Rakouské kolorádo, aneb ať žijí salaše

Islandská sopka si klidně soptí dál, na Moravě jsou záplavy a my si klidně jezdíme v dešti na kole a to jak do hor, tak na pole. Tentokráte jsme vyrazili pod Dachstein do horské vesničky St. Martin am Tennengebirge. Už cestou nás trochu strašil výhled na čerstvě zapadané kopečky, ale nebáli jsme se vlka nic a hned skočili do sedla. První etapa vedla údolím Neubachtal kolem horské bystřiny až ke kříži a zpět na ubytování. Někteří si zajeli ještě nahoru na Buttermilchalm na prkénko a několik odvážliců si dokonce vyšláplo na první velké sedlo. Každopádně byla kosa, ale nepršelo, takže jsme vypili rum i griotku, ale zůstali jsme suchý.

Druhý den nás autobus odvezl před obec Filzmoos, kde jsme přeskákali na kola jak kobylky a mazali jsme si to nahoru k 400 let starým salaším. Místní asi trochu pili, pač Unterhofalm byla výše než Oberhofalm. Od vyhřátého krbu se nikomu nechtělo a tak tam padal jeden svařák za druhym, do toho prkýnka a nemohlo chybět ani Keiserschmaren. Když jsme vyjedli všechny zásoby, tak jsme vyjeli na malé sedýlko a z něho už většina frčela až na barák. Se mnou se několik odvážlivců vydalo přes sedlo, které nás přimělo nasadit večerníčka a funět jak jelen v říji. Cestou dolů jsem byl v jedné zatáčce zbytečně dlouhej na brzdách a tak jsem si předpisově vystoupil do mladých smrčků :-) Obešlo se to jen s bolavym kolínkem. Dole nám byla hrozná zima a tak jsme domů jeli ještě přes jeden pořádnej kopec se suprovym brodem.

V pátek nás čekala královská etapa. Míra nás busem odvezl nahoru nad Pichl a my pak jeli nahoru do údolí Pruggen k salaším, kde to všichni rozumní otočili a jeli zase zpátky. Skupinka nerozvážných cyklistů však zamířila ještě dále do údolí, kde je čekal výjezd na Sněžku do míst, kde bude sníh ležet ještě hodně dlouho. Ale stálo to za to. Pravda, Plukovník se chtěl mermomocí koupat a Lůca zase potřebovala trochu ochladit ve sněhu. Odpoledne jsme pak ještě zajeli do Obertalu k dalším salaším. Někteří to měli i s dobrodružstvím, kdy přeskakovali flopem ostnatý drát a vychutnali si i rodéo ve stádu místních býků. Cestou jsme ještě nakrmili kozu a vyfotili si zátiší s koza koza koza. Na místní salaši jsme pak doslava snědli úplně všechno, co tam měli, jako nejlepší jsme vyhodnotili luxusní míchaná biovejce se slaninou. Posledním v řadě pak bylo údolí Untertal, které má na konci kráné vodopády. Při sjezdu do Schladmingu, kde na nás čekal bus, nám upad pomocník, když pod ním kolo tancovalo jak čardášová bába a museli jsme ho celýho potlučenýho nechat odvést do nemocnice. Snad se brzy uzdraví.

Následujícího dne jsme vyrazili přímo z baráku po cyklostezce do vesničky Wagrain. Zde se celý peleton zformoval do vláčku, teda až někteří dopíchali :-) a mohli jsme tak vyjet lanovkou nahoru na kopec, aby nás neboleli nožičky. Následovala krásná výhledová cesta s jedním dokonale mokrým brodem, kde to cákalo na všechny strany. Škoda jen, že nikdo nelehnul, mohly z toho být hezké fotky. Pak už jsme jen sjeli dolů do Klainarlu a dojeli do hospody u jezera Jägersee. Za zpěvu Moravské části jsme pak sjeli zpět k busu a přesunuli se domů.

Neděle byla již ve znamení pohody, když jsme busem dojeli až na Tauplitz, od kud jsme pokračovali na kole do údolí Grimming, kde byla opět stylová salaš se super babou. Pak jsme si zajeli zaskákat do Kulmu na 200 metrového skokanského mamuta a taky se trochu schladit u přehrady Salza v úzkém a hlubokém údolí. Následoval projížďka přes Bad Mittendorf a už jsme byli u busu, kde jsme celý zájezd ukončili a frčeli domů.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Od Alp k Dunaji, aneb kde že je to sluníčko

Další letošní zájezd směřoval do Dolního Rakouska, kdy bylo v plánu projet se na bruslích údolím Traisental z předhůří Alp až k soutoku říčky Treisen s Dunajem. Předpověď počasí nevěstila nic dobrého, neboť mělo spadnout tolik vody, že by to potopilo i Noemovu archu, vítr měl kácet stromy velké tak, že si to ani Rákosníček nedovede představit a zima měla být taková, že se budou jezevčíci lámat v zatáčce. Ale přesto všechno jsme šli do toho a vyplatilo se. Skřítek počasář totiž zařídil, aby to v sobotu ještě nepřišlo a tak jsme vychytali úsek mezi přeháňkami a obuli vysněné brusle na nohy. Pravda, že ze začátku to trochu stříkalo a klouzalo, ale čím déle jsme jeli, tím to bylo lepší. Stezka stále mírně klesala a tak jsme za chvilku měli 30 km za sebou, ani to nebolelo. Pak bylo nutné udělat malé občerstvení v místním sklípku, kde jsme vzkoušeli všechny možná prkénka a hlavně včechny druhy vína. No lhal bych, kdybych tvrdil, že nám nechutnalo a že jsme se nezdrželi zbytečně dlouho. I Pan Opičák sotva pletl nohama. O to horší byl návrat zpět, do mírného kopce a ještě proti větru. Přesto to všichni (někteří i s pomocí taxiku) zvládli a mohli jsme tak večer vyrazit na prohlídku historického centra St. Pöltenu. Snažili jsme se najít nějaký další sklípek, ale ve městě duchů jsme našli jen bar Modrá ústřice, kam se nám bez kožených kalhot fakt nechtělo, takže jsme nakonec zase skončili u nás na hotelu.

Ráno nás čekalo už slibované počasí. Zamrzlá řeka, sníh na in-line stezce, stromy položené jako do postele a jakési provazy deště z nebe až k zemi. Proto jsme se raději řádně nasnídali a vyrazili do aquaparku na tobogány nebo do města na prohlídku moderního i historického centra. Největší rozruh asi způsobila vyhlídková věž s výstavou zvuků, kde se postupně i ti největší konzervativci měli v malé děti a v poslední místnosti v podstatě vypukla regulérní balónková válka. V pozadí nám dozníval ještě smích z centra míchání zvuků a hlasů . . . No a aby jsme nejeli domů jen tak, tak jsme se stavili cestou nazpět ještě na oběd ve viném sklípku, kde opět proběhla řádná degustace a zájezd jsem tak alespoň trochu pozitivně ukončili. Snad se to počasí konečně umoudří . . .

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Hvězdicově 4 alpskými zeměmi, aneb jak jsme málem zmrzli

Rok se sešel s rokem a tak tu byl letošní první zájezd sezóny, tentokráte s CK Trip na kolech k Bodamskému jezeru. Předpověď počasí neslibovala nic moc vyhlídky a celou noc, kdy jsme se přesouvali busem na místo nám také lilo jako z konve. Ráno se však udělalo lépe, tak jsme vyházeli kola z vleku, nasadili na lavy blembáky a vyjeli na vejlet kolem jezera. Vlny byly jak kdyby měla přijít tsunami, takže racci vypadali jak surfaři, když skáčou trojtýho řiťbergra. Cestou jsme minuli slavnou jezerní scénu opery v Bregenz, kde před dvěma roky skákal James Bond jako do vody, i když my přítomní jsme na vlastní oči viděli, že sebou jen tak plácnul do plachty. Pak už jsme přejeli do Německa do Lindau, kde jsme vzali útokem všechny hospody a kavárny, abychom zjistili, že všude obsluhují Češky a venku hrají na kytaru s tanečníky a mimy zase Slováci. Pak už se jelo do Friedrichshafenu na Zepeliny (vystřelíš-li, nedostřelíš, dostřelíš-li, netrefíš) a někdo rychle zpět, jiní zase přes jezero lodí a Švýcarskem pak domů.

V pátek byla zase kosa, až jsme se báli, že zamrzne jezero a tak jsme raději odjeli do hor na Silverettu. Ti rozumnější se vydali hned nazpět dolů do údolí, ostatní s námi naopak po slavné Hochalpensilverettastrase nahoru. Serpentiny přibývaly, stejně tak sněhové mantinely, takže jsme si připadali jako v lednici, do toho se přidala mlha, že by ji vodník Česílko mohl krájet a teplota klesa rychle jak kurz Eura v posledních dnech. Nakonec se počet zatáček zastavil na čísle 32 a my se mohli vyfotit na nejvyšším bodě silnice (Bielerhöhe 2032 m n.m.). Pak už nic nevím, pač jsem se klepal kosou tak, že jsem ani nemohl brzdit, stejně mi určitě zamrzly brzdy. Pouhé 2°C nad nulou a k tomu studený vítr. No co víc si přát na 20 km sjezdu. Dole to vypadalo, že přijel tučňák s lednim medvědem (ano, i Pan Opičák omrzl). V údolí naštěstí bylo tepleji, tak jsme dojeli do Bludenz, kde bloudí vždycky všichni, vzali útokem fabriku Milka a v poklidu dojeli do Feldkirchu. Večer pak proběhlo několik mejdanů současně, že už ani nevim, na kterym jsem byl a na kterym ne, ale co vím, že jsem si vysloužil lízátko :-)

Sobota byla trochu deštivá, ale od návštěvy Vaduzu nás neodradilo ani mokro, ani píchlé kolo pana Doktora kol. Průšvih nastal až ve chvíli, kdy jsem na jedné z nainstalovaných plastik zanechal Pana Opičáka a málem tam zůstal navždy. Díky statečná zachránkyně. Totální rovina nás pak téměř vyčerpala, takže bylo potřeba na polední pauze doplnt zásoby. Odpoledne byla ta rovina ještě větší, ale pač se konečně udělalo teplo, tak se to dalo vydržet. Průšvih spíš bylo, že došlo pivo. Ach Čížku, Čížku, ptáčku zeleného peří :-) Večer jsme tudíž museli přežít na víně a kořalkyho moku.

Neděle má být svátečním dnem a tak jsme objednali sluníčko, lanovku a jelo se zase na výlet. I s koly jsme se tak ocitli nanáhorní plošině s krásnými výhledy na jezero a tak jsme to mohli drandit celou dobu v podstatě s kopce nebo po rovině. Na chvilku jsme si odskočili do Německa na dlabanec a pak zase mazali zpátky do Rakouska. Cestou jsme si dali ještě jeden bezvýznamný kopeček, myslim že 19%, aby jsme se taky trochu zapotili no a potom už byl jen sjezd dolů k jezeru a do sprchy u busu. No a to už byl konec toho našeho výletu a jelo se dom.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky