Breithorn a Castor, aneb ako prišol Jano z Liptova

Nácvik záchrany s cepínem

Výstupový hřebínek na Castor

Kluci dorazili ještě v neděli večer, tak jsme aspoň udělali roztřídění materiálu a hromadné balení batohů. I přes veškeré snahy a rady se mi stejně nepodařilo minimalizovat jejich zásoby a tak jsem se těšil, jak se jim ty jejich skříně na zádech pronesou. Dali po jednom pivku a šly relativně raději spát. Ráno nás totiž v osm hodin čekal taxík směr Zermatt. Tím jsme jen tak proběhli až k lanovce na Schwarzensee a Trocknersteg, od kud už jsme ťapali pěkně po svých. Začátek výstupu nám zpříjemnili francouzi, kteří zde natáčeli na sjezdovkách video pro sponzory. o popravdě nám to zpřájemnila spíše jedna jejich kočička, která se před námi tak ohýbala, až jsme mysleli, že je ta její kombinéza průhledná. Ledovec byl krásně tvrdý a sjezdovka vzorně upravená, takže jsme mohli jít bez lana a bez maček. Zhruba za dvě hodinky jsme došli a na naší chatu Rifugio Guide del Cervino. Zde jsme dali obídek a pak se šli věnovat nácviku pohybu po ledovci. Klukum to docela šlo, až jsme se pak dostali k pádu na prudkém svahu a brždění cepínem. Jak jsem tak stál dole a udílel rady, jen jsem hlásil: "seš mrtvej, Ty taky, třetí mrtvola" a tak dále, až se začli chalani zlepšovat a nakonec přežili všichni. Nejvíc mrtvol si myslim odnes Jano. Následoval zasloužený spánek, vydatná večeře a po ní přišli na řadu uzlíky. Co bylo neobvyklé, tak celá skupina, teda kromě mě, trpěla silnou plynatostí, zejména pak Tomík. Zhruba každých 40 sekun vybíhal ven před chatu a místní se mu jen nechápavě smáli. No a když chatař viděl, jak jdou klukům ty uzlíky, tak raději přinesl flašku výborné místní pálenky. A to už byl signál pro spánek a z bezpečnostních důvodů raději otevřené okno.

Východ slunce nad Breithornem

Na vrcholu Castoru

Druhý den jsme brzy ráno vstali, nasnídali se a vyrazili kolem půl sedmé do rasantní kosy. Rozsáhlou pláň Breithornplata bičoval silný a mrazivý nárazový vítr, který nás chvílemi i povalil na zem. Jak se kluci předchozího dne naučili, že když někdo spadne, tak mají zalehnout na zem a zaseknout sepíny, tak tak dělali vždy, když s námi zaclomal vítr, takže jsem se vždy otočil a koukám, že mi celé družstvo leží na zemi a zuřivě zaráží cepíny do země. Tak to vypadá, když je bezpečnost na prvním místě. Musel jsem je pochválit, ale také povzbudit, že na rovině to dělat nemusej :D Ani jsme se nedáli a už jsme stáli na vrcholu samotného Breithornu - 4.159 m n.m. Pravda, že jsme se tam moc nezdrželi, pač byla strašná kosa a vítr si s náma hrál jak s panenkama, ale výhledy byly téměř dokonalé. Po sestupu dolů a občerstvení jsme pokračovali dál a odpoledne nás zpestřila příhoda s rukavicí. Někomu nadnámi totiž ulétla a já ji nestihl zachytit, tak kluci zabojovali a jali se ji také zachraňovat. Postupně se tedy rozeběhlo celé lanové družstvo a Tomík, který byl na konci předvedl zhruba 30 metrů dlouhý skok plavno s napřaženým cepínem k zaseknutí s přesným zásahem na rukavici. Za ním podobně letěl Mišo a ostatní, když viděli, že došlo k pádu na zem, tak okamžitě zalehli na cepíny. No podívaná jak z amerického akčního filmu. Guide, který si pro rukavici přišel jen kroutil hlavou a říkal, že něco takového ještě nikdy neviděl. Pak už jsme bez dalších podobných akcí došli až na chatu Guide V. d´Aijas. Zde postupně všichni ulehli k odpolednímu spánku, zatímco já sem si dopřával pohoštění pro horské vůdce od chataře a vyprávěl si s kolegy všemožné historky. Následovala večeře, hraní kostek a oslavné panáky na počest výškového rekordu, kterého chlapci dnes dosáhli.

Castor v pozadí

Na vrcholu Breithornu

Poslední den jsme opět vstali v pět a v půl sedmé vyrazili. Šlonám to jako po másle a ikdyž se Čenda bál, že to zvládne, tak jsme k dalšímu postupu v sedle ani nemuseli dlouho přemluvat. Venku nadále panvala nelidsá kosa a vítr si s námi stále pohrával jak s draky na podzimní obloze. Systémem cik cak a jedním dlouhým travezem se nám i tak podařilo vystoupit nahoru na Castor do 4.223 m n.m. Nádhera, nikde ani mráček, vidět byly kompletně celé Alpy. Sestup už byl hračkou a dole jsme si dopřáli oběd. Lákal jsem ještě kluky na Polux, ale už toho měli docela dost a tak jsme se raději vydali směr Klein Mattenhorn, od kud jsme jeli lanovkou dolů zpět do Zermattu. Celá akce se podařila a já na klukách, když odjížděli, viděl, jak už se těší na příští rok, co pro ně zase přichystám.

Více fotek najdete zde: Mára

Nevšední povídka z horské chaty

Horská chata vysoko v Alpách se pomalu plnila k prasknutí, slunce se chystalo k západu, vítr nepřestával dělat z mraku jen chvilkové návštěvníky a z malé kuchyně se začínala vinout vůně toužebně očekávané večeře. Adam seděl v rohu místnosti u zatím ještě prázdného stolu a vzpomínal na nevšední zážitky právě končícího dne. Zbytek skupiny, kterou tvořili dva kamarádi ze studijních let a jeho nevlastní sestra, spokojeně podřimoval na pokoji a nabíral síly na další náročný den. Jejich horský vůdce nazývaný Čmelák obletoval drobnou Italku od vedlejšího stolu. Nutno dodat, že mu to šlo patřičně dobře. To se hnedka pozná, jestli se holka chytla nebo ne. Stačí ji pozorovat, jak si začne rozpustile hrát s vlasy, ukazovat to malé nebezpečné místečko lásky na krku a občas jazykem ledabyle smočí rty, jakoby naznačovala, že tady je onen startovací bod. Tak trochu nechápal, jak to dělá a byla v tom asi i trocha smutku po předchozí nepovedené známosti s Vendulou, která ho nebrala jako partnera, ale spíše jako staršího bráchu. Byli spolu skoro čtyři roky, jenže jak říkal kamarádům, nedokázali za tu dobu najít společnou řeč ani u stolu, ani v posteli. Čmelák už mezitím rozléval víno a nenápadně objímal Italku kolem ramen. Řekl bych, že měl vyhráno.

Dnešek byl opravdu perný. Nejdříve výstup  na jeho zatím první čtyř tisícovku - Breithorn do výšky 4.159 m n.m., dlouhý přechod na chatu po rozbředlém ledovci, jeden malý pád do strašidelné ledovcové trhliny a celkové poznání sebe i hor, že to vše není jen pohádka a může to i pořádně bolet. Pustil si do sluchátka svoji oblíbenou skupinu Mňága a Žďorp a opřel se o zeď. Udělal si zkrátka takovou svoji pohodu. Zavřel oči, pomalu se zasnil. To snění nebylo ledajaké, neboť při něm ve tvářích nápadně zčervenal. Z toho choulostivého snění ho vytrhla jeho nevlastní setra, která se už probudila a byla ji na pokoji dlouhá chvíle. Prý se připitoměle usmíval a lehce povzdychával. Ani nechtějte vědět, co se mu tak asi zdálo. Jejich vztah byl zvláštní. Klidně by spolu mohli chodit, jak moc se měli rádi a ve všem si rozuměli, ale navenek se k sobě chovali tak, aby bylo cítit, že jsou to nevlastní sourozenci. Markétu, jak se tak říká, vyženil spolu s tatínkem po tom, co se už v mládí jejich pravý tatínek odstěhoval do Rakouska k jakési tamní Hildě.

"To se Ti určitě zdály nějaké čuňačinky viď?", pobídla ho ze zvědavosti k vyprávění. Taky jí trochu zabolelo, že Čmelák odchází na terasu s tou divnou Italkou a jí si ani nevšiml a to se kvůli němu tahá celou dobu v batohu s všemožnou kosmetikou, neboť se chtěla líbit. Adam se jen tak zlehka po ušklíbl a rychle znovu zavřel oči, aby se do toho snu ještě aspoň na malou chviličku vrátil. Seděl sám u stolu a do místnosti vkročila jistá nadpozemsky krásná bytůstka v letních šatičkách s rozpustilými ďolíčky ve tvářích. Byla bosá, díky čemuž byly vidět její drobné sametové prstíky na nohách, které připomínaly malé včelky seřazené v úlu před prvním letem. Její kotníky byly jako dvě jarní cibulky, lítka postavená po Francouzku vysoce nahoru a kolena jako dvě broskvičky připravené k nakousnutí. Jak postupoval očima pomalu výš a výš, měl pocit, že jako malý červík zalézá celý do té šťavnaté broskvičky. Jemňounce chlupatá stehýnka ho v té představě jenom utvrzovala. Pecičku nalezl namísto pupíku a chloupky na bříšku mu připomněli procházku voňavě rozkvetlým sadem broskvoní až k dvěma kopcům. Pevně a vznešeně se tyčily nad krajem, ale ani ne moc a ani ne málo. Prostě jen tak, aby z nich bylo vidět až do broskvové jeskyně, kterou dozajista musela protékat divoká horská bystřina. Na samotných vrcholcích těch kopců vyrůstaly k nebi dvě malé jabloně. Krk měla krásně protáhlý vzhůru a celý se vždy rozechvěl, když se pousmála. Ouška mu připomínala celý ten broskvový sad a tváře jak by smed. Rtíky se jemně vlnily nad tou krásou a pihovatý nosánek hrál své vlastní loutkové divadlo. Tmavě hnědé oči mluvily na první pohled pravdu a když se do nich kdokoli podíval, spatřil hlubokou studánku, jenž napájela onu divokou horskou bystřinu. Dva copánky ve vlasech jen dokreslovaly její celek k dokonalosti. Pomalu došla až k němu, přisedla na lavičku a povídá: "Nechceš si utrhnout jednu broskvičku?".

"Tak a dost", třese s ním naštvaně Markéta. "Všichni se na Tebe dívají!" Vytrhla mu při tom z uší sluchátka. Adam se skoro polekal a pak se sám zastyděl při vzpomínce, co že se mu to zdálo. Kombinace nadmořské výšky, jeho krásné nevlastní sestry a již delšího abstinování po ženách, byla smrtelně nebezpečná. Budu s tím muset něco udělat, pomyslel si. To už ho ale Markétka, jak ji říkal, když po ní něco chtěl, přemlouvala, ať jí to celé převypráví. Nechtělo se mu. Za prvé to byl dost osobní sen a za druhé nechtěl pokoušet jemnou strunu jejich vzájemného vztahu. Každý si dělal co chtěl, ale jak měl jeden z nich nějakého partnera, tak se je ten druhý snažil rozeštvat. Ach jak jen nenáviděla Vendulu. Už jen proto, jak mluvila a že měla výrazně větší prsa, která všude vyzývavě ukazovala. Adam ji sice mockrát vyprávěl, že má raději menší, ale tomu přeci nemohla rozumět a ani uvěřit. S tím přiblblým sportovcem z baráku od vedle chodila vlastně jen proto, aby mohla Adama provokovat.

Na vyprávění tedy nedošlo, neboť už přišli i ostatní a chystala se večeře. Téma se naštěstí obrátilo k horám. Do dveří vešel Čmelák a zamířil si to rovnou na bar za svými kolegy na občerstvení, které na chatách horským vůdcům chataři vždy připravují. Za ním přišla i ta Italka, celá červená, a kolegové Čmeláka uznale poplácali po zádech. Adam s Markétou se po sobě jen soucitně podívali. Po příchodu Čmeláka k nim ke stolu se už řešilo dějství dne následujícího. V kolik budou muset vstát, kam všude půjdou a jak moc to bude nebezpečné. V plánu je další dlouhý den s výstupem na dva vrcholy, jeden je prý velmi strmý a člověk tam nesmí udělat chybu, jinak spadne dolů a strhne sebou i ostatní. Ten druhý vrchol je zase notnou část výstupu po skále v mačkách, což do té doby nikdo z nich ještě nedělal.

Po vydatné večeři ještě chvíli poseděli u stolu, povídali si hráli karty o rádlery. Vždy ten co prohrál, platil další rundu. Čmelák se opět věnoval Italce a Adam byl rád, že aspoň furt vyhrává a nemusí vše platit jako obvykle. Pomalu se přiblížila desátá hodina, tedy čas, kdy celá chata ulehá do postelí a zároveň utichá živá konverzace všemožných národností, které se sešly ten den v dřevěném úkrytu před mrazem a silným větrem. Vyčistil si zuby, popřál všem dobrou noc a také ulehl. jenže nemohl usnout. Pokoj pro deset lidí byl na něj moc hlučný, kdosi chrápal, někdo se pořád převaloval a nad ním si kdosi četl a svítil si při tom čelovkou. Vrcholem byla nějaká divná muzika vycházející komusi z druhé strany pokoje ze sluchátek tak nahlas, že ji museli slyšet i všichni ostatní. No nic řekl, a začal si v hlavě vyprávět jeden starý příběh, což je jeho osvědčená taktika, když nemůže usnout. Vzpomínal při tom na dnešní den a všechny jeho události. Už skoro spal, když najednou ucítil, jak mu někdo zezadu nadzvedl deku a jemně se k němu přitulil. Ucítil to krásné lidské teplo a po chvíli i známou vůni. Strašně ho to potěšilo a chtěl se otočit, ale Markétka mu jen do ucha špitla: "můžu u Tebe dnes zůstat?" a objala ho přitom rukou tak, aby se ani otočit nemohl. "To víš že můžeš, Ty vždycky Markétko." Chytl ji za ruku, vzájemně si propletli prsty a konečně usnuli.

7x 4.000 m, aneb vysokohorská příprava jak má být

Východ slunce nad horou Ludwigshöhe

Letošní druhé soustředění teamu Silvini Ski Trab Mára nás přivedlo do vysokých hor na pomezí Itálie a Švýcarska, konkrétně na masiv Monte Rosy. Společně jsme se sešli ještě v neděli večer v horském středisku Stafal v Itálii v údolí Gressoney-la-trinité, kam jsme přejeli s Danem z Zermattu přes St. Bernard se zastávkou na pizzu a chvilku po nás se přivalili i Švábkovic se Šárkou a francescem. Noc jsme strávili na parkovišti u lanovky.

Na vrcholu Zumsteinspitze 4563 m n.m.

Ráno jsme pak zabalili za sluníčka batohy a vyrazili lanovkou nahoru na Punta Idren až do 3.260 m n.m. Od tuď už nebylo zbytí a museli jsme přes sněhová pole postupovat směrem k chatě. Po chvíli přišli na řadu fixní lana a skalní plotny. Všechno probíhalo v naprosté pohodě až do doby, kdy skupina debilů nad námi uvolnila několik kamenů, které se na nás bez varování vyvalily. Ten největší měl zhruba 40 kg o rozměrech 40x 40cm. Přes Dana a Šárku se díky Bohu jen překulil, odrazil se od francescovi helmy na batohu a namířil si to přesně do místa, kde jsem stál já. Podařilo se mi zázrakem uskočit doleva a balvan mě tak se štěstím těsně minul. POKRAČOVÁNÍ

Alphübel a Rimphishorn, aneb kosa jak z losa

Täschalp nebo-li postaro Ottavan

Letošní první zájezd pro Adventuru nás zavedl do Valiských Alp, konkrétně do Täsche, kde nás vykopl autobus a my dále pokračovali na Täschalp (Ottavan) místním taxíkem. Zhruba za další hodinku a půl jsme dorazili na nově opravenou chatu Täschhütte, dali pivko a překvapivě usli na chatě jak slívy. Ještě že někdo nastavil budíka a my díky tomu nepřišli o večeři, která byla samozřejmě luxusní. Pak jsme chvilku pokecali, ale pač jsme byli hrozně unavení, tak jsme šli raději rychle spinkat.

Pan Dan šlape hustou mlhou

Obávaný a daleký Rimphishorn

Ráno totiž zvonil budík už ve 3:15, ale pač pršelo, tak jsme snídali trochu déle, než to přestalo. Následoval docela dlouhý a drsný nástup do sedla skrze kameny, potok, sněhová pole a nakonec i obrovskou haldu bahna. Cestou jsme samozřejmě zmokli a nad námi se mraky jen a jen honili, až šla hlava kolem. No nic, navázali jsme se na lano a jali se prošlapávat cestu do dalšího sedla, tentokráte Alphübeljoch. Zde jsme se dohodli, že Kuba s Danem to se svými družstvy otočí, pač byla kosa jak z losa, vítr fokal víc než míň a vidět bylo leda tak slušně řečeno úplný hovno. naše úderná jednotka se jala prošlapávat cestu dál po oávaném hřebenu, místy jsem se musel i několikrát prokopat na druhou stranu hřebene skrze 2 metry vysokou převěj. Následoval prudký 40°prudký firnovoledový výstup na samotný vrchol. Že jsme nahoře jsme poznali až podle toho, že to najednou zase klesalo . . . vítr ještě zesílil, hustota mlhy se zdvojnásobila a zima byla už taková, že by i los zůstal raději pod peřinou. Šrouby se potupně houpaly na pokoji na věšáku a tak nezbylo než vykopat do ledu několikrát za sebou hrušku pro bezpečný sestup družstva dolů. Myslim si, že je dobře, že jsme neviděli, kam se dá zahučet. Pak už to byla do sedla relativně pohoda a na chatě jsme byli za chviličku, což ylo moc dobře, neb jsme stihli pivko a zasloužený spánek před večeří. Každopádně jsme se všichni shodli, že vrchol Alphübelu 4209 m n.m. byl pokořen.

Úderné družstvo na vrcholovém hřebínk

Výhledy na majestátný Weisshorn

V sobotu jsme budík rovnou zmáčkli, pač venku vařil mlhu vodník česílko a vyráželi jsme až kolem 6, neboť se to na chvilku roztrhalo. Zopakovali jsme si urputný výšlap do sedla k ledovci, kde jsme se rozděli. Dan s Kubou a jejich družstvy vyrazili směr Alphübel, zatímco naše úderná jednotka se vydala na nekonečně dlouhou tůru po ledových pláních plných utajených trhlin. Makali jsme co to dá, víc než půlku nám pomohla prošlapat jedna místní dvojice a před polednem jsme dosáhli tíženého sedla Rimphisjoch. Pravda, že už jsme byli pěkně na kaši. Po krátkém občerstvení nezbývalo než zatnout zuby a pustit se strmým žlabem vzhůru. Na spodku ležel led přikrytý deskou přemrzlého sněhu, což činilo žlab notně nestabilním a každou chvilku kus té desky odjel dolů. Postupovali jsme stále vzhůru, ale zhruba v půlce závěrečného výstupu nám došel morál, síla i čas a tak jsme to raději otočili. Skála, po které se mělo pokračovat byla celá pod sněhem a i tak nám spouštění za pomocí smyšek a frendů trvalo celou hodinu. Následně jsme se museli přes již notně rozbředlý ledovec plazit celou tu dálku zpátky, načeš si krásný Rimphishorn vysloužil přezdívku Kokotshorn. Zvláště přelez z jednoho ledovce přes hřeben na druhý byl řádně vydatný. Vše se ale podařilo a my se tak mohli těšit na večeři a oslavná pivka a rádlery na závěr.

Závěrený výstup žabem na Rimphishorn

Poslední den nás obloha již od rána nešetřila a tak zhruba polovina šlapala dolů pěšky, zbytek vsadil na osvědčeného taxika, díky čemuž jsme stihli řádné koupání v Schalisee nebo náštěvu Zermattu. Pak už se jen vybral matroš, nafasovalo se pívo a hurá domů.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Silvini Ski Trab tour 2012, aneb kde je nějakej kopec

celý peloton na sedlu Passo Pordoi v Dolomitech

Příprava na další zimní sezonu je v plném proudu a my vyrazili na první letošní soustředění, tentokráte z dílny lišáka Pan Dana. Cílem bylo potrénovat trochu v kopcích na silničních kolech a zároveň projet nejvyhlášenější místa a sedla v Alpách, což se i díky dobrému počasí povedlo. Každá z etap měla nějaký svůj přívlastek a během celé tour získala i vlastní příběh. V následujích řádcích se dočtete více o trase, potu, pádech, vítězstvích, ale i prohrách, co nás cestou čekaly. Už samotný výběr tras, kempů a zajištění doprovodných vozidel pro nás znamenal nejednu těžkou předetapu. Naštěstí se nakonec všechno podařilo a my se tak mohli u Salzburgu sejít na parkovišti u Burger Kingu na předstartovním obědě.  POKRAČOVÁNÍ

Julské Alpy, aneb ať žije Aperol Sprizz

přírodní model Triglavu

pod vodopádem Peričnik

Další letošní zájezd s CK Trip na kolech mířil do mých oblíbených kvetoucích Julských Alp. V noci nás kluci Vašek a Standa převezli do Kranjske Gory, kde jsme byli ubytování. Je to takové malebné horské středisko bez přebytečného hnusu. Předpověď počasí nebyla úplně ideální, ale poprali jsme se s tím po našem a plni optimizmu vyrazili na první etapu, která vedla po cyklostezce do Mojstrany a následně do doliny Vrata pod Triglavem (což je nejvyšší hora Slovinska). Cesta stále pomalu stoupá, místy se sklonem až 25% a hned zpočátku je zpestřena 52 m vysokým vodopádem Peričnik, který padá přes vysoký převis a lze ho tak celý obejít dokola. Na konci doliny je známá turistická a horolezecká chata pod severní stěnou právě Triglavu, která se jmenuje Aljažev dom, kde jsme kvůli dešti venku strávili poměrně dlouhou chvilku, kterou nám zpříjemnily místní pochutiny. Pak jsme zajeli ještě na velkou karabinu a upalovali zpět před další přeháňkou. Odpoledne jsme pak zajeli do Planice, kde se donedávna nacházel největší skokanský můstek na světě (nyní je druhý po norském Vikersundu). Je to poměrně silný zážitek, když se vyleze až nahoru na nájezdovou věž a člověk si sedne na nájezdovou lavičku a představí si, že by se spustil dolů . . . Večer jsme pak využili místní bazén pro regeneraci.

karabina v dolině Vrata

není to lehká práce . . .

V neděli nám počasí přálo více a ikdyž se mraky honily, tak tentokráte nečůraly. My si zopakovali start po stezce do Mojstrany a pak si dali takové malé sedélko a následně sjeli na rozkvetlé louky do Zadné Radovny, kde vede pod horami taková tajná cesta. Ta nás dovedla až do městečka Bled ke stejnojmenému jezeru, kde na nás čekal bus s polední pauzou. Odpoledne jsme pak přejeli k dalšímu jezeru na druhé straně Julských Alp, konkrétně k Bohinjskému, kde nás opět čekal bus a vyrazili jsme domů do bazénu. Večer se započal zvrhávat velmi rychle díky  nekonečným zásobám Aperolu u Brňáků a následná afterpaarty, která se odehrála v přilehlém baru se také asi dlouho opakovat nebude . . . Aperol Sprizz tekl proudem tak dlouho, až došel pomeranč a poslední rundu jsme museli zvládnout s citrónem. Na obhajobu je nám předpověď počasí, která byla na následující den zcela tragická.

v dolině Radovna

u Bohinjského jezera

Ráno sice všechny bolela hlava a hledali peníze, ale za to bylo relativně krásně a tak jsme se rozhodli dát si časovku nahoru na slavný Vršič do 1611 m n.m., což bylo 12 km s 14-16% stoupáním. Bojovali všichni, někteří více, jiní méně, ale nakonec se zadařilo tak nějak všeobecně. Jen škoda, že nahoře začalo přeci jenom pršet a tak sjezd dolů nebyl tak příjemným zážitkem, jak jsme si původně asi slibovali. Každopádně ždímačka jela naplno a odpoledne pojistil bazén se saunou.

před startem etapy

do sedla Vršič vyjel i Kraťas se Standou

Poslední den jsme přejeli do Itálie k Lago di Predel, kde ovšem zrovna vrcholila jedna z mnoha bouřek a tak jsme busem raději sjeli do Tarvisia a pak se první skupinka statečných vrhla do boje s přírodními živly, druhá ji následovala od známých jezer Fusine pod Mangrtem. Tam nám sluníčko chvíli přálo a nechalo nás pokochat se krásou zdejšího prostředí. Pak už se obloha ale nekompromisně opět zatáhla a proudy vody nás bičovaly až do konce. I tak se nám ale podařilo udělat spoustu krásných etap a Julské Alpy pro nás zůstaly malebně tajemné.

Více fotek najdete zde: FOTOGRAFIE

Marmolada, aneb jak to šlo jak po másle

tak kudy to zítra půjdeme?

Passo Sella

začátek ferraty

hřebenová partie

ledovcová část výstupu

Marmolada

přísný žlábek

kde že je ta ferrata?

Doma jsme pobyli sotva den a už jsme zase frčeli zpátky do Itálie, tentokráte už do Dolomit a konkrétně na jejich nejvyšší horu - Marmoladu, která se tyčí do výšky 3343 m n.m. Po nočním přesunu přes Brenner jsme si projeli sedlo Sella a dole pak dali v Canazei tradiční ranní kávičku. Mile nás překvapilo, že měli otevřeno už od půl sedmé a postupně se sem sjela celá vesnice. Po snídani jsme ještě vyjeli nahoru do sedla Fedaia k stejnojmenému jezeru, kde jsme v místní chatě Rifugio Marmolada Castiglioni bydleli. Venku bylo nádherně, tak jsme vybalili a vyrazili na protější kopec na jednu z nejtěžších ferrat v Dolomitech, konkrétně Via delle Trincée, která vede až na Bec de Mesdi do výšky 2727 m n.m. No začalo to pěkně zostra a tak jsme přišli hned o dva kousky, kteří raději zvolili cestu okolo. My si to pěkně dávali skrze stará opevnění a mostky z první světové války nahoru a dolů po ostrém hřebínku s překrásnými výhledy přímo na celý masiv Marmolady. Pravda, že chvílemi se nejeden človíček strachy potil, ale vše jsme zvládli a pak sestoupili dolů po loukách zpět k jezeru. Následovala bohatá večeře a slastný spánek.

V neděli jsme totiž vstávali už v 6 ráno na snídani, abychom v 7 mohli vyrazit. Nejdříve jsme došli nahoru ke konci lanovky, kde jsme dali ranní občerstvení a pak už jsme šlapali vzhůru skrze sněhová pole. Viditelnost sice nebyla bůh ví jaká, ale jinak to docela šlo. Po chvíli došlo i na mačky, sedáky, cepíny a hlavně navázání na lano, neboť jsme byli už na ledovci. Tím jsme stoupali pozvolna vzhůru až ke žlabu s ferratou, která však byla na většině míst zakryta vysokou vrstvu sněhu a ledu. No nic, tak jsme si trochu zalezli a odjistili si to sami. Zhruba po hodince jsme byli nahoře na hřebenu a už po chvilce jsme došli až na samotný vrchol ke kříži. Zde jsme posvačili, udělali pár foteček a vyrazili zase dolů. To ten žlábek byl poněkud horší, ale nakonec taky s úsměvem. Seběhli jsme dolů, dali pivko u lanovky a pak ještě seběhli dolů na naši chatu. Vrchol byl úspěšně za námi. V Canazei jsme se stavili ještě na pizzu a pak to mastili domů co to šlo.

Více fotek naleznete zde: FOTKY

Lago di Garda, aneb jak nás tentokráte Grapa předběhla

ferrata vedená kaňonem pod Drenou

Původně jsme měli vyrazit na ferraty do bájných Dolomit, ale poněkud nešťastný průběh letošního jara, kdy napadlo přes dva metry nového sněhu, nás donutil změnit destinaci na oblíbené a slunné Lago di Garda do přístavního městečka Riva del Garda. Po nočním přesunu se zajížďkou do Varů jsme se ráno nasnídali v údolí Adige a vyrazili na první ferratu do kaňonu z městečka Dro. Hravá zajištěná cesta vede úzkým vymletým korytem potoka po umělých stupech. V horních partiích je pak zpestřena dvěma Tibetskými mosty, takže o adrenalin není nouze. Jako protažení po dlouhé cestě byla dokonalá. Navíc končila u hradu Drena, takže si naše pivní posádka mohla dotankovat palivo do žíly v přilehlém baru. Pak jsme se autem přesunuli nad Arco k jezeru Lago di Lagel a těšili se na ferratu Congresso 92°. No jo, ale ono se spíše jedná o nezajištěnou cestu po hladkých exponovaných plotnách, takže o strach nebyla nouze. Naštěstí vše dobře dopadlo a večer jsme mohli vyrazit na první litránky vína a pizzu.

Tibetský most

Druhý den jsme vyrazili rovnou z Rivy starou silnicí směr Pregassina, ze které jsme pak vystoupali ferattou nahoru na Cima Capi, kde bylo spousta zajímavých objektů k pozorování. Po dosažení vrcholu jsme pokračovali na Cima Rocca, což je vrcholek celý prošpikovaný tunely z dob první světové války a pak seběhli tajnou ferratou 671 dolů do Biacesy, kam jsem ráno převezl auto. Vyprávění o cestě pivních znalců a malých soukromých pivovarech nás natolik vysušilo, že jsme kvapem zajeli na Lago di Ledro, kde jsme dali pizzu a vytoužené pívo, několik bláznů dokonce ponořilo své tělo do ledem chlazeného jezera. Večer jsme pak vyrazili do víru velkoměsta, nejdříve na luxusní koncertík a pak na oblíbenou pizzu a hektolitry vína.

Cima Capi na Lago di Garda

malý velký vrchol :D

Dosso d´Abramo

V pondělí jsme vyrazili nahoru na masiv Monte Bondone, kde jsme měli v plánu ferratu Pero Degasperi, ale bohužel v půlce nástupu nás čekala cedulka, že cesta je uzavřena, což jsme chtěli tak trochu bojkotovat, ale narazili jsme na další cedulku, kde někdo dopsal, že tam fakt nejsou lana. To nás tak trochu přesvědčilo a otočili jsme se, abychom mohli změnit plán trasy na krátkou, ale úderně těžkou ferratu Giulio Segata na Dosso d´Abramo. Jedná se o krásný výlet v horském masivu, který je právě zakončen onou stěnou. Zde nás také čekala cedulka, že je zavřeno, ale měli jsme možnost si celou trasu prohlédnout a vzhledem k tomu, že jsme ji neshledali nijak poškozenou, tak jsme se do ní pustili. V půlce se to dá ukončit a tak nám někteří dezertovali, ale pár nás to dolezlo, takže to můžeme považovat za úspěch. Jo a mimochodem, taky jsme během celé akce stihli sehnat bagr a jeřáb. Odpoledne jsme nakupovali v Arcu a následně se vykropili Grapou v kempu, neb jsme slavili jedny narozeniny a jedno čerstvé narození malého cvrčka. Nakonec došlo všechno, co jsme měli a tak musela přijít ještě trestná výprava do velkoměsta, ze které se v některých z nás vracela domů místo krve grapa a místním ještě dlouho bude znít píseň It´s long way . . .

rozkvetlé louky na Monte Albanu

mohutný převis, kterým vede ferrata

Ach ta hlavička makovička, to je děs. Slunce, milióny zatáček a nás čekal výlet autem přes vysoká sedla k další ferratě Gerardo Sega, jenž je vedena obrovským a mohutným převisem kolem vodopádu. Cestou jsme opět sháněli jeřáb. Nahoře jsme se pak rozdělili, zatím co hlavní grupa vyrazila skrze kopřivy do sedla, já se proběhl pro auto. Večer jsme opět zašli na pizzu a pak už do pelechu.

sestup do Mori

Poslední den jsme měli v plánu famózní ferratu nad Mori Monte Albano. Během nástupu nás zastavilo několik místních, kteří nás přesvědčovali, ať tam nechodíme, že je to zavřené. To potvrdili i cedule u začátku, kde bylo dokonce napsáno, že při porušení zákazu hrozí vyhoštění. A tak jsme do toho raději nešli . . . vzali jsme to pěkně na okolo sestupovou cestou a dolů si to pak dali doplňkovou ferratou, která díky sestupu nabrala také drsnější charakter. Následně jsme prolezli celé město, abychom zjistili, že krom piva nic jiného nemaj a tak jsme se přesunuli až na Brenner, kde už pizza proběhla. Tím jsme ukončili celej vejlet a vrátili se plni zážitků opět dom.

Více fotografií naleznete zde: FOTKY

Svatomartinská zákoutí, aneb jak jsme se brodili sněhem

romanticky zasněžené Seewaldsee

Letošní první kola mě s CK Trip zavedla do oblasti Dachsteinu, konkrétně do hroské vesničky Sankt Martin am Tennenhebirge. Počasí je letos na jaře poněkud divoké a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Zima a sníh nás přivítali v oblasti Solné komory v lázeňském městě Bad Ischl. Samotného mě překvapilo, že se ve 4°C nad nulou a setrvalém dešti chtělo někomu na kolo, ale jak se později ukázalo, zdatní sportovci byli všichni tělem i duší. Snažíce se kličkovat mezi kapkami deště jsme dojeli k Hallstattskému jezeru, které jsme již lehce namrzajíc objeli a zamířili až do malebného hornického Hallstattu, proslulého svojí kostnicí a solnými doly. Pravda je, že na prohlédku se zmrzlými prsty už moc chuti nebylo. Po nasednutí do busu a odjezdu na ubytování se symbolicky hustě rozesněžilo.

kdo si hraje nezlobí

Ráno nás přivítala zasněžená louka a teploměr ukazoval přesně 0°C. Ani to nás neodradilo a s vidinou slunce jsme vyrazili na další etapu. Míra nás odvezl až na kopec nad Pichl a my pak v lehké vánici pokračovali už na kole po rozkvetlých loukách. Po chvíli poslední chumelenice pominula a my se začali postupně zahřívat i díky stoupání na jezírko Seewaldsee. To bylo krásně celé zasněžené a tak jsme po občerstvení na místní salaši zase sjeli dolů a po místních loučkách se přesunuli až do údolí řeky Salzach, kde jsme po cyklostezce přes Golling dojeli až do Scheffau. Zde už na nás čekal Míra a odvezl nás busem na výbornou večeři.

a já tam budu dřív

Každopádně další ráno už zase bylo tepleji a tak jsme mohli vyrazit busem do Radstadtu a následně už na kolech přes Forstau romantickým údolím až k salaším Forstauwinkl. Zde končí cesta až v ledovcovém karu a jak jinak, než že všude bylo mraky sněhu. Tak jsme neváhali a postavili luxusního sněhuláka, ze kterého jsem musel udělat Paní Sněhulákovou (připlácl jsem ji kozy). Pak jsme se nafotili a upalovali zase dolů až do údolí řeky Enns, kudy jsme jeli opět přes Radstadt až do Altenmarktu, kde je luxusní nový aquapark, do kterého jsme se vydali zrelaxovat.

sjezduju často, sjezduju rád

Sobota už byla doslova teplá a tak jsme se odvážili do Werfenwengu na lonovku a vyjeli s ní až do 1800 m n.m. na Bischlinghöhe. Výhledy na celé Taury, Dachstein, Tennengebirge i Hochkönig nám úplně zamaskovali, že je všude ještě strašně sněhu a tak jsme si po sjezdovce trochu i zasjezdovali. Pak jsme to sjeli dolů až se od kotoučů kouřilo :D Následovalo jezírko a panoramatické louky s výhledy, až jsme sjeli dolů do Hüttau a pak to přejeli do Martina na další luxusní večeři.

výhledy na Hochkönig

Poslední den nás opět probudilo sluníčko a my se nechali odvést busem znovu do Werfenwengu. Tentokráte jsme ale vyrazili na druhou stranu údolí k horským salaším, od kud byly nádherné výhledy na masiv Hochkönigu. Pak jsme sjeli dolů do údolí řeky Salzach a následně ještě zajeli do krásného údolí Blummbachtall, do kterého vede stará smaragdová cesta, plná tunelů a skalních galerií, vedoucí až doslova do skal. Zpátky jsme se pak vrátili až k hradu ve Werfenu, kde na nás čekal opět Míra a my tak ukončili naše putování. Fotografie ze zájezdu naleznete zde:   FOTKY

Lesní běh Kalichem, aneb jak kluci řádili

Naše hvězdná sestava po závodě

Tuto neděli se uskutečnil tradiční už 36. Lesní běh Kalichem pořádaným obcí Koberovi v obci Besedice nad Malou Skálou. Na celou akci jsme dorazili čtyři členové (Já, jedla, Bruno a Jáchym), Pedro přes sliby nemohl, neboť byl prý moc unaven :-) V sobotu jsme se totálně zničili na silničce a vzhledem k tomu, že jsem třeba letos ještě nebyl běhat, tak jsem tak nějak tušil, že ta desítka v náročném terénu nahoru a dolů skrze skalní bludiště nebude úplně ono. Už při rozklusání jsem tak trochu bojoval s tím, zda by nebolo rychlejší a méně namáhavější přejít do chůze, ale spousta známých kolem trati mi dávala naději, že to dam. Pak přišlo na řadu rozcvičování. Musel jsem být hodně opatrný, abych si někde neutrhnul kus špeku. Při oblékání jsem vytáhl svůj největší trumf. kompresní tričko od Tomase. Najednou jsem byl hubený jako laňka s vyrýsovanými svaly, že jsem měl sám ze sebe až strach. Bohužel kompresní tkanina nevydržela dloho a zhruba po 20 minutách se nekompromisně v oblasti břicha vyboulila směrem dopředu, ale tak, že zbytek zůstal kompresní, čímž bylo dosaženo dokonalého kontrastního efektu mezi hrudníkem a břichem. Prostě sem vypadal jako v šestym měsíci. Jedla se furt usmíval, Bruno neustále odbíhal na záchod a já zoufale sledoval, jak fronta u stánku s buřtama a prasátkem likviduje moji bezelstnou motivaci doběhnout do cíle.  POKRAČOVÁNÍ