Triglav, aneb výstup nad mraky

Po téměř týdnu volna a nutné regeneraci břišních svalů namožených na posledním zájezdu jsem pokračoval na další z nich, tentokráte do Slovinska, Julských Alp, konkrétně pak na jejich nejvyšší horu, majestátný Triglav, který se ční do výšky 2864 m n.m. V pátek večer jsme senalodili na palubu busu a skrze Němci ucpanou dálnici se prodírali až do doliny Vrata. Tou jet autobusem je už samo o sobě dost velký zážitek. Každopádně jsme dojeli až na Aljaževov dom, kde jsme posnídali, přebalili batohy a také se rozdělili. Zatímco Zuzka s Tomášem a svojí skupinou 2 variantou A mířili do sedla Luknja a pak dále přes lavinou téměř zničenou Tržašskou koču až na dom Planika, tak my se jako skupina 1 varianta B vydali rovnou vzhůru severní stěnou cestou přes Prag na Triglavski dom. Cesta stoupá strmě pomocí umělých kolíků a kramlí, občas se objeví i to ocelové lano. O pocení nebyla nouze, stejně tak jako o focení. Sluníčko nám vystřídaly mraky a strach z bouřky, která byla na 3. hodinu hlášena a proto jsme se moc nezdržovali a mazali rychle na chatu. Skoro všichni to stihli na čas, i když bouřka nakonec vůbec nepřišla, jen v noci trochu pršelo. Po ubytování jsme obsadili místní hospodu, dali si místní dobroty a pak celý večer tvrdě hráli člověče nezlob se, které mělo své vítěze i poražené (zvláště fialové figurky jakoby byly zakleté). Malá skupinka, co vyrazila ještě na návštěvu na chatu Planika se brzy vrátila a následně se připojila k nám. Ještě chvilku jsme poseděli no a pak už hurá na kutě. O tom, co se v dolním i horním pokoji dělo, vám snad ani nebudu vyprávět. Sodoma komora!

Nedělní ráno nás přivítalo mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Nenechali jsme se odradit a po snídani vyrazili na cestu. Začalo to pěkně z ostra po feratě na Malý Triglav, kde se k nám připojovala druhá skupina. Na hřebínku bylo pěkně těsno a docházelo k neustálému míjení protijdoucích turistů, což představovalo asi největší riziko. Dokonce se nám objevilo i sluníčko a trochu toho modra. Děkujeme. Po další chvilce už jsme byli až na samotném vrcholu. Hurá. Následovali přípitky, gratulace a samozřejmě nemohla chybět líbačka po společném dosažení vrcholu. Asi za hodinku dorazili i Zuzka s Tomášem, ale to my už začali pomalu scházet dolů. Sestup nebyl pravda úplně jednoduchý, byl zajištěn opět ocelovým lanem a v některých úsecích byl i poměrně vzdušný, nic méně všichni ho překonali s úsměvem a pak už to bylo na Tržašskou koču jen procházka po chodníku. Zde jsme se všichni občerstvili a nevěřícně kroutili hlavou nad vybavením některých batohů. Zvláště odstrašující byl dvoupatrový penál s dvěma pravítky, sadou zvýrazňovačů a železným kružítkem. To sem ještě neviděl. Pak už následoval jen útrpný sestup dolů do doliny Trenta, kde nás čekal autobus, pívečko a krásně vychlazená řeka Soča na koupání. Celé odpoledne se honily mraky na déšť a ten naštěstí přišel až cestou domů, takže nám počasí oproti tragické předpovědi opravdu přálo. Julky sbohem, už se do vás příště zase těším.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Triglav#