pondělí 30. dubna 2012

Ötztalské Alpy na skialpech, aneb kdo najde Ötziho kule

cestou na Similaun
Opičákův poslední výhled
Kvůli nepřízni počasí jsme museli původní plán na Haute Route přeložit na příští rok a tak jsme jako malou náplast vyrazili do Ötztalských Alp, konkrétně do Ventu. Cesta byla celkem v pohodě, až na přiblblý Rakušany, co když viděj cedulku pozor zácpa, tak ji fakt udělaj, takže jsme to brali po výrazně rychlejších okreskách, kde jsme zaznamenali několikeré předjetí od cyklistů, pastvu koz, popeláře, krásné louky a tisícero červených na semaforech, takže jsme se zase vrátili na ten jejich slavnej autobahn. Ve Ventu jsme nechali Bohouška a vyrazili nahoru na první chatu Martin-Busch Hütte do 2501 m n.m. No co vám budu povídat. Nevyspalej po nočním řízení jak voják na hlídce a do toho opruz traverz, puchejř na noze a navíc jsem se nenamazal, takže spálenej jak nebožtík při kremaci. Naštěstí bylo krásně a byly výhledy na krásné zasněžené kopce kolem i se spoustou lavinových sesuvů. Naše chata, na kterou se nám nepodařilo udělat rezervaci, nás přeci jenom přijala a já byl šťastnej jak blecha, neboť na tu další bych už asi nedoťapal. Rakouská polopenze a pár rádlerů spolu se spánkem spravili náladu velmi rychle.
výstupový hřebínek na Finailspitze

hledání Ötziho kulí
Druhý den jsme ráno za vymetené oblohy vyrazili nejprve přes ledovec na chatu Similaunhütte do 3019 m n.m., kde jsme odložili přebytečnou zátěž a nadále pokračovali na pásech na kopec Similaun, který se ční do výšky 3606 m n.m. Posledních pár metrů už jsme museli lyže sundat a dokončit to v mačkách. Přímo na vrcholu je krásný kříž, kde jsme se samozřejmě fotili jako o život včetně Pana Opičáka a Pana Zajíce. Cestou dolů jsme se s Martinem rozhodli sjet si to o trošku z větší výše, než ostatní. Krásnej svah přefoukanýho sněhu na čistém ledu o docela slušnym sklonu sliboval pro můj kolejnicový oblouk velkej zážitek. Nakonec, ku překvapení všech, se svahem válel jak čuně při baheních orgiích úplně někdo jinej :D Níže se k nám přidali ostatní a poctivě jsme si zaobloukovali až na chatu. Pomalu, ale jistě, jsem začal oceňovat sílu nových lyží Ski Trab Stelvio. Na chatě nás přivítala tajemně krásná a mladá chatařka a už jsem mastil pro rádlera, aby nám na terásce při slunění nevyschnul jazyk. No a jak tak koukám na fotky z vrcholu, tak mi došlo, že jsem tam nechal Pana Opičáka . . . se slzou pod okem započala organizace velké záchranné akce . . . no prostě sem poprosil chlapíka, co šel ještě na vrchol, jestli by mi ho nedonesl a on, že jo :-) tak jsem mu koupil aspoň radlera a Pan Opičák mohl výjimečně s náma na večeři vést chytré řeči.
  
východ slunce nad Similaun Hütte
Finailspitze 3516 m n.m.
V sobotu se nám z pelíšků vůbec nechtělo, ale při odpovědi na otázku: "Jak tam je? Zase hnus!", nám ani nic jiného než vstát a vyrazit na další velkou tůru, nezbylo. Nejdříve jsme sjeli kousek dolů po ledovci a pak započali stoupati do sedla, kde v roce 1991 nalezli dnes už populárního Ötziho. Kdo ho nezná, tak jde o člověka z doby zhruba 5300 let před naším letopočtem, který byl v těchto místech nejspíše zbaběle střelen do zad a přikryt na věky věků ledovcem. Ten ovšem v poslední době odtál a tak se jeho dokonalou mumii podařilo najít. Nyní leží v lednici v muzeu v Bolzánu, kde je vše náležitě popsáno a zdokumentováno. Ti, co ho našli, mysleli, že se jedná o nějakého horolezce a tak ho vykopali ven z ledu pomocí cepínů a zřejmě mu při tom ucvakli kulky, které se doposud nepodařilo najít. Nejedna žena totiž touží po tom, že kdyby se ony kulky našli a podařilo se získat genom z jeho zmrzlých spermií, tak by rády donosily a vychovaly dítě s pravěkými geny. Inu, úkol pro nás statné chlapy, samozřejmě s asistencí něžného pohlaví, abychom případný nález nějak nepoškodili a řádně identifikovali. No, jak bych vám to tak řekl. Hledali jsme dlouho a řádně, ale nic jiného, než dva malé kuřecí salámky jsme nenašli a když jsme malým ochutnáním zjistili, že jsou stále v dobré kondici, tak jsme je i snědli. Následoval krásný výstup do 2/3 kopce na pásech a pak už po hřebeni na mačkách a s cepínem až na samotný vrchol Finailspitze vysoký 3516 m n.m. Z vrcholového úzkého hřebínku s dominantním křížem byl překrásný výhled na celé Alpy. Samozřejmě, že jsem nahoře opět nechal Pana Opičáka, ovšem tentokráte jsem na to přišel dříve a vrátil se pro něj sám. Dolů jsem se rozhodl opět otestovat své uměmí sjezdem s poněkud vyšším startem než ostatní a zadařilo se, svah mě udržel a lyže překvapivě taky. Dole v údolí nám pak bylo líto ukončit tůru brzkým návratem na chatu a tak jsme si ještě vyšlápli do sedla pod Similaun a z něho teprve sjeli definitivně na terásku. Odpoledne jsme věnovali přemýšlení pod peřinou, aby se večer mohla strhnout zábava živená vyprávěním neuvěřitelných historek o známých i neznámých, zvláště když nás svoji návštěvou obdařil Dušan se svoji novou múzou.
kde že je ten sníh?
výstup do sedla k Ötzimu

Poslední den nás trochu vystrašila změna počasí a vítr silnější než silný, tak jsme zopakovali návštěvu Ötziho a pak si sjeli ledovec do vedlejšího údolí k Hospitzu, kde bohužel končil sníh a my tak museli absolvovat v ostrejch s lyžemi na zádech celou soutěsku až chatě Rofen, kde už to zase šlo nasadit a nechat se odnést na širokých prkénkách až dolů do Ventu k autu. Nádhera, domů to už jelo samo a za námi byl další velmi podařený skialpový výlet. Nechci nic slibovat jo, ale asi jsem tomu konečně naplno propadl :D

Na více fotek se můžete kouknout tady: fotky Mára
                                                             fotky Šimi a Katka
                                                            VIDEO Šimi a Katka

Žádné komentáře:

Okomentovat