhledem k tomu, že hlásili už na poledne bouřky a kolem nás se to šikovalo hlava nehlava jeden mrak vedle druhého, tak jsme zvolili náhradní variantu, průstup hlavním ledovcovým polem pod Jungfrau zkrze obrovské trhliny a seráky. Pdařilo se, nikdo nespadl a po sváče jsme došli opět na Jungfraujoch. Zde se nechal vyhecovat Karel k alespoň jednomu vrcholu a tak jsme po ledovci a skále vylezli alespoň na Mathydaspitzi. Výstup byl okořeněn sestupovým spadnutím Karla do trhliny, ale všechno dobře dopadlo. Ostatní zatím rozdávali autogrami Japoncům a nechávali se s nimi fotit, neboť jsme pro ně v tu chvíli byli všichni do jednoho Messnerové. Na chatu jsme dorazili zase jen tak tak, neboť 5 minut po našem příchodu se venku spustila vánice jak řemen. Jen ty slibované bouřky naštěstí nepřišly, bylo krásně vidět, jak se blíská pod námi v údolí, ale nahoru to nedošlo. Chvilku jsme si schrupli, dali véču, pokecali a šlo se zase spát.

Měli jsme se Zuzkou původně v plánu ve tři ráno vstát a vyběhnout si na Mnicha, ale venku sypal sníh a vál silný nárazový vítr, tak jsme si šli zase lehnout a z vrcholu opět nic nebylo. Ani v osm nebyo o nic lépe, takže jsme si pěkně zabalili saky paky a opět, již po čtvrté absolvovali otřesnou trasu z chaty na konečnou vláčku, abychom sjeli dolů na Kleine Schleidegg. Tam už nesněžilo, ale lilo jako z konve. Přesto všechno naše zocelená skupina nepodlehla pokušení jet vlakem, ale šli jsme spořádaně dolů pěšky přes Wengen, kde se každoročně jezdí jeden z nejtěžších sjezdů na světě, až do Lauterbrunnenu, romantického údolí s řadou obrovských 400 m vysokých vodopádů. Zde konečně přestalo pršet, tak jsme si udělali tábor u kostela, počkali na bus, najedli se a vyrazili směr domov. Měli jsme sice krásně, ale možná až moc, neboť být větší zima, tak jsme alespoň jeden kopec určitě udělali. Počasí člověk prostě neporučí. No nevadí, tak snad příště.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Eiger#

Zug Spitze - noc v oblacích

Když sem se probudil ve 4 ráno v mikrobusu při průjezdu Mnichova a viděl jsem tu průtrž mračen, tak mi nebylo úplně do smíchu. Po příjezdu do Ga-Pa (Garmisch-Partenkirchenu) se situace nezlepšila, ba naopak byla stále horší a horší. Paní prodavačka lístků na lanovku mi ukázala předpověď na víkend a řekla: "Jeďte raději domů, bude pršet, nahoře sněžit a ještě hrozí bouřky!" Nevyměkli jsme. Přebalili batohy, oblékli se do pršiplášťů ala Goretex a vyjeli lanovkou pod Alpspitzi, kde jsme další dvě hodiny marně čekali na lepší podmínky. Bohužel nepřišli, nahoře byl nový sníh a tak jsme se dekovali dolů na chatu v údolí Höllentall. Po chvilce odpočinku přišel na řadu výcvik s oblékáním sedáků a správném postupu po zajištěné cestě. Dokonce se muselo skákat přes potok. No a protože zrovna nepršelo, tak jsme se šli sami dobrovolně namočit do velkolepé soutězky Höllentallklamm, jejíž průchod byl vytesán do skály v letech 1901-05 za investice 60 000 tehdejších Marek. Cestou taky vznikla hláška: "Kdo byl suchej, tak tam nebyl!" Večer jsme si dali večeři, probrali výstupovou variantu a vydali se na kutě.

Ráno nás přivítalo oproti stálému dešti skoro sluníčko a jen samotný vrchol zůstával zahalen v oblacích. Všichni vyrazili z chaty jako o závod a tak jsem měl co dělat, abych se dostal do čela ještě před začátkem feraty. Jenom Petr se rozhodl, že to Kubovi vzádu trochu spestří a tak si nechal na chatě schválně mačky. Kuba mu pro ně doběhl a my pojali podezření, že se z nich pomalu, ale jistě stává nerozlučná dvojka. Úvodní feratu se žebříkem a kolíky ve skalním traverzu zvládli všichni bravurně, jen sluníčko přestalo hřát a mlha tak vydržela až do večera. Pak přišel fyzicky náročný výstup mezi kamením, kde jsme si dali sváču (přece to nebudeme furt tahat v batohu) a sypkou sutí až na ledovec, kde jsme zas nandali mačky (to aby nikdo neměl pocit, že je máme sebou zbytečně). Trhliny byly přimrzlé či zapadané poctivou nadílkou nového sněhu, takže jsme se nemuseli ani navazovat. Nejtěžší část výstupu, 2 metry dlouhý přeskok z ledovce na skálu plnou kramlí, jsem pouze zajistil fixním lanem, neboť sníh vytvořil kvalitní a pevný sněhový most nad okrajovou trhlinou, takže rázem bylo po adrenalinu. Pak už jsme jen asi 2 hodiny sledovali připnutí ocelové lano až na samotný vrchol. Cestu nám trochu spestřil sníh, protože na některých místech přikryl jistící lano a navíc dost klouzal, takže pro některé připravil i chvilky strachu. Postupně jsme se u kříže sešli skoro všichni, kromě Kuby s Jirkou a Petrem (jenž Kubovi mezi tím předal svůj batoh), pač Ti dorazili o nepatrnou chvilku později a nám se už nechtělo čekat na vršku za začínajícího deště. Výsledkem ale nakonec stejně bylo společné dosažení vrcholu (o to v tom horolezectví přece jde). Jindy komplikované ubytování bylo také v pohodě, takže jsme zašli na večeři a pak slavili vrchol. Kdo mezitím už zamířil do pokoje ve skále, tak měl za úkol co nejvíce dýchat, aby to tam ostatním zatím trochu vytopil. Byl jsem kouknout ještě venku na počasí a mohu konstatovat, že jsme strávili opravdu noc v oblacích.

Rychlý budíček o půl šesté ráno se vyplatil, neboť se nám na chvilku ukázalo sluníčko, prostě pravý východ slunce přímo nad vrcholem a nad mraky. Skupina 5 odvážlivců se vydala s námi na sestup feratou, zbytek vyrazil dolů lanovkou. Už od začátku nám komplokovalo sestup přílišné množství nového sněhu, který přikryl ocelové lano do hloubky, z níž nešlo vyhrabávat. Navíc jsme se dostali na místo, kde tato lana na velkém úseku chybí a riziko uklouznutí a zřícení se dolů zhruba 1200 m překročilo svojí rozumnou hodnotu, takže jsme se nakonec museli vrátit a jet dolů také lanovkou. Potkali jsme se se zbytkem a jeli jen do půlky vláčkem (zubačkou) k výjezdu ze skály, od kud jsme pak seběhli k jezeru Eibsee po svých. Přímo u jezera jsme pak na molu zájezd zakončili grilovanou makrelou a točenym pivem. Myslim, že na to, jak vypadala předpověď, můžeme být s vrcholem více než spokojeni.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Zug_Spitze#

Grossglockner, aneb nahoru i přes nepřízeň počasí

Po nevydařeném výstupu na Dachstein minulý týden jsem s těšil na novou výzvu v podobě výstupu na nejvyšší horu Rakouska, majestátný Grossglockner tyčící se do výšky uctihodných 3798 m n.m. V pátek večer jsme naložili Železňákův bus až po okraj a vyrazili směrem na Alpy. Cestou se nám o zábavu postaral právě Železňák Karel, jenž chtěl přes Kaplice objet bouračku na silnici, ale zapasoval se s busem krásně mezi baráky v úzkých uličkách starého města. Nakonec z toho všeho bravurně vycouval a tak jsme se probudili až ráno před Tauernhausem, kde nás opustila polovina busu, která vyrážela k pokusu na téměř sousední Grossvenediger. My ještě kousek popojeli na Lucknerhaus a pak už šlapali pěkně po svých i s bagáží. Počasí nic moc, sice přestalo pršet, ale bylo zamračeno a foukal docela vítr. Všude kolem byl napadaný nový čerstvý sníh. Na chatu Stüdlhütte ve 2802 m n.m. jsme dorazili coby dup, dali si oběd a pak šli ven nacvičovat pohyb na ledovci, ke ktrému nám postačilo obrovské sněhové pole hned u chaty. Byla to docela sranda a myslim, že díky Šťovíkomu ortodoxnímu přemouvacímu způsobu teď už umí svůj pád zastavit opravdu každý. To, že jsme si jen nehráli, ale dělali vše postivě, umocňuje fakt o krvi a použité lékárně. Při jednom naskočení na cepín totiž došlo k roztržení brady, což si vyžádalo odborné ošetření a mohla tak vzniknout nová přezdívka Bílá brada. Tím jsme naše snažení ukončili, dali se véču a hurá na kutě do společné noclehárny.

Ráno byla v 5 snídaně a v 6 se už odcházelo na vrchol. Byli jsme celkem tři skupinky. Tonda šel se 3 dalšíma bojovat skrze známou a těžkou cestu Stüdlgrad, zatímco my dva se Šťovíkem šli klasiku. K ledovci to byla ještě pohodička, počasí vypadalo pěkně. Pak ale začalo na ledovcové pláni strašně fučet, ochladilo se a vrchol Grossglockneru nám pomalu a na dobro zmizel v hustohusté mlze. Proti nám se vraceli lidi ze zhora a tvrdili, že máme jít dolu, že je nahoře vichřice, ale my bojovali statečně dál a tak jsme za chvilku, pravda skoro už omrzlí, prostoupili sněhový polem až k feratě, po které jsme dolezli na Erzherzog-Johannhütte. Následovala zasloužená pauza na sváču a teplej čaj. My se Šťovíkem dlouho bádali, zda pokračovat či ne. Nakonec jsme se rozhodli, že to ještě zkusíme, neboť vítr jakoby se začal utišovat. Tři klienty jsme nechali na chatě a se zbytkem prošlapávali dál prudce nahoru stopu až do žlabu na Kleinglockner. Zde jsme natáhli skrz žlab a vrcholový hřebínek (ještě že nebylo vidět dolů) fixní lana, která dále vedla přes dobrodružné sedlo a skalní výšvih na hřeben samotného hlavního vrcholu až ke kříži, takže cesta byla rázem bezpečná. Lan bylo celkem pět, takže jsme narychlo vybudovali takovou vlastní 250 metrů dlouhou feratu. Vrcholu dosáhli společně všichni, škoda jen, že se nám to aspoň na chvilku neotevřelo. Mysleli jsme na Tondovu skupinu a říkali si, že ty to asi zabalili. Posvačili jsme, udělali spoustu mlžných fotek a stejnou cestou se vydali zpět na chatu. Cestu dolů nám trochu zkomplikovali Maďaři a taky nutnost spouštění posledního úseku na laně. Já jen vím, že jak jsem zabalil do batohu poslední fixní lano, tak jsem běžel na chatu hlava nehlava, neboť doběhnout o minutu dýl, tak mam v kalhotech černýho pasažéra a to by panečku byla pořádná ostuda. Naštěstí to dobře dopadlo, na chatě jsme se opět občerstvili, vyzvedli tři u kamen uschované spolulezce a mazali dolů po feratě a pak po ledovci na naší chatu. Dorazili jsme v 5 večer. Na chatě ale ještě nebyl Tonda a spol. A jéjé, říkáme si, snad se jim nic nestalo. Jasně že ne, i v tom počasí jaké panovalo, dokázali svojí cestu také vylézt, takže nám u večeře a piva ještě dlouho do noci mohli popisovat, jaké to zažili dobrodrzžství a horké chvilky během výstupu, který se díky své exponovanosti a náročnosti pro ně stal jistě nezapomenutelným zážitkem se šťastným koncem.

Poslední den nás probudila opět vichřice a místo sluníčka sněhová vánice, tak jsme zabalili batohy a pomalu se došourali do údolí k autobusu. Pak jsme přejeli pro skupinu pod Grossvenediger, kde značně pršelo, takže jsme jim jejich dost dlouhý sestup z chaty vůbec nezáviděli. Navíc se chudáci nahoru na vrchol kvůli špatnému počasí nedostali. Tak třeba příště. Bus nás pak odvezl domů do Čech, kde bylo k převapení nás všech, snad ještě horší a chladnější počasí, než celou dobu v Alpách. Doufám, že se to do příštího víkendu zlepší, vyrážím totiž na Zug Spitzi.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Grossglockner#

OD IVA: http://picasaweb.google.cz/ISalajka/GrossglocknerStudlgrat?feat=email#
OD ŠŤOVÍKA: http://picasaweb.google.cz/fotostovik/Grossglockner1922609#
OD EDY: http://picasaweb.google.cz/eda.vapet/Grossglockner?authkey=Gv1sRgCMfuiI_7qq_K3wE#

Dachstein, aneb jak jsme se snažili

Po dovolené přišla na řadu zase práce (fuj, to je ale divný slovo) a tak jsem opět vyrazil na zájez, tentokráte se jednalo o VHT (vysokohorská turistika) pro CK Adventura. Ve čtvrtek večer jsme naložili v Praze bus plný klientů a Železňák nás převezl do Rakouska, kde jsme u Hallstattského jezera ráno ještě chvilku dospali a rozdělili si matroš (sedáky, prsáky, karabiny, smyce, mačky, cepíny a helmy). Pak nás bus dovezl do Hallstattu, vyskákali jsme celí nadržení ven a díky dešti zase zalezli pod benzínku. To jen na chvilku, neboť tam začal vyskakovat nějakej neandrtálec místního původu (zřejmě mu stará večer nedala), že prej máme vypadnout, že to není žádná čekárna. Naštěstí přestalo pršet a tak se ten chudák vyhnul inzultaci od silně cepíny vyzbrojené skupiny 30 lidí. Šlapali jsme pěkně nahoru, sundavali bundy, fotili vodopády, potili se, občas zastavili na občerstvení a než bys řekl švec, tak jsme byli na chatě Wiesberghaus, která nám sloužila jako základna pro náš výstup. Ubytovali jsme se, na chvilku spočli (že Kubo) a vyrazili na odpolední nácvik navazování se a pochod v lanovém družstvu. Všem to šlo úplně skvěle, dokonce jsme se i naučili brzdit pád pomocí cepínu. Pak už jen proběhla večeře, nějaké to pivko a hurá na kutě, bo nás ráno čekal pernej den.

Sobotní ráno začalo už poměrně brzo, neboť v 5:30 už byl sraz v plné polní před chatou. Samozřejmě, že se to ideálně nepovedlo, ale odešli jsme ještě v limitu. Zhruba za hodinku a půl jsme se sešli na Simonyhütte, kde proběhl čaj, dosnídání se a hlavně taky dost zabrat dostala zdejší toaleta :-) Čtyři členy týmu jsme zde zanechali a v silném větru a silné mlze vyrazili k ledovci. Po chvíli kličkování se nám ho podařilo nalézt, navlékli jsme se do kombinovaných úvazků, vzali si mačky, navázali se na lano a vyrazili do bílé tmy. Ano, bílé tmy. Vodník Česílko totiž asi nad Dachsteinem vařil mlhu hustou tak, že by se dala krájet a to možná ještě hustší, takže nebylo vidět dál jak na třetího člena v lanovém družstvu. No a v tom si hledejte cestu skrze trhliny, navíc v hlubokém sněhu. Merlin to statečně prošlapával, bojoval jako o život (pravda, trochu kličkoval), ale tomu se nemůže v těch podmínkách nikdo divit. Po urputném boji jsme všechna čtyři lanová družstva vylezli strmý úsek až do sedla pod feratu, kde nás ohromil silný nárazový vítr, zcela zamrzlá fixní lana feraty, která byla ještě k tomu více jak z poloviny pod nánosy sněhu a mlha dále, ale přitom jistě houstla čím dál tím víc. Proto jsme jednohlasně dospěli k názoru, že otáčíme pouhých 200 metrů pod vrcholem a jdeme bojovat zpět. Dolů prošlapanou cestou už to šlo lépe, bez ztráty kytičky jsme dorazili na konec ledovce, kde jsme se zase odstrojili a zašli na Simonyhütte na pivo. Mezi tím se vyjasnilo a tak jsme na barák dorazili už za sluníčka. Pojedlo se, popilo, vedli se moc chytré řeči, opět se trochu popilo a postupně se odpadávalo do postýlek, někteří dokonce až po půlnoci.

Poslední den bylo od rána nádherně (škoda, že se to o den neposunulo), tak jsme se rozdělili na dvě skupiny. První šla rovnou dolů do Hallstattu kolem vodopádů, druhá pak ještě šla po rovince na procházku k lanovce, od kud pak stoupala po sjezdovce nahoru na Krippenstein, kde je na skále nad údolím zbudována rozhledna moderního stylu s názvem Five fingers v podobě pěti prstů na ruce tak, že každý prst má trochu jinou podobu, nechybí statečnost zkoumající prosklená lávka. Potom jsme se už jen chvilku opalovali, napapali a sjeli dolů, kde nás vyzvedl autobus, stejně jako druhou skupinu. Na parkovišti jsme pak přebrali všechen materiál a celý zájezd zakončili dobrodružnou koupelí v jezeru, načež se záhadným zpúsobem proměnila většina můžů v ženy :-)

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/DachsteinAdve#

Čechy krásné, Čechy mé, aneb super dovolená kousek za chalupou

Člověk musí někdy cestovat až na samotný kraj světa, aby pochopil, že nejkrásnější místa holky) máme stejně u nás doma v kotlině České a tak jsem se rozhodl strávit letošní dovolenou (jinak furt pracuju jak mourovatej) na Náchodsku v kraji Aloise Jiráska. První část jsem věnoval Adršpachu, kde jsem díky Standovi (jsem Ti zavázán) získal neuvěřitelně krásné bydlení přímo pod skálama, ale zároveň stranou od lidí a navíc kousíček od legendární hospody u Tošováka. Sobotu jsme strávil více méně na cestě, takže odpoledne zbyl čas jen na krátkou procházku kolem Himaláje s Královstvím tajemnou Modrou a Řeřichovou roklí. Do toho začalo strašně pršet(ne že by to v předpovědi neslibovali), tak jsem jen rychle postavil stan a hurá, no kam jinam, že, než k Tošovákovi. Kompletní osazenstvo už bylo úplně na plech (přišel jsem kolem sedmé večer), tak jsem se do toho taky trochu opřel a cestou domů (poprvé jsem z této hospody odešel před půlnocí) mi už ani nepřišlo, že pořád leje jak z konve. Největší odvahu prokázal Pan Opičák, neboť strávil svoji první noc ve stanu a vůbec se nebál, ba naopak mi celou noc ležel na hlavě.

Ráno to už vypadalo optimističtěji, takže jsem neváhal vyrazit na vyhlídku na Starozámezký vrch se zříceninou hradu Adršpach, kde mě samozřejmě chytnul takovej slejvák, že jsem si neviděl ani na špičku nosu, natož pak někam do kraje. Naštěstí to brzo přešlo a tak jsem si mohl prohlédnout Milence (dvě do sebe zakleslé skalní věže) a spoustu dalších skalních věží a věžiček na vlastní bulvy, dokonce jsem i našel meč a srdce na skále od třetího prince (ještě celej nezrez). Kličkování mezi kapkami deště vystřídal epesní slalom mezi Polákama a další sortou miliónů návštěvníků všeho druhu (v neděli už nikdy), takže jsem honem zdrhl pod vodopád a pak odplul Titanikem II. na slavnou plavbu po Adršpašském jezírku. Jelikož jsem se nepřidal k již ten den třem utopencům, tak jsem mohl dokončit prohlídku zdejšího skalního města a následně zaútočit na veškeré zásoby vína ve stáncích s občerstvením. Odpoledne jsem strávil výstupem na Křížový vrch, jehož výhledy přináší skvostné panorama celého Ádru. No a pak už jsem si zase šel hrát na pohádku k jezírku (bývalé pískovně), kde proběhlo legendární "královské dělení". Večer jsem zkusil novou hospodu U Peňáka (Tošovák měl zavřeno) a k vzájemnému překvapení jsem schledal stejné osazenctvo, jako předešlý den jinde. Zábavu navíc okořenil svým kytarovým a silně vysoce položeným zpěvem kytarista vandrák, jehož posléze vystřídali Čuk a Gek sérií asi 50 neotřelých písní chlapeckého mládí. Podle všech zpráv, se mi podařilo utéct ještě před vzájemným stříhání hlav do hola, takže lze celý den i se závěrečným večírkem považovat za úspěšný.

V pondělí jsem se konečně dočkal sluníčka na plný úvazek a tak jsem vyrazil skrze Myší díru (no mít o dvě kila víc, tak sem tam zaklíněn navždy), dále okolo Starosty a Starostové, znovu kolem vodopádu a jezírka a potom Vlčí roklí do skal Teplických. Ty jsem procoural nejdříve z vrchu a pak i spodem, kde jsem v Anenském údolí objevoval nová pojmenování pro bizardní skalní útvary, neboť ty na cedulkách mi přišly značně fádní a vůbec neodpovídaly mé fantazii. Dononce jsem i našel dokonalou reklamu pro čepice BD. Vůbec dobrodružnou částí dne byl výstup a hrad Střmen (nevim, kdo vymyslel tak hroznej název). Cestou je totiž nutnou vystoupit asi po "tisíci" schodech různého sklonu, chvílemi se jedná spíše o žebříky, takže to pro Pana Opičáka nebyl vůbec lehký úkol. Výhled z vrchu ale stál za to. Pak jsem se prošel jseště do Teplic nad Metují, kde jsem nakoupil buřtíky na večer a vláčkem motoráčkem se vrátil zpět na ubikaci. Po staru založený oheň se po chvilce přemlouvání přeci jen pomalu rozhořel a tak daleko do kraje voňela vůně buřtů, brambor, cibule a vína. Taky mě díky kouři konečně přestal otravovat krvežíznivý hmyz, mající v první linii smrtící letku komárů. Takže oheň hřál, bříško bylo plné, hlava ovíněná a nebi plno hvězd, co více si přát, než spokojeně usnout.

Další den jsem se přesunul malebným krajem neuvěřitelných vesniček do výrazně méně navštěvovaných Broumovských stěn. Zde jsem začal se Slavného kolem Hřibů (skalní útvary připomínající hřiby). Pokračoval dále spodem až do Kovářovy rokle, která jednou z nejromantičtějších roklí, co znám. Spousta skalních věží, jejichž tvary opět bezděky nutí fantazii pracovat na plné obrátky, prorostlých různorodou květenou a stromovím, navíc v klidu a bez lidí. Doporučuji všema deseti. Přes jeskyně a Skalní divadlo jsem dorazil na hřeben s vyhlídkou u zámečku na skále jménem Hvězda. Škoda, že bylo zavřeno, je to taková zmenšená Nová Louka na skalní hraně. Dal jsme sváču, okoukl prase a mazal po hřebenu s krásnými výhledy na celé roumovsko dál. Chvilku jsem koukal do roklí pod námi, pak zase na Broumov, až se přeze mě přehnala krátká, zato úderná bouřka. Jedinné, co mě trochu otrávilo, byla vyhlídka Ovčín, na kterou se člověk drápal bahnem skrze prales asi tří kilometrovou zacházkou, aby nakonec spatřil opět, během výletu již asi po sté, ten stejný pohled na Broumov. Kolem dalších Hřibů jsem pak Zaječí roklí seběhl dolů a vyrazil do Náchoda okupovat Standu. Povedený den byl náležitě oslaven večeří na náměstí pod krásně nasvíceným zámkem s medvědem.

Poslední den jsem překročil hranice do Polska do parku Gory Stolove, konkrétně do Skal Blednych, což je neskutečný skalní labyrint na vrcholu stolové hory. Cesta nic moc, neboť připomínala svými výmoly spíče Rumunsko, pak zase otevírací doba skal až v 9, takže jsem přes půl hodiny strávil čuměním na závoru, která se zvedla za kilo, dojel jsem nahoru na stolovou horu, kde mě pro změnu za kilo pustili do skal. Je to fakt parádní bludiště a prolejzačka, doporučuju jen bez batohu a pro hubené lidi, mamut jako jsem já, tam má už značné problémy. Taky je nutné dát pozor na jednosměrnou silnici, kdy se nahoru i dolů pouštějí auta a autobusy po hodině, takže pak nahoře vyrazí do bludiště dav lidí najednou, takže aby člověk z toho neměl stres, tak je lepší počkat si a jít až jako poslední. Při okružní cestě zpět je krásný výhled, bohužel opět na Broumov :-) Tím pro mě jedna z letošních dovolených skončila, bylo to krásné, zábavné, ale i dost vyčerpávající :-)