Mt. Blanc, aneb první pokus o vrchol

V pondělí večer jsme rozděli posádky vozů na Tranziťáky a Iveťáky, nakoupili nějaký pivka, načež jsme vyrazili skrz Německo a Švýcarsko do Francie do Chamonix pod Mont Blanc. Cesta byla docela v pohodě, takže jsme ani jeden z řidičů naštěstí nespali. Po příjezdu jsme se ubytovali, zajeli si do Chamonix na nákupy, pokecali, nabalili batohy a těšili se na to, co přijde.

Středa, tréninku je třeba. Hned ráno jsme vyjeli lanovkou na Grands Montets do 3295 m n.m. kvůli aklimatizaci a celé dopoledne trénovali chůzi na mačkách, brždění cepínem, přechod přes skalní hřeben a tak dále. Některým to šlo krásně, někteří nám naopak opakovaně mizeli stále v údolí :-) Odpoledne už to bylo lepší a tak jsme se rozhodli vylézt nahoru na Petite Aig. Verte, což nebyla vůbec žádná sranda. Ze záčátku v pohodě, ale následující velmi ostrý svah nám dal dost zabrat a byli i tací, co chtěli stále padat dolů. Ještě že jsme měli sebou ty šrouby do ledu. Mnohem větším problém se ale ukázal sestup z této ledové hůrky, který nám navíc komplikovali dva zcela nezkušení Holanďané, kteří kupili na svahu jednu chybu za druhou a my jen tajně doufali, že je nebudem zachraňovat. Štěstí, že to dokázali nakonec slézt a přežít. My zvolili různé postupy, Michal to sjel s lidmy dolů stejnou cestou, zbytek šel po skalnatém hřebínku a pak s Honzou slaňoval či se mnou a Šťovajzem šel ledový téměř kolmý traverz. Nakonec se nám naučila horolezcovat i Hanka, takže jsme s vypětím všech sil doběhli na poslední lanovku a mohli se vrátit zpět domů. Celou věc ještě okořenil Michal, když zjistil, že si nahoře nechal bundu a běžel si pro ní rychlostí motorové myši. Večer se rozebírali prožitky a balili věci nahoru na Blanc.

Čtvrteční počasí říkalo jasně,že je summit day, bohužel my to nestíhali, takže jsme pouze vyjeli lanovkou na Midi. Teda až po vyčkání nekonečné fronty. Cestu nahoru nám zpříjemnila (teda aspoň mě) jedna tůze krásná cholka z Ameriky, tak sen na ní hnedka zkoušel ty svoje triky, nevyšlo mi to ale prostě vůbec, zůstal tam s ní Štovík a já vypadal jak blbec :-) Nahoře jsme udělali 1000 fotek stejně jako Japonci a dalíš všemožná havěť okupující vrcholové věže s vyhlídkami. Pak jsme se navlíkli do sedáků, maček a tak, aby to vypadalo, že jsme pořádní horolezci a vyrazili po velmi dobrodružném hřebínku dolů na ledovcové plato. Nikdo nechtěl spáchat sebevraždu skokem dolů a tak se šlo najistotu. Dole jsme pak pozorovali horolezce, co si dávali žulové spáry a učili se výstup pomocí prusíku nahoru na chatu a opalovali se. Po výborné večeři na chatě Cosmiques jsme se věnovali vázání uzlů (holky moje, vy jste prostě jedničky) a karetním hrám - marijášek.

Ráno se ani nevstávalo, pač počasí bylo tragické přesně podle předpovědi a tak jsme zase tak trochu zevlovali na chatě. Po obědě to vypadalo trochu lépe, takže jsme se navázali a šlapali na protější kopec se stejnou kótou jako měla chata, tedy 3613 m n.m. Cesta pod něj byla celkem dobrá, jen pár trhlinek, ale výstup už byl zase docela strmý a tak jsme se po překonání odtrhové trhliny rozhodli natrénovat opět výstup pomocí prusíku. Já to nejdřív vyběhl nahoru a natáhl fixní lano, načež čekal na zbytek, než ke mě doprusíkuje a pozoroval, jak se na nás pomalu, ale jistě valí kupa dalších mraků, takže v momentě, když jsem dělal skupinovou vrcholovou fotku, tak to nad námi prásklo a všichni začali zdrhat dolů, co jim nohy stačili. Snažili jsme se se Šťovajzem zachovat chladnou hlavu, ale v momentě, kdy mě probil statickou elektřinou nabitý cepín, tak jsem vzal nohy na ramena taky. Všecha 4 družstva se dolů dostala asi tak za minutu a nebyla přitom nouze vyzkoušet si pořádně brždění cepínem. Všichni prošli, paráda. Naše družstvo si to okořenilo ještě sjezdem v menší lavince po zadku a pak už jsme upalovali na chatu, pač se blížila další bouřka. Co dodat, než že to počasí opravdu není prdel. Večer nám náladu definitivně zkazila předpověď počasí na další den, neboť mělo začít sněžit a foukat okolo 100 km/hod. A pač opravdu sněžit začalo, tak nám nezbylo nic jiného, než si dát vínko a zaposlouchat se do one man show v podání Radovana.

Sobotní ráno nás přivítalo více jak 30 cm nového sněhu a strašným mrazivým vichrem. Nedalo se nic dělat, tak jsme se oblékli do postrojů a vydali se bojovat s tou hrůzou. No popravdě, krom Mongolského psa bych tam v tu chvíli žádného jiného nevyhnal. Připadal jsem si jak někde v Grónsku, celej namrzlej, zapadanej sněhem, po pás v té bílé kaši a každou chvíli to se mnou v tom nárazovym větru seklo o zem, jen Šťovík, přezdívaný lední medvěd, z toho měl očividně radost a fotil hlava nehlava. Opravdovou perličkou pak bylo opětovné překonání hřebínku k lanovce, kdy už to opravdu, ale opravdu moc sranda nebyla a tak nakonec došlo i na potupné plazení se po čtyřech, jen abychom to už měli za sebou a přežili. Povedlo se. Pak už jsme jen trochu odmrzli a sjeli lanovkou dolů. Jelo s námi hafo Japonců (přezdívali jsme jim Eskymáci), takže jsme jim cestou zaspívali Japonečku malou a po příjezdu do Chamonix oznámili, že je to Jokohama, načež oni začali radostně vyskakovat z lanovky ještě před tím, než zastavila. Večer trávil každý po svém. Někdo na večeři, někdo u fotek a někdo šel na lov místních kočiček. Francouzky jsou hrozný emancipovaný krávy (to je výsledek celovečerního šetření), takže jsme sbalili raději krásný Norky (teda hlavně ta moje, co jmenuje se Tone) a šli v poklidu kolem půlnoci spát.

Něděle je od slova nedělat a to my prosím bezpečně dodrželi. Někdo vyrazil na dle svého uvážení dostatečný výlet (jako nejlepší varianta se ukázal vyhlídkový chodník Balcon Mont Blanc), někdo zase strávil den po místních kavárnách a nákupech, no a my s Michalem vyzvedli naše Norky a šli si s něma zalézt do krásné lezecké oblasti přímo v Chamonix. Láska dělá divy, takže jsem tahal cesty i v sandálkách, neb lezečky zůstaly doma a parádně jsme si to užili. Odpoledne zbyl čas i na koupání, spánek a obídek před cestou domů. V pět jsme napakovali naše auta, prohodili si posádky vozů, nechali viset na plotě trenyrky a vyrazili domů. Cesta to byla dlouhá , ale díky střídání řidičů v pohodě, takže jsme ráno v šest dorazili na Pankrác (já teda chtěl pokračovat ještě směr Norsko) a mohli zájezd zdárně ukončit. Byl krásný i přesto, že nám vrchol zůstal zapovězen, tak snad to vyjdepříště.

PS: pokud se Vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůžete. když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, lae krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlanc#
a od Hanky a Pavla zde: http://picasaweb.google.com/hanarih/MtBlanc132072009#

a od Jirky zde: http://www.math.cas.cz/~rakosnik

Šťovík vám jako bonus složil krásnou básničku, tak tady ji máte:

Mont Blanc - Jan Šťovíček

Vítr cloumá naším plánem
- že si prostě v jednu vstanem,
vypijeme čaje, kávy,
sníme trochu horké stravy.
Že pak navážem' si Zuzku, Hanku
a vyrazíme k Mont Blanku...
Však ten vítr, jak jsem říkal,
co po terase vodu stříkal,
přihnal mraky sněhu k ránu,
čímž zasadil těžkou ránu
té původní stratégii.
Má teď krůček k tragédii:
tlak klesá, že tlakoměry
ukazují všemi směry.
Hromy, blesky, běh ve smyku,
rychle zdrhnout do Cosmiqueku.
Ještě že Radovan a jeho trio
drží humor. Porko Dio!
Lana praskaj' jako lanka,
když zafouká od Mont Blanka.
Hory počkaj', milí, zlatý...
problém bude vylézt z chaty.
A když nepřestane sněžit,
půjde hlavně o to přežít . . .