Jejky, jejky, Silvretta, aneb já tu holku fakt žeru

Ještě ani pořádně neskončila běžkařská sezona a už je tu ta skialpová. My se rozhodli vyrazit s našim Adve teamem do Rakouska na Silvrettu. Z původních 25 horlivých slibotechen zůstalo zlaté jádro osmi vyzrálých a řádně uležených kusů. Ti, co se na to vykvákli, nechť jim je trestem to, jak jsme si to krásně užili a že nám tam vůbec, ale vůbec nechyběli. Vyjeli jsme kolem půl třetí ráno z Jablonce, projezdili celou Prahu, abychom tu pakáž sesbírali a pak už valili skrz helmuty do Rakous. Holky trochu prudili, že chtěj čůrat, tak sem jim slíbil, že jim na pumpě zastavím, stejně jsem potřeboval koupit dálniční známku. No jo, ale pumpa nikde. A pak najednou cajti. Kurvy to jsou, čekali v zůžení, kde musí jet každej pomalejc a kontrolovali právě ty známky. No přátelé, co vám budu povídat, žlučníkovej záchvat ani infartk mi neuvěřili a tak jsem musel vyskládat na prkno 120 éček. Hnus. Fakt mě vytočili, pač to bylo asi 20 metrů za čárou a čekali tam jak pavouk na mouchu. No nic, dojeli jsme do Partenu k lanovce, nabalili batohy a nechali se vyvést lanovkou a pak mikrobusama skrz tunely dojeli až k druhé přehradě. Řidič je hovado, pač s

námi jel asi kilem a ani neměl zrcátka, pač by se s nima dovnitř do toho tunelu nevešel, jak je uzoučkej. Za přehradou jsme nandali lyže, přebruslili ji a pak už na pásech mazali nahoru na chatu. Měl jsem nějakou chřipajznu, tak jsem byl rád, že jsem tam vůbec vylezl. Ve dveřích mě už vítala má Slovenská žena Andrejka s pomocnicí Luckou. Ten její hlásek mi už začínal chybět. "Jejky, jejky Marečku, ty už jsi tady, no to Ti hned musím donést Rádlerik, no ježišmarjá, honem honem Marečku, už letím!!!"

Nevim kolik toho koksu bere, ale naspídovaná je fakt luxusně. Hned od večeře nastartovala Bára kytaru a zvláště Mamka se rozpívala jak Fredie Mercury za mlada, takže bylo o zábavu postaráno. Já nemohl mluvit, tak jsem si musel vystačit pantomimou. "Jejky jejky Marečku, ty si přestal mluvit, to Ti musim donést rychle panáčka!" řekla a několikrát udělala Andrejka. Prostě Češi válcují chalupu. Bylo docela fajn sledovat místni guidy, jak žárlej.

V pátek bylo od rána tak nějak zle nepěkně a mě to ani nevadilo, potřeboval jsem se dospat a doléčit, takže jsem vylezl z brlohu až kolem druhé odpolední :-) To už venku probíhalo velké procvičování záchrany zasypaného v lavině a vyprošťování z trhliny, tak jsem se jen rychle přidal, abych se konečně probudil. Po tom všem jsme skončili, kde jinde, než zase na baru a propařili s kytarou celej večer. Průšvih byl, že už jsem mohl mluvit a kdo mě znáte, tak si to asi umíte představit . . .

V sobotu nás vytáhlo z pelíšku sluníčko a vymetená obloha, tak jsme rychle nabalili bágly a už mazali na vejlet. Nejdřív pěkně do kopce směr Dreilenderspitze, kde jsme šlapali jak husičky po ledovci až do sedla, tam jsme se navázali a po krátkém sjezdíku pokračovali do dalšího sedla. To už bylo poněkud hustší a museli jsme hodit lyže na bágl a trochu si i zalézt. Bohužel jsme zjistili, že

není pro nás na druhou stranu sjízdné, tak jsme dali přednost ústupu a ledovci pod náma, který měl relativně málo trhlin. Pro většinu to byla první zkušenost sjíždět dolů na laně a tak nebylo o komické momenty nouze. Zvláště mamka s Bárou se tam furt válely, jak čuníci někde v bažině. Další svah už jsme riskli a užili si krásného prašanu. Následoval další výstup do Tirollerscharte skrze jeden takovej míň stabilní svážek, takže šli všichni ve

skupině a jen mě, jako bratwursta poslali napřed, abych to otestoval, že prej když to udrží mě, tak i autobus. Nahoře jsme si udělali přednášku na téma Tokáš, tokám, tokáme zaměřenou na podobnost ucha s frndou a dolů to pořádně rozparádili. Šířka svahu byla jak dělaná pro můj specielní kolejnicový oblouk. Po příjezdu na chatu jsme opět rozjeli koncert live hned na terase a bylo to jako vždy velký. Holky slovenský kolem nás běhaly jak za mlada a všeobecně vládla dobrá nálada. Pak jsem přijmul sázku, zda do jedné minuty sežeru celou tatranku na sucho tak, abych měl prázdnou pusu a věřte nevěřte, dal jsem to za 1:06. No budu muset ještě potrénovat. Na řadu přišli i tanečky a . . .

Poslední den jsme se rozdělili na dvě družstva. Pan Dan s děvčaty vyrazil na pohodičku na protější svah za lyžováním, my to vzali na ledovec a skrze trhliny se prodírali v lehké mlze směrem nahoru k Piz Buinu. Mě se po těch pařbách tak nějak vrátila nemoc, takže jsem supěl jak zabržděná lokomotiva a co 20 metrů ze sebe vyplivl nějakej zelenožlutej chrchel o velikosti pinpogového míčku. Ble. Síla a krása hor však byla silnější a tak jsem ťapal dál. Těsně pod sedlem se najednou nebe rozthlo a nezbyl ani jeden mráček. No prostě azuro a paráda.

Dolezli jsme na vrch, pokochali se, a pak si náležitě užili dlouhatánský sjezd až dolů k přehradě. Přes tu už to byl opruz, a tak jsme pak v hospůdce museli zchladit žáhu a počkat na druhou skupinu. Dolů jsme zas jeli skrze tunely, a pak už Bohouškem domů. Cestu nám zpříjemnila hra na takovou normální rodinku, kterou kdyby někdo slyšel, tak se z blázince asi už nedostanem . . . No prostě děcka díky a zase někdy, bylo to good.

Fotogalerie a vide: fotky já

fotky Valča

video tatranka a Márův oslavný tanec

fotky Martin

fotky Mamka

fotky Bára