Lago di Garda, aneb jak přišla povodeň k moři

Na Gardu jsem se už těšil jako malej kluk, pač je to jedna z mých nejoblíbenejších destinací na světě. Teplo, hory, lezení, kola, koupání, pizza, vínečko, krásný Italky, no komu by se nechtělo. Noční přesun díky osvědčené dvojici Karel a Karel proběhl bez problémů a tak jsme mohli v Trentu v klidu posnídat. Z nebe se bohužel spustila jakási neuvěřitelná mokrá a studená věc, který se normálně říká déšť, ale v letošní sezóně je to už spíše zasra..j chcanec. Prostě pořád chčije a chčije. Tak jsme přejeli busem do Rovereta, kde jsme se zašli podívat na působivý památník padlých při bojích během první světové války a opět se busem přesunuli do Arca, kde nás čekala zmrzlina a kávička. Násleodval už přesun do Rivy, která je nejsevernějším městem u jezera Lago di Garda a kde jsme také po celou dobu bydleli. Protože přestalo přeci jenom pršet (na chvilku), tak jsme vyndali z vleku naše oře a vyjeli na projížďku po okolí jezera, do Arca, Cenigy k starodávnímu mostu a do Dro k největšímu supermarketu na boty.

Druhý den nás vytáhlo z postele sluníčko, ale pravda, že vypadalo, jako by bylo tak trochu málo natažené, takže po výjezdu busem k Lago di Ampola jsme stihli dojet jen k Lago di Ledro a následně jsme si na dvě hodinky odpočinuli u pizzi, pač byla venku bouřka tak velká a silná, že by i Diviš začal utíkat. No ale pak už se to sluníčko nátáhlo na plnej céres a začalo bejt konečně teplíčko. Sjeli jsme dolů serpentinama a tunelama až k jezeru Lago di Garda, kde jsme dali zmrzku a pohodovym stoupáním jsme dojeli na poslední dnešní jezero Lago di Tenno, které je ze všech nejhezší a má absolutně nejlepší barvu. Dokonce jsme si i zaplavali. Teplota vody dosahovala rovných dvou centimetrů. Následovala prohlídka pravěkého městečka Canale a sjezd dolů kolem vodopádů Casccata del Varone. Večer se nám pak podařilo vyprovokovat večírek s kytarou a zpěvem, ale nechápavé okolí si už kolem 11 večer začalo stěžovat na jakýsi hluk a po intenvenci policejního rady Vacátka jsme byli donuceni mejdan rozpustit. No nic, sranda byla.

V pátek ráno jsem si musel dát v 7:00 časovku do Malcesine, abych koupil lístky na lanovku na Monte Baldo, kam jsme následně vyjeli do 1870 m n.m. všichni i s kolama. Výhledy byly parádové, i když nás to občas zahalilo do mlhy od mistra Česílka. Následně jsme skoro celý den jen sjížděli dolů s kopce. Cestou jsme se stavili ve vyhlášené horské salaši na prkénko, které jsme po přinesení objednávky přejmenovali na vrata vod chlíva a pak po pokusu o překonání rychlostního rekordu (už jsem tam jel i 92 km/hod) přišla na řadu oblíbená pizza ve Spiazzi, kde se sedí na chodníku a nohy má člověk regulérně v silnici. Aby nás to taky aspoň chvilku bavilo, tak jsme si dali sedlo zvané Lumini, kde to trochu bolelo a taky řádně smažilo. Ještě že nahoře bylo spoustu třešní a piva. Za odměnu jsme už opět jen sjížděli dolů k jezeru Lago di Garda, kde jsme dali koupel a odjeli domů vyhlídkovou lodí. Asi na nás dlouho nezapomenou, neboť již po půlhodině plavby došly v baru veškéré zásoby bílého i červeného vína a krásnou barmanku muselo chránit před nájezdy vdavek chtivých Moraváků hned několik bodyguardů.

V sobotu nás opět probralo sluníčko a tak jsme vjeli na kolech do sedla nad jezero a následně přes Mori zamířili vinicemi kolem řeky Adige směr Verona. Ještě že to víno zatím nebylo zralé, jinak bychom to tam všechno cestou očesali. No a protože už se nám moc šlapat nechtělo, tak jsme skončili po 50 km do busu a ten nás do té Verony pohodlně odvezl. Prohlídku pojal každý sám jak mu bylo vlastní, takže někdo byl ve slavné Aréně, někdo zase u balkónu Shakespearovi Julie a někdo to celé propil a projedl. Bouřka, která se v tu dobu přes Veronu prohnala jen tak nezapomenu, pač nám zničila autobus, takže jsme v tom lijáku museli projít přes celé město, abychom pak dlouho čekali, než přijede opravář a po dvou hodinách snažení nám řekne, že je to rozbitý a nejde to spravit. Takže jsme museli sehnat náhradní bus s koulí, aby nás převezl zpět na ubytko, což se podařilo, jen nevim, jestli ten Ital, co nás vezl věděl, že má za sebou ten vlek s kolama, pač jel furt 120 km/hod a bylo mu úplně jedno, že není na silnici sám, všichni mu raději uhýbali.

Poslední den se chtěl vyrovnat tomu prvnímu, takže pršelo a foukal silný vítr. Posádce se na kolo nechtělo, tak jsme počkali na náhradní bus z Čech, nalodili se a frčeli za pomocí České kinematografie domů.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky