Jilemnická 50, aneb jak Pan Opičák poprvé jel závody

Po vydařené Jizerské 50 a nesmyslných myšlenkách na zisk prémií ve Skitour, jsem dostal řádnou facku a dobře mi tak . . . Podcenil jsem regeneraci, ponocoval, neléčil nachlazení, navíc absolvoval náročné noční skialpy v Jizerkách, takže výsledkem byl totální kolaps organismu již minulý pátek. Díky teplotě 39°C a podobně jsem si na čele neustále zdarma vařil čaj, z nosu mi nepřetržitě vytékalo něco jako rozšláplé pštrosí vejce, kašel připomínal tuberu a mě samotnýmu vůbec tak nějak nebylo dobře . . Nejhorší ale byla poloha ala qvasimodo, neboť se mi zablokovala záda a nemohl jsem se ani hnout, dokonce jsem i chvílemi přestával cítil pravou ruku a to už teda fakt nebyla sranda . . .

No každopádně se mi podařilo i díky zázraku jménem maminka-fyzioterapeutka uzdravit až nebezpečně rychle (že by opět víla, nebo snad víly?), díky čemuž jsem ve středu vstal z postele a už v pátek se šel projet na lyžích. Sice ještě bez holí, pač mě stav qvasimodo zad nedovoloval zabodnout hole, ale bylo modro, mínus 7°C, tvrdé stopy, Mája s Ježkem nás poctili svojí návštěvou a tak to prostě nešlo zůstat doma, zvláště když Mája s úsměvem předvádí na počkání pády na lyžích mezi vlastní nohy pusinkou napřed (ala ta rýha už tam byla). No kde že jsme to byli? No přeci tam, kde jsme ještě nebyli :-)

Sobota znamenala další posun kupředu, neboť bylo snad ještě krásnější počasí a podmínky pro klasiku už ani nemohly být lepší. Takže po dopoledni stráveném výukou nových klasiků, jsem prohnal Ježka kolem Josefodolské přehrady, že za námi Mája letěla, jak opravdová včelka. Měl jsem pocit, že je mi už hrozně fajn a tajně si připravil lyže (teda jen LF+HF) na závod. Večerní příprava probíhala opravdu důkladně, já a Ježek jsme soutěžili v prdění, Mája a A. zase v tom, kdo dříve usne. Noc byla krásná, jen mě občas budilo takové jakoby chrápání.

Neděle nás po ránu zastihla trochu ve stresu, mě teda né, já byl v klidu, závody jsem měl v plánu jet jen tak na na oko, aby mi nepropadlo to přihlášení, dokonce jsem si nevzal ani kombinézu a tak jsem si v pohodě snídal a bavil se tím, jak se to okolo mě hemží pohybem, během na záchod, snídáním a balením a ještě na mě křičeli, že prý já jsem poslední a bude se na mě čekat. Drzost!!! U auta jsem byl jako vždy první (Ježek mi nesl lyže, Mája zapomenuté rukavice a A. nedojedenou snídani na cestu). Za hodinku už jsme byli v Jilemnici a rychlé zaparkování mě zachránilo od vysvětlování, proč všechny děti v okolí vypadají jako Hurvínci. Co namazat jsme vybrali celkem rychle, na zažehlený SkiGo Base přišla vrstva Rode Blue t, pak Green Multigrade a na závěr Blue s. Drželo to a navíc se to jevilo jako enormě skluzné. Sice byla hrozná kosa, ale už lezlo sluníčko a tak jsem se definitivně rozhodl startovat, Ježek mi půjčil kalhoty a moje bunda celkem ušla. Jako důkaz toho, že chci jet opravdu na pohodu a na výlet, jsem si do bidonu místo gelů strčil Pana Opičáka. CHvilku se cukal, že mu bude zima, ale nakonec byl spokojen, neb měl ty nejlepší výhledy. Asi 10 min před startem mi ještě Májinka zachránila život, protože bez ní bych nedokázal strhat ze sebe včas všechno oblečení a vážně hrozilo, že sebou nepovezu jen Pana Opičáka, ale i černého pasažéra v podobě bláta na hřišti.

Start byl celkem v pohodě, Fanouška jsem pustil před sebe, abych ho zbytečně nebrzdil a těšil jsem se, jak si to užiju. Jenže jak zazněl výstřel, tak jsem viděl rudě a už jsem to pelášil soupaží po Hraběnce co to dá, hlava nehlava, krtek nekrtek, prostě za chvilku jsem byl v čele a pač mi přišlo, že všichni jedou hrozně pomalu, tak jsem to s klidem tahal. Do 12. kilometru mi to nedělalo sebemenší problém, pak jsem začal cítit, že to není úplně ono a nechal jsem kluky jet, ať si to hezky rozdají mezi sebou. Trať vedla od jednoho kravínu k druhému a kupka hnoje střídala zase kupku hnoje, přesto to byla krásná trať plná výhledů a dokonale připravené, všechna čest, pánové a dámy ze Ski Jilemnice, smekám!!! Při průjezdu do druhého kola jsem měl odstup asi jen 3 min a klouzal jsem si tak v pohodě směr cíl, prostě na výlet. Nezapomenu na dotaz od Máji, zda končím nebo ještě jedu dál? Já blbec jel dál, i když už jsem pomalu začínal cítit, že tělo přestává fungovat. No nic, co naplat, do cíle se nějak dostat musím a tak jsem dál klouzal po zasněžených pláních doufaje, že se konce dožiju. Celkem to šlo, ale zhruba 5 km před cílem to přišlo, totální krize, prostě jsem rupnul tak, že by mi ani doping nepomohl a na trati jsem jsem začal svádět nelítostný souboj s turisty. A to opravdu doslova. Ťapal jsem mezi nimi stromečkem po rovině, v prudkých úsecích došlo i na potupnou chůzi bokem (na pražáka), takže jediné místo, kde jsem se ještě pohyboval větší než šnečí rychlostí, bylo s kopce dolů. Dva kilometry před cílem se mi podařilo předejít i posledního pátého turistu na trati, co byl dojet o kolo a vesele jsem ťapal do cílového prostoru. Jaká to zrada, že byl do kopce. Místo finiše opět jen chůze a dalo by se říct, že za cílovou čáru jsem byl doslova dotlačen i s Panem Opičákem. Tam mě zachránila Mája, Mikušák a dvě kočičky, co rozdávaly Redbull. Nabral jsem dalších 15 minut na vítěze . . . a přísahám, že být to o kilometr dále, tak už jsem to nedošel, ale museli by pro mě dojet.

Za chvilku difinišoval Fanda stíhajíc první kočičku a prohrál s ní na cílové pásce doslova o prsa Blanky Paulů. Za další chvilku dojel Ježeček, pač píchal jako o život a poprvé ve svém životě předjel A., která dorazila pár minut po něm. I od ní to byl statečný výkon, neboť tak dojela na krásném, leč trochu smolném čtvrtém místě. No prostě je oba musím pochválit, teda až na to líbání Ježka s Májou ještě před cílem a na A. let vzduchem o délce 15 metrů střemhlav na rameno při průjezdu z pole na pole.

Celou vydařenou akci jsem zakončili obědem, pivem a zastávkou v cukrárně ve Vysokém nad Jizerou, kde jako nikdy před tím nezklamali, měli na výběr asi 500 druhů zákusků a za těch 5, co jsem si vybral, mi účtovali 24 Kč. Jendo vím ale jistě, už nikdy nepojedu závody nemocný či těsně po nemoci a když už, tak jedině pomalu a s námořnickou rozvahou, neboť už nikdy nechci zažít ten bezmocný pocit, kdy se mi cíl vzdaloval, namísto aby se přibližoval. Tak teď jen doufám, že mě to zdravotně nějak nepoznamená a sezona pojede dál, snad pomůže víla (nebo víly?)

Jizerská 50, aneb jak to bylo

Pondělí - pohoda, klid, tréninkové volno

Úterý - v práci se to začíná plnit prací :D, ale večer jsem si našel čas na trénink, nechci to zakřiknout, ale trochu se tam rýsovala forma . . .

Středa - první tragédie týdne je na světě, utrhl jsem zip na své závodní botě, ale kein štres, švec to prej do pátku zašije :-) Taky jsem byl dnes testovat lyže - výsledek je zcela neurčitý, všechny jedou stejně a já nevím, zda dobře nebo ne? A hlavně které vybrat?

Čtvrtek - hurá, přišel enervit, máme co papat a pít, na kopytu se střídá jedna lyže za druhou, začínám být nastydlej, trénink stál taky za prt, pač jsem málem nedojel ani na Hřebínek, takhle forma nevypadá . . . Navíc v práci s Radimem nad kopytem až do 8 do večera . . .

Pátek - mam opravenou botu, švec je machr, vyzvedl jsem si startovní šíslo do elitní vlny, poslední lyže po zběsilém pracovním tempu na Jizerskou 30 jsem vydal okénkem 5 min před startem, fíha, ale stihlo se to všechno, Radim, Terka i Bára úspěšně reprezentovali tu naší boudičku (Skiservis Mára), odpoledne už pohoda, lehké projetí se, forma stále nikde a ještě začínám bejt nemocnej, to nemůže dobře dopadnout . . . V práci jenom do 7, takže pohoda. V noci přijel Ježek s Májou, bude sranda.

Sobota - ranní test lyží opět nevyšel, už si vybírám jenom ze dvou, ale stále ještě nevím, které vybrat, zda ty osvědčené, či nové, přes den s Radimem opět hákujeme, Ježek nám pomáhá, Mája krmí, boudička chvílemi praská ve švech, večer už jen doděláváme svoje lyže na závoda a Ježek mi pomáhá s posledním testem, vybírám nakonec lyže, jímž vděčím za všechny úspěchy a dávám na ně parafíny od firmy SkiGo v tomto pořadí: LF Green, LF Graphite, HF Blue, HF New Snow, navrch ještě prášek C105, takže suma sumárum 5 vrstev. Doděláno v 9 večer a tak šupky hupky k Alešovi, kde už čeká Mája s večeří. Malujeme vlajky na čísla, Aleš nám uvařil pudink a s Ježkem zaháníme startovní nervozitu prohlížením časopisu Maxim, který nám pořadatelé dali k číslu - no fakt paráda, tolik chytrejch věcí jsem se už dlouho nedozvěděl . . . Trochu vrásky mi při usínání dělá déšť, jenž se spouští z nebe namísto sněhu.

Neděle - budíček 5:00, následuje oblíbená trojkombinace záchod-ovesná kaše-záchod a už běžim v dešti na stadion, cestou přemýšlím, zda mam lyže přeparafínovat či ne. V 6:00 už mi Maty a Ziki dali první namazané lyže a začalo nekonečné ježdění k Buku a zpět se stále jinou mázou, pač se pořád měnilo počasí a místo deště začalo hustě sypat jak za časů Josefa Lady. Co mazat lidem jsme už rozhodli kolem sedmé, ale co nám, to je prý na nás. No nic, vzal jsem toaleťák a šel to rozhodnout na záchod, abych popřípadě mohl říct, že jsem to dneska všechno doslova prosral. Zbyňa šel do tuhých vosků a já si nakonec vybral mikrokontakt. Rychle svléknout, napít a už nás volají na start. Tak tak jsem stihl zabrat první lajnu. Chvíle rozcvičování, intelektuální rozhovor se Standou a najednou nám to Narcis Klausů zase odstartoval.

U lesa jsem pípal jako druhý v pořadí a z publika slyším: "Mařeno, přeci nebudeš druhej!!!", tak jsem za to vzal a na první kameru už jsem samozřejmě přijížděl první s těma nabušencema za sebou, včetně Thomase Alsgaarda a Andruse Veerpala. No bohužel naposled, pak jsem zkušeně zpomalil a nechal je jet, aby si náhodou někdo nemyslel, že se flákaj :-D Úvoz jsem prosmekal, k Buku to drželo dobře a dolů na Novou Louku mi to jelo ze všech nejlépe, tak jsem se trochu uklidnil a vypadalo to, že jsem mázu vybral dobře. Na Kristiánově jsem ještě naposled zahlédl čelo a říkal si, že takhle dojet, by nebylo špatné. Kousek výš ale ouvej, bez vosku chlapče couvej. Mikráč přestal fungovat a zbytek kopce na Rozmezí pro mě znamenal soupaž nebo soupaž s nohou. Byl jsem docela rád, že už jsem nahoře. Bohužel jako obvykle sám a dobrá skupina jezdců přede mnou zhruba 200m, což se prostě jen tak dojet nedá. Každopádně jsem to zkusil, však marně. Kásárenská i Knížecí byly letos jenom o píchání. Kopec nahoru po Jezdecké jsem musel potupně běžet stromečkem, ale vůbec mi to nevadilo, pač mě dole rozesmál jeden pohotový fanoušek, co mi na otázku, kde se tady vzal ten kopec hbitě odpověděl: "to tady letos postavili". Jizerka byla v pohodě, nakopla mě zpráva, že jsem jen 5 min za čelem. K Bunkru opět stromečkem a Promenádní soupaž. Zaplať Pán Bůh, že mi ty lyže aspoň tolik jely. Po příjezdu na Smědavu jsem tak trochu dopředu tušil problém a on opravdu přišel. Síla na soupaž už nebyla a lyže nedržely ani trochu, tak jsem to vydržel alespoň kolem kamery, aby nebyla ostuda a pak už jsem nahoru ťapal stromečkem, jako kdybych byl zrovna poprvé na lyžích. Jo krize je sviňa. Měl jsem původně v plánu napsat si na číslo reklamu na svůj Skiservis Mára, ale v tu chvíli jsem byl strašně rád, že ji tam nemam, pač ta polochůze s roztaženýma nohama a poslintanym ksichtem na délce 2 km, by musela působit jednoznačně komicky. Od Pavlíny louky už to ale zase přišlo a soupaž dominovala Jizerským horám. Cestou mě ještě pobavila příhoda s tabletou proti křečím, pač jsem měl proplou nohu jak fotbalisti po 20 min chůze na hřišti. Utrhl jsem si jí z čísla a když jsem si ji dával do pusu, tak hup mrška na zem. No nic, dal jsem druhou, ale ta byla nějaká použitá a tak jsem ji po chvilce vyplivl i s kolou, co jsem dostal na občerstvení. Omlouvám se všem za mnou. Nahoru na Žďárek jsem si udělal rozhodující náskok před pronásledovateli, Mařenu i s pozdravem proletěl jak Northug když finišuje a na Hřebínku jsem se již tradičně ptal po párcích. Všechny přítomné jsem rozesmál natolik, že mi nikdo nepodal pití. A sakra. No nic, Olivetku i Vládní jsem si už v klidu vyjel soupaží spolu s dalšími dvěma soupeři, kterým jsem pak pod Bukem nastoupil. Náskok 20 m po 50 m se zdál být dokonalý, ne však již moje tělo, které odmítlo v daném tempu pokračovat a tak mě zas dojeli. Druhý pokus jsem dal v tom hupíku po sjezdu od Buku a zase to nevyšlo a tak jsem si nechal strhující finiš až pro diváky na stadion. Samozřejmě, že se doma neprohrává, tak jsem projel cílem spokojený na 40. místě v čase 2:26,04 se ztrátou na vítěze pouhých 11 min.

Pak jsem tak trochu umřel a do pohody mě dostalo až pivo, jenž je jednoznačně nejlepším iontovým nápojem pod sluncem. Obídek na Dolině také bodnul a večer zakončilo opět pivečko, slivovice, šampáňo, víno a ještě třešinka na dortu, ale o té se nemluví . . .

Jizerská 50 byla letos krásná, zajímavá a těžká, každopádně díky všem, co se na ní podíleli, protože ji připravili úplně super i přes to, že ještě týden před startem leželo v Bedřichově pouhých 10 cm sněhu. Skol na dalších závodech.