Dom, aneb jak jsme lezli na jeden z nejkrásnějších kopců

Volání dálek se opět ozvalo a tak nezbývalo než je vyslyšet a vyrazit opět do hor. A když do hor, tak do Alp, a když do Alp, tak do Walliských. Kouknu jen tak lehce kolem a přemýšlím, kte rýže(základní potravina číňanů) kopec mi to ještě chybí. V městečku Randa byla švanda (těsně před Taschem a Zermattem) je taková zajímavá věc. Před sebou vidíte Breithorn, nalevo majestátný Dom (nejvyšší Švýcarská vnitrozemská hora) a napravo Weisshorn. Volba tedy padla na prostřední z nich, Dom. Ten název je příznačný, tato překrásná hora je umístěna uprostřed Alp a ční tak i díky své výšce nad ostatními vrcholy opravdu jako Dom. My po nočním přesunu a přebalení věcí v Taschi vyrazili pěkně po svých přímo z Randy na chatu Domhütte, což znamenalo převýšení 1400 m. Cesta stoupe pozvolna lesem až k lanovému mostu, který vede přes mohutný kuloár, kterým se řítí každou minutu mraky obrovských balvanů. Trochu to houpalo no, ale panoramata byla parádová :-) Pak přišla nařadu taková lehčí ferátka, kdy jsme museli zdolat skalní práh nahoru na chatu a už jsme byli na chatě. Pivečko v nás jen zasyčelo. Za chvilku byla večeře o čtyřech chodech, přesto měl Kozel stále ještě hlad . . .

Po romantické noci ve společné noclehárně s dalšíma 40 smradlavejma a chrápijícíma horolezcema jsme ráno posnídali chleba s marmeládou a vyrazili na aklimatizační tůru na ledovec. Zkoušeli jsme si vlastně zítřejší nástup i s poměrně dost obtížným úsekem cesty přes skalní pilíř zvaný Festjoch, jenž připomíná rozsypanou hromadu kamení. No hrůza, jistit není za co a každou chvilku vám něco přiletí na hlavu. Nějakym způsobem jsme se nahoru přeci jen dostali, dali sváču a dolů to vyzkoušeli slanit. Nic moc, ten šutr, kolem kterého byly hozené ty smyčky, už tam podle mě dlouho nebude . . . Dolů na ledovec to bylo přesně 50 metrů. Všichni to zvládli, Dan tam nechal kus sebe a už jsme mazali zpátky na chatu, abychom stihli večeři. Večer šel každý hned spát, jak kvůli únavě, tak brzkému vstávání.

Jako vrcholový den bylo hvězdami určeno pondělí a tak ve 2:30 ráno sedíme u stolů a předvádíme, že i v tak nekřesťanskou hodinu se dá snídat. Hup, šup, za chvilku už praská zmrzlý firn pod mačkama a my pomalu, ale jistě stoupeme pod Festjoch. Ten překonáváme pomocí fixu a ferátky a libujeme si, že máme ještě stále docela dobrý čas. Začíná pařit sluníčko a tak při průchodu pod hrozivě vypadajícími seráky a procházením čerstvého laviniště nikdo ani nedutá. Pak už to jde nahoru hodně prudce, a stále výš a výš. Pomalu se nám ukazuje zbytek Alp. Trhliny už každý vnímá jako úplnou samozřejmnost a hodinky pomalu odčítají poslední metry. Půl hodinky po poledni jsme na vrcholu. Nádhera. Výška 4545 m n.m., což znamená, že z chaty to sem bylo rovných 1600 m výškových. Nalevo je v dálce neposkvrněná pana Jungfrau, kolem nás komplet Walliské Alpy a mezi Matternhornem a Dent Blanche vykukuje Mont Blanc. Ke kříži se po smrtelně vyhlížejícím hřebínku paradoxně slézá s kopce. Uděláme pár fotek a mažeme rychle dolů. Výška je znát, únava taky a do toho to zničující horko na rozpáleném a rozbředlém ledovci, kde se člověk nemůže svléknou. Zpátky na Festjochu jsme až ve 4 hodiny, nálada není dobrá. Většina už je značně unavena a čeká nás ještě pěkný kus cesty zpátky. Rozlámanou skálu slézáme ale společnými silami, je radost koukat, jak si všichni v krizové situaci pomáhají. Dole dáváme poslední sváču a mažeme přes trhliny dolů k chatě. Ledovec už tak teče, že končíme skoro v každé trhlině, co nám stojí v cestě. Unavení, zničení, ale šťastní nakonec přicházíme na chatu akorát na večeři. Nezbývá než se poklonit, jak hoře Dom samotné, tak všem, co na ni dnes a kdysi vystoupili. Není to úplně lehký vrchol. Večer to všechno ještě probíráme u pivka, ale ne dlouho, oči se zavírají a vedle nás usínají další pokušitelé . . .

Další den už nás čeká jen nepříjemný sestup po skalnaté stezce a feratou dolů do Randy. Sluníčko opět pálí, domečky se nám pomalu přibližují, batohy se zařezávají stále více do unavených ramen a kolena se pomalu podlamují. Až v poledne se šťastni setkáváme u autobusu, převlékáme se a jedeme vláčkem do slavného Zermattu, důstojná to tečka za naším povedeným výstupem. Kuřátko, pivo a nakonec i dobré vínečko, jak se říká, vrchol si člověk musí umět užít. No a aby tomu nechyběla třešinka na dortu, tak jsme si zaplavali v krásném jezírku s výhledem přímo na Breithorn.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Závodní kariéra

Zdravím všechny lyžníky, přesto že je léto a zajímá nás hlavně pláž, slunce, voda, pivko a kočičky kolem, tak jsem včera dospěl k závažnému rozhodnotí. Na jaře jsem oficielně oznámil konec své závodní kariéry, ale pač mě to ležení už vůbec nebaví a přišla za mnou společnost Ski Trab se super nabídkou, že mě budou sponzorovat (dostanu lyže a nějaké oblečení), tak jsem se rozhodl, že teda ještě jeden rok jezdit budu. Tímto se omlouvám všem, kterým má přítomnost v bílé stopě bude vadit. Sorry a Skol Mára