Korsika - díl I. aneb jak jsme vzali ostrov útokem

V sobotu večer jsme naskákali do busu a plni nadějí vyrazili směr teplý jih. Cestou jsme se ještě nestačili divit příšernému "Disneylandu" na Hatích a zdejší tragické hospodě, kde se mluví jenom Německy. Naštěstí nás pak v buse uspal Pepin.

V neděli jsme se probudili už v Itálii, kde jsme si ještě odskočili k šikmé věži v Pizze ověřit, zda je opravdu šikmá. Nakonec nás ale mnohem víc uchvátila projíždějící policistka na kole a největší srandou byl turista z Ruska, kterému jeho skupina odjela a my ho

museli zachránit. Pomocí piva jsme trefili na trajekt a na palubě pak chytali bronz. Večer už nás čekaly první kroky na ostrově vína, slunce a pirátů. Samozřejmě že proběhla i první koupel v moři, kde jsme skákali do vln jak malí kucí. Usínali jsme lehce opojeni pod širákem na pláži.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone

Autobus nás po ranní koupeli v moři odvezl úzkou soutězkou a cestičkou nad roklí, kde normálně kvůli šířce nejezdí ani kola vedle sebe, do obce Calasina, kde jsme vzali poprvé batohy na ramena a šlapali pěkně vzhůru krásným lesem kolem ostružin, oslů, krav. Za chvilku jsme byli u chaty, postavili stany a šli se koupat do super tůní v potoce, neb bylo vedro jako sviňa. Večer jsme pak poprvé poseděli na chvilku u vínka.

II. den-8 km (17 km)-nahoru 650 m (1000 m)-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Paglia Orba

Od rána bylo teplíčko a slunce hřálo, až to skoro peklo, tak jsme si dali první pořádný výšlap. Nejprve jsme se teda prošli lesem černých borovic a pak už to byla docela fuška nahoru do sedla, ze kterého to naštěstí bylo už jen kousek na chatu. Postavili jsme stany a vyrazili ještě nahoru na vrchol Paglia Orba. Postupně odpadal jeden za druhým, Petr dokonce nasadil vlastní krev, ale na vrchol se mnou nakonec vystoupila jen Helča, Milhaus a Pepa. Nebylo to jen tak, výkony museli místy podat skoro až horolezecké a co potom dolů, když jsme používali i fixní lana. Stálo to ale za to, nahoře bylo moc krásně. Chatař byl normální kokot a tak jsme večer hráli karty na skále, při čemž Milhaus prohrál láhev vína, paráda.

III. den-22 km (39 km)-nahoru 600 m (1600 m)-dolů 1000 m-Ref. Ciuttulu di i Mori-Ref. de Manganu

Ráno nás zase přivítalo sluníčko a šlapali jsme poprvé dolů krásnou roklí plnou starých borovic a krásných tůní na koupání, no jako v Jurském parku. Pak jsme se ještě chvilku prošli lesem a už jsme byli pod sedlem Col de Verghio, kde nás měl čekat bus. No, nebyl tam no. Trochu mě to vytočilo, ale nakonec přeci jen přijel a dovezl nám vytoužené zásoby jídla a piva. Přibalili jsme to do batohu a mazali kolem prasat lesem dál. Teda kromě Petra, který nás opustil a přidal se k cyklistům. Další novinkou bylo zjištění, že Sísu napadl zákeřný žralok a uchytil se jí na botě. Pak jsme trochu šlapali do kopečka a následoval sestup k jezeru Lac de Nino, kde jsme si mezi koněma udělali pick nick a trochu zregenerovali naše síly. Pak ještě stromovým hájem došli k falešné chatě a následně do kopce k té naší, kde už jsme konečně spali. Unavení a utahaní, přesto jsme zasedli k vínu a oslavovali noční příchod Sísy a Pavla po tmě (už jsme je začínali hledat vysílačkou).

IV. den-6 km (45 km)-nahoru 850 m (2450 m)-dolů 700 m (1700 m)-Ref. de Manganu-Ref. de Petra Piana

Hned od stanu nás čekal prekérní výstup nahoru do nejvyššího sedla na trase GR20 Breche de Capitello 2225 m n.m., kde nás čekaly nádherné výhledy na okolní skály a plesa. Dolů to bylo trochu horší, nějaké ty řetězy a tak, dokonce akční horská kráva, no nebylo to úplně zadarmo no, ale všichni to nakonec zvládli i s výstupem na další sedlo a podobně nepříjemným sestupem až na chatu, kterou jsme označili jako nejlepší na celé GR20. Byl zde totiž takový správný dědula, co nám pořád naléval a naléval, nosil k tomu zadarmo oříšky, sýr a salám no a k tomu všemu zase naléval a naléval, takže jsme předvedli dokonalé Tschechische tornádo a ani nevíme, jak jsme se dostali do stanů.

V. den-11 km (56 km)-nahoru 450 m (2900 m)-dolů 850 m (2550 m)-Ref. de Petra Piana-Ref. de I´Onda

Ráno bylo trochu krušné, hlavička bolela a tak bylo nad naše síly složit místní samostavěcí stan, takže ho tam musel Jirka s Marcelou nechat jen tak. Sestupovali jsme opět krásným údolím kolem kaskád a vodopádů až k velké tůni, kde byla polední pauza. Navíc mě napadla nějaká zíkeřná nemoc, takže jsem po příchodu na chatu hned zalehl a spal až do večera. Chata byla opět dost tragická, spalo se v oplocené ohradě, do které každou chvíli pronikli prasata, zvukové efekty pak zajišťovali osli, koně a ovce s kozama, ktomu se přidal dost silný vítr. Byl to takový odpočinkový den.

VI. den-13 km (69 km)-nahoru 600 m (3500 m)-dolů 1100 m (3650 m)-Ref. de I´Onda-Vizzavona

Vítr nepřestal celou noc, tak jsme se moc nevyspali a šli s tim větrem bojovat do velkého kopce. Sedlo jsme překonali a vydali se ve vrcholové sestavě nahoru na Monte d´Oro. Cesta byla orientačně trochu náročná a i lezení bylo trocha zapořebí. Na vrcholu jsme se potkali s částí cyklistů a společně pak sestupovali dolů. Samozřejmě že na vrcholu nechyběla líbačka :-) Při sestupu ze sedla pak Marcela upadla a trefila hlavou a žebrama šutr, takže si je dost narazila a hlavně si rozsekla hlavu, což znamenalo ztrátu asi 2 litrů krve. No naštěstí se jí Jirkovi podařilo zachránit. Zbytek výpravy se věnoval opalování a koupeli ve studené vodě v nádherných kaskádách. Pak už to byl jen kousek do kempu na pizzu, pivo a pokec s cyklisty. Taky jsme se dostali do sprchy, no to byla paráda.

Pokračování v díle II. příští týden . . .

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Korsika#

Fotky od Petra najdete zde: http://petrkubik.ic.cz/album/2009_Korsika/

MHFF v Teplicích nad Metují, aneb jak mě Standa trápil v Ádru

Po dlouhé době mě vyšlo konečně trochu času a mohl jsem zajet na krásný jak projekcí, tak atmosférou Mezinárodní horolezecký fimový festival do Teplic nad Metují. Sraz jsem měl s Guru této oblasti Standou již ve čtvrtek večer, kde jinde, než u Tošováka. Naštěstí jsem přijel v noci a tak jsme stihli jen pár piv se závěrečným zeleným kolečkem u baru, z kterého bylo samozřejmě těžké vystoupit, neboť jak sami jistě dobře víte, kolo jaksi nemá konec, že. Spát jsme šli do Věže, kterou Stano jen tak mezi řečí koupil a bude to myslim jednou nejlepší bydlení v Ádru (už slyšim ty telefony, tak se mi Ti nějak udělalo smutno a nevíš na koho jsem si vzpoměl, no jo, na Tebe, nechceš přijít za mnou do věže?). No asi mu tam půjdu dělat zprávce. Spaní je to opravdu parádový s krásnými výhledy, navíc když nahoru v tom stavu lezete po žebříku a věci vám jedou vedle po kladkostroji ... no která by si nedala říct :-)

V pátek ráno jsme nejdřív zajeli do Teplic na nákupy, neb všemožné firmy se předvádějí ve slevách a tak si Stano uprostřed léta koupil skialpy, já zase pívo a párek. No a pak už jsme mazali konečně do skal, bo měl Stano pro mě připravenou opravdovou lahůdku v podobě dělání nové cesty. Vybral věž s krásným jménem Cahounek a její severovýchodní hranu. No lezení parádové, nejdříve řádný komín, pak překrok do spáry, tou nahoru na plató a z něho po hraně nahoru přes kruh, který jsme museli samozřejmě usadit, bez pomocí borovic až na horu. Zachovali jsme tradici zdejšího lezení a dělání nových cest, takže kruh je opravdu jako skoro všude v Ádru asi 25 m nad zemí a byl instalován ručně, což znamená, že Stano natloukl navrtávák (taková malá trubička, ve které se sedí), do toho mě cvaknul a já jako horník rubal a rubal, až jsem vyrubal velkou díru pro usazení kruhu, který Stano následně po mém rozbití míchačky betonu zatemoval olovem. Přecvakli jsme se do kruhu (držel, paráda) a Stano pak lehce dolezl nahoru, načež já také, ale aby to bylo poctivé, vylomil jsem jeden chyt a nechal v nové cestě také trochu té krve, aby nikdo nenamítal, že to bylo úplně zadarmo. Cestu jsme tudíž pojmenovali jako Ježkovo trápení a ohodnotili ji klasifikací VIIc. Byla to moje první poctivě udělaná cesta v Ádru, takže už mám zápisy nejenom v Jizerkách, Alpách a Mongolsku . . . Na to Stano povídá, že máme ještě chvilku času, tak že si dáme ještě něco na regeneraci, jen tak pro pobavení a pomažem do hospody. Jasně, odvětil jsem a začal jsem tahat. No jenom chvilku, nakonec to po ztrátě trocha krve musel vytáhnout Standa a já dolezl upocený za ním s dost vykuleným výrazem. Zapisuju to do knížky a najednou koukám, že Staříkovi narozeniny na věži Bounty jsou za VIIIb, no nic no, bylo to přeci jen na regeneraci :-) Ty výhledy (dva mladé krásně rostlé kopce s neuvěřitelně živým údolím pod nimy) stály fakt za to, byly totiž hned na vedlejší věži a byly tam docela dlouho, takže ani nám se dolů moc nechtělo... Nakonec ale vyhrále žížeň a tak hurá k Tošovákovi. Potkali jsme zde leštičku lešeňáckých trubek, zapsali do knížky prvovýstup a přesunuli se do Teplic na fesťák. Dali si nějaký to pivko, podívali se na filmy a pak už se v přestrojení budhistického mnicha věnovali ženám a pokročilé zábavě. JaK to všechno dopadlo si nechám pro sebe, snad jen prozradím, že to pořád ještě funguje a že jsem toho měl moc :-) Škoda jen, že jsem musel ráno v sedm vstávat a mazat Máňou domů do Liberce, raději bych tam zůstal až do konce víkendu, tak zas snad za rok holky ahoooj...

Tauernská cyklostezka, aneb kudy Alpami po rovině

Ve čtvrtek ráno na nás s Kraťasem a Ivčou čekalo na Čerňáku v Praze spousty velmi rozespalých lidiček, co chtěli vzít do Rakouska na kola a tak jsme jim to teda umožnili a vzali je. Přibrali jsme ještě Benešováky a Budějovičačky a pak se přesunuli na start na Kniepass. Vedro bylo obrovské a tak se skoro všichni už od začátku koupali v řece či jezírkách při cestě. Bylo to opravdu po rovině, takže ani netrvalo dlouho a většina dorazila na ubytování, dokonce jen s půl hodinovým zpožděním na začátek večeře, ale Pepa s Doris se nenechali rozhodit a přihřívali a přihřívali. Trochu dramatu nám připravili děda s babičkou, co vzali na výlet vnoučata a s mým doprovodem dorazili až za tmy o půl desáté večer, ale pač dorazili, tak si zaslouží slávu. Únava byla velká a tak se šlo brzo spát.

Páteční ráno bylo slunečné a tak i přes brzký budíček vyskákali všichni svěže z postelí a po snídani jsme se mohli přesunout na Krimelské vodopády, kde se v okolí pasou křivonohé krávy. Panečku, to bylo vody. Od nich už jsme jeli pěkně po svých na kolech po krásné cyklostezce. Hned na úvod byl viděn krásný skok na zajíce z kola v zatáčce, který si vyžádal následné ošetření, ale díky hrdninskému pojetí vyndavání kamínků z kolene se mohlo po chvilce opět pokračovat. Vedro a sluníčko vystřídaly odpoledne varovné mraky a taky brutální bouřka, před ktrerou jsme se schovávali, jak jen to šlo. Někdo ve vlaku, někdo ve strachu v buse, jiní ve chlívě a nejsilnější skupina se asi vytvořila v autobusové zastávce, neboť byla i s ložnicí, myčkou nohou a občerstvením. Tentokráte stihli večeři všichni v pohodě a dokonce proběhla ještě večerní koupel v jezeře na Adama. Nutno podotknout, že kapr nekouše, ale žužlá.

Sobota začala zamračeně, ale se zlepšující se tendencí. Všichni uháněli jako o závod a tak když jsem se je snažil dojet, tak jsem se pro změnu vyflákal já. Pravda, že kdybych se neotočil za tou kočičkou se psem, tak jsem si býval byl všiml, že už je tam zatáčka, dřevěnej most, plot a běžec, ale zase bych se tak hezky nepokochal a neudělal ukázkové dvojté salto i s kolem přímo na toho běžce. Výsledkem bylo pár bolůstek, ulomená řidítka a vytržený pedál. Jo padat se holt musí umět. Taky se docela tento den, ač nebyla středa, píchalo, takže se pořád měnily duše. Polední pauza byla u známé velkolepé soutěsky Lichtensteinklamm, kam všichni vyrazili a než se vrátili, byla tu zase bouřka, tak pár odvážných vyrazilo v domění, že to stihnou (nestihli to nestihli, hi hi hi) a zbytek raději už zůstal v buse. Večer byl závěrečný večírek, který dokonce dva nejmenovani protáhli až do ranních hodin s návštěvou místního klubu a byla to mylsim velká paráda.

V neděli jsme si opět přivstali a busem přejeli až na Pass Lueg, od kud nás čekala pohodová projížďka až do Salzburgu. Cestou byly dvě velké zajímavosti a opravdu nevím, která z nich byla větší. Stádo oslů, co se nechali krmit a cukrárna v Halein, kde maj neskutečný mega poháry, který jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. V centru Salzburgu jsme pak před fotek chtivými Japonci obestavěli sochu Mozarta tak, aby nešla fotit a šli si projít centrum. No a pak už zbývalo jen 5 km k busu, kde se vše naložilo, vykoupalo a mohlo se frčet domů.

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Taury_kola#

Ortler, aneb ještě trocha toho lezení

Poslední velehorský zájezd letošní sezóny mířil do Itálie na nejvyšší horu Rakouska-Uherska, tedy Ortler vysoký 3905 m n.m. Když nás bus vyhodil ve městě Prad v půl sedmé ráno na parkovišti, vypadali všichni jako krtci. Přebalili jsme a jeli pak ještě místím busem do Suldenu, odkud nás lanovka vyvezla na chatu Schaubachhütte. Zde jsme si dali sváču a nachytali trochu toho bronzu na místních lehátkách. Pak bylo školení o navazování, načež jsme vyrazili na ledovec nacvičovat vše potřebné. Nejvíce se činila Verča a Evča, ketré padaly tak vehementně, že po nich zůstala na svahu krev. To Karel už jsi dával pozor a jeho brada tentokráte zůstala bez šrámu. Následoval aklimatizační výstup na Corno di Solda a pak skalnaté hřeben přes Suldenspitze a poněkud krkolomný sestup sutí a skálou zpět na ledovec. To už si pro nás připravil svůj nejlepší výkon Václav, jenž se bez předchozího varování vrhl pohlavě do trhliny. Zbytek družstva ho nejdříve zdárně včas zastavil, takže Vašek zvládl nakonec vylézt sám a potom se mohl začít vklidu smát. Zbytek cesty už byl v pohodě a tak jsme si mohli dopřát na chatě večeři, Rádlera a večerní souboj v kostkách. Hitem se stalo zvláště získávání čárek :-)

Páteční den byl ve znamení pohodového přesunu mezi chatami nazvaný Tour de Bier, neboť jsme postupně navštívili chaty Hintergrathütte, K2hütte, Tabarettahütte a končili jsme až na Payerhütte. Cestu nám kromě opalování s popíjením zpříjemňovala ještě zvířátka (orel bělohlavý, svišti a ovečky). Někteří měli moc lehké batohy, tak si sebou nesli navíc ještě pár šutrů (prej na skalku). Z poslední chaty jsme ještě na chvilku šli nacvičovat postup po feratě a slaňování se spouštěním. Po večeři nás "BABA" vyhodila, tak jsme šli ještě na chvilku hrát karty a pak už po západu slunce šli pěkně do pelechu, pač jsme ráno brzy vstávali.

Vstávalo se opravdu velmi brzy, neb snídaně byla už v 5 hodin ráno a v 6 jsme vyráželi. Ze záčátku se prochází sutí, pak trochu lezení po skále, následuje ferata, pak ostrý skalní hřebínek, který jsme zafixovali fixním lanem, traverz sutí a ledovcem už v mačkách, pak pár trhlin a šup, už jsme lezli 65° ledopádem až k bivaku. Dali jsme si sváču a naše skupina si zapla rádio. Pokračovali jsme skrze trhliny prudkým svahem na náhorní plato, přičemž na celém kopci panovalo podezření, že je zde i Pepin s Postřižin. Ani jsme se nenadáli a už jsme si u vrcholového kříže gratulovali. Krásné počasí nám dopřálo nezapomenutelné výhledy. Dolů jsme šli opět z vesela a šlo nám to pěkně rychle. Od bivaku jsme slaňovali a pak asi hodinu museli čekat, než se nám uvolní ferata. Zvládli jsme to celkem suše, jen Verča si chvíli zkoušela tanečky na laně. Na chatě jsme se trochu občerstvili a seběhli ještě dolů na Tabaretku, kde nás čekala opět neskutečně obrovská večeře, navíc s více než perfektní obsluhou. Chvilku se opět pokecalo a pak jsme do jednoho padli za vlast. Není divu, byl to dnes fakt výkon.

V neděli se sice nedělá, ale my vyrazili ještě na velmi těžkou feratu. Hned na začátku varovala před nástupem výstižná cedule s babičkou a psem na vodítku. Bylo to opravdu výživné, některé úseky jsme tam vyseli na laně jak ramínka ve skříni, dokonce jsme museli i trochu vypomáhat. Naštěstí to nahoru už nebylo tak daleko, takže to všichni zvládli a mohli jsme společně pogratulovat Honzoj, neb tou feratou oslavil svoje narozeniny. Nahoře nás čekala Evča jako věrná faninka a taky Rádler za odměnu. Děkujeme. O zábavu se tentokráte postaral jeden místní pán, kterému se více než líbil náš guide Honza a málem z toho bylo výstavní fopá. Máme štěstí, že nám Honza nenosí kožené kalhoty. Pak už jsme jen seběhli dolů do Suldenu, kde probíhala místní slavnost na počest našeho vylezení Ortleru, posbírali jsme zbytek skupiny, i Terezku s Karlem a jeli busem dolů, kde proběhlo koupání v ledovcové řece (teplota 4,5 cm) a přebalení věcí. Vyzvedl nás autobus s druhou skupinou a jeli jsme všichni spokojení domů. Nezbývá dodat, že se poslední letošní vysokohorský zájezd opravdu vydařil.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Ortler#

Fotky od Evika: http://picasaweb.google.cz/seidlerova.eva/OrtlerSrpen200902#

Triglav, aneb výstup nad mraky

Po téměř týdnu volna a nutné regeneraci břišních svalů namožených na posledním zájezdu jsem pokračoval na další z nich, tentokráte do Slovinska, Julských Alp, konkrétně pak na jejich nejvyšší horu, majestátný Triglav, který se ční do výšky 2864 m n.m. V pátek večer jsme senalodili na palubu busu a skrze Němci ucpanou dálnici se prodírali až do doliny Vrata. Tou jet autobusem je už samo o sobě dost velký zážitek. Každopádně jsme dojeli až na Aljaževov dom, kde jsme posnídali, přebalili batohy a také se rozdělili. Zatímco Zuzka s Tomášem a svojí skupinou 2 variantou A mířili do sedla Luknja a pak dále přes lavinou téměř zničenou Tržašskou koču až na dom Planika, tak my se jako skupina 1 varianta B vydali rovnou vzhůru severní stěnou cestou přes Prag na Triglavski dom. Cesta stoupá strmě pomocí umělých kolíků a kramlí, občas se objeví i to ocelové lano. O pocení nebyla nouze, stejně tak jako o focení. Sluníčko nám vystřídaly mraky a strach z bouřky, která byla na 3. hodinu hlášena a proto jsme se moc nezdržovali a mazali rychle na chatu. Skoro všichni to stihli na čas, i když bouřka nakonec vůbec nepřišla, jen v noci trochu pršelo. Po ubytování jsme obsadili místní hospodu, dali si místní dobroty a pak celý večer tvrdě hráli člověče nezlob se, které mělo své vítěze i poražené (zvláště fialové figurky jakoby byly zakleté). Malá skupinka, co vyrazila ještě na návštěvu na chatu Planika se brzy vrátila a následně se připojila k nám. Ještě chvilku jsme poseděli no a pak už hurá na kutě. O tom, co se v dolním i horním pokoji dělo, vám snad ani nebudu vyprávět. Sodoma komora!

Nedělní ráno nás přivítalo mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Nenechali jsme se odradit a po snídani vyrazili na cestu. Začalo to pěkně z ostra po feratě na Malý Triglav, kde se k nám připojovala druhá skupina. Na hřebínku bylo pěkně těsno a docházelo k neustálému míjení protijdoucích turistů, což představovalo asi největší riziko. Dokonce se nám objevilo i sluníčko a trochu toho modra. Děkujeme. Po další chvilce už jsme byli až na samotném vrcholu. Hurá. Následovali přípitky, gratulace a samozřejmě nemohla chybět líbačka po společném dosažení vrcholu. Asi za hodinku dorazili i Zuzka s Tomášem, ale to my už začali pomalu scházet dolů. Sestup nebyl pravda úplně jednoduchý, byl zajištěn opět ocelovým lanem a v některých úsecích byl i poměrně vzdušný, nic méně všichni ho překonali s úsměvem a pak už to bylo na Tržašskou koču jen procházka po chodníku. Zde jsme se všichni občerstvili a nevěřícně kroutili hlavou nad vybavením některých batohů. Zvláště odstrašující byl dvoupatrový penál s dvěma pravítky, sadou zvýrazňovačů a železným kružítkem. To sem ještě neviděl. Pak už následoval jen útrpný sestup dolů do doliny Trenta, kde nás čekal autobus, pívečko a krásně vychlazená řeka Soča na koupání. Celé odpoledne se honily mraky na déšť a ten naštěstí přišel až cestou domů, takže nám počasí oproti tragické předpovědi opravdu přálo. Julky sbohem, už se do vás příště zase těším.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Triglav#