Jak jsem vodil Braťa, aneb Slováci na Mt. Blancu

Po předchozí, co se týče vrcholu, neúspěšné akci na nejvyšším vrcholu Evropy (nejvyšší bod Evropy leží kousek pod vrcholem Elbrusu) jsem po jednom vyspání vrátil opět do Chamonix. Tentokráte jsem měl dostat na vrchol skupinu Slováků od mého kamaráda Joža, což je po Slovensky prý Pepa. Začalo to všechno docela z vesela, když na místo srazu dorazil Fiatem Panda, takže můj půvabný doprovod před odjezdem na chvilku myslel, že přeci jenom zůstanu doma a nikam nepojedu. No, nakonec jsme to naskládali všechno dovnitř a pomocí několika Redbulů a zastávek na tankování plynu (výborně se všude hledaj) dorazili až do Argentiere, kde byl sraz s druhým autem, co vyjelo přímo ze Slovenska.

Hned na úvod nás přivítal déšť a silný vítr, který nahoře přesahoval 150 km/hod, takže nám mezi přebalováním vypnuli lanovku a nám nezbylo, než stoupat po svých. Cestou jsme sledovali sviště, praskající ledovec a stále více prohnutá záda pod plnými batohy. Pod dalším ledovcem jsme zastanovali v moréně a doufali, že ve vichřici přežijeme až do rána. Večer se konala první velká hostina, nemohlo samozřejmě chybět vínečko a slivovice. Začal jsem pomalu chápat, že tady se špatně mít nebudu. Pěkný večer jsme završili s Renčou čištěním zůbů u nedalekého jezírka pod září hvězdiček.

Čtvrtek ráno pokračovalo větrné počasí a protože Paťovi spadl stan a neměl kde spát, tak nás ráno vzbudil a šli jsme trénovat na ledovec pády na svahu, do trhliny, chůzi v lanovém družstvu a po skalnatém hřebínku. Všichni byli šikovní, prošli a tak jsme mohli zabalit věci a mazat zase dolů. Nemohla chybět opět hostina k obědu. Prošli jsme si pěkně Chamonix, Paťo málem skoupil všechno vybavení co tam měli, trochu nám zase zapršelo a hlavně jsme získali předpověď počasí. Cestou do La Fayet se nám podařilo naší Pandou naprosto vyšachovat Paťovu Octavii a díky Jožově rasantní jízdě a několika kruhovým objezdům jsme byli v kempu jasně rychlejší. Večer jsme opět pojedli a trochu popili.

Páteční ráno bylo poněkud chaotické, pač nikdo nedokázal zabalit věci ani za dvě hodiny a tak jsme museli k lanovce jet zhruba 200 km/hod. Vlastně jde spíše o Tramway du Mont Blanc, která je vybavena ozubnicovým kolem. Zhruba po hodině nás vyplivla na konečné stanici a my už museli pěkně po svých. Cestou bylo spousta koziček a koz a tak nám to pěkně ubývalo. Na plato u chaty Tette Rouse jsme dorazili už za dvě hodinky. Zde jsem postavili stany a pak všichni kromě Ježíše vyrazili nahoru na aklimatizaci skrze kuloár na chatu Tette du Gouter. Nahoru to docela šlo, žádný šutr nás nesundal a horolezení jakoby měli všichni v malíku. Na chatě proběhla polévka a pak už začal zase sestup. Nikdo netušil, že nás čeká asi nejhorší část celého výstupu. Z ničeho nic se totiž přihnala bouřka jako řemen. Chvíli déšť, chvíli sněžení, silný vítr a hlavně blesky a hromy. Mazali jsme dolů, co to jde, Paťa jsem před sebou strkal raději na laně a najednou to praštilo přímo před námi tak, že se na ten blesk dalo doslova sáhnout. Měli jsme kliku, pač ta bouřka byla pod námi. Chvilku jsme ještě počkali a pak v lijáku pokračovali dál. Ve žlabu jsme si každý nechal poctivě natéct potok vrchem do bot, takže nezbylo než dojít na chatu a snažit se usušit. Nebo spíše zahřát, pač tam nebylo nikde topení. Věci jsme tam nechali po skříňkách, dali si horký čaj a hráli celý večer kostky až do zavíračky. Pak jsme přeběhli do stanů a prožili další silnou bouřku.

Sobota byla plná sluníčka, takže jsme celé dopoledne sušili věci, což se kromě bot nakonec podařilo, ikdyž pravda, že se nám některým ze stanu moc nechtělo, viď ..... Paťo výstup vzdal předem, takže jsme mu nabalili do batohu všechny nepotřebné věci a hlavně stany, díky čemuž měl rázem na zádech 30 kilo a volným tempem se šoural nazpět dolů do údolí. Zbytek dobalil a zopakoval si výstup nahoru na Tette du Gouter skrze obávaný kuloár, ze kterého ráno někoho opět stahovali vrtulníkem. Jen pro Ježíše to byla novinka. Po příchodu na chatu jsme se ještě šli projít po hřebínku asi do 3900 m n.m. pro lepší aklimatizaci. Pak se vařila véča a čekalo se na západ slunce. Spali jsme na zemi v jídelně mezi asi 200 lidma, což znamenalo, že jsme vlastně nespali vůbec. Fakt hrůza, zvláště pak, že ty místní magoři vstávaj na vrchol už v 1:45 (nechápu absolutně proč, jsou to prostě debilové).

No my vstali teda taky, něco málo pojedli, oblékli se a před třetí vyrazili nahoru. Šlo to docela dobře a doslova jsme předjížděli jedno lanové družstvo za druhým. Celý kopec byl od zhora dolů prosvícen čelovkami. Začínali jsme tedy v zadní polovině. Až na Dome du Goter bylo teplíčko, ale pak začlo hrozně foukat, takže sice se už rozednilo, ale tepleji rozhodně nebylo. Na Valotce je poslední možnost to zabalit, ale moje družstvo k mé radosti hrdě prohlásilo, že jdeme dál, tak jsme se i za strašné kosy a větru pomalu prokousávali blíže a blíže k vrchollu. Hřebínek byl stále užší a před námi bylo vidět stále méně lanových družstev, což mohlo znamenat jen jediné. Jsme rychlí a hlavně, že už jsme na vrcholu. Krátce před sedmou jsme ve složení Já a Pan Opičák, Jožo, Ježíš, Renča a Rasťo vylezli na vrchol Evropy, tedy Mt. Blanc do výšky 4810, 53 m n.m. Vítr jako sviňa nám umožnil udělat rychle jen pár fotek, obětotovat jednu rukavici a pak už jsme mazali rychle dolů. Šlo to docela rychle a v pohodě. Dokonce jsme si i zasáňkovali. Na chatě proběhla opět polévka a taky jsme si trochu oddychli. Sestup kuloárem byl opět docela v pohodě, ač jsme museli jít v mačách a vyhýbat se všem těm neohrabaným blbcům, co se tam jen tak jako na výletě pohybují. Na ledovci jsme už pak mohli slavit a z asluníčka sestoupit na Tramway. Tou jsme nakonec přeci jen sjeli dolů, i když asi s hodinovým zpožděním. Na konečné v La Fayet jsme opět rozjeli velkolepý pick nic, kdy nám Paťo dělal věrného posluhovače. Po přesunutí do kempu pokračovala oslava vypitítím všeho co se dalo a také koupelí v místním jezírku.

Celou akci jsme ukončili velkolepou snídaní v trávě s výhledem na Mt. Blanc a přesunutím do dalšího slavného Alpského centra Zermattu. Zde jsme se po prohlídce města rozloučili a vydali každý jiným směrem, já nahoru směr Matternhorn, Jožo s Jurou do Prahy a Renča s Rasťou a Paťem na Slovensko. Byla to moc úspěšná akce plná jídla a pití.

Více fotek z výletu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlancBrata#