Severka Dent d´Hérents (4.174 m) po devíti letech

Dent d´Hérens – Walliser Alpen – 4.174 m n.m. – North Gate (Severní průchod) – 19.7. 2016 – Petr Šochman a Marek Pazderský – 1.300 m – 16 hodin – TD, 25 délek, M3-M4, sníh a led do 70°, skála III-IV

Odlehlost, nedostupnost, příslib velkého dobrodružství a fakt, že to ze Švýcarska nikdo už roky neleze, nás přesto, nebo právě proto, lákal na tento Alpský kopec přesahující Evropské rozměry. To, že pokus skončil málem už při studii stěny dalekohledem, podruhé při přelézání ledopádu, potřetí při pádu kamení a skončil neplánovaným sestupem z vrcholu do Itálie, aby nás o den později oslavoval v Zermattu sám Simon Anthematten, jen potvrzuje, že se všechna naše tajná přání naplnila a bylo z toho velké dobrodružství.

 

Sešli jsme se tradičně v kempu v Randě, nabalili batohy na 5 dní dobrodružství, ověřili předpověď a vyrazili do Zermattu, odkud jsme si pomohli lanovkou na Schwarzsee. Následoval sestup pod severní stěnou Matternhornu do údolí Zmutt, kde se nám nechtělo zacházet nahoru na chatu a tak jsme zkusili jít po neskutečně dlouhém ledovci, který je pokrytý hromadou sutě a kamení. Poprvé se nám ukázal náš vytoužený cíl. Spadla nám oběma čelist. Severní stěna Dent d´Hérentu je ohromující a hned nám bylo jasné, že ten prstenec seráků, který se táhne kolem dokola celé hory, jen tak nepřekonáme. Já si dál vykračoval s relativně malým baťůžkem, zatím co Šochy s mega skříní na zádech (chudák dobrovolně odtáhl většinu věcí) supěl a nadával, že tahle cesta necesta nebyla dobrý nápad a tak jsme se vydrápali svahem nahoru na morénu, kde nás krásná cestička jak ve Skotsku dovedla až na chatu Schönbielhütte. Jedno chlazené bodlo a na travičce za chatou stavíme stan, neboť dál už se nám nechce. Ráno po snídani mlčky koukáme dalekohledem do stěny a shodujeme se, že jediná možná cesta nahoru vede přes krček dole, traverz doleva, stěnou Zweiesselwand (námi pojmenovaná jako stěna dvou oslů, pač nikdo jiný než osel by to nelezl), přelez odtrhovky, traverz na břicho seráků a hlavní stěnou přímo na vrchol. Nabalili jsme batohy a najednou rána jako prase a koukáme, co se děje. Přímo nad naší Zweiesselwand se ulomil serák velkej jak panelák a řítí se za ohlušujícího rachotu dolů. Naše plány jsou fuč. Tudy to rozhodně nepůjde. Diskutujeme s chatařem a závěrem dostáváme radu, že přes břicho seráků to přelézt určitě nejde a ať zkusíme severozápadní stěnu, že by to možná mohlo jít, ale že si není jistý, zda se pod ní vůbec přes ledopád dostaneme a jak to pak vypadá se serákama v ní. Od chaty slézáme kolmou skálu po fixech a následuje nekonečný přechod sutí zasypaného ledovce, kde se vše pohybuje a není nouze o pády. Vše končí výlezem vodopádem na morénu, kde volím špatnou stranu a jen díky pomoci Šochyho nepadám 10 metrů dolů do šutrů. Pak už krásná a velmi exponovaná cestička stoupá na vrchol Stockji a my přestáváme věřit, že ještě někde půjde postavit stan. Na posledním možném místě se nám nakonec podařilo najít travnatý plácek přesně na stan jak dělaný a kousek je i vodopád s vodou. Nádhera a klika v jednom. Celý den hypnotizujeme stěnu a marně hledáme cestu. Seráky padají během dne po celé stěně a tak tajně doufáme, že se nám to nahoru povede alespoň nějakou cestou, jedno už jakou. Shodujeme se jasně na tom, že ten kopec je fakt nedostupnej.

POKRAČOVÁNÍ - http://hoskol.cz/99-marovazpoved.html

Zhodnocení sezony 2015/16

V letošní sezóně jsme pokračovali v osvědčené spolupráci s nejlepším českým dálkovým běžcem Stanislavem Řezáčem. Opět to pro nás byla velká výzva a motivace a opět na nás byla na největších závodech upřena velká pozornost. Vedle tohoto hvězdného jména byli do race týmu zařazeni i další sportovci, kteří též mohli čerpat různé finanční i materiální výhody. Pro uplynulou sezónu race tým tvořili: Stanislav Řezáč, Šárka Zelenková, Radka Zelenková, Kateřina Moravcová, Jiří Pliska, Jakub Pšenička, Václav Sedláček, Pavel Janeček, Viktor Novotný, Tomáš Jakoubek a Marek Pazderský. Na pět závodů Ski Classics se k nám připojila hostující Klára Moravcová, účastnice OH v Soči.

Silvini Madshus team byl v průběhu letošní sezóny nepřehlédnutelný nejen díky nápaditému designu  závodních kombinéz od Silvini, ale především zásluhou skvělých výkonů svých členů. Účastnili jsme se všech závodů v dnešní době nejprestižnějšího seriálu v běžeckém lyžování na světě Visma Ski Classics, všech závodů v naší české SkiTour a mnoha dalších jakými jsou závody Worldloppetu, Mistrovství republiky, Stopy pro život. Bylo nás vidět i ve spoustě jiných sportovních odvětví během léta a podzimu.

A jak to vidí samotný ředitel? „Po loňské přelomové sezoně, kdy jsme do týmu úspěšně zapracovali světové závodníky typu Stanislava Řezáče, nás čekal zdánlivě klidnější rok, kdy jsme již byli zkušenější a věděli, jak spoustu věcí dělat. Rozhodně to ale neznamenalo, že bychom v něčem polevili. Naopak, ještě jsme přidali. Během léta jsme začali mnohem více trénovat, více času jsme věnovali i regeneraci, kompenzačním cvičením a technice soupaže, která, ať už se nám to líbí nebo ne, vládne v současné době světu. Samozřejmě jen u těch nejlepších, pro netrénované jedince se jedná o holý nesmysl. Jako hlavní cíl jsme si určili opět boj o důstojná umístění ve světovém poháru dálkových běhů pod názvem Visma Ski Classics. Zejména díky Standovi Řezáčovi, který je nestárnoucí legendou této disciplíny, se nám to podařilo. Dík ale patří i Jirkovi Pliskovi v jeho životní sezoně a Kláře Moravcové, kteří do celkové mozaiky přidali nejeden bod, stejně jako další členové týmu. Je až neuvěřitelné, že jsme v konkurenci 32 týmů dokázali s naším amatérským týmem obsadit 8. místo a na některých závodech dokonce porazit i profesionální tým Lukáše Bauera. Kdyby neměl ve svých řadách pomocnici Linu ze Švédska, tak jsme je v celkové klasifikaci dokázali porazit. Jsme tak druhým neseverský, druhým českým a prvním amatérským týmem v celkovém pořadí. Toho si velmi vážím a cením. Druhým hlavním cílem bylo ovládnout domácí scénu, což se také vydařilo. Jasné vítězství v týmech podpořil zejména Jakub Pšenička, který opanoval celý seriál Skitour, druhé místo bral Jirka Pliska a těsně čtvrté náš další neuvěřitelný závodník Vašek Sedláček. V ženách pak druhé místo brala do race týmu letos povýšená Radka Zelenková a třetí byla loňská vítězka Šárka Vojtková. Všechna tato umístění byla samozřejmě podpořena i výbornými výsledky a hojnou účastí dalších členů týmu. Vidět na stupních nejvyšších jsme byli i na závodech mimo tyto dva seriály, jako byl BoBoloppet, Šumavský maraton, Karlův běh, Zlatý cepín, Skadiloppet atd. Nemůžu nevzpomenout i další sportovce v našich řadách a to zejména Romana Malivánka, který ve věku 41 let dosáhl životního úspěchu v Ironmanu, Šárku Zelenkovou, která vyhrála závod Marcialonga Combinata nebo Vaška Novotného, kterému těsně unikl vrchol osmitisícového Manaslu. Sečteno a podtrženo, po sportovní stránce jsme více než spokojeni. Druhou věcí je udržení stability týmu jako celku, dobré party na tréninky, soustředění a závody, což se nám také více méně stále daří a co by mělo být i nadále naším hlavním cílem. K tomu patří úspěšné pořádání soustředění během celého roku a závodů v seriálu BoBotriple (lyže, kolo a běh) a Silvini Skiroll Classics (10 závodů na kolečkových lyžích). Není toho málo, ale ani členů našeho týmu není málo a to nás zavazuje k ještě větší snaze dělat vše ještě lépe než do teď. A já věřím, že se nám to všem společnými silami povede. Tímto bych chtěl poděkovat všem členům našeho týmu za dosavadní spolupráci, neboť u nás platí známé: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“.

Zhodnocení sezony 2014/15 - celý dokument ke stažení zde: SMT_2015-16.pdf

Nordenskiöldsloppet, aneb tak trochu delší výlet na 200 km

Pamatuji si to úplně přesně. Venku prší, je devět hodin ráno, sedím u PC a snažím se předstírat práci. V tom na mě na fcb (facebook) vyskočí hláška, že kamarád Daniel Tynell pořádá závod na 220 km ve Švédsku na běžkách. Koukl jsem na to, ani to moc nestudoval a říkám si: „to může jet jen magor!“. Po chvíli mi to ale nedalo a jen tak ze srandy jsem to poslal členům našeho Silvini Madshus týmu, co oni jako na to. Vymyšlené jsem to měl tak, že když se najdou aspoň čtyři blázni, tak do toho půjdu, jinak to pouštím k ledu. No a světe div se, těch bláznů bylo nakonec osm. Tak jsme se přihlásili a trénink i přípravy odložili na neurčito.

Jedná se o jeden z nejstarších závodů na světě, který se naposledy jel před 132 lety v roce 1884 na 220 km a v neuvěřitelném čase 21 hodin a 22 minut ho na dřevěných lyžích o délce 230 cm a šířce 12 cm vyhrál Pavva-Lasse Nilsson Tuorda. Závod se jede těsně nad polárním kruhem v severním Švédsku mezi městy Jokkmokk a Kvikkjokk v oblasti zamrzlých jezer, které spojuje řeka Luleälven.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/nordenskioldsloppet1/

Winter Roller Ski Challenge Cup

Přidat popisek

V těžkých čase pro běžecké lyžování, kdy není nikde v Evropě téměř žádný sníh, se Silvini Madshus team rozhodl uspořádat náhradní závody na kolečkových lyžích s názvem Winter Roller Ski Challenge cup. Závod byl umístěn do Trojmezí (ČR, Německo, Polsko) u Hrádku nad Nisou kolem zatopeného lomu Kristýna. Krásné slunné počasí s teplotou plus 2°C nad nulou znamenalo suchou 5,1 km dlouhou trať vedoucí převážně po cyklostezce s několika malými a jedním větším stoupáním bez sjezdů.

Více zde: http://www.silviniskirollclassics.com/products/winter-roller-ski-challenge-cup-vysledky/

PF 2016 - šťastné a veselé, jen to dobré v roce 2016 a hlavně trochu tohu sněhu přeje Mára

Sjusjoen, aneb ráj pro všechny běžkaře

Již několik let vyrážíme pravidelně na konci listopadu do Norska, země lyžím zaslíbené. Letos tomu nebylo jinak a tak jsme nabalili servisní auto lyžemi, vosky a jídlem pro naši kuchařku Zuzanku a vyrazili do jedné z nejkrásnějších oblastí pro běžkaře na světě. Nad olympijským Lillehammerem se 2 hodiny od hlavního města Osla nachází největší Norská rekreační oblast Sjusjoen (nám známý jako Šušn), který měl sloužit jako záložní tratě při nedostatku sněhu dole ve městě. Zbytek ze 17 členné výpravy přiletěl rovnou z Prahy do Osla.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/sjusjoen-aneb-raj-pro-vsechny-lyzare/

Mallorca 2015, aneb Noráci bojte se

Silvini Skiroll Classics je seriál závodů na kolečkových lyžích, který byl založen před třemi roky. Všechny závody spojuje stejná charakteristika – vysoký kopec nebo krajinově významná lokalita v dané oblasti. První rok byly v seriálu pouze dva závody, loni čtyři a letos už se podařilo uspořádat závodů osm. Snažili jsme se nabídnout sportovcům vždy dva závody za víkend, abychom podpořili turistický ruch v tamním regionu a zároveň vytáhli za sportem celou rodinu, která si tak udělá společný víkend a pozná nová a krásná místa v naší vlasti. Seriál se stal velmi rychle mezi sportovci populárním, neboť přináší u nás dlouho chybějící zpestření letní přípravy a možnost porovnání se mezi sebou ještě než začne zima. Další výhodou je, že je jedno, zda jste profesionál nebo amatér, všichni jedou vždy stejnou trať ve stejném čase a tak si to můžete i vy rozdat ve férovém souboji třeba s Petrou Novákovou nebo Lukášem Bauerem. Celý seriál zaštituje Silvini Madshus team, který pořádá i finálový závod na Ještěd. Ostatní závody pořádá vždy někdo místní, většinou tamní lyžařský oddíl, klub, team nebo i nadšenec, kterému se tato myšlenka více než zalíbila.

Více zde: http://www.silviniskirollclassics.com/products/ohlednuti-za-serialem-silvini-skiroll-classics-2015/

Ohlédnutí za seriálem Silvini Skiroll Classics 2015

Silvini Skiroll Classics je seriál závodů na kolečkových lyžích, který byl založen před třemi roky. Všechny závody spojuje stejná charakteristika – vysoký kopec nebo krajinově významná lokalita v dané oblasti. První rok byly v seriálu pouze dva závody, loni čtyři a letos už se podařilo uspořádat závodů osm. Snažili jsme se nabídnout sportovcům vždy dva závody za víkend, abychom podpořili turistický ruch v tamním regionu a zároveň vytáhli za sportem celou rodinu, která si tak udělá společný víkend a pozná nová a krásná místa v naší vlasti. Seriál se stal velmi rychle mezi sportovci populárním, neboť přináší u nás dlouho chybějící zpestření letní přípravy a možnost porovnání se mezi sebou ještě než začne zima. Další výhodou je, že je jedno, zda jste profesionál nebo amatér, všichni jedou vždy stejnou trať ve stejném čase a tak si to můžete i vy rozdat ve férovém souboji třeba s Petrou Novákovou nebo Lukášem Bauerem. Celý seriál zaštituje Silvini Madshus team, který pořádá i finálový závod na Ještěd. Ostatní závody pořádá vždy někdo místní, většinou tamní lyžařský oddíl, klub, team nebo i nadšenec, kterému se tato myšlenka více než zalíbila.

Více zde: http://www.silviniskirollclassics.com/products/ohlednuti-za-serialem-silvini-skiroll-classics-2015/

Promítání Peru

Na Ještědu zvítězili Martin Jakš a Sylwia Jaskowiec, celkovými vítězi seriálu jsou Boudíková a Ročárek

Druhý ročník domácího seriálu závodů na kolečkových lyžích Silvini Skiroll Classics se v neděli uzavřel na Ještědu.

Trať závodu Silvini Skiroll (c)up Ještěd, který se konal zároveň jako Mistrovství ČR v běhu na kolečkových lyžích do vrchu, vedla z Janova Dolu na vrchol Ještědu (12 km, převýšení 600 m). Na start hlavního závodu klasickou technikou se postavilo celkem 96 mužů a juniorů a 21 žen a juniorek.

V kategorii mužů obhájil loňské vítězství Martin Jakš (TJ Dukla Liberec) v čase 41:16,3, o 11,3 vteřiny před druhým Lukášem Bauerem (TJ Dukla Liberec). Na třetím místě doběhl se ztrátou 1 minuta a 53,9 vteřiny jejich oddílový kolega Miroslav Rypl. Loni bronzový Stanislav Řezáč (Silvini Madshus team) zlomil na startu hůl a skončil čtvrtý se ztrátou 1:59,0. První pětici uzavřel Adam Fellner (Atlas Excavators). Na šestém místě celkově skončil Michal Novák (LK Slovan Karlovy Vary), který se stal zároveň mistrem ČR v kategorii juniorů před Markem Černohorským a Filipem Schützem.

Mezi ženami zvítězila s přehledem polská reprezentantka a členka bronzové štafety z MS ve Falunu Sylwia Jaskowiec v čase 49:47,1 o 37,5 vteřin před Petrou Novákovou (LK Slovan Karlovy Vary) a 1 minutu a 1,8 vteřiny před třetí Adélou Boudíkovou (Atlas Excavators). Pro bronzovou medaili z MČR si doběhla Kateřina Beroušková (Sport Club Plzeň).

Juniorskou mistryní ČR se stala celkově sedmá žena Anna Sixtová (SKI Jablonec) před Kateřinou Janatovou a Terezou Kreuzigerovou.

Doplňkový závod kategorie skate ovládl Vít Černý (VSK Elektro ČVUT Praha) a v kategorii in-line s holemi zvítězil Petr Vanc (Salomon SkiGo Team).

V celkovém pořadí osmidílného seriálu klasických závodů zvítězil Jiří Ročárek (Atlas Excavators) před Adamem Fellnerem a Václavem Sedláčkem. Kategorii žen opanovala Adéla Boudíková (Atlas Excavators) před Eliškou Uhmannovou a Radkou Zelenkovou. Mezi týmy zvítězil tým Atlas Excavators před druhým Silvini Madshus teamem a třetím týmem XCSPORT.cz.

VýsledkyJeštěd

SkirollClassics_CelkemMuži

SkirollClassics_CelkemŽeny

Fotogalerie

Více zde: http://www.silviniskirollclassics.com/products/na-jestedu-zvitezili-martin-jaks-a-sylwia-jaskowiec/

Osečná, aneb techniky není nikdy dost

Další letošní soustředění bylo naplánováno do Hamru nad Jezerem za Ještědem, kde se nachází už 35 km krásných rovinatých cyklostezek. Sešli jsme se v pátek odpoledne k prvnímu tréninku techniky. Po počátečním rozjetí a zadání prvního úkolu v podobě jízdy bez holí, začali všichni kvitovat, že mají na hlavě helmu. Pokračovali jsme s jízdou na jedné noze a to už se nám objevily i první pády, Pořádně jsme to všechno natočili a nafotili, aby se to mohlo večer u obrazovky rozebírat a poučovat se z chyb. Po večeři následovala výživná přednáška o výživě a pitném režimu. To že jsme postupně opustili Enervit a přešli přes Plzeň až ke Svijanům nám snad odpustíte, stejně jako nám to odpustil i ten tác řízků, který se jaksi někam zatoulal :-)

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/osecna-aneb-techniky-neni-nikdy-dost/

GR20, aneb na kolena, na kolena, jééé, jééé, jééé

Prasátko Korsické :-)

Když přijde na otázku, co budu dělat na začátkem září, tak už řadu let po sobě odpovídám stále stejně. Budu na mé oblíbené Korsice a půjdu trasu GR20. Tentokráte s Bráchou a další partou turistů z CK Adventura. Brácha se mě ptal, co jede za lidi, ať to zjistím a tak. Odpověď zněla: "Kašlu na to, nikdy nevíš, zda to nebude parta debilů a bejt naštvanej už předem, to je zbytečný týrání!" A tak jsme se nechali překvapit. Busem jsme projeli snad celou Evropu až na jih do Savony, od kud nás svezl trajekt už na zmíněnou Korsiku. Bazének pro děti jsme opanovali celkem jasně a samozřejmě nechybělo ani červené zabarvení těla, aneb proč se nespálit už první den. První večírek Anička přetrhla strunu na kytaře už u druhé písničky a tak jsme šli všichni spát plni očekávání.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone

Malebné jezero El Nino

Ostrý start plný ostružin, prasat a koupání. Vedro jak prase, první nejisté kroky náčelníka Honzy a jeho harému šesti žen. Krátký a úderný výstup do prvního tábořiště, kde jsme se pomalu začali poznávat a první litránek vína znamenal jakousi předzvěst dnů následujících.

II. den-14 km (21 km)-nahoru 650 m (1.000 m)-dolů 600 m-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Bivaque de Randula

Báťa na přechodu

Probudilo nás sluníčko a upalovali jsme na první velký kopec naší cesty. Cestou byl k vidění nejeden bílý český zadeček, kterých bylo po lese rozeseto jako hub po dešti a tak se hned prolomily ledy v komunikaci. Jako odměna nám byla chatička s chatařem "kokotem", který nám udělal super vejce s jambonem a pak už jsme pelášili dolů soutěskou na pořádnou koupačku v tůních. Naše chata byla už jen kousek a tak zbyl čas i na petang. Zlom nastal tehdy, když se zeptal chatař, kolik chceme vína a Brácha koupil rovnou celej kanďák. No a tak začal první velkej večírek, kterej stál Kasiho celej kredit na telefonu a chataře ještě další kanďák a dva litry dobrého červeného navrh. Nás ostatní pak boleli od smíchu břišní svaly ještě další 3 dny. No a abych nezapomněl, tak se nám Markétka naučila hrát hazardní hry.

III. den-18 km (39 km)-nahoru 600 m (1.600 m)-dolů 600 m-Bivaque de Randula-Ref. de Manganu

Dosažení společného vrcholu

Člověk se ani nenadechl a už jsme byli na polední pauze, kam nám řidiči dovezli zásoby jídla. Cestou jsme ještě slepili Šárce botu nezničitelnou tesa páskou a pak už hurá nahoru na další velký kopec, za jehož vrcholem se ukrývá malebné jezero El Nino ležící v malebné loučce plné pasoucích se koní. Nemohla chybět svačina ani koupel a opět hurá na chatu. Večer byla hrozná kosa a tak jsme si po Francouzku museli udělat pořádnej svařák. Mamka Lenka vyšperkovala večer svým odchodem na královské lože, kdy na dotaz své dcery, zda jí nechá nějaké kapesné, položila na stůl papírové kapesníčky a popřála ji dobrou noc.

IV. den-6 km (45 km)-nahoru 850 m (2.450 m)-dolů 700 m (1.700 m)-Ref. de Manganu-Ref. de Petra Piana - nejvyšší bod GR 20 

Kasi trénuje na Jizerskou 50

Ráno v pět vyrazili jako první debilní Francouzi, co chodí podle příručky mladého sviště a pak kolem deváté už jsme pochodovali na pohodu my. No teda na pohodu no, byl to kopec jako prase a všichni tam vyběhli, jako by nebyl a tak jsme dali malou sváču, vyfotili se při společném dosažení vrcholu, což v takovém počtu nebylo rozhodně jednoduché a mazali dolů do díry a na řetězy. Zde se celá parta ukázala jako zcela samostatná a pomoct jsem potřeboval vlastně jenom já, pač jsem měl hroznej hlad a my měli jen ten strašně hnusnej chleba. Odpoledne nás čekal ještě jeden kopec a pak sestup na tábořiště k dědulovi, kterej to do nás večer zase lil horem dolem takovou rychlostí, že by ani Žervé nestačilo a to nesmím v zájmu svého přežití ani vzpomínat na tu výtečně vypečenou slaninku, co nám na dobrou noc udělal.

V. den-11 km (56 km)-nahoru 450 m (2.900 m)-dolů 850 m (2.550 m)-Ref. de Petra Piana-Ref. de I´Onda

Jde se někdo koupat?

Pohodový odpočinkový den přes tři vrcholy a spoustu kozích bobků, jenž nám zpestřoval svými vtipy Pepa a jedním obzvláště povedeným Honza. Kde že jsem to skončil? Jo, nohy na ramena a lížu, lížu :-) Na chatě nám francouzkej Šimon udělal vejce, teda většině kromě Dany a Aničky, které prospaly správnou chvíli a pak už došel plyn :-) No jo, Korsika. Na večer trochu sprchlo, ale nevadilo, aby byl zase večírek a rozjeli jsme čertovské obrázky na plné obrátky. A že nám už nenalejou? Nevadí, Kasi to česky zařídí a většinou přinese ještě něco zdarma, ten chlap má talent.

VI. den-13 km (69 km)-nahoru 600 m (3.500 m)-dolů 1.100 m (3.650 m)-Ref. de I´Onda-Vizzavona

GR20? To je prostě radost :-)

V noci nás to málem odfouklo a od rána byla mlha, že by Rákosníček ani z okna nevykoukl. Přesto jsme nabalili batohy a mazali nahoru do sedla. Situace se nezlepšila a tak na samotný vrchol Monte de Ora 2.398 m n.m. nás po bloudění v mlze vystoupilo pouze osm. Ale za odměnu se nám to na vrcholu asi na 20 vteřin otevřelo. Hurá. Sestup už pak byl maličkostí a zbyl i čas na koupání v malebných tůňkách. V té naší byli k vidění hned tři krásné zadečky :-) No a pak už honem do hospody na hranolky. Nemají. Cože? Néééééééééé! :-( Největší tragédie je na světě. Dáváme si palačinky jako útěchy, ale u srdce to bolí, u srdce to píchá. Naštěstí je kousek autobus vychlazeným pivem a taky teplá sprcha a výborná pizza s tiramisu navrch. Jo a co nás tak rozezpívalo? No přeci Myrtový likér. A kdyby se někdo z vás ptal, kdo má jizvu na rtu, po tom co prohrál fotbal, tak já to nebyl :-)

VII. den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4.350 m)-dolů 200 m (3.850 m)-Vizzavona-Ref. de Capannelle

Každou chvíli nějaký vrchol :-)

Člověk se kolikrát ani nenaděje a už je tu nový den a s ním i snídaně do postele od modelky s bramboříkem za uchem. No nenarodil jsem se jako dítě štěstěny? S humorem startujeme do dalšího kopce a hlavně do druhé části našeho putování. Na kopečku dáváme oběd a míříme na chatu na kaštanový koláč. Že neuhodnete, kdo ho zase zaspal? No jo, Dana s Aničkou. Večer v hospodě u krásné barmanky mastíme kostky jako o život a Radek si připisuje nejeden rekord za druhým. Na dobrou noc nám pak Pepa ve stanu předvádí pantomimu na téma, jak se postavit ve stanu pro psa, který má zabetonované základy.

VIII. den-16 km (100 km)-nahoru 1.050 m (5.400 m)-dolů 650 m (4.500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati

Frodo, pytlíku, kde jsi?

Dlouhý den nás čekal, ale naštěstí jsme ho celý prokecali a navíc cestou byla super horská koliba, kde dávají sendviče větší než žraločí hlavu a stejky dělají přímo na grilu. To jsme si pochutnali. No a odpoledne zase zpátky na kopec na hřeben, naštěstí jde i Honza, který vyhrožoval, že pro bolest kolen ukončí trasu předčasně. Asi ho přemluvila obava o svůj harém, neboť na jeho místo se hlásilo hned několik dobrovolníků. Tentokráte jsme spali na krásné louce nahoře na hřebeni, stany nám okusovali koně a dole kousek pod námi bylo občas skrz mlhu vidět i moře. Večer nám zpříjemnily opět kostky a karty, jajaj, ty karty prokletý . . .

IX. den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6.050 m)-dolů 700 m (5.200 m)-Ref de Prati-Ref. d´Usciolu

Ti říkám, Brašule, jestli ten most spadne?

No, protože jsem zase samozřejmě prohlál, tak od rána musím běhat kolem Honzova harému a dělat mu, co mu na očích spatřím. Naštěstí byla děvčata nenáročná a skoro vše bylo v mých silách. Jen ta Anička mi zase usla. I přes to jsme dosáhli dalšího společného vrcholu Punta della Cappella 2.041 m n.m. a po něm pokračovali po krásném skalnatém a náročném hřebenu až na romantický oběd. Odpoledne už to byla jen taková krásná procházka nahoru a dolů až na naši předposlední chatu. Zde mě čekal další trest v podobě výstavby stanů holkám a pak bohužel i Pepovi s Radkem. No komédie největší, když jsem ten jejich velorex stavěl asi dvě hodiny a fandila mi půlka kempu. Následoval večírek, kterej odstartoval charizmatickej chatař (co holky?) naléváním kořalky přímo do chřtánu. A protože byla dobrá, moc dobrá, tak jsme ji kupovali dál a dál, nosili hektolitry vína, až nám málem unesli Ivetku. Z Valči se našemu chataři tak podlamovaly kolena, že si ráno ani nic nepamatoval. Nakonec z toho nejlépe vyšel Radek, protože se v klidu vysmál i mIrce, mě ukradli botu i zápisníček a Báťovi někdo rozmačkal žebral. No hlavně, že byl večírek :-) A že nevíte, kdo ho prospal?

X. den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6.850 m)-dolů 1.040 m (6.240 m)-Ref. d´Usciolu-Ref. d´Asinao

Zákoutí nesmělých kolenářů :-)

Předposlední den a tuze dlouhá a náročná etapa nás čekala. Navíc dost z nás mělo těžké následky z předchozí noci a tak nejeden poutník toho dne raději vynechal snídani :-) Přesto jsme zvládli drsný hřeben, romantický lesík, kde bydlí nejeden Frodo, náhorní planinu plnou krásných zákoutí, až jsme dorazili na obědové místo s koupelí, kde nám Jirka ukázal, že se s tím nikdo nesmí crcat. Následoval drsný výstup nahoru na Monte Includine 2.134 m n.m., kde nás opět stihla mlha a některé i spánek. Ne, nebojte, tentokráte to nebyla Anička. Sestup bolel, byl dlouhý, prudký a kluzký. Navíc se ztratil jeden bludný Holanďan a tak ho musela hledat vrtule. A večer zase ty karty :-( Já už to fakt nikdy nehraju!!!

XI. den-10 km (137 km)-nahoru 600 m (7.250 m)-dolů 550 m (6.790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella

Anička nespí! Přemýšlí, co večer zahraje!

Poslední den jsme se rozhodli užít za sluníčka a s úsměvem, takže hurá na to. Jen kdybych nemusel oslovovat některé kamarády Vaše Pravoschoditelstvo a nebo Má paní, potěšení mých očí, to by se mi šlapalo. Ťapali jsme pěkně pospolu, holky zpívali, Pepa s Honzou vyprávěli vtipy, Jirka hlídal, aby byly řádně omyty kozičky a my s Báťou se rozhodli honit ego do posledního pořádného kopce k věžím Bavelly. Odstartovali jsme pekelný závod, který nenechal jediné tričko ani podprsenku suchou a světe div se, všichni byli vítězi. Pak už jsme po opalovačce jen sešli dolů do sedla, kde nás čekal vychlazený kozlík a zdárně ukončili naše putování. Poprvé se mnou došla celá parta a byla tak suprová, že na ni hned tak nezapomenu. Ke konci jsme sice vypadali jako takový malý kolenový lazaret, ale to nebránilo tomu, aby se celý večer zpívalo a tancovalo, jako kdyby se konala pravá moravská veselka. A co na to, že nám zatím kradli lišky boty, to pak Kasi řídil cílenou palbu a úlovek byl na světě.

Maminky, maminky . . .

Následující den jsme si pak zajeli do Bonifacia na lodičky a prohlídku krásného městečka, dali dobrý obídek a večer se vrátili na pláž, aby následovala strhující fotbalová plážová bitva, kterou svět neviděl. Mraky šancí na obou stranách dokonce přiměly Danu vhodit do hřiště svůj svršek od plavek, ale nakonec slavil náš tým a to i díky rozdílovému gólu hlavou od Markétky, který umístila přímo do šibenice (Báťa ji narval asi z metru do čenichu) :-) Koupačka, společně vytvořená výborná hostina, ohýnek na pláži a poslední dlouhá noc, po který jsme si řekli dost a vyrazili přes Bastii a Livorno zpět do našich domovů. Díky parto, bylo to fajn, fajn, fajnový.

Fotky: foto od Máry

Soustředění Dolomity, aneb velká letní paráda

Silvini Madshus team vyrazil na další společné soustředění do Itáli do oblasti Dolomit. Původně jsme měli jet závodit do Švédska na Alliansloppet, ale než strávit 2 dny cestou do Švédska, 2 domů a tam si zajet soupaží tři 16 km dlouhá kolečka, tak jsme se raději věnovali řádné přípravě na zimu. Hned první den byl na pořadu poctivý výjezd na kolečkových lyžích ze St. Ulrichu až na Passo Sella do 2.243 m n.m. Ze začátku se nám moc z auta nechtělo, ale po chvilce si tělo uvědomilo, že musí pracovat a pak už jsme se hezky rozjeli. První Alpské sedlo do sbírky bylo za námi a to nikdo netušil, že si ho závodně dáme ještě jednou na konci soustředění.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/soustredeni-dolomity-aneb-velka-letni-parada/

Stüdlgrat, aneb jak jsme vyběhli nahoru

 

Tropická horka nás přiměla vyrazit lézt někam do chladu, kde se člověku nebude na každém chytu potit ruka jak v krematoriu. No a tak jsme skočili ráno do auta a odpoledne už parkovali na Lücknerhausu s plánem vylézt na Grossglockner - nejvyšší horu Rakouska vysokou 3.798 m n.m. Do batohu jsme naházeli nějaké to lano, sedák, helmu, pití a jednu bundu, kdyby náhodou teplota klesla pod plus 30°C a pak už hurá na chatu, která je vyhlášena v celých Alpách jako "Štrůdlhütte", neb se zde člověk při každém jídle doslova přežírá. A nebylo tomu jinak ani tentokráte. Karel se Šárkou se drželi zkrátka, stejně tak jako Rakouská sekce naší výpravy Markus, Bernard a Moni, zatím co já jsem likvidoval místní zásoby až do dna. Já jim říkal, ať už na ten stůl nic nenosí, ale oni né, oni furt další maso, pak zákusky a že ještě dortíček sem neměl . . . jó to se to pak leze . . .

Ráno 4:30 budíček a už jsem nepotěšen od rána, že musím vstávat. Dobrá snídaně to trochu zlepšila, ale dobrou náladu jsem dostal až po navázání se na lano pod skálou. Vytvořili jsme tři vyrovnané dvojice, které se vydali po krásném a vyhlášeném hřebeni nahoru. Šlo to jako po másle, lehčí úseky střídaly ty těžší, ale díky teplu a suchu jsme naprostou většinu proběhli souběžně na krátkém laně. Bohužel to byl trochu Václavák a tam jsme si na štandech občas i pospali a já velmi rychle získal na kopci přezdívku "ten co pořád zívá". Jen ve dvou místech jsem se trochu zapotil, na jedné plotně a pak, když jsme potkali partu Poláků a já nestihl udělat to, co se má udělat, když je člověk potká. Slušně pozdravit Češť a jebnou je cepínem po hlavě. Lezli ve třech, nacpali se nesmyslně do nás a málem mi shodili Moni dolů, no klasika, tak jsme si to krátce vysvětlili a byl klid. No a pak už jsme seděli nahoře u kříže, usmívali se, baštili svačinu a kochali se výhledy na všechny strany. Bohužel i na ledovce, které tam počítám do pěti let už nebudou. Cesta dolů normálkou přes malej Glockner vypadala jako zácpa na D1, když tam svedou ještě obchvat Mnichova, takže jsme si zase trochu pospali. Na Adlerruhe proběhla polední polévka, po které to dolů po zbytcích ledovce, kterej zatím rozpraskal jak ementál, běželo úplně samo, až jsme málem přeběhli i auto. Rozloučili se s naší Rakouskou sekcí, hupsli do Superba, kterej nás během chvilky odvezl zase domů do tropů a lehce jsme ověřili, že se dá Grossglockner udělat na pohodu z Čech a zpět za pouhé dva dny.

SMT tour 2015, aneb žádné sedlo nám není dost velké

Již popáté jsme absolvovali týmové soustředění na kolech, tentokráte celé v oblíbených Dolomitech. Naší základnou se stalo lyžařské středisko Cavalese (1000 m) v údolí Val di Fiemme, konkrétně Residence des Alpes s krásným výhledem na sjezdovku Alpe Cermis známou z cílového dojezdu Tour de Ski. Celkem s námi jelo 21 členů týmu, několik příznivců a stejně jako loni i speciální hosté - olympionička Klára Moravcová a jako trenér Ctirad Kaftan.

1. etapa - S. Michele all'Adige - Cavalese, 50 km, nastoupáno 1050 m

Sraz na 15:00 tentokrát všichni stihli a začali jsme hned zostra v úmorném vedru 14% stoupáním z údolí Adige skrze vinice. Pak už následovalo jen pohodové mírné stoupání až do cílového Cavalese. Příjemná úvodní etápka na rozšlapání, která hned ukázala, kdo bude jezdit v popředí a kdo naopak bude dělat v letošním roce domestika :)

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/smt-tour/

BoBokolo 2015

O uplynulém víkendu proběhlo první letošní minisoustředění teamu Silvini Madshus v Bedřichově v Jizerských horách. V sobotu bylo na programu nejdříve uctění památky tragicky zesnulých horolezců při Expedici Peru 1970 v Jižní Americe, kteří stáli u zrodu vzniku závodu Jizerská 50. V neděli tomu bylo již 45 let, kdy oblast kolem hory Huascarán postihlo děsivé zemětřesení s celkovým počtem 70.000 mrtvých.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/bobokolo-2015/

Arefjellsloppet, aneb velké finále Swix Ski Classics

Po přejezdu přes krásné Norské hory jsme dorazili do pro nás nové oblasti v okolí lyžařského střediska v Are a ranní probuzení bylo lehkým šokem. Plus pět, silný vítr, déšť a hlavně, na trati vedoucí zhruba 15 metrů od našeho super srubu, naprosto ádný sníh, jen rozkvetlá louka. Všechno umocňoval ještě pohled na ne zcela zamrzlé jezero, přes které se mělo jet. Naštěstí se brzo ochladilo, napadlo, přimrzlo a my si tak mohli užívat překrásné lyování uprostřed divokých a pustých hor. Závodní trať byla sice přesunuta a zkrácena, ale myslím, že stála za to. Kam se hrabe Birken, to se nedá srovnávat. Když má někdo formu, tak to byla trať jako víno, samá zatáčka, nahoru, dolů, motokros větší než na Holmenkollenu a k tomu brutálně dlouhý kopec, který vede po trati nazvané Lake Placid a aby to nebylo málo, tak ten kopec pokračuje ještě mnohem dál do hor po okruhu Sapporo, který velmi rychle přejmenováváme na Hirošima.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/arefjallsloppet-hancuv-memorial-unicreditskifestival/

Birkebeinerrennet

Divoká Norská příroda, vysoké větrné hory plné sněhu a skrze ně legendární těžký závod Birkebeinerrennet o délce 54 km s baťůžkem o váze 3,5 kg simulující váhu malého novorozeněte mezi městy Rena a Lillehammer. To byla výzva, která nás čekala jako předposlední v letošním pro nás tak veleúspěšném seriálu Swix Ski Classics. Ve středu večer jsme vyrazili klasicky lodí do Norska a ve čtvrtek odpoledne už si úživali krásné stopy, prašánek a luxusní bydlení v golfovém klubu. V pátek to byl trochu masakr, neb sypal nový sníh a přšelo, ale na sobotu se udělalo počasí jak malované, krásné tvrdé stopy, prašan a teplota mínus 7°C, no prostě co si lyžař může více přát. Do půl jedné ráno jsme měli hotové parafíny a od půl páté ráno to testovali a ladili ještě stoupáky.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/birkebeinerrennet/

Vasaloppet, aneb konečně to cinklo

Týden snů, krásných výsledků a splněných přání. Tak by se dalo charakterizovat posledních pár dní v českém Silvini Madshus teamu. Zeptali jsme se přímo Marka Pazderského, jak to všechno viděl a prožíval. Začneme nejslavnějším závodem ve Švédsku. Marku, jak dopředu se organizuje celá akce, kolik je na to potřeba lidí a jak to tam ve Švédsku všechno probíhá?

Všechno začíná už rok dopředu při plánování kalendáře a zabukování potřebného počtu startovních čísel, poté naplánování dopravy a nakombinování jednotlivých přeletů, dopravy materiálu a servisu, zařízení ubytování, stravy atd. To je práce pro tři lidi. Samozřejmě, že když to všechno konečně naplánujete a vymyslíte, tak vám to půlka lidí změní, takže je to takový malý boj s větrnými mlýny. Letos jsme se rozdělili na dvě velké skupiny, jednu šéfoval Tomáš Jakoubek u startu pro elitní team, kam jeli celkem 4 servismani a přijeli až na poslední chvíli ve čtvrtek večer. Druhou skupinu jsem pak vedl já a bydleli jsme tradičně u horského střediska Grönklit, kde bylo celkem 5 servismanů a ve Švédsku jsme byli už od předešlé neděle týden dopředu.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/vasaloppet-karluv-beh-jesenicka-70-dny-magistraly-engadin1/

Bieg Piastow, aneb to byl fičák

Posunutí Vasova běhu o týden dozadu v nabitém kalendáři nám konečně umožnilo absolvovat ve větší míře Bieg Piastow, jako finální přípravu na Vasaloppet, který se poběží již příští neděli. Musím pochválit organizátory, neboť trať byla perfektní a velmi krásná. Jedná se o jeden z nejlyžařtějších profilů, hodně technických zatáček, rovinaté úseky i dlouhá táhlá stoupání, prostě pro klasiky jedna velká radost. Měli jsme i hodně dobré lyže, kdy jsme mazali SkiGo LF Green, SKiGo HF Ultima+Orange, Swix Cera 8x, na stoupání pak Vauti base klistr zažehlit a na to Rex Gold klistr v poměru 3:1 s Guru vaxem extrem hard. No a pak už se na trati bojovalo jako o život. V hlavním sobotním závodě se Standa snažil celou skupinu roztrhat a svoji agresivní taktikou se mu to povedlo. Udržel ho jen Petr Novák, který se většinu času vyvážel za ním a těžil tak z jeho strojového tempa. V závěrečném sjezdu na stadion Standovi těsně cuknul díky lépe jedoucím lyžím a tento těsný náskok si přivezl až do cíle. I tak je Standovo druhé místo perfektní a doufáme, že si formu přiveze i na sever. Hned za Standou tvrdě bojoval Jirka Pliska, který nakonec vysoupažil osmé místo a potvrdil tak svoje exceletní výsledky v letošní sezoně. V ženách pak skvěle zajela Šárka Zelenková, která vyhrála svoji kategorii a celkově byla na 8. místě, takže další umístění v top ten na světovém závodu - i její forma slibně stoupá.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/bieg-piastow-jelyman/