Matternhorn, aneb jak jsem si dal sólo výstup na nejhezčí horu Evropy

Po úspěšném výstupu na Mt. Blanc jsem zůstal osamocen v Zermattu a přemýšlel, co dělat. Docela lákavá byla účast na místní street party, kde by se určitě dalo ulovit něco k snědku, pití i spánku, ale nakonec vyhrála touha po horách. Překvapivě. Vzal jsem nabouchaný batoh na záda a vyrazil pomalu do sjezdovky směr Matternhorn, pač mi poslední lanovka už dávno ujela. Psali tam na ceduli, že je to 3:30 a tak jsem chtěl zakempovat kousek za městem, jenže to tak nějak šlo samo a za 2 hodky už jsem byl u Schwarsee. Není snad ideálnějšího místa pro přespání, tak jsem si postavil stan mezi jezerem a kapličkou, dal véču, něco málo počet a šel spinkat. Bouřka, co se nade mnou přehnala, mi nemohla slastný osamělý spánek vůbec narušit.

Ráno jsem si trochu pospal a tak když jsem otevřel stan, bylo kolem už mraky turistů. No jo, první lanovka jede velmi brzo (9 hod). No nic, posnídal jsem, pobalil a vyrazil zas o něco blíže té krásné hoře. Udělal jsem nepřeberné množství fotek, pač je ta hora fakt magická, pozoroval, jak někoho sundavají dolů vrtulníkem (byli dva a nevypadali moc dobře) a vnitřně se přesvědčoval, že to co chci udělat, je fakt dobrej nápad. Za 2 hodky jsem byl až na chatě Hörnlihütte, kde jsem si dal polívku, okouk místní přemachrovaný Guidy a šel si skromě postavit stan pod chatu. Bylo nás tam asi celkem 6 příbytků, ale nikdo sám, stejně jako na chatě. No nic, dal jsem sváču a šel si projít první hodinu nástupu, abych po ránu věděl. Pár míst mě trochu překvapilo, ale neodradilo, dolů jsem dvakrát slaňoval a bylo to taky celkem fajn, takže jsem to vzal jako fakt, že tam prostě zejtra vylezu. Počkal jsem si na západ slunce, dobře se napal, pokecal se sousedy (mimochodem také Češi - zdravím), nabalil batoh a šel pěkně brzo chrupat.

Středa, vrcholu je třeba. Tak tímto sloganem mě ráno ve 3 hod probudil budík. Rychle jsem posnídal, oblékl se a celý natěšený vyrazil z 3266 m n.m. ve 4:00. Nástup byl v pohodě, ale asi 15 min jsem začal bloudit. Po tmě to fakt není jednoduchý, když je tam vyšlapáno asi 30 cest a všechny maj mužíky. Zelené značky Guidů fakt nejdou po tmě vidět, i když jsem na to tak trochu sázel. Z prvního bloudění jsem se vymotal stejně jako ze druhého, ale to už mě došel první Guide (měl jsem to tak trochu v plánu) a tak jsem se neeticky nalepil na něj. Zeptal se mě jen, jestli vím, co dělám, když jdu nahoru sám, já hrdě odpověděl: "Ja, sicher!" a tak mě nechal v klidu za sebou jít. Lezl jsem po tmě co to dá a ani moc nepřemýšlel kudu a jak, prostě to byla rychlovka a okolo stejně nebylo nic vidět. Po chvíli nás doběhli další Guidi a to byli pořádný prasata, při předbíhání neváhali člověka odstrčit, vynadat mu a tak dále. Inu nechal jsem je a věrně následoval toho svého. Pak už se začalo rozednívat a já teprve uviděl, co už všechno je za námi a kde se to vlastně pohybuju. No fuj. Ještě že šli předemnou tak rychle, že nebyl čas na přemejšlení a musel jsem dál mazat za nima, abych nepřišel o cestu. Kolem chaty Salvojky, což je takovej malej plechovej bivak v půli cesty pro špatné počasí a kde je v okolí strašně nasráno, je několik první opravdu těžších míst na lezení, kde se i místní Guidi nechali jistit a tak mi nezbylo nic jiného, než to přelézt sólo. První stěnku jsem se trochu bál, ale pak už to šlo a ani mi to nepřišlo tak hrozný, jo euforie dělá svoje. Po další chvíli a překonání toho konečně stále pevnějšího materiálu jsme se už opět po hřebínku došourali pod ledem pokrytou část, což znamenalo lezení v mačkách po předních hrotech a cepín sloužil jen k opírání, pač nešel zaseknout, no další chvíle strachu byla za mnou a říkal jsem si, jak by bylo fajn, kdyby mě občas taky někdo jistil. Po překonání ledového úseku se už pokračovalo až nahoru v mačkách i po kolmých stěnkách, které naštěstí pro mě byly skoro až nahoru zajištěny fixním lanem. Posledních asi 200 m byl opět led a sních. No a pak už hurá kolem sochy Sv. Bernarda přímo na vrchol po docela úzkém hřebínku. Po necelých 4 hod jsem stanul sám po sólo výstupu na vrcholu Matternhornu ve 4478 m n.m. Od Guida jsem se dozvěděl, že to je vrchol Švýcarský - vyšší a na ten druhý s křížem - Italský, se rozhodně nechodí :-) Po pár fotkách a občerstvení u Bernarda začal sestup. A ejhle. Byl tu malý problém. Dolů už nešlo tak snadno. Ne jen, že jsem se regulérně místama bál, ale ty debilní Guidi na mě furt křičeli, ať jim uhnu a nepřekážim, pač jich šlo ještě mraky proti nahoru a když už jsem sáhl ke slaňovací technice, tak si klidně bez dovolení použili moje lano jako fixní, hovada jedny blbý. Takže jsem zase slejzal raději bez jištění. Únava i vedro ve stěně se začala projevovat a když jsem viděl, co ještě všechno mam slézt, tak jsem to neviděl úplně růžově. Nechal jsem Guidy odejít a šel si raději své tempo v poklidu bez hádek a najednou to začlo jít. Takhle jsem to celé v pohodě seběhl, nejhorší místa samozřejmě slanil, celkem asi 8x. Cestou mě jen pobavilo, když přesně v poledne přilétl vrtulník přímo ke mě z poza hrany a čuměl na mě jako moucha, jestli jem prej v pohodě. Ukázal jsem, že jo a tak zas letěl o kus dál. Ještě mě cestou dolů zdržela malá zastávka na toaletu (žádná prdel, vystrčit tam ve stěně z kalhot svoji prdel :-). No a pak už jsem po 6 hod útrapného sestupu dorazil zpět ke stanu. Huráá, přežil jsem. Nebylo moc času a tak jsem rychle pofackoval zbylé věci, přihodil do batohu stan a pelášil co to dá na Schwarsee na poslední lanovku. V pohodě jako vždy jsem ji samozřejmě stihnul. Dole v Zermattu mě čekalo pívečko a Kebab jako odměna, mimochodem v 6 večer první jídlo od snídaně. Poseděl jsem u hřbitovu horských vůdců, dal ještě jedno a vyrazil do Tasche. Původní plán zakempovat načerno u jezírka mi překazila v tu chvíli více než sympatická Marien, jenž mě v obchodě nezištně radila, jaký že pivka si mám nakoupit na oslavu vrcholu. Po chvíli hovoru se z ní vyklubala místní kempařka a já s příslibem, že nebudu muset tahat bágly 2 km daleko a budu mít teplou sprchu, následoval její kroky až za hranice lidských možností. Jak už jsem říkal, středa, vrcholů je třeba.

Více fotek z výletu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Matternhorn#

Jak jsem vodil Braťa, aneb Slováci na Mt. Blancu

Po předchozí, co se týče vrcholu, neúspěšné akci na nejvyšším vrcholu Evropy (nejvyšší bod Evropy leží kousek pod vrcholem Elbrusu) jsem po jednom vyspání vrátil opět do Chamonix. Tentokráte jsem měl dostat na vrchol skupinu Slováků od mého kamaráda Joža, což je po Slovensky prý Pepa. Začalo to všechno docela z vesela, když na místo srazu dorazil Fiatem Panda, takže můj půvabný doprovod před odjezdem na chvilku myslel, že přeci jenom zůstanu doma a nikam nepojedu. No, nakonec jsme to naskládali všechno dovnitř a pomocí několika Redbulů a zastávek na tankování plynu (výborně se všude hledaj) dorazili až do Argentiere, kde byl sraz s druhým autem, co vyjelo přímo ze Slovenska.

Hned na úvod nás přivítal déšť a silný vítr, který nahoře přesahoval 150 km/hod, takže nám mezi přebalováním vypnuli lanovku a nám nezbylo, než stoupat po svých. Cestou jsme sledovali sviště, praskající ledovec a stále více prohnutá záda pod plnými batohy. Pod dalším ledovcem jsme zastanovali v moréně a doufali, že ve vichřici přežijeme až do rána. Večer se konala první velká hostina, nemohlo samozřejmě chybět vínečko a slivovice. Začal jsem pomalu chápat, že tady se špatně mít nebudu. Pěkný večer jsme završili s Renčou čištěním zůbů u nedalekého jezírka pod září hvězdiček.

Čtvrtek ráno pokračovalo větrné počasí a protože Paťovi spadl stan a neměl kde spát, tak nás ráno vzbudil a šli jsme trénovat na ledovec pády na svahu, do trhliny, chůzi v lanovém družstvu a po skalnatém hřebínku. Všichni byli šikovní, prošli a tak jsme mohli zabalit věci a mazat zase dolů. Nemohla chybět opět hostina k obědu. Prošli jsme si pěkně Chamonix, Paťo málem skoupil všechno vybavení co tam měli, trochu nám zase zapršelo a hlavně jsme získali předpověď počasí. Cestou do La Fayet se nám podařilo naší Pandou naprosto vyšachovat Paťovu Octavii a díky Jožově rasantní jízdě a několika kruhovým objezdům jsme byli v kempu jasně rychlejší. Večer jsme opět pojedli a trochu popili.

Páteční ráno bylo poněkud chaotické, pač nikdo nedokázal zabalit věci ani za dvě hodiny a tak jsme museli k lanovce jet zhruba 200 km/hod. Vlastně jde spíše o Tramway du Mont Blanc, která je vybavena ozubnicovým kolem. Zhruba po hodině nás vyplivla na konečné stanici a my už museli pěkně po svých. Cestou bylo spousta koziček a koz a tak nám to pěkně ubývalo. Na plato u chaty Tette Rouse jsme dorazili už za dvě hodinky. Zde jsem postavili stany a pak všichni kromě Ježíše vyrazili nahoru na aklimatizaci skrze kuloár na chatu Tette du Gouter. Nahoru to docela šlo, žádný šutr nás nesundal a horolezení jakoby měli všichni v malíku. Na chatě proběhla polévka a pak už začal zase sestup. Nikdo netušil, že nás čeká asi nejhorší část celého výstupu. Z ničeho nic se totiž přihnala bouřka jako řemen. Chvíli déšť, chvíli sněžení, silný vítr a hlavně blesky a hromy. Mazali jsme dolů, co to jde, Paťa jsem před sebou strkal raději na laně a najednou to praštilo přímo před námi tak, že se na ten blesk dalo doslova sáhnout. Měli jsme kliku, pač ta bouřka byla pod námi. Chvilku jsme ještě počkali a pak v lijáku pokračovali dál. Ve žlabu jsme si každý nechal poctivě natéct potok vrchem do bot, takže nezbylo než dojít na chatu a snažit se usušit. Nebo spíše zahřát, pač tam nebylo nikde topení. Věci jsme tam nechali po skříňkách, dali si horký čaj a hráli celý večer kostky až do zavíračky. Pak jsme přeběhli do stanů a prožili další silnou bouřku.

Sobota byla plná sluníčka, takže jsme celé dopoledne sušili věci, což se kromě bot nakonec podařilo, ikdyž pravda, že se nám některým ze stanu moc nechtělo, viď ..... Paťo výstup vzdal předem, takže jsme mu nabalili do batohu všechny nepotřebné věci a hlavně stany, díky čemuž měl rázem na zádech 30 kilo a volným tempem se šoural nazpět dolů do údolí. Zbytek dobalil a zopakoval si výstup nahoru na Tette du Gouter skrze obávaný kuloár, ze kterého ráno někoho opět stahovali vrtulníkem. Jen pro Ježíše to byla novinka. Po příchodu na chatu jsme se ještě šli projít po hřebínku asi do 3900 m n.m. pro lepší aklimatizaci. Pak se vařila véča a čekalo se na západ slunce. Spali jsme na zemi v jídelně mezi asi 200 lidma, což znamenalo, že jsme vlastně nespali vůbec. Fakt hrůza, zvláště pak, že ty místní magoři vstávaj na vrchol už v 1:45 (nechápu absolutně proč, jsou to prostě debilové).

No my vstali teda taky, něco málo pojedli, oblékli se a před třetí vyrazili nahoru. Šlo to docela dobře a doslova jsme předjížděli jedno lanové družstvo za druhým. Celý kopec byl od zhora dolů prosvícen čelovkami. Začínali jsme tedy v zadní polovině. Až na Dome du Goter bylo teplíčko, ale pak začlo hrozně foukat, takže sice se už rozednilo, ale tepleji rozhodně nebylo. Na Valotce je poslední možnost to zabalit, ale moje družstvo k mé radosti hrdě prohlásilo, že jdeme dál, tak jsme se i za strašné kosy a větru pomalu prokousávali blíže a blíže k vrchollu. Hřebínek byl stále užší a před námi bylo vidět stále méně lanových družstev, což mohlo znamenat jen jediné. Jsme rychlí a hlavně, že už jsme na vrcholu. Krátce před sedmou jsme ve složení Já a Pan Opičák, Jožo, Ježíš, Renča a Rasťo vylezli na vrchol Evropy, tedy Mt. Blanc do výšky 4810, 53 m n.m. Vítr jako sviňa nám umožnil udělat rychle jen pár fotek, obětotovat jednu rukavici a pak už jsme mazali rychle dolů. Šlo to docela rychle a v pohodě. Dokonce jsme si i zasáňkovali. Na chatě proběhla opět polévka a taky jsme si trochu oddychli. Sestup kuloárem byl opět docela v pohodě, ač jsme museli jít v mačách a vyhýbat se všem těm neohrabaným blbcům, co se tam jen tak jako na výletě pohybují. Na ledovci jsme už pak mohli slavit a z asluníčka sestoupit na Tramway. Tou jsme nakonec přeci jen sjeli dolů, i když asi s hodinovým zpožděním. Na konečné v La Fayet jsme opět rozjeli velkolepý pick nic, kdy nám Paťo dělal věrného posluhovače. Po přesunutí do kempu pokračovala oslava vypitítím všeho co se dalo a také koupelí v místním jezírku.

Celou akci jsme ukončili velkolepou snídaní v trávě s výhledem na Mt. Blanc a přesunutím do dalšího slavného Alpského centra Zermattu. Zde jsme se po prohlídce města rozloučili a vydali každý jiným směrem, já nahoru směr Matternhorn, Jožo s Jurou do Prahy a Renča s Rasťou a Paťem na Slovensko. Byla to moc úspěšná akce plná jídla a pití.

Více fotek z výletu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlancBrata#

Mt. Blanc, aneb první pokus o vrchol

V pondělí večer jsme rozděli posádky vozů na Tranziťáky a Iveťáky, nakoupili nějaký pivka, načež jsme vyrazili skrz Německo a Švýcarsko do Francie do Chamonix pod Mont Blanc. Cesta byla docela v pohodě, takže jsme ani jeden z řidičů naštěstí nespali. Po příjezdu jsme se ubytovali, zajeli si do Chamonix na nákupy, pokecali, nabalili batohy a těšili se na to, co přijde.

Středa, tréninku je třeba. Hned ráno jsme vyjeli lanovkou na Grands Montets do 3295 m n.m. kvůli aklimatizaci a celé dopoledne trénovali chůzi na mačkách, brždění cepínem, přechod přes skalní hřeben a tak dále. Některým to šlo krásně, někteří nám naopak opakovaně mizeli stále v údolí :-) Odpoledne už to bylo lepší a tak jsme se rozhodli vylézt nahoru na Petite Aig. Verte, což nebyla vůbec žádná sranda. Ze záčátku v pohodě, ale následující velmi ostrý svah nám dal dost zabrat a byli i tací, co chtěli stále padat dolů. Ještě že jsme měli sebou ty šrouby do ledu. Mnohem větším problém se ale ukázal sestup z této ledové hůrky, který nám navíc komplikovali dva zcela nezkušení Holanďané, kteří kupili na svahu jednu chybu za druhou a my jen tajně doufali, že je nebudem zachraňovat. Štěstí, že to dokázali nakonec slézt a přežít. My zvolili různé postupy, Michal to sjel s lidmy dolů stejnou cestou, zbytek šel po skalnatém hřebínku a pak s Honzou slaňoval či se mnou a Šťovajzem šel ledový téměř kolmý traverz. Nakonec se nám naučila horolezcovat i Hanka, takže jsme s vypětím všech sil doběhli na poslední lanovku a mohli se vrátit zpět domů. Celou věc ještě okořenil Michal, když zjistil, že si nahoře nechal bundu a běžel si pro ní rychlostí motorové myši. Večer se rozebírali prožitky a balili věci nahoru na Blanc.

Čtvrteční počasí říkalo jasně,že je summit day, bohužel my to nestíhali, takže jsme pouze vyjeli lanovkou na Midi. Teda až po vyčkání nekonečné fronty. Cestu nahoru nám zpříjemnila (teda aspoň mě) jedna tůze krásná cholka z Ameriky, tak sen na ní hnedka zkoušel ty svoje triky, nevyšlo mi to ale prostě vůbec, zůstal tam s ní Štovík a já vypadal jak blbec :-) Nahoře jsme udělali 1000 fotek stejně jako Japonci a dalíš všemožná havěť okupující vrcholové věže s vyhlídkami. Pak jsme se navlíkli do sedáků, maček a tak, aby to vypadalo, že jsme pořádní horolezci a vyrazili po velmi dobrodružném hřebínku dolů na ledovcové plato. Nikdo nechtěl spáchat sebevraždu skokem dolů a tak se šlo najistotu. Dole jsme pak pozorovali horolezce, co si dávali žulové spáry a učili se výstup pomocí prusíku nahoru na chatu a opalovali se. Po výborné večeři na chatě Cosmiques jsme se věnovali vázání uzlů (holky moje, vy jste prostě jedničky) a karetním hrám - marijášek.

Ráno se ani nevstávalo, pač počasí bylo tragické přesně podle předpovědi a tak jsme zase tak trochu zevlovali na chatě. Po obědě to vypadalo trochu lépe, takže jsme se navázali a šlapali na protější kopec se stejnou kótou jako měla chata, tedy 3613 m n.m. Cesta pod něj byla celkem dobrá, jen pár trhlinek, ale výstup už byl zase docela strmý a tak jsme se po překonání odtrhové trhliny rozhodli natrénovat opět výstup pomocí prusíku. Já to nejdřív vyběhl nahoru a natáhl fixní lano, načež čekal na zbytek, než ke mě doprusíkuje a pozoroval, jak se na nás pomalu, ale jistě valí kupa dalších mraků, takže v momentě, když jsem dělal skupinovou vrcholovou fotku, tak to nad námi prásklo a všichni začali zdrhat dolů, co jim nohy stačili. Snažili jsme se se Šťovajzem zachovat chladnou hlavu, ale v momentě, kdy mě probil statickou elektřinou nabitý cepín, tak jsem vzal nohy na ramena taky. Všecha 4 družstva se dolů dostala asi tak za minutu a nebyla přitom nouze vyzkoušet si pořádně brždění cepínem. Všichni prošli, paráda. Naše družstvo si to okořenilo ještě sjezdem v menší lavince po zadku a pak už jsme upalovali na chatu, pač se blížila další bouřka. Co dodat, než že to počasí opravdu není prdel. Večer nám náladu definitivně zkazila předpověď počasí na další den, neboť mělo začít sněžit a foukat okolo 100 km/hod. A pač opravdu sněžit začalo, tak nám nezbylo nic jiného, než si dát vínko a zaposlouchat se do one man show v podání Radovana.

Sobotní ráno nás přivítalo více jak 30 cm nového sněhu a strašným mrazivým vichrem. Nedalo se nic dělat, tak jsme se oblékli do postrojů a vydali se bojovat s tou hrůzou. No popravdě, krom Mongolského psa bych tam v tu chvíli žádného jiného nevyhnal. Připadal jsem si jak někde v Grónsku, celej namrzlej, zapadanej sněhem, po pás v té bílé kaši a každou chvíli to se mnou v tom nárazovym větru seklo o zem, jen Šťovík, přezdívaný lední medvěd, z toho měl očividně radost a fotil hlava nehlava. Opravdovou perličkou pak bylo opětovné překonání hřebínku k lanovce, kdy už to opravdu, ale opravdu moc sranda nebyla a tak nakonec došlo i na potupné plazení se po čtyřech, jen abychom to už měli za sebou a přežili. Povedlo se. Pak už jsme jen trochu odmrzli a sjeli lanovkou dolů. Jelo s námi hafo Japonců (přezdívali jsme jim Eskymáci), takže jsme jim cestou zaspívali Japonečku malou a po příjezdu do Chamonix oznámili, že je to Jokohama, načež oni začali radostně vyskakovat z lanovky ještě před tím, než zastavila. Večer trávil každý po svém. Někdo na večeři, někdo u fotek a někdo šel na lov místních kočiček. Francouzky jsou hrozný emancipovaný krávy (to je výsledek celovečerního šetření), takže jsme sbalili raději krásný Norky (teda hlavně ta moje, co jmenuje se Tone) a šli v poklidu kolem půlnoci spát.

Něděle je od slova nedělat a to my prosím bezpečně dodrželi. Někdo vyrazil na dle svého uvážení dostatečný výlet (jako nejlepší varianta se ukázal vyhlídkový chodník Balcon Mont Blanc), někdo zase strávil den po místních kavárnách a nákupech, no a my s Michalem vyzvedli naše Norky a šli si s něma zalézt do krásné lezecké oblasti přímo v Chamonix. Láska dělá divy, takže jsem tahal cesty i v sandálkách, neb lezečky zůstaly doma a parádně jsme si to užili. Odpoledne zbyl čas i na koupání, spánek a obídek před cestou domů. V pět jsme napakovali naše auta, prohodili si posádky vozů, nechali viset na plotě trenyrky a vyrazili domů. Cesta to byla dlouhá , ale díky střídání řidičů v pohodě, takže jsme ráno v šest dorazili na Pankrác (já teda chtěl pokračovat ještě směr Norsko) a mohli zájezd zdárně ukončit. Byl krásný i přesto, že nám vrchol zůstal zapovězen, tak snad to vyjdepříště.

PS: pokud se Vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůžete. když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, lae krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlanc#
a od Hanky a Pavla zde: http://picasaweb.google.com/hanarih/MtBlanc132072009#

a od Jirky zde: http://www.math.cas.cz/~rakosnik

Šťovík vám jako bonus složil krásnou básničku, tak tady ji máte:

Mont Blanc - Jan Šťovíček

Vítr cloumá naším plánem
- že si prostě v jednu vstanem,
vypijeme čaje, kávy,
sníme trochu horké stravy.
Že pak navážem' si Zuzku, Hanku
a vyrazíme k Mont Blanku...
Však ten vítr, jak jsem říkal,
co po terase vodu stříkal,
přihnal mraky sněhu k ránu,
čímž zasadil těžkou ránu
té původní stratégii.
Má teď krůček k tragédii:
tlak klesá, že tlakoměry
ukazují všemi směry.
Hromy, blesky, běh ve smyku,
rychle zdrhnout do Cosmiqueku.
Ještě že Radovan a jeho trio
drží humor. Porko Dio!
Lana praskaj' jako lanka,
když zafouká od Mont Blanka.
Hory počkaj', milí, zlatý...
problém bude vylézt z chaty.
A když nepřestane sněžit,
půjde hlavně o to přežít . . .