Už dlouho mi v hlavě zrál nápad vyzkoušet si nějaký větší závod na starých dřevěných lyžích (ski) s bambuskama a v dobovém oblečení. Nešlo mi ani tak o to udělat si srandu, ale spíše vyzkoušet si, ja
ké to tenkrát staří lyžníci měli, porovnat si čas a námahu proti dnešku. Jelikož mi pracovní vytížení nedovoluje kvalitní přípravu na normální závod, tak jsem se rozhodl to vyzkoušet hned letos. Vybavení jsem sehnal z rozsáhlé rodinné sbírky (ještě že to taťka nestihl všechno spálit) po pradědovi a dědovi ze Špindlu, stejně tak i oblečení. Trénovat jsem na tom raději nezkoušel, abych si nepřivodil nějaké nepříjemnosti už před startem, což se později ukázalo jako typická chyba nezkušeného začátečníka. Absolvoval jsem pouze desetiminutovou procházku s Českou televizí, kdy si mě soudruzi natáčeli pro připravovanou reportáž během závodu, kterou jim pak někdo shora zakázal. Jo doba je zlá. Poučením bylo, že lyže bude třeba řádně připravit, neboť na čerstvém mokrém sněhu už po chvíli nasáknou vodou a značně ztěžknou. Dále mi pak úplně nesedělo vázání, kdy jsem v hlubočáku ztrácel péro. U holí mi upadlo kožené madlo od bambusu, které bylo potřeba nově přišít. Samotné lyže jsem tedy namazal starým zeleným Rexem, zakorkoval ho a zažehlil ve třech tučných vrstvách na skluz, na stoupání pak aplikoval tři vrstvy žlutého SkiGo XC a jednu vrstvu Rex Proline red. Výsledek byl doslova parádový, prvních 600 metrů mi to jelo jako prase a i stoupalo, pak už nic. Pojďme si ale celý závod přiblížit pěkně od začátku.
StartPrvní velkou změnou pro mě bylo, že jsem se poslední dny vůbec nestresoval, že netrénuji, nemám formu či co namažu. Stejně tak to pokračovalo i v den závodu a tak po té, co jsme s kolegy připravili 75 párů lyží pro osatní závodníky, jsem se nastrojil do historického kostýmu, trochu se na
pil a v klidu už vysvlečený do závodních vrstev odešel na start do elitní vlny. Organizátoři mi vyhradili úplně levou stopu. Komickou vložkou bylo zapůjčení kladiva, abych si jeho pomocí mohl řádně nazout boty do vázání. Inu, když to nejde zašroubovat, vem si větší kladivo. Italky stojící vedle mě tak trošku nevěřily, že se jim to nezdá. Pak už jen přišel výstřel a okolo mě se to začalo rojit jak v úle před výplatou. Překvapilo mě, že jeli všichni tak pomalu, že jsem musel zpomalit i já, abych se mohl zařadit do vláčku ve stopě a nelel tam na prvním místě. Tahle forma mi vydržela až nahoru k Buku, to byla klasikova poezie, stopa, dobrá máza, styl jak archivní víno a navíc miliony fanoušků po trati, kteří mě hnaly ku předu jak nadmutou kozu.
VystřízlivěníCestou dolů od Buku jsem pochopil, že lyže oproti ostatním tolik nejedou (ostatní ve vajíčku, já stříďák) a začal jsem se propadat do první vlny. Nejhorší ze všeho bylo, že už ve stoupání od Blaťáku jse
m si uvědomil, že mi to šeredně a zle nepěkně klouže, takže jsem potupně poprvé v životě během závodu na Kristiánově zavítal k servisákům od Swixu pro domazání. Díky chlapci, pak už jsem se až na vrchol Rozmezí chytnul. Šinul jsem si to hezky dopředu a bojoval s novými soupeři, kteří normálně jezdí daleko za mnou. Taky jsem objevil první neduh v oblečení. Na tak rychlý běh bylo moc teplé a já se potil jak bůček na rozpáleném oleji. Ještě horší ale bylo, že jsem si nevzal žádné spodky pod flaušové kalhoty a tak mi zhruba od 4. kilometru začali postupně do masa rozedírat sametovou pleť na vnitřní straně stehen. No peklo, co vám budu povídat. Připadal jsem si, jak kdybych si sedl na brusku a nechal se s ní při každém vystřídání nohou zlehka přebrousit. Rozmezí jsem tedy protlnul s náležitou hrdostí, dostal napít od kamaráda a mastil to stříďákem dolů. Na Kasárenské jsem definitifně pochopil, že to nebude úplně můj závod, když jsem ji celou běžel dolů a také jsem se pomalu, ale jistě započal smiřovat se stavem trati, která se díky sněhové bouři proměnila v umydlené pole beze stop a já tak bojoval o to víc s tím, udržet ty fošny v nějakém směru.
RadostNa Hraniční přišla první občerstvovačka a já si konečně po letech v závodní stopě v klidu zastavil, popovídal s děvčaty (jééé, ta byla tůze krásná), nabaštil se, napil a za notného povzbuzo
vání pokračoval dále. Kolem mě stále proudily davy závodníků, většina mě zdravila, fandila mi, přála šťastnou cestu a tak, i když mi to zrovna moc nešlo, jsem jel s úsměvem na tváři a náležitě si to užíval. Také mě potkal první a naštěstí poslední pád, kdy se mi rozjely nohy, navíc jsem si píchnul hůlku mezi nohy a ještě strašně fouklo, takže jsem se skácel k zemi jak ohořelej totem a jen se zaprášilo. Dle starých pravidel, jsem pak lavor po sobě vzniklý řádně zahrabal a uplácal, aby další lyžníci mohli v klidu pokračovat. Ve výběhu na Vlašský hřeben jsem se posunul ku předu, stejně tak i v seběhu k Bunkru, kde jsem prokázal vlastnosti starého lišáka a prokličkoval to dolů rychlostí lišky bystroušky. Takto jsem se i díky dalšímu napití dostal na Jizerku, kde měla čekat dle domluvy televize pro reportáž. Asi jsem přijel moc pozdě. Opět jsem se řádně nafutroval, napil a započal náročný výstup zpět k bunkru.
BolestMěl jsem za sebou dvě hodiny boje s matkou přírodou, dřevěnými fošnami, bambuskami, kluzištěm místo trati a i podlomenou psychikou. Madlo na holi opět upadlo a já ji tak držel už jen křečovitě
ve zmrzlé palčákové rukavici, ze stehen mi srčela krev, oblečení nasáklo vodou a nabralo váhu zhruba o 20 kilogramů těžší než na startu, bekovka mi neustále padala do čela, natažený úpon levého kotníku mi vháněl slzy do očí a má oblíbená Promenádní se stala utrpením Ježíše Krista. Do toho všeho se mi definitivně zastavily lyže, neboť nasákly vodou a také minimálně zdvojnásobily svoji váhu. Prostě všechno špatně. Bojoval jsem ze všech sil a nejvíce mi je braly komentáře kolemjedoucích, že prý se mám, že mi to jako jedinému jde a podobně. Nedokázal jsem v těch chvílích ze sebe vytlačit víc jak skol či se pokusit o trpký úsměv. Na Smědavě mi vlila krev do žil dobrá zpráva, že Standa vyhrál a nahoru až na Kneipu jsem letěl jako za mlada, že by ze mě měl určitě radost i sám pan Buchar. Žďárek se mi nějak vykouřil z paměti, ale ta rovina kolem Máří byla opravdu nekonečná a nohy se mi začínaly motat čím dál víc. Cítil jsem, že už nemám moc sil . . .
Koma, křeče a celkové vyčerpáníPři seběhu dolů na Hřebínek jsem začal dostávat stále silnější křeče do stehen a do zad a měl jsem co dělat, abych se tam vůbec dostal. Podařilo se mi to po čtyřech hodinách. Zde jsem skoro skolaboval, museli mi rozmasírovat do trvalé křeče zaseknuté nohy, dále jsem do sebe natlačil čtyři párky, osm polévek, nepočítaně ioťáku a celou krabici tatranek. Nejet v dobovém, tak bych to zabal
il, věděl jsem v tu chvíli moc dobře, že už jsem si šáhl téměř na dno. Zhruba po dvaceti minutách odpočinku jsem vyrazil opět na trať, ale spíše už jsem jenom šel. Po Olivetské jsem vyťapal i na Vládní, kde se objevila stopa a já z té radosti zapoměl, že už nemohu a z posledních, ale opravdu už z posledních sil se rozjel k velkému finiši, takže jsem ještě stihl předjet pár lidí. Po seběhu na stadion jsem slyšel opět velké ovace všech mých fanoušků a fanynek a tak jsem to rozpelášil tak vehementně, že se mi podařilo zlomit jednu z bambusek, takže jsem dojížděl nakonec jen s jednou, ale na těch pár metrů to už snad ani nevadilo. Po projetí cílovou páskou se mi vhnaly slzy do očí. Podařilo se mi i v těch nelidských podmínkách stlačit čas pod pět hodin. Splnil jsem si další dávný sen, navíc mě dojalo, jak tam čekali rodiče a přátelé z našeho Ski Trab Mára teamu s cedulemi a gratulacemi. Děkuju. Pomohli mi dojít k nám do servisu, kde jsem umřel úplně. Asi až po hodině spánku jsem byl schopen se převléknout a dostat do sebe nějaké tekutiny. Pohled na mě musel být v tu chvíli asi dosti trystní.
ZhodnoceníHned po závodu jsem myslel, že umírám a je to jedna z mých posledních chvil v životě. Křeče jsem měl téměř
neustále do nohou i zad, tep 200 i tři hodiny po dojezdu, pár puchýřů na rukou i nohách a do masa rozervaná stehna. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že už nikdy více nic nepojedu. Teď s odstupem pár dnů, kdy už pomalu začínám chodit a mohu si už sám zavázat boty a dát stehna k sobě to vidím trochu jinak a možná, že Vasaloppet roku 2013 bude další velkou výzvou. Ale ještě to budu muset vše pořádně rozmyslet. Každopádně ač to bylo opravdové peklo, tak jsem si to užil a o to víc nyní vzhlížím ke všem našim lyžařských legendám, kteří na starých ski podávali ještě lepší a hodnotnější výkony. Takže pánové a dámy, ať to frčí a skol zase někdy příště
zí, co více dodat, než že vám všem, co jste se zůčastnili, ba dokonce i na tvorbě celé akce podíleli, chci ještě jednou poděkovat. Zároveň díky všem, co letos v první velké sezoně, za náš team jezdili a něco udělali. Moc si toho cením a vážím. Ti co n
ebyli (netýká se řádně omluvených), nechť jim je trestem, že přišli o to, co již asi nikdy nezažijou. Krásné počasí, neuvěřitelnej kopec srandy, utužení party, dva velké závody, noční večírky a likvidace zámečku Šámalka, ale to bych předbíhal, začněme pěkně popořadě . . . 
tyři dny po návratu ze Švédska jsme vyrazili opět na sever, tentokráte do Norska na jeden z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších závodů ze série dálkových běhů - Birkebeiner. Bohouška mi nestihli opravit a tak přispěchal s pomocí teamový parťák Tomas Jakoukeb a jeli jsme jeho autem. Ještě musím připomenout, že před odjezdem nám na rozlučkové párty zmizel Jedla, takže to balení nebylo úplně jednoduchý a tak se stalo, že jsme na sever místo něho vzali druhý den alepsoň jeho vak s lyžema. Cesta pr
oběhla až nečekaně v klidu v rytmu nekonečného množství řízků a koláčů. Na lodi nám přibyl do posádky zhruba dva metry velký sob. Otevřeli nám nový kus dálnice, takže jsme na oběd byli už v Sjusjoenu a mohli tak za jarního počasí vyrazit na první projížďku. No co, vedro jak v Rusku, sněhová mokrá vata, která nejede jak Škoda 105 se zaplou klimatizací, všude kopce jak v Himalájích a navíc ke všemu ještě Pan Dan promazal, tak jsem mu dal svoje lyže na 95 kg a potupně bruslil. Každopádně i tak to bylo úplně nejvíc žužo, pač to bylo po měsíci a půl, co jsem stál na lyžích a to se dá př
irovnat tak maximálně k trojtýmu orgasmu v multikulturní reality show se studenou němkou, ošklivou britkou a macatou cikánkou. Další dny se k nám postupně přidávali další příjezdivší a my pomalu, ale jistě projížděli nekonečné horské pláně po zdejší magistrále, jež snad ani není v lidských silách stihnout za život projet celou. Jeden den jsem se s Ježkem dokonale nechal strhnout onou krásou přírody a byl z toho výlet na tři a půl hodiny s neuvěřitelným počtem nastoupaných metrů. 
konci února jsme vyrazili na sever do Švédska na slavný Vasův běh. Překvapivě se nám podařilo vyrazit včas a bez jakýchkoli problémů, kteroužto pohodu nenarušil ani opožděný Fanoušek bez pytle (spacího). Švédsko nás přivítalo hustou mlhou, která by se dala krájet, takže 
se velmi hodilo, když nám přestalo svítit pravé světlo, jehož oprava si vyžádala odborný zásah mladého a nadějného chemika, žokeje Váňi. Kolona našich tří dodávek se tak definitivně rozpadla i díky dokonalé komunikaci přes vysílačky, takže jsme se sešli až v Orse na tradičním ubytování ve srubech. Na severu nás čekalo neobvykle jarní, slunečné počasí a nepříliš mnoho sněhu. Po příjezdu jsme ještě vyrazili do nedalekého střediska Grönklitt, kde jsme otestovali naši formu na oblíbeném okruhu Kunda-Půlka. Po příletu zbytku teamu vypukl bouřlivý zahajovací večírek. 
Sobotní počasí nám přálo, trať se podařilo řádně připravit, nikdo se úplně neztratil, dokonce nám padl rekord trati, vyhlášení také dopadlo dobře, takže doufáme, že se s vámi příští rok setkáme opět na startu.
lativního klidu, kdy probíhaly pouze malé závody, běhemž nichž nás na Benecku reprezentovala Kačka a francesco, se tento víkend uskutečnil další velký závod - Jilemnická 50 a k tomu ještě jeden menší - Zimní vodohospodářská 30. Zastoupení jsme měli všude, takže níže uvádím výsledky.