Ortler, aneb jak jsme si udělali Vánoce

Další z letošních velehorských zájezdů mířil do Itálie na nejvyšší horu Rakouska-Uherska, tedy Ortler vysoký 3905 m n.m. Když nás bus vyhodil ve městě Prad v půl sedmé ráno na parkovišti, vypadali všichni jako netopýři, když v jeskyni někdo rozsvítí světlo. Za silného deště jsme přebalili a odjeli místím busem do Suldenu, odkud nás lanovka vyvezla na chatu Schaubachhütte. Nahoře přešel déšť ve sněžení a být nás o tři méně, ani by lanovka nejela. Dali jsme si na chvilku slastný spánek, neb nejlépe se přeci spí v práci a následně nás náčelník - Ráca, začal učit všechno možné o uzlích a záchranách z trhlin. Změnou oproti normálu bylo teplíčko od krbu, gulášová polévka a plný stůl piv a rádlerů. Zatímco venku sníh přibýval, piva ubývalo a tak jsem se přes výbornou večeři dostali až na bar. Na chatě totiž dělá mladá Slovenka a tak se to tam slézalo jak vojáci v kasárnách . . .

Ráno nás probudila 30-50 cm nadílka čerstvého sněhu. No prostě jako na Vánoce. Takže namísto plánovaného pohodového přesunu přes chaty Hintergrathütte a K2hütte jsme sešli opět dolu do Suldenu a šli nahoru už prošlapanou cestou přes Tabarettahütte a končili jsme až na Payerhütte. Po domluvě s místními guidy jsme dospěli k rozhodnutí, že na kopci, kde je 80-100 cm nového sněhu a navíc má zítra pražit sluníčko, nemáme co dělat. Nahoru prý většina nepůjde, maximálně to jen někdo zkusit našlápnout ke skalám na další den. Laviny byly docela na snadě. Do noci jsme tedy vklidu popíjeli a hráli kostky, zvláště pak, když si knám přisedly dvě mladé a nadějné horolezkyně z Německa.

Namísto brzkého vstávání jsme šli až v 8, protože jsme mysleli, že nahoru vůbec nepůjdeme. Přes noc to ale trochu přimrzlo, což hovořilo lehce proti lavinám a hlavně půlka chaty nakonec přeci jenom vyrazila. Chvílemi po pás ve sněhu jsme tedy traverzovali hned několik nebezpečných svahů, tak kde se normálně chodí sutí, jsme jezdili jak na saních a lezení po skále (za sucha 3+) se najednou stalo velkým dobrodružstvím. Ferata docela šla, ale následné natažení 50 m fixu se i pro mě stalo už více než zábavou. Následoval strmý výšvih ve sněhu a rozlámané skále rovnou na bivak, neboť další traverz do normálky by byl sebevraždou. Nad bivakem utrpení ještě pokračovalo, neboť metr vysoká pokrývka sněhu ve svahu 2x nad sebou překračujícím sklon 40°C nejevila jako úplně stabilní. Vrcholová partie už byla naštestí v pohodě a sníh alespoň překryl četné trhlinové pole, takže ač jsme původně nechtěli, tak jsme o půl druhé odpoledne stáli š´tastní na vrcholu. Dolů to šlo rychle, ale také trochu komplikovaněji. Na skále sníh částečně odtál, takže byla bezpečnější, ale slanění z bivaku a traverzy skrz stále více nestabilní svahy se nám přestávali pomalu líbit. Naštestí jsme před sedmou dorazili zpět na chatu a všechny tři obrovské laviny skrz naší dnešní cestu jsme tak pozorovali už z relativně bezpečné vzdálenosti. Čekal nás ale ještě sestup na Tabarettahütte, kde už nás nervózně vyhlíželi s večeří. Akorát se tmou jsme otevřeli dveře a tak bylo co slavit.

V neděli se sice nedělá, ale my vyrazili ještě na velmi těžkou feratu. Hned na začátku varovala před nástupem výstižná cedule s babičkou a psem na vodítku. Šli jsme jenom tři, takže jsme byli docela rychlí. Zbytek šel přechod mezi chatami namísto druhého dne. Asi jsem o rok zestárl, neboť mi ta ferata přišla zase o něco těžší a byly chvíle, kdy jsem tam vysel, jak starej kabát v almaře. Do příště určitě zhubnu, pač takhle by to fakt nešlo, to by to taky mohlo jednou dopadnout tak, že tam kvůli mě budou muset zbudovat kladkostroj na přepravu mamutů z jeskyně do zoo a to by mi prosím za tu hanebnou ostudu jaksi nestálo. Seběhli jsme dolů, setkali se s ostatními, nasedli do busu a jeli se vykoupat do ledovcové řeky (teplota 2,5 cm-Ráca). Vyzvedl nás náš autobus s druhou skupinou a jeli jsme všichni spokojení domů.


PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Fotky od Michala pak najdete zde: foto-Michal

Přechod masivu Monte Rosy, aneb jak jsem měl na laně sexuálni komando

Po chvilkovém potulování na dovolené po Čechách jsem opět musel vyrazit do práce. Čekalo mě velké lákadlo v podobě přechodu části masivu Monte Rosy, konkrétně se jednalo o tři čtyřtisícovky v pořadí Breithorn (4 159 m n.m.) a dvojčata Polux (4 092 m n.m.) a Castor (4 223 m n.m.). Už při nástupu do busu bylo jasné, že bude sranda. Sešli se totiž staří známí a tak pivo i slivovice tekla proudem co to dá. Ještě že jsem nakonec zavčasu usnul. Zermatt nás přivítal mlhou a deštěm, takže jsme rychle proběhli na lanovku, která nás vyvezla na Trockener Steg. Následoval krátký výstup po roztátém zbytku ledovce na chatu Theodulhüte, kde jsem si cvilku odpočinuli (někdo i trochu víc nahlas) a odpoledne absolvovali ještě nutný výcvik na laně a na skále. Už večer při večeři se začala projevovat převaha našeho lanového družstva, které perlilo jednou hláškou za druhou.

V pátek nás probudila mlha, silný vítr a sněžení, přesto jsme po rychlé snídani vyrazili do boje prošlapávat trasu. Ještě že tam jsou ty sjezdovky z Malého Matternhornu, pač při viditelnosti 2 lidi na laně a dále už ani trpaslik, nebyla na čerstvě zapadané bílé pláni úplně dobrá orientace. O to horší to ještě bylo nahoře na Breithorn platě, které je pověstné tím, že se tu často ztrácejí lidé . . . Nakonec dali guidi hlavy dohromady a s pomocí mapy, každému jinam ukazující buzoly a notné dávky intelektu, přesně určili, kde že je ten Breithornpass (ano, tu zatáčku a kopeček jsme šli opravdu schválně a bylo to tak přesně naplánované). Pak už se mlha začala momalu zvedat, stejně tak jako my začali velmi pomalu stoupat směr první vrchol. Na ten jsme po chvíli úspěšně všechny tři družstva vylezli. Následoval seběh dolů a skrze trhliny traverz pod Polux, od kud jsme už jen sešli na chatu Rif. Guide V. di´Ayas (3420 m n.m.). Byli jsme na horách již třetí den, takže jsme se pomalu ale jistě začali otáčet a slintat za každou dívkou, co prošla kolem. Pravda, že některé nedosahovali ani kvality po pátém pivě, ale jak tvrdili někteří členové naší výpravy, hlavně že nemečí. Každopádně místo večerníčku jsme měli dokonalý návod jak dostat za nesmyvatelnou černou fixu dvě luxusní černošky z Etiopie (tam jedeme na příští zájezd), které velmi vtipně doplňoval Adam svým notně osobitým humorem.

Ráno v pět, když kouhout zakokrhal, tak už tak veselo nebylo, ale přesto všechno jsme v šest vyráželi navázaní na laně směr náš první cíl, vyšší z Řeckých dvojčat, Castor, přejmenovaný na Kastrol. Šlo to celkem dobře, systémem cik cak, asi třikrát přes mega trhlinu, po závěrečném hřebínku a už jsme stáli na vrcholu, kde nás přivítalo sluníčko a velkolepé výhledy na celé Alpy od Mt. Blancu až po Berninu. Jen kdyby se tam ty Slováci nemotali . . . Za další chvilku jsme už byli dole a dali si obídek přímo v sedle Zwillingsjoch. Dva dobrodinci zde na chvilku na nás počkali (zajímalo by mě, co tam spolu tak dlouho dělali) a my se zbytkem sundali mačky a pustili se do skalního lezení nahoru k Madoně pod vrcholem Poluxu. Byl to docela chaos, pač všichni ostatní zrovna slézali po skále dolů, takže jsme se tam mezi něma proplétali jak vánočka na pekáči. Zadařilo se a následoval už jen strmý, ale pohodový hřebínek na samotný vrchol. Opět krásně, nikdo nikde, výhledy dokonalé. Dolů jsme také nějak slezli, nabrali tam dva a mazali na chatu na vínko (akce 12 Eur za litránek). Slavilo se velkolepě, všechny tři vrcholy se podařilo dát bez ztráty kytičky. Aby těch bab nebylo málo, tak se nám tam na chatě vyloupla krásná mladá Italka jménem Simona a dva největší supi se jí hnedle zmocnili. Hrála s námi do noci kostky a její přítel zuřil tak, že měl z toho dvojbarevné čelo. No třeba to díky nám pochopil, že takovýhle kočičky se do hor neberou, to je sviňárna, to se prostě nedělá. Každopádně jsme všichni nakonec u toho vínka únavou vytuhli a spokojeně usnuli. Uff, to byly sny . . .

V neděli jsme opět vstávali takhle brzy, to abychom v pohodě dokázali projít traverz pod celym Breithornem zpět na Breithorn plato. To nebyl zas tak těžký úkol, takže jsme se v klidu mohli i asi hodinku opalovat. Nakonec jsme přes několik trhlin, tady musím poděkovat svému držstvu za záchranu z jendé z nich, dostali na sjezdovku, kterou jsme kolem nevěřícně zírajících reprezentačních družstev z celého světa proletěli dolů na pláštěnkách na batoh. Škoda, že nám to nikdo nezměřil, možná že se jednalo i o světový rekord. Dole jsme si pak vyzkoušeli, co to v praxi znamená, když je sjezdovka na ledovci uzavřená. Tolik trhlin jsem dlouho nepřecházel. No a pak už jsme byli zpět u lanovky, dovyslechli si všechna životní moudra a mohli sjet dolů do Zermattu na pivo a kebab. Koupačka v Taschi samozřejmě nemohla chybět. No už abych sem zase jel znova . . .

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Dom, aneb jak jsme lezli na jeden z nejkrásnějších kopců

Volání dálek se opět ozvalo a tak nezbývalo než je vyslyšet a vyrazit opět do hor. A když do hor, tak do Alp, a když do Alp, tak do Walliských. Kouknu jen tak lehce kolem a přemýšlím, kte rýže(základní potravina číňanů) kopec mi to ještě chybí. V městečku Randa byla švanda (těsně před Taschem a Zermattem) je taková zajímavá věc. Před sebou vidíte Breithorn, nalevo majestátný Dom (nejvyšší Švýcarská vnitrozemská hora) a napravo Weisshorn. Volba tedy padla na prostřední z nich, Dom. Ten název je příznačný, tato překrásná hora je umístěna uprostřed Alp a ční tak i díky své výšce nad ostatními vrcholy opravdu jako Dom. My po nočním přesunu a přebalení věcí v Taschi vyrazili pěkně po svých přímo z Randy na chatu Domhütte, což znamenalo převýšení 1400 m. Cesta stoupe pozvolna lesem až k lanovému mostu, který vede přes mohutný kuloár, kterým se řítí každou minutu mraky obrovských balvanů. Trochu to houpalo no, ale panoramata byla parádová :-) Pak přišla nařadu taková lehčí ferátka, kdy jsme museli zdolat skalní práh nahoru na chatu a už jsme byli na chatě. Pivečko v nás jen zasyčelo. Za chvilku byla večeře o čtyřech chodech, přesto měl Kozel stále ještě hlad . . .

Po romantické noci ve společné noclehárně s dalšíma 40 smradlavejma a chrápijícíma horolezcema jsme ráno posnídali chleba s marmeládou a vyrazili na aklimatizační tůru na ledovec. Zkoušeli jsme si vlastně zítřejší nástup i s poměrně dost obtížným úsekem cesty přes skalní pilíř zvaný Festjoch, jenž připomíná rozsypanou hromadu kamení. No hrůza, jistit není za co a každou chvilku vám něco přiletí na hlavu. Nějakym způsobem jsme se nahoru přeci jen dostali, dali sváču a dolů to vyzkoušeli slanit. Nic moc, ten šutr, kolem kterého byly hozené ty smyčky, už tam podle mě dlouho nebude . . . Dolů na ledovec to bylo přesně 50 metrů. Všichni to zvládli, Dan tam nechal kus sebe a už jsme mazali zpátky na chatu, abychom stihli večeři. Večer šel každý hned spát, jak kvůli únavě, tak brzkému vstávání.

Jako vrcholový den bylo hvězdami určeno pondělí a tak ve 2:30 ráno sedíme u stolů a předvádíme, že i v tak nekřesťanskou hodinu se dá snídat. Hup, šup, za chvilku už praská zmrzlý firn pod mačkama a my pomalu, ale jistě stoupeme pod Festjoch. Ten překonáváme pomocí fixu a ferátky a libujeme si, že máme ještě stále docela dobrý čas. Začíná pařit sluníčko a tak při průchodu pod hrozivě vypadajícími seráky a procházením čerstvého laviniště nikdo ani nedutá. Pak už to jde nahoru hodně prudce, a stále výš a výš. Pomalu se nám ukazuje zbytek Alp. Trhliny už každý vnímá jako úplnou samozřejmnost a hodinky pomalu odčítají poslední metry. Půl hodinky po poledni jsme na vrcholu. Nádhera. Výška 4545 m n.m., což znamená, že z chaty to sem bylo rovných 1600 m výškových. Nalevo je v dálce neposkvrněná pana Jungfrau, kolem nás komplet Walliské Alpy a mezi Matternhornem a Dent Blanche vykukuje Mont Blanc. Ke kříži se po smrtelně vyhlížejícím hřebínku paradoxně slézá s kopce. Uděláme pár fotek a mažeme rychle dolů. Výška je znát, únava taky a do toho to zničující horko na rozpáleném a rozbředlém ledovci, kde se člověk nemůže svléknou. Zpátky na Festjochu jsme až ve 4 hodiny, nálada není dobrá. Většina už je značně unavena a čeká nás ještě pěkný kus cesty zpátky. Rozlámanou skálu slézáme ale společnými silami, je radost koukat, jak si všichni v krizové situaci pomáhají. Dole dáváme poslední sváču a mažeme přes trhliny dolů k chatě. Ledovec už tak teče, že končíme skoro v každé trhlině, co nám stojí v cestě. Unavení, zničení, ale šťastní nakonec přicházíme na chatu akorát na večeři. Nezbývá než se poklonit, jak hoře Dom samotné, tak všem, co na ni dnes a kdysi vystoupili. Není to úplně lehký vrchol. Večer to všechno ještě probíráme u pivka, ale ne dlouho, oči se zavírají a vedle nás usínají další pokušitelé . . .

Další den už nás čeká jen nepříjemný sestup po skalnaté stezce a feratou dolů do Randy. Sluníčko opět pálí, domečky se nám pomalu přibližují, batohy se zařezávají stále více do unavených ramen a kolena se pomalu podlamují. Až v poledne se šťastni setkáváme u autobusu, převlékáme se a jedeme vláčkem do slavného Zermattu, důstojná to tečka za naším povedeným výstupem. Kuřátko, pivo a nakonec i dobré vínečko, jak se říká, vrchol si člověk musí umět užít. No a aby tomu nechyběla třešinka na dortu, tak jsme si zaplavali v krásném jezírku s výhledem přímo na Breithorn.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Závodní kariéra

Zdravím všechny lyžníky, přesto že je léto a zajímá nás hlavně pláž, slunce, voda, pivko a kočičky kolem, tak jsem včera dospěl k závažnému rozhodnotí. Na jaře jsem oficielně oznámil konec své závodní kariéry, ale pač mě to ležení už vůbec nebaví a přišla za mnou společnost Ski Trab se super nabídkou, že mě budou sponzorovat (dostanu lyže a nějaké oblečení), tak jsem se rozhodl, že teda ještě jeden rok jezdit budu. Tímto se omlouvám všem, kterým má přítomnost v bílé stopě bude vadit. Sorry a Skol Mára

Lužická jezera, aneb NDR už zase žije

Víkendová akce do bývalé NDR mě lákala už delší dobu. V poslední době se o této oblasti Lužických jezer píše stále častěji a spousta známých i kamarádů už si to tam také vyzkoušela. Jedná se vlastně o takové naše Mostecko, krajina zdevastovaná rozsáhlou těžbou, ale narozdíl od naší vlasti, už značně rekultivovaná. To se projevuje tím, že většina vytěžených jam je zatopena (či v nejbližší době bude) a tak su tu vyskytuje velké množství krásných jezer, kolem kterých vedou dokonalé cyklo a in-line stezky. Pomalu přibývají přístavy, pláže, rozhledny, kiosky, no prostě je bruslařský ráj budoucnosti a to jen 3 hodiny cesty z Prahy. My vyrazili brzy ráno a v deset dopoledne jsme už byli na bruslích. Slunce svítilo o sto šest, asflat pěkně odjížděl a my tak mohli míjet jedno jezero za druhým. Když se přiblížil oběd, tak jsme využili jednoho z kiosků a napojili se a nasitili, co nám hrdla stačila. Pak jsme přes systém kanálů dorazili k nové rozhledně, ze které bylo vidět dál než blíž a následoval pohodový přejezd do kempu v Geierswalde, kde jsme dali pivko a na chvilku si odpočinuli na pláži s koupelí. Odpoledne někde projezdil až do noci, jiní dali přednost pláži. Večer jsme pak zašli do Nudelhausu na místní specialitu, řízek se špagetama. No prostě Němci no a ještě k tomu východní. Následovalo pivko na dobrou noc na pláži s romantickým západem slunce a hrou frisbee o fanty (ještě že jsem se před tím řádně oblékl).

Nedělě byla teplá a slunná tak, že jsme jezdili raději už od rána, aby se nám neroztavily brusle. Trasa byla jednoduchá, to co se nestihlo projet předešlý den, následovalo nyní. Někdo jezdil jako o závod, jiní se zase kochali a stavovali se cestou na občerstvení a případné i vykoupání. Stezky jsou zde tak dokonalé, že když zrovna něco předělávají, tak vybudují objízdnou trasu i pro bruslaře. Sjezdy téměř žádné, povrch dokonalý, chvilku lesem, pak zase kolem jezera, někdy po úzké stezce, kterou občas vystřídá pruh pro předjíždění. Člověk by se tam snad ujezdil k smrti, ještě že občas projela kolem nějaká kočička, co mi připomněla, že je čas se jít koupat, takže zbytek dne jsem strávil na pláži. A bylo se na co koukat :-) Když už nás opalovaní a koupání nebavilo, tak přišel na řadu vyhecovaný zápas v beachvolejbale, kde doslova pálil každý míč. No a protože už byl večer, tak jsme zabalili stany a spacáky a byl čas vyrazit nazpět k domovu.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Lago di Garda, aneb jak přišla povodeň k moři

Na Gardu jsem se už těšil jako malej kluk, pač je to jedna z mých nejoblíbenejších destinací na světě. Teplo, hory, lezení, kola, koupání, pizza, vínečko, krásný Italky, no komu by se nechtělo. Noční přesun díky osvědčené dvojici Karel a Karel proběhl bez problémů a tak jsme mohli v Trentu v klidu posnídat. Z nebe se bohužel spustila jakási neuvěřitelná mokrá a studená věc, který se normálně říká déšť, ale v letošní sezóně je to už spíše zasra..j chcanec. Prostě pořád chčije a chčije. Tak jsme přejeli busem do Rovereta, kde jsme se zašli podívat na působivý památník padlých při bojích během první světové války a opět se busem přesunuli do Arca, kde nás čekala zmrzlina a kávička. Násleodval už přesun do Rivy, která je nejsevernějším městem u jezera Lago di Garda a kde jsme také po celou dobu bydleli. Protože přestalo přeci jenom pršet (na chvilku), tak jsme vyndali z vleku naše oře a vyjeli na projížďku po okolí jezera, do Arca, Cenigy k starodávnímu mostu a do Dro k největšímu supermarketu na boty.

Druhý den nás vytáhlo z postele sluníčko, ale pravda, že vypadalo, jako by bylo tak trochu málo natažené, takže po výjezdu busem k Lago di Ampola jsme stihli dojet jen k Lago di Ledro a následně jsme si na dvě hodinky odpočinuli u pizzi, pač byla venku bouřka tak velká a silná, že by i Diviš začal utíkat. No ale pak už se to sluníčko nátáhlo na plnej céres a začalo bejt konečně teplíčko. Sjeli jsme dolů serpentinama a tunelama až k jezeru Lago di Garda, kde jsme dali zmrzku a pohodovym stoupáním jsme dojeli na poslední dnešní jezero Lago di Tenno, které je ze všech nejhezší a má absolutně nejlepší barvu. Dokonce jsme si i zaplavali. Teplota vody dosahovala rovných dvou centimetrů. Následovala prohlídka pravěkého městečka Canale a sjezd dolů kolem vodopádů Casccata del Varone. Večer se nám pak podařilo vyprovokovat večírek s kytarou a zpěvem, ale nechápavé okolí si už kolem 11 večer začalo stěžovat na jakýsi hluk a po intenvenci policejního rady Vacátka jsme byli donuceni mejdan rozpustit. No nic, sranda byla.

V pátek ráno jsem si musel dát v 7:00 časovku do Malcesine, abych koupil lístky na lanovku na Monte Baldo, kam jsme následně vyjeli do 1870 m n.m. všichni i s kolama. Výhledy byly parádové, i když nás to občas zahalilo do mlhy od mistra Česílka. Následně jsme skoro celý den jen sjížděli dolů s kopce. Cestou jsme se stavili ve vyhlášené horské salaši na prkénko, které jsme po přinesení objednávky přejmenovali na vrata vod chlíva a pak po pokusu o překonání rychlostního rekordu (už jsem tam jel i 92 km/hod) přišla na řadu oblíbená pizza ve Spiazzi, kde se sedí na chodníku a nohy má člověk regulérně v silnici. Aby nás to taky aspoň chvilku bavilo, tak jsme si dali sedlo zvané Lumini, kde to trochu bolelo a taky řádně smažilo. Ještě že nahoře bylo spoustu třešní a piva. Za odměnu jsme už opět jen sjížděli dolů k jezeru Lago di Garda, kde jsme dali koupel a odjeli domů vyhlídkovou lodí. Asi na nás dlouho nezapomenou, neboť již po půlhodině plavby došly v baru veškéré zásoby bílého i červeného vína a krásnou barmanku muselo chránit před nájezdy vdavek chtivých Moraváků hned několik bodyguardů.

V sobotu nás opět probralo sluníčko a tak jsme vjeli na kolech do sedla nad jezero a následně přes Mori zamířili vinicemi kolem řeky Adige směr Verona. Ještě že to víno zatím nebylo zralé, jinak bychom to tam všechno cestou očesali. No a protože už se nám moc šlapat nechtělo, tak jsme skončili po 50 km do busu a ten nás do té Verony pohodlně odvezl. Prohlídku pojal každý sám jak mu bylo vlastní, takže někdo byl ve slavné Aréně, někdo zase u balkónu Shakespearovi Julie a někdo to celé propil a projedl. Bouřka, která se v tu dobu přes Veronu prohnala jen tak nezapomenu, pač nám zničila autobus, takže jsme v tom lijáku museli projít přes celé město, abychom pak dlouho čekali, než přijede opravář a po dvou hodinách snažení nám řekne, že je to rozbitý a nejde to spravit. Takže jsme museli sehnat náhradní bus s koulí, aby nás převezl zpět na ubytko, což se podařilo, jen nevim, jestli ten Ital, co nás vezl věděl, že má za sebou ten vlek s kolama, pač jel furt 120 km/hod a bylo mu úplně jedno, že není na silnici sám, všichni mu raději uhýbali.

Poslední den se chtěl vyrovnat tomu prvnímu, takže pršelo a foukal silný vítr. Posádce se na kolo nechtělo, tak jsme počkali na náhradní bus z Čech, nalodili se a frčeli za pomocí České kinematografie domů.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Tauernská cyklostezka, aneb jak jsme se smažili za živa

Tonda nás převezl bezpečně do Rakouska na start první etapy, na kterou jsme se vydali i přes to, že teploměr ukazoval ve stínu přes 30°C a i mouchy se pomalu začínali mazat opalovacím krémem. Cesta vedla po rovině přes Lofer kolem říčky Saalach, chvilku po šotolině, chvilku po asfaltu. Napravo i nalevo jsme se mohli koukat na krásné kopečky. Postupně jsme se dokodrcali až do Saalfeldenu, kde kdo nezabloudil, tak přes něj asi nejel. Následoval krátký výjezd kolem koupaliště a pak už jsme frčeli dolů do Maishofenu, kde jsme byli ubytovaní. Přijeli jsme akorát na večeři, napěchovali si břicha a zapadli do postýlky.

V pátek ráno jsme se nechali odvést ke Krimmelským vodopádům, které jsme si prohlédli ještě pěšmo a pak už jsme opět osedlali naše dvoukolé oře a pěkně s kopce dolů mazali kolem řeky Salzach a úzkorozchodné železnice až do Mittersielu, kde byla polední pauza a Tonda nám připravil párečky a vychladil pívo. Bylo to potřeba, pač teplo bylo už víc jak v Rusku, když se pálej hokejky po prohranym mistrovství světa. Cestu nám navíc trochu znepříjemnil docela silnej protivítr, až to vypadalo, že před náma někdo pustil větrák. Po posilnění už ale bylo líp a tak jsme přes Kaprunské elektrárny dojeli až do Zell am See, kde jsme dali zmrzku a vykoupali se v jezeře, při tom měli výhledy na Kaprunský ledovec, kde se ještě lyžuje.

V sobotu pak vyrazila skupinka odvážných nahoru na Grossglocknerhochalpenstrasse, kam vede kopec dlouhý 25 km a stoupe se z Brucku ze 700 m n.m. až na Hochtor do 2535 m n.m. a ty výhledy za tu několikahodinovou dřinu opravdu stojí. Ostatní jeli dle plánu přes Taxenbach až k soutězce Lichteinsteinklamm, která patří k nejhlubším v Alpách. No a kdo toho ještě neměl dost, tak se projel ještě až do Bischoshofenu. Navečír vedro vygradovalo natolik, že přišla spásná bouřka a hned se dýchalo líp. Měli jsme i super večeři a aby toho nebylo málo, tak nám Doris ještě připravila k pívečku Tataráček s topinkama, no paráda.

Poslední den nás Tonda opět popovezl autobusem na Pass Lueg, od kud to bylo už jen dolů s kopce přes Gollink do Hallein. Tam nás čekal vrchol dnešního dne v podobě cukrárny, kde dělají poháry větší než si člověk dokáže vůbec představit, tak jsme se předháněli, kdo objedná větší, až to dopadlo tak, že jsme to málem ani nedojedli. Pak jsme se přehoupli do Salzburgu na prohlídku města no a to už byl skoro konec zájezdu, neboť nás hned za městem zase už čekal autobus, tak jsme koukli na Mozarta, dojedli všechny párky, naložili kola a pak už frčeli domů spokojeni, kolik že kilometrů jsme to najezdili.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky