pondělí 23. července 2012

Breithorn a Castor, aneb ako prišol Jano z Liptova

Nácvik záchrany s cepínem
Výstupový hřebínek na Castor
Kluci dorazili ještě v neděli večer, tak jsme aspoň udělali roztřídění materiálu a hromadné balení batohů. I přes veškeré snahy a rady se mi stejně nepodařilo minimalizovat jejich zásoby a tak jsem se těšil, jak se jim ty jejich skříně na zádech pronesou. Dali po jednom pivku a šly relativně raději spát. Ráno nás totiž v osm hodin čekal taxík směr Zermatt. Tím jsme jen tak proběhli až k lanovce na Schwarzensee a Trocknersteg, od kud už jsme ťapali pěkně po svých. Začátek výstupu nám zpříjemnili francouzi, kteří zde natáčeli na sjezdovkách video pro sponzory. o popravdě nám to zpřájemnila spíše jedna jejich kočička, která se před námi tak ohýbala, až jsme mysleli, že je ta její kombinéza průhledná. Ledovec byl krásně tvrdý a sjezdovka vzorně upravená, takže jsme mohli jít bez lana a bez maček. Zhruba za dvě hodinky jsme došli a na naší chatu Rifugio Guide del Cervino. Zde jsme dali obídek a pak se šli věnovat nácviku pohybu po ledovci. Klukum to docela šlo, až jsme se pak dostali k pádu na prudkém svahu a brždění cepínem. Jak jsem tak stál dole a udílel rady, jen jsem hlásil: "seš mrtvej, Ty taky, třetí mrtvola" a tak dále, až se začli chalani zlepšovat a nakonec přežili všichni. Nejvíc mrtvol si myslim odnes Jano. Následoval zasloužený spánek, vydatná večeře a po ní přišli na řadu uzlíky. Co bylo neobvyklé, tak celá skupina, teda kromě mě, trpěla silnou plynatostí, zejména pak Tomík. Zhruba každých 40 sekun vybíhal ven před chatu a místní se mu jen nechápavě smáli. No a když chatař viděl, jak jdou klukům ty uzlíky, tak raději přinesl flašku výborné místní pálenky. A to už byl signál pro spánek a z bezpečnostních důvodů raději otevřené okno.

Východ slunce nad Breithornem
Na vrcholu Castoru
Druhý den jsme brzy ráno vstali, nasnídali se a vyrazili kolem půl sedmé do rasantní kosy. Rozsáhlou pláň Breithornplata bičoval silný a mrazivý nárazový vítr, který nás chvílemi i povalil na zem. Jak se kluci předchozího dne naučili, že když někdo spadne, tak mají zalehnout na zem a zaseknout sepíny, tak tak dělali vždy, když s námi zaclomal vítr, takže jsem se vždy otočil a koukám, že mi celé družstvo leží na zemi a zuřivě zaráží cepíny do země. Tak to vypadá, když je bezpečnost na prvním místě. Musel jsem je pochválit, ale také povzbudit, že na rovině to dělat nemusej :D Ani jsme se nedáli a už jsme stáli na vrcholu samotného Breithornu - 4.159 m n.m. Pravda, že jsme se tam moc nezdrželi, pač byla strašná kosa a vítr si s náma hrál jak s panenkama, ale výhledy byly téměř dokonalé. Po sestupu dolů a občerstvení jsme pokračovali dál a odpoledne nás zpestřila příhoda s rukavicí. Někomu nadnámi totiž ulétla a já ji nestihl zachytit, tak kluci zabojovali a jali se ji také zachraňovat. Postupně se tedy rozeběhlo celé lanové družstvo a Tomík, který byl na konci předvedl zhruba 30 metrů dlouhý skok plavno s napřaženým cepínem k zaseknutí s přesným zásahem na rukavici. Za ním podobně letěl Mišo a ostatní, když viděli, že došlo k pádu na zem, tak okamžitě zalehli na cepíny. No podívaná jak z amerického akčního filmu. Guide, který si pro rukavici přišel jen kroutil hlavou a říkal, že něco takového ještě nikdy neviděl. Pak už jsme bez dalších podobných akcí došli až na chatu Guide V. d´Aijas. Zde postupně všichni ulehli k odpolednímu spánku, zatímco já sem si dopřával pohoštění pro horské vůdce od chataře a vyprávěl si s kolegy všemožné historky. Následovala večeře, hraní kostek a oslavné panáky na počest výškového rekordu, kterého chlapci dnes dosáhli.

Castor v pozadí
Na vrcholu Breithornu
Poslední den jsme opět vstali v pět a v půl sedmé vyrazili. Šlonám to jako po másle a ikdyž se Čenda bál, že to zvládne, tak jsme k dalšímu postupu v sedle ani nemuseli dlouho přemluvat. Venku nadále panvala nelidsá kosa a vítr si s námi stále pohrával jak s draky na podzimní obloze. Systémem cik cak a jedním dlouhým travezem se nám i tak podařilo vystoupit nahoru na Castor do 4.223 m n.m. Nádhera, nikde ani mráček, vidět byly kompletně celé Alpy. Sestup už byl hračkou a dole jsme si dopřáli oběd. Lákal jsem ještě kluky na Polux, ale už toho měli docela dost a tak jsme se raději vydali směr Klein Mattenhorn, od kud jsme jeli lanovkou dolů zpět do Zermattu. Celá akce se podařila a já na klukách, když odjížděli, viděl, jak už se těší na příští rok, co pro ně zase přichystám.

Více fotek najdete zde: Mára

1 komentář:

  1. Část s cepínama je best, dlouho mě takhle nic nerozesmálo
    BTW pokud mi dáš přístup budu Ti opravovat ty překlepy (že jich není málo) :D

    Káťa Jakoubková

    OdpovědětVymazat