Marmolada, aneb jak to šlo jak po másle

tak kudy to zítra půjdeme?

Passo Sella

začátek ferraty

hřebenová partie

ledovcová část výstupu

Marmolada

přísný žlábek

kde že je ta ferrata?

Doma jsme pobyli sotva den a už jsme zase frčeli zpátky do Itálie, tentokráte už do Dolomit a konkrétně na jejich nejvyšší horu - Marmoladu, která se tyčí do výšky 3343 m n.m. Po nočním přesunu přes Brenner jsme si projeli sedlo Sella a dole pak dali v Canazei tradiční ranní kávičku. Mile nás překvapilo, že měli otevřeno už od půl sedmé a postupně se sem sjela celá vesnice. Po snídani jsme ještě vyjeli nahoru do sedla Fedaia k stejnojmenému jezeru, kde jsme v místní chatě Rifugio Marmolada Castiglioni bydleli. Venku bylo nádherně, tak jsme vybalili a vyrazili na protější kopec na jednu z nejtěžších ferrat v Dolomitech, konkrétně Via delle Trincée, která vede až na Bec de Mesdi do výšky 2727 m n.m. No začalo to pěkně zostra a tak jsme přišli hned o dva kousky, kteří raději zvolili cestu okolo. My si to pěkně dávali skrze stará opevnění a mostky z první světové války nahoru a dolů po ostrém hřebínku s překrásnými výhledy přímo na celý masiv Marmolady. Pravda, že chvílemi se nejeden človíček strachy potil, ale vše jsme zvládli a pak sestoupili dolů po loukách zpět k jezeru. Následovala bohatá večeře a slastný spánek.

V neděli jsme totiž vstávali už v 6 ráno na snídani, abychom v 7 mohli vyrazit. Nejdříve jsme došli nahoru ke konci lanovky, kde jsme dali ranní občerstvení a pak už jsme šlapali vzhůru skrze sněhová pole. Viditelnost sice nebyla bůh ví jaká, ale jinak to docela šlo. Po chvíli došlo i na mačky, sedáky, cepíny a hlavně navázání na lano, neboť jsme byli už na ledovci. Tím jsme stoupali pozvolna vzhůru až ke žlabu s ferratou, která však byla na většině míst zakryta vysokou vrstvu sněhu a ledu. No nic, tak jsme si trochu zalezli a odjistili si to sami. Zhruba po hodince jsme byli nahoře na hřebenu a už po chvilce jsme došli až na samotný vrchol ke kříži. Zde jsme posvačili, udělali pár foteček a vyrazili zase dolů. To ten žlábek byl poněkud horší, ale nakonec taky s úsměvem. Seběhli jsme dolů, dali pivko u lanovky a pak ještě seběhli dolů na naši chatu. Vrchol byl úspěšně za námi. V Canazei jsme se stavili ještě na pizzu a pak to mastili domů co to šlo.

Více fotek naleznete zde: FOTKY

Lago di Garda, aneb jak nás tentokráte Grapa předběhla

ferrata vedená kaňonem pod Drenou

Původně jsme měli vyrazit na ferraty do bájných Dolomit, ale poněkud nešťastný průběh letošního jara, kdy napadlo přes dva metry nového sněhu, nás donutil změnit destinaci na oblíbené a slunné Lago di Garda do přístavního městečka Riva del Garda. Po nočním přesunu se zajížďkou do Varů jsme se ráno nasnídali v údolí Adige a vyrazili na první ferratu do kaňonu z městečka Dro. Hravá zajištěná cesta vede úzkým vymletým korytem potoka po umělých stupech. V horních partiích je pak zpestřena dvěma Tibetskými mosty, takže o adrenalin není nouze. Jako protažení po dlouhé cestě byla dokonalá. Navíc končila u hradu Drena, takže si naše pivní posádka mohla dotankovat palivo do žíly v přilehlém baru. Pak jsme se autem přesunuli nad Arco k jezeru Lago di Lagel a těšili se na ferratu Congresso 92°. No jo, ale ono se spíše jedná o nezajištěnou cestu po hladkých exponovaných plotnách, takže o strach nebyla nouze. Naštěstí vše dobře dopadlo a večer jsme mohli vyrazit na první litránky vína a pizzu.

Tibetský most

Druhý den jsme vyrazili rovnou z Rivy starou silnicí směr Pregassina, ze které jsme pak vystoupali ferattou nahoru na Cima Capi, kde bylo spousta zajímavých objektů k pozorování. Po dosažení vrcholu jsme pokračovali na Cima Rocca, což je vrcholek celý prošpikovaný tunely z dob první světové války a pak seběhli tajnou ferratou 671 dolů do Biacesy, kam jsem ráno převezl auto. Vyprávění o cestě pivních znalců a malých soukromých pivovarech nás natolik vysušilo, že jsme kvapem zajeli na Lago di Ledro, kde jsme dali pizzu a vytoužené pívo, několik bláznů dokonce ponořilo své tělo do ledem chlazeného jezera. Večer jsme pak vyrazili do víru velkoměsta, nejdříve na luxusní koncertík a pak na oblíbenou pizzu a hektolitry vína.

Cima Capi na Lago di Garda

malý velký vrchol :D

Dosso d´Abramo

V pondělí jsme vyrazili nahoru na masiv Monte Bondone, kde jsme měli v plánu ferratu Pero Degasperi, ale bohužel v půlce nástupu nás čekala cedulka, že cesta je uzavřena, což jsme chtěli tak trochu bojkotovat, ale narazili jsme na další cedulku, kde někdo dopsal, že tam fakt nejsou lana. To nás tak trochu přesvědčilo a otočili jsme se, abychom mohli změnit plán trasy na krátkou, ale úderně těžkou ferratu Giulio Segata na Dosso d´Abramo. Jedná se o krásný výlet v horském masivu, který je právě zakončen onou stěnou. Zde nás také čekala cedulka, že je zavřeno, ale měli jsme možnost si celou trasu prohlédnout a vzhledem k tomu, že jsme ji neshledali nijak poškozenou, tak jsme se do ní pustili. V půlce se to dá ukončit a tak nám někteří dezertovali, ale pár nás to dolezlo, takže to můžeme považovat za úspěch. Jo a mimochodem, taky jsme během celé akce stihli sehnat bagr a jeřáb. Odpoledne jsme nakupovali v Arcu a následně se vykropili Grapou v kempu, neb jsme slavili jedny narozeniny a jedno čerstvé narození malého cvrčka. Nakonec došlo všechno, co jsme měli a tak musela přijít ještě trestná výprava do velkoměsta, ze které se v některých z nás vracela domů místo krve grapa a místním ještě dlouho bude znít píseň It´s long way . . .

rozkvetlé louky na Monte Albanu

mohutný převis, kterým vede ferrata

Ach ta hlavička makovička, to je děs. Slunce, milióny zatáček a nás čekal výlet autem přes vysoká sedla k další ferratě Gerardo Sega, jenž je vedena obrovským a mohutným převisem kolem vodopádu. Cestou jsme opět sháněli jeřáb. Nahoře jsme se pak rozdělili, zatím co hlavní grupa vyrazila skrze kopřivy do sedla, já se proběhl pro auto. Večer jsme opět zašli na pizzu a pak už do pelechu.

sestup do Mori

Poslední den jsme měli v plánu famózní ferratu nad Mori Monte Albano. Během nástupu nás zastavilo několik místních, kteří nás přesvědčovali, ať tam nechodíme, že je to zavřené. To potvrdili i cedule u začátku, kde bylo dokonce napsáno, že při porušení zákazu hrozí vyhoštění. A tak jsme do toho raději nešli . . . vzali jsme to pěkně na okolo sestupovou cestou a dolů si to pak dali doplňkovou ferratou, která díky sestupu nabrala také drsnější charakter. Následně jsme prolezli celé město, abychom zjistili, že krom piva nic jiného nemaj a tak jsme se přesunuli až na Brenner, kde už pizza proběhla. Tím jsme ukončili celej vejlet a vrátili se plni zážitků opět dom.

Více fotografií naleznete zde: FOTKY

Svatomartinská zákoutí, aneb jak jsme se brodili sněhem

romanticky zasněžené Seewaldsee

Letošní první kola mě s CK Trip zavedla do oblasti Dachsteinu, konkrétně do hroské vesničky Sankt Martin am Tennenhebirge. Počasí je letos na jaře poněkud divoké a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Zima a sníh nás přivítali v oblasti Solné komory v lázeňském městě Bad Ischl. Samotného mě překvapilo, že se ve 4°C nad nulou a setrvalém dešti chtělo někomu na kolo, ale jak se později ukázalo, zdatní sportovci byli všichni tělem i duší. Snažíce se kličkovat mezi kapkami deště jsme dojeli k Hallstattskému jezeru, které jsme již lehce namrzajíc objeli a zamířili až do malebného hornického Hallstattu, proslulého svojí kostnicí a solnými doly. Pravda je, že na prohlédku se zmrzlými prsty už moc chuti nebylo. Po nasednutí do busu a odjezdu na ubytování se symbolicky hustě rozesněžilo.

kdo si hraje nezlobí

Ráno nás přivítala zasněžená louka a teploměr ukazoval přesně 0°C. Ani to nás neodradilo a s vidinou slunce jsme vyrazili na další etapu. Míra nás odvezl až na kopec nad Pichl a my pak v lehké vánici pokračovali už na kole po rozkvetlých loukách. Po chvíli poslední chumelenice pominula a my se začali postupně zahřívat i díky stoupání na jezírko Seewaldsee. To bylo krásně celé zasněžené a tak jsme po občerstvení na místní salaši zase sjeli dolů a po místních loučkách se přesunuli až do údolí řeky Salzach, kde jsme po cyklostezce přes Golling dojeli až do Scheffau. Zde už na nás čekal Míra a odvezl nás busem na výbornou večeři.

a já tam budu dřív

Každopádně další ráno už zase bylo tepleji a tak jsme mohli vyrazit busem do Radstadtu a následně už na kolech přes Forstau romantickým údolím až k salaším Forstauwinkl. Zde končí cesta až v ledovcovém karu a jak jinak, než že všude bylo mraky sněhu. Tak jsme neváhali a postavili luxusního sněhuláka, ze kterého jsem musel udělat Paní Sněhulákovou (připlácl jsem ji kozy). Pak jsme se nafotili a upalovali zase dolů až do údolí řeky Enns, kudy jsme jeli opět přes Radstadt až do Altenmarktu, kde je luxusní nový aquapark, do kterého jsme se vydali zrelaxovat.

sjezduju často, sjezduju rád

Sobota už byla doslova teplá a tak jsme se odvážili do Werfenwengu na lonovku a vyjeli s ní až do 1800 m n.m. na Bischlinghöhe. Výhledy na celé Taury, Dachstein, Tennengebirge i Hochkönig nám úplně zamaskovali, že je všude ještě strašně sněhu a tak jsme si po sjezdovce trochu i zasjezdovali. Pak jsme to sjeli dolů až se od kotoučů kouřilo :D Následovalo jezírko a panoramatické louky s výhledy, až jsme sjeli dolů do Hüttau a pak to přejeli do Martina na další luxusní večeři.

výhledy na Hochkönig

Poslední den nás opět probudilo sluníčko a my se nechali odvést busem znovu do Werfenwengu. Tentokráte jsme ale vyrazili na druhou stranu údolí k horským salaším, od kud byly nádherné výhledy na masiv Hochkönigu. Pak jsme sjeli dolů do údolí řeky Salzach a následně ještě zajeli do krásného údolí Blummbachtall, do kterého vede stará smaragdová cesta, plná tunelů a skalních galerií, vedoucí až doslova do skal. Zpátky jsme se pak vrátili až k hradu ve Werfenu, kde na nás čekal opět Míra a my tak ukončili naše putování. Fotografie ze zájezdu naleznete zde:   FOTKY

Lesní běh Kalichem, aneb jak kluci řádili

Naše hvězdná sestava po závodě

Tuto neděli se uskutečnil tradiční už 36. Lesní běh Kalichem pořádaným obcí Koberovi v obci Besedice nad Malou Skálou. Na celou akci jsme dorazili čtyři členové (Já, jedla, Bruno a Jáchym), Pedro přes sliby nemohl, neboť byl prý moc unaven :-) V sobotu jsme se totálně zničili na silničce a vzhledem k tomu, že jsem třeba letos ještě nebyl běhat, tak jsem tak nějak tušil, že ta desítka v náročném terénu nahoru a dolů skrze skalní bludiště nebude úplně ono. Už při rozklusání jsem tak trochu bojoval s tím, zda by nebolo rychlejší a méně namáhavější přejít do chůze, ale spousta známých kolem trati mi dávala naději, že to dam. Pak přišlo na řadu rozcvičování. Musel jsem být hodně opatrný, abych si někde neutrhnul kus špeku. Při oblékání jsem vytáhl svůj největší trumf. kompresní tričko od Tomase. Najednou jsem byl hubený jako laňka s vyrýsovanými svaly, že jsem měl sám ze sebe až strach. Bohužel kompresní tkanina nevydržela dloho a zhruba po 20 minutách se nekompromisně v oblasti břicha vyboulila směrem dopředu, ale tak, že zbytek zůstal kompresní, čímž bylo dosaženo dokonalého kontrastního efektu mezi hrudníkem a břichem. Prostě sem vypadal jako v šestym měsíci. Jedla se furt usmíval, Bruno neustále odbíhal na záchod a já zoufale sledoval, jak fronta u stánku s buřtama a prasátkem likviduje moji bezelstnou motivaci doběhnout do cíle.  POKRAČOVÁNÍ

Ötztalské Alpy na skialpech, aneb kdo najde Ötziho kule

cestou na Similaun

Opičákův poslední výhled

Kvůli nepřízni počasí jsme museli původní plán na Haute Route přeložit na příští rok a tak jsme jako malou náplast vyrazili do Ötztalských Alp, konkrétně do Ventu. Cesta byla celkem v pohodě, až na přiblblý Rakušany, co když viděj cedulku pozor zácpa, tak ji fakt udělaj, takže jsme to brali po výrazně rychlejších okreskách, kde jsme zaznamenali několikeré předjetí od cyklistů, pastvu koz, popeláře, krásné louky a tisícero červených na semaforech, takže jsme se zase vrátili na ten jejich slavnej autobahn. Ve Ventu jsme nechali Bohouška a vyrazili nahoru na první chatu Martin-Busch Hütte do 2501 m n.m. No co vám budu povídat. Nevyspalej po nočním řízení jak voják na hlídce a do toho opruz traverz, puchejř na noze a navíc jsem se nenamazal, takže spálenej jak nebožtík při kremaci. Naštěstí bylo krásně a byly výhledy na krásné zasněžené kopce kolem i se spoustou lavinových sesuvů. Naše chata, na kterou se nám nepodařilo udělat rezervaci, nás přeci jenom přijala a já byl šťastnej jak blecha, neboť na tu další bych už asi nedoťapal. Rakouská polopenze a pár rádlerů spolu se spánkem spravili náladu velmi rychle.

výstupový hřebínek na Finailspitze

hledání Ötziho kulí

Druhý den jsme ráno za vymetené oblohy vyrazili nejprve přes ledovec na chatu Similaunhütte do 3019 m n.m., kde jsme odložili přebytečnou zátěž a nadále pokračovali na pásech na kopec Similaun, který se ční do výšky 3606 m n.m. Posledních pár metrů už jsme museli lyže sundat a dokončit to v mačkách. Přímo na vrcholu je krásný kříž, kde jsme se samozřejmě fotili jako o život včetně Pana Opičáka a Pana Zajíce. Cestou dolů jsme se s Martinem rozhodli sjet si to o trošku z větší výše, než ostatní. Krásnej svah přefoukanýho sněhu na čistém ledu o docela slušnym sklonu sliboval pro můj kolejnicový oblouk velkej zážitek. Nakonec, ku překvapení všech, se svahem válel jak čuně při baheních orgiích úplně někdo jinej :D Níže se k nám přidali ostatní a poctivě jsme si zaobloukovali až na chatu. Pomalu, ale jistě, jsem začal oceňovat sílu nových lyží Ski Trab Stelvio. Na chatě nás přivítala tajemně krásná a mladá chatařka a už jsem mastil pro rádlera, aby nám na terásce při slunění nevyschnul jazyk. No a jak tak koukám na fotky z vrcholu, tak mi došlo, že jsem tam nechal Pana Opičáka . . . se slzou pod okem započala organizace velké záchranné akce . . . no prostě sem poprosil chlapíka, co šel ještě na vrchol, jestli by mi ho nedonesl a on, že jo :-) tak jsem mu koupil aspoň radlera a Pan Opičák mohl výjimečně s náma na večeři vést chytré řeči.
  

východ slunce nad Similaun Hütte

Finailspitze 3516 m n.m.

V sobotu se nám z pelíšků vůbec nechtělo, ale při odpovědi na otázku: "Jak tam je? Zase hnus!", nám ani nic jiného než vstát a vyrazit na další velkou tůru, nezbylo. Nejdříve jsme sjeli kousek dolů po ledovci a pak započali stoupati do sedla, kde v roce 1991 nalezli dnes už populárního Ötziho. Kdo ho nezná, tak jde o člověka z doby zhruba 5300 let před naším letopočtem, který byl v těchto místech nejspíše zbaběle střelen do zad a přikryt na věky věků ledovcem. Ten ovšem v poslední době odtál a tak se jeho dokonalou mumii podařilo najít. Nyní leží v lednici v muzeu v Bolzánu, kde je vše náležitě popsáno a zdokumentováno. Ti, co ho našli, mysleli, že se jedná o nějakého horolezce a tak ho vykopali ven z ledu pomocí cepínů a zřejmě mu při tom ucvakli kulky, které se doposud nepodařilo najít. Nejedna žena totiž touží po tom, že kdyby se ony kulky našli a podařilo se získat genom z jeho zmrzlých spermií, tak by rády donosily a vychovaly dítě s pravěkými geny. Inu, úkol pro nás statné chlapy, samozřejmě s asistencí něžného pohlaví, abychom případný nález nějak nepoškodili a řádně identifikovali. No, jak bych vám to tak řekl. Hledali jsme dlouho a řádně, ale nic jiného, než dva malé kuřecí salámky jsme nenašli a když jsme malým ochutnáním zjistili, že jsou stále v dobré kondici, tak jsme je i snědli. Následoval krásný výstup do 2/3 kopce na pásech a pak už po hřebeni na mačkách a s cepínem až na samotný vrchol Finailspitze vysoký 3516 m n.m. Z vrcholového úzkého hřebínku s dominantním křížem byl překrásný výhled na celé Alpy. Samozřejmě, že jsem nahoře opět nechal Pana Opičáka, ovšem tentokráte jsem na to přišel dříve a vrátil se pro něj sám. Dolů jsem se rozhodl opět otestovat své uměmí sjezdem s poněkud vyšším startem než ostatní a zadařilo se, svah mě udržel a lyže překvapivě taky. Dole v údolí nám pak bylo líto ukončit tůru brzkým návratem na chatu a tak jsme si ještě vyšlápli do sedla pod Similaun a z něho teprve sjeli definitivně na terásku. Odpoledne jsme věnovali přemýšlení pod peřinou, aby se večer mohla strhnout zábava živená vyprávěním neuvěřitelných historek o známých i neznámých, zvláště když nás svoji návštěvou obdařil Dušan se svoji novou múzou.

kde že je ten sníh?

výstup do sedla k Ötzimu

Poslední den nás trochu vystrašila změna počasí a vítr silnější než silný, tak jsme zopakovali návštěvu Ötziho a pak si sjeli ledovec do vedlejšího údolí k Hospitzu, kde bohužel končil sníh a my tak museli absolvovat v ostrejch s lyžemi na zádech celou soutěsku až chatě Rofen, kde už to zase šlo nasadit a nechat se odnést na širokých prkénkách až dolů do Ventu k autu. Nádhera, domů to už jelo samo a za námi byl další velmi podařený skialpový výlet. Nechci nic slibovat jo, ale asi jsem tomu konečně naplno propadl :D

Na více fotek se můžete kouknout tady: fotky Mára
                                                             fotky Šimi a Katka
                                                            VIDEO Šimi a Katka

Jejky, jejky, Silvretta, aneb já tu holku fakt žeru

Ještě ani pořádně neskončila běžkařská sezona a už je tu ta skialpová. My se rozhodli vyrazit s našim Adve teamem do Rakouska na Silvrettu. Z původních 25 horlivých slibotechen zůstalo zlaté jádro osmi vyzrálých a řádně uležených kusů. Ti, co se na to vykvákli, nechť jim je trestem to, jak jsme si to krásně užili a že nám tam vůbec, ale vůbec nechyběli. Vyjeli jsme kolem půl třetí ráno z Jablonce, projezdili celou Prahu, abychom tu pakáž sesbírali a pak už valili skrz helmuty do Rakous. Holky trochu prudili, že chtěj čůrat, tak sem jim slíbil, že jim na pumpě zastavím, stejně jsem potřeboval koupit dálniční známku. No jo, ale pumpa nikde. A pak najednou cajti. Kurvy to jsou, čekali v zůžení, kde musí jet každej pomalejc a kontrolovali právě ty známky. No přátelé, co vám budu povídat, žlučníkovej záchvat ani infartk mi neuvěřili a tak jsem musel vyskládat na prkno 120 éček. Hnus. Fakt mě vytočili, pač to bylo asi 20 metrů za čárou a čekali tam jak pavouk na mouchu. No nic, dojeli jsme do Partenu k lanovce, nabalili batohy a nechali se vyvést lanovkou a pak mikrobusama skrz tunely dojeli až k druhé přehradě. Řidič je hovado, pač s

námi jel asi kilem a ani neměl zrcátka, pač by se s nima dovnitř do toho tunelu nevešel, jak je uzoučkej. Za přehradou jsme nandali lyže, přebruslili ji a pak už na pásech mazali nahoru na chatu. Měl jsem nějakou chřipajznu, tak jsem byl rád, že jsem tam vůbec vylezl. Ve dveřích mě už vítala má Slovenská žena Andrejka s pomocnicí Luckou. Ten její hlásek mi už začínal chybět. "Jejky, jejky Marečku, ty už jsi tady, no to Ti hned musím donést Rádlerik, no ježišmarjá, honem honem Marečku, už letím!!!"

Nevim kolik toho koksu bere, ale naspídovaná je fakt luxusně. Hned od večeře nastartovala Bára kytaru a zvláště Mamka se rozpívala jak Fredie Mercury za mlada, takže bylo o zábavu postaráno. Já nemohl mluvit, tak jsem si musel vystačit pantomimou. "Jejky jejky Marečku, ty si přestal mluvit, to Ti musim donést rychle panáčka!" řekla a několikrát udělala Andrejka. Prostě Češi válcují chalupu. Bylo docela fajn sledovat místni guidy, jak žárlej.

V pátek bylo od rána tak nějak zle nepěkně a mě to ani nevadilo, potřeboval jsem se dospat a doléčit, takže jsem vylezl z brlohu až kolem druhé odpolední :-) To už venku probíhalo velké procvičování záchrany zasypaného v lavině a vyprošťování z trhliny, tak jsem se jen rychle přidal, abych se konečně probudil. Po tom všem jsme skončili, kde jinde, než zase na baru a propařili s kytarou celej večer. Průšvih byl, že už jsem mohl mluvit a kdo mě znáte, tak si to asi umíte představit . . .

V sobotu nás vytáhlo z pelíšku sluníčko a vymetená obloha, tak jsme rychle nabalili bágly a už mazali na vejlet. Nejdřív pěkně do kopce směr Dreilenderspitze, kde jsme šlapali jak husičky po ledovci až do sedla, tam jsme se navázali a po krátkém sjezdíku pokračovali do dalšího sedla. To už bylo poněkud hustší a museli jsme hodit lyže na bágl a trochu si i zalézt. Bohužel jsme zjistili, že

není pro nás na druhou stranu sjízdné, tak jsme dali přednost ústupu a ledovci pod náma, který měl relativně málo trhlin. Pro většinu to byla první zkušenost sjíždět dolů na laně a tak nebylo o komické momenty nouze. Zvláště mamka s Bárou se tam furt válely, jak čuníci někde v bažině. Další svah už jsme riskli a užili si krásného prašanu. Následoval další výstup do Tirollerscharte skrze jeden takovej míň stabilní svážek, takže šli všichni ve

skupině a jen mě, jako bratwursta poslali napřed, abych to otestoval, že prej když to udrží mě, tak i autobus. Nahoře jsme si udělali přednášku na téma Tokáš, tokám, tokáme zaměřenou na podobnost ucha s frndou a dolů to pořádně rozparádili. Šířka svahu byla jak dělaná pro můj specielní kolejnicový oblouk. Po příjezdu na chatu jsme opět rozjeli koncert live hned na terase a bylo to jako vždy velký. Holky slovenský kolem nás běhaly jak za mlada a všeobecně vládla dobrá nálada. Pak jsem přijmul sázku, zda do jedné minuty sežeru celou tatranku na sucho tak, abych měl prázdnou pusu a věřte nevěřte, dal jsem to za 1:06. No budu muset ještě potrénovat. Na řadu přišli i tanečky a . . .

Poslední den jsme se rozdělili na dvě družstva. Pan Dan s děvčaty vyrazil na pohodičku na protější svah za lyžováním, my to vzali na ledovec a skrze trhliny se prodírali v lehké mlze směrem nahoru k Piz Buinu. Mě se po těch pařbách tak nějak vrátila nemoc, takže jsem supěl jak zabržděná lokomotiva a co 20 metrů ze sebe vyplivl nějakej zelenožlutej chrchel o velikosti pinpogového míčku. Ble. Síla a krása hor však byla silnější a tak jsem ťapal dál. Těsně pod sedlem se najednou nebe rozthlo a nezbyl ani jeden mráček. No prostě azuro a paráda.

Dolezli jsme na vrch, pokochali se, a pak si náležitě užili dlouhatánský sjezd až dolů k přehradě. Přes tu už to byl opruz, a tak jsme pak v hospůdce museli zchladit žáhu a počkat na druhou skupinu. Dolů jsme zas jeli skrze tunely, a pak už Bohouškem domů. Cestu nám zpříjemnila hra na takovou normální rodinku, kterou kdyby někdo slyšel, tak se z blázince asi už nedostanem . . . No prostě děcka díky a zase někdy, bylo to good.

Fotogalerie a vide: fotky já

fotky Valča

video tatranka a Márův oslavný tanec

fotky Martin

fotky Mamka

fotky Bára

Závěrečné soustředění Ski Trab Mára teamu, aneb tak trochu mimo realitu

Moji drazí, co více dodat, než že vám všem, co jste se zůčastnili, ba dokonce i na tvorbě celé akce podíleli, chci ještě jednou poděkovat. Zároveň díky všem, co letos v první velké sezoně, za náš team jezdili a něco udělali. Moc si toho cením a vážím. Ti co nebyli (netýká se řádně omluvených), nechť jim je trestem, že přišli o to, co již asi nikdy nezažijou. Krásné počasí, neuvěřitelnej kopec srandy, utužení party, dva velké závody, noční večírky a likvidace zámečku Šámalka, ale to bych předbíhal, začněme pěkně popořadě . . . POKRAČOVÁNÍ

Birkebeiner, aneb to zas byla komédie

Necelé čtyři dny po návratu ze Švédska jsme vyrazili opět na sever, tentokráte do Norska na jeden z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších závodů ze série dálkových běhů - Birkebeiner. Bohouška mi nestihli opravit a tak přispěchal s pomocí teamový parťák Tomas Jakoukeb a jeli jsme jeho autem. Ještě musím připomenout, že před odjezdem nám na rozlučkové párty zmizel Jedla, takže to balení nebylo úplně jednoduchý a tak se stalo, že jsme na sever místo něho vzali druhý den alepsoň jeho vak s lyžema. Cesta proběhla až nečekaně v klidu v rytmu nekonečného množství řízků a koláčů. Na lodi nám přibyl do posádky zhruba dva metry velký sob. Otevřeli nám nový kus dálnice, takže jsme na oběd byli už v Sjusjoenu a mohli tak za jarního počasí vyrazit na první projížďku. No co, vedro jak v Rusku, sněhová mokrá vata, která nejede jak Škoda 105 se zaplou klimatizací, všude kopce jak v Himalájích a navíc ke všemu ještě Pan Dan promazal, tak jsem mu dal svoje lyže na 95 kg a potupně bruslil. Každopádně i tak to bylo úplně nejvíc žužo, pač to bylo po měsíci a půl, co jsem stál na lyžích a to se dá přirovnat tak maximálně k trojtýmu orgasmu v multikulturní reality show se studenou němkou, ošklivou britkou a macatou cikánkou. Další dny se k nám postupně přidávali další příjezdivší a my pomalu, ale jistě projížděli nekonečné horské pláně po zdejší magistrále, jež snad ani není v lidských silách stihnout za život projet celou. Jeden den jsem se s Ježkem dokonale nechal strhnout onou krásou přírody a byl z toho výlet na tři a půl hodiny s neuvěřitelným počtem nastoupaných metrů. POKRAČOVÁNÍ

Vasaloppet 2012 aneb jak Ski Trab Mára Team vymazal seveřany z mapy

Jako každý rok na konci února jsme vyrazili na sever do Švédska na slavný Vasův běh. Překvapivě se nám podařilo vyrazit včas a bez jakýchkoli problémů, kteroužto pohodu nenarušil ani opožděný Fanoušek bez pytle (spacího). Švédsko nás přivítalo hustou mlhou, která by se dala krájet, takže se velmi hodilo, když nám přestalo svítit pravé světlo, jehož oprava si vyžádala odborný zásah mladého a nadějného chemika, žokeje Váňi. Kolona našich tří dodávek se tak definitivně rozpadla i díky dokonalé komunikaci přes vysílačky, takže jsme se sešli až v Orse na tradičním ubytování ve srubech. Na severu nás čekalo neobvykle jarní, slunečné počasí a nepříliš mnoho sněhu. Po příjezdu jsme ještě vyrazili do nedalekého střediska Grönklitt, kde jsme otestovali naši formu na oblíbeném okruhu Kunda-Půlka. Po příletu zbytku teamu vypukl bouřlivý zahajovací večírek. POKRAČOVÁNÍ

BoBoloppet - výsledky + diplomy + fotky

Sobotní počasí nám přálo, trať se podařilo řádně připravit, nikdo se úplně neztratil, dokonce nám padl rekord trati, vyhlášení také dopadlo dobře, takže doufáme, že se s vámi příští rok setkáme opět na startu.

Během závodu jste byli foceni profi fotografem Bóšou (Jirkou Boškem), tak se neváhejte kouknout na své maličkosti a obědnat si památku ze závodu. Koukal jsem na to a většimě z vás to tam dokonce i sluší :-) Fotky najdete na stránkách www.bosa.cz

Gratulujeme všem, co sebrali odvahu a nastoupili na start, to chce opravdu řádnou kuráž. První místo urval Jirka Pliska ze Ski Trab Mára teamu v novém rekordu trati 4:35, o druhé a třetí místo se pak podělil Vítězslav Vondra z VSK Humanita a Martin Mikuš z HO Skol ve společném čase 5:05. Z žen byla první v cíli Petra Havlová z FEL Praha v čase 6:13 o pouhou 1 minutu před druhou Šárkou Zelenkovou ze Ski Trab Mára teamu a třetí Radkou Tkáčikovou v čase 7:04. Celkové výsledky naleznete zde: výsledková listina

Startovní čísla i pamětní medaile už máte, diplomy ke stažení pak máte zde (diplom muži - diplom ženy), stačí si ho jen vytisknout a dopsat jméno. Zároveň jsme doplnili pár fotek do fotogalirie.

Ještě jednou chci poděkovat všem organizátorům, sponzorům a zejména pak dobrovolníkům, bez kterých by třeba nebylo napečeno, nebo nebyly diplomy a medaile, pověšené kontroly, čísla, upravené tratě, časomíra, čaj a tak dále a tak dále . . . díky moc za pomoc.

Více o celém závodě na stránkách závodu www.boboloppet.com