Dent d´Hérens – Walliser Alpen – 4.174 m n.m. – North Gate (Severní průchod) – 19.7. 2016 – Petr Šochman a Marek Pazderský – 1.300 m – 16 hodin – TD, 25 délek, M3-M4, sníh a led do 70°, skála III-IV
Odlehlost, nedostupnost, příslib velkého
dobrodružství a fakt, že to ze Švýcarska nikdo už roky neleze, nás
přesto, nebo právě proto, lákal na tento Alpský kopec přesahující
Evropské rozměry. To, že pokus skončil málem už při studii stěny
dalekohledem, podruhé při přelézání ledopádu, potřetí při pádu kamení a
skončil neplánovaným sestupem z vrcholu do Itálie, aby nás o den později
oslavoval v Zermattu sám Simon Anthematten, jen potvrzuje, že se
všechna naše tajná přání naplnila a bylo z toho velké dobrodružství.
Sešli jsme se tradičně
v kempu v Randě, nabalili batohy na 5 dní dobrodružství, ověřili
předpověď a vyrazili do Zermattu, odkud jsme si pomohli lanovkou na
Schwarzsee. Následoval sestup pod severní stěnou Matternhornu do údolí
Zmutt, kde se nám nechtělo zacházet nahoru na chatu a tak jsme zkusili
jít po neskutečně dlouhém ledovci, který je pokrytý hromadou sutě a
kamení. Poprvé se nám ukázal náš vytoužený cíl. Spadla nám oběma čelist.
Severní stěna Dent d´Hérentu je ohromující a hned nám bylo jasné, že
ten prstenec seráků, který se táhne kolem dokola celé hory, jen tak
nepřekonáme. Já si dál vykračoval s relativně malým baťůžkem, zatím co
Šochy s mega skříní na zádech (chudák dobrovolně odtáhl většinu věcí)
supěl a nadával, že tahle cesta necesta nebyla dobrý nápad a tak jsme
se vydrápali svahem nahoru na morénu, kde nás krásná cestička jak ve
Skotsku dovedla až na chatu Schönbielhütte. Jedno chlazené bodlo a na
travičce za chatou stavíme stan, neboť dál už se nám nechce. Ráno po
snídani mlčky koukáme dalekohledem do stěny a shodujeme se, že jediná
možná cesta nahoru vede přes krček dole, traverz doleva, stěnou
Zweiesselwand (námi pojmenovaná jako stěna dvou oslů, pač nikdo jiný než
osel by to nelezl), přelez odtrhovky, traverz na břicho seráků a hlavní
stěnou přímo na vrchol. Nabalili jsme batohy a najednou rána jako prase
a koukáme, co se děje. Přímo nad naší Zweiesselwand se ulomil serák
velkej jak panelák a řítí se za ohlušujícího rachotu dolů. Naše plány
jsou fuč. Tudy to rozhodně nepůjde. Diskutujeme s chatařem a závěrem
dostáváme radu, že přes břicho seráků to přelézt určitě nejde a ať
zkusíme severozápadní stěnu, že by to možná mohlo jít, ale že si není
jistý, zda se pod ní vůbec přes ledopád dostaneme a jak to pak vypadá se
serákama v ní. Od chaty slézáme kolmou skálu po fixech a následuje
nekonečný přechod sutí zasypaného ledovce, kde se vše pohybuje a není
nouze o pády. Vše končí výlezem vodopádem na morénu, kde volím špatnou
stranu a jen díky pomoci Šochyho nepadám 10 metrů dolů do šutrů. Pak už
krásná a velmi exponovaná cestička stoupá na vrchol Stockji a my
přestáváme věřit, že ještě někde půjde postavit stan. Na posledním
možném místě se nám nakonec podařilo najít travnatý plácek přesně na
stan jak dělaný a kousek je i vodopád s vodou. Nádhera a klika v jednom.
Celý den hypnotizujeme stěnu a marně hledáme cestu. Seráky padají během
dne po celé stěně a tak tajně doufáme, že se nám to nahoru povede
alespoň nějakou cestou, jedno už jakou. Shodujeme se jasně na tom, že
ten kopec je fakt nedostupnej.
POKRAČOVÁNÍ - http://hoskol.cz/99-marovazpoved.html