Čechy krásné, Čechy mé, aneb super dovolená kousek za chalupou

Člověk musí někdy cestovat až na samotný kraj světa, aby pochopil, že nejkrásnější místa holky) máme stejně u nás doma v kotlině České a tak jsem se rozhodl strávit letošní dovolenou (jinak furt pracuju jak mourovatej) na Náchodsku v kraji Aloise Jiráska. První část jsem věnoval Adršpachu, kde jsem díky Standovi (jsem Ti zavázán) získal neuvěřitelně krásné bydlení přímo pod skálama, ale zároveň stranou od lidí a navíc kousíček od legendární hospody u Tošováka. Sobotu jsme strávil více méně na cestě, takže odpoledne zbyl čas jen na krátkou procházku kolem Himaláje s Královstvím tajemnou Modrou a Řeřichovou roklí. Do toho začalo strašně pršet(ne že by to v předpovědi neslibovali), tak jsem jen rychle postavil stan a hurá, no kam jinam, že, než k Tošovákovi. Kompletní osazenstvo už bylo úplně na plech (přišel jsem kolem sedmé večer), tak jsem se do toho taky trochu opřel a cestou domů (poprvé jsem z této hospody odešel před půlnocí) mi už ani nepřišlo, že pořád leje jak z konve. Největší odvahu prokázal Pan Opičák, neboť strávil svoji první noc ve stanu a vůbec se nebál, ba naopak mi celou noc ležel na hlavě.

Ráno to už vypadalo optimističtěji, takže jsem neváhal vyrazit na vyhlídku na Starozámezký vrch se zříceninou hradu Adršpach, kde mě samozřejmě chytnul takovej slejvák, že jsem si neviděl ani na špičku nosu, natož pak někam do kraje. Naštěstí to brzo přešlo a tak jsem si mohl prohlédnout Milence (dvě do sebe zakleslé skalní věže) a spoustu dalších skalních věží a věžiček na vlastní bulvy, dokonce jsem i našel meč a srdce na skále od třetího prince (ještě celej nezrez). Kličkování mezi kapkami deště vystřídal epesní slalom mezi Polákama a další sortou miliónů návštěvníků všeho druhu (v neděli už nikdy), takže jsem honem zdrhl pod vodopád a pak odplul Titanikem II. na slavnou plavbu po Adršpašském jezírku. Jelikož jsem se nepřidal k již ten den třem utopencům, tak jsem mohl dokončit prohlídku zdejšího skalního města a následně zaútočit na veškeré zásoby vína ve stáncích s občerstvením. Odpoledne jsem strávil výstupem na Křížový vrch, jehož výhledy přináší skvostné panorama celého Ádru. No a pak už jsem si zase šel hrát na pohádku k jezírku (bývalé pískovně), kde proběhlo legendární "královské dělení". Večer jsem zkusil novou hospodu U Peňáka (Tošovák měl zavřeno) a k vzájemnému překvapení jsem schledal stejné osazenctvo, jako předešlý den jinde. Zábavu navíc okořenil svým kytarovým a silně vysoce položeným zpěvem kytarista vandrák, jehož posléze vystřídali Čuk a Gek sérií asi 50 neotřelých písní chlapeckého mládí. Podle všech zpráv, se mi podařilo utéct ještě před vzájemným stříhání hlav do hola, takže lze celý den i se závěrečným večírkem považovat za úspěšný.

V pondělí jsem se konečně dočkal sluníčka na plný úvazek a tak jsem vyrazil skrze Myší díru (no mít o dvě kila víc, tak sem tam zaklíněn navždy), dále okolo Starosty a Starostové, znovu kolem vodopádu a jezírka a potom Vlčí roklí do skal Teplických. Ty jsem procoural nejdříve z vrchu a pak i spodem, kde jsem v Anenském údolí objevoval nová pojmenování pro bizardní skalní útvary, neboť ty na cedulkách mi přišly značně fádní a vůbec neodpovídaly mé fantazii. Dononce jsem i našel dokonalou reklamu pro čepice BD. Vůbec dobrodružnou částí dne byl výstup a hrad Střmen (nevim, kdo vymyslel tak hroznej název). Cestou je totiž nutnou vystoupit asi po "tisíci" schodech různého sklonu, chvílemi se jedná spíše o žebříky, takže to pro Pana Opičáka nebyl vůbec lehký úkol. Výhled z vrchu ale stál za to. Pak jsem se prošel jseště do Teplic nad Metují, kde jsem nakoupil buřtíky na večer a vláčkem motoráčkem se vrátil zpět na ubikaci. Po staru založený oheň se po chvilce přemlouvání přeci jen pomalu rozhořel a tak daleko do kraje voňela vůně buřtů, brambor, cibule a vína. Taky mě díky kouři konečně přestal otravovat krvežíznivý hmyz, mající v první linii smrtící letku komárů. Takže oheň hřál, bříško bylo plné, hlava ovíněná a nebi plno hvězd, co více si přát, než spokojeně usnout.

Další den jsem se přesunul malebným krajem neuvěřitelných vesniček do výrazně méně navštěvovaných Broumovských stěn. Zde jsem začal se Slavného kolem Hřibů (skalní útvary připomínající hřiby). Pokračoval dále spodem až do Kovářovy rokle, která jednou z nejromantičtějších roklí, co znám. Spousta skalních věží, jejichž tvary opět bezděky nutí fantazii pracovat na plné obrátky, prorostlých různorodou květenou a stromovím, navíc v klidu a bez lidí. Doporučuji všema deseti. Přes jeskyně a Skalní divadlo jsem dorazil na hřeben s vyhlídkou u zámečku na skále jménem Hvězda. Škoda, že bylo zavřeno, je to taková zmenšená Nová Louka na skalní hraně. Dal jsme sváču, okoukl prase a mazal po hřebenu s krásnými výhledy na celé roumovsko dál. Chvilku jsem koukal do roklí pod námi, pak zase na Broumov, až se přeze mě přehnala krátká, zato úderná bouřka. Jedinné, co mě trochu otrávilo, byla vyhlídka Ovčín, na kterou se člověk drápal bahnem skrze prales asi tří kilometrovou zacházkou, aby nakonec spatřil opět, během výletu již asi po sté, ten stejný pohled na Broumov. Kolem dalších Hřibů jsem pak Zaječí roklí seběhl dolů a vyrazil do Náchoda okupovat Standu. Povedený den byl náležitě oslaven večeří na náměstí pod krásně nasvíceným zámkem s medvědem.

Poslední den jsem překročil hranice do Polska do parku Gory Stolove, konkrétně do Skal Blednych, což je neskutečný skalní labyrint na vrcholu stolové hory. Cesta nic moc, neboť připomínala svými výmoly spíče Rumunsko, pak zase otevírací doba skal až v 9, takže jsem přes půl hodiny strávil čuměním na závoru, která se zvedla za kilo, dojel jsem nahoru na stolovou horu, kde mě pro změnu za kilo pustili do skal. Je to fakt parádní bludiště a prolejzačka, doporučuju jen bez batohu a pro hubené lidi, mamut jako jsem já, tam má už značné problémy. Taky je nutné dát pozor na jednosměrnou silnici, kdy se nahoru i dolů pouštějí auta a autobusy po hodině, takže pak nahoře vyrazí do bludiště dav lidí najednou, takže aby člověk z toho neměl stres, tak je lepší počkat si a jít až jako poslední. Při okružní cestě zpět je krásný výhled, bohužel opět na Broumov :-) Tím pro mě jedna z letošních dovolených skončila, bylo to krásné, zábavné, ale i dost vyčerpávající :-)

Moravská svatba ve Vizovicích, aneb jak jsem přišel o zrak

Už když mi můj nejlepší kamarád Ježek (Mára) oznamoval, že si bude brát Máju (Martina) a já jim na víc mam jít za svědka, tak jsem tušil, že to nemůže dobře dopadnout (tenkrát jsme myslim pili až do půl 8 ráno). No nic, zaúkoloval jsem své okolí, aby každý svým způsobem přispěl rukou k dílu při výrobě a schánění darů, napsal si projev (díky Svijany, že jste mi takovou můzou), oprášil oblek od pavučin a vyrazil na Moravu na velkou slávu.

Vše začalo už ve čtvrtek, kdy byla nahoře na Pasekách zabijačka (čuník byl velkej, divokej, ale taky moc moc dobrej), tak trochu spojená se zapíjením svobody. Přijel jsem a než jsem stačil všechny pozdravit, už do mě nalili 2 panáky. Vše pokračovalo v tomto směru tak, že když už jsem si konečně zapamatoval všechny z rodiny, tak už jsem je zas od sebe vlivem alkoholu nedokázal rozpoznat (tímto se omlouvám všem, co jsem je komolil). Ještě si matně vzpomínám na čištění koží od chlupů, procházku s Rudou po lese (díky Rudo, že jsi mě pak nasměroval správným směrem zpět) a taky sem prý někomu telefonoval a navíc moc chtěl jezdit autem (znovu omluva všem). Více mi v té mé kebuli nezůstalo a je to asi dobře :-) Za vše myslím mluví nepřehlédnutelná fakta v podobě 60 vypitých piv spolu s 3,5 l slivovice v podobě zhruba 7 až 8 lidí. No co, je to jednou za život ne? (nepravdivá, ale myslim dobrá výmluva) Ráno, teda vlastně zhruba ve dvě odpoledne jsme se s Ježkem probrali k životu a jeli připravovat stoly, plachtu proti dešti (tu jsme připevnili opravdu precizně) a taky dodělat dárky, co nám ještě chyběli. Byl z toho spánek až ve tři ráno :-)

Sobotní den začal i přes průtrž mračen pohodově, po probuzení a protažení jsem šel venčit jen tak v trenýrkách a tričku s kačerem Rezunku . . . Vyjdu ven a koukám, že ta plachta proti dešti je úplně plná vody, na dvou místech už prasklá a ohýbá podpěrné sloupky. Zkusili jsme to s paní provozní vylét, ale v tom okamžiku se to protrhlo celé a ranní sprcha byla za mnou (škoda jen, že mě to i neoholilo). Pak začal poplach, chaos a stres, kdy bylo potřeba vše odřezat, sundat, stáhnout, natáhnout a zajistit nové podpěry a lanka, na to vše dát novou plachtu, tu taky zajistit, do toho už jen drobnosti jako svatební kytky, stoly a tak. Když jsem balancoval na štaflích s kombinačkama v ruce a viděl pod sebou už asi tak 50 vyfešákovanejch lidí, říkal jsem si a sakra, tohle nemůžu nikdy stihnout. Trochu mě i znervózňovalo, že všichni jen tak přihlíží, nic nedělají a navíc se do mě neustále snaží nalét nějaké panáky. Nakonec se vše podařilo, plachta byla pověšena (10 min před obřadem přestalo pršet, takže vlastně vůbec nebyla potřeba), stoly i s kytkama nachystány a dokonce sem se i stačil obléct (i když pravda, už po mě byla scháňka). Jen snídaně zůstala na stole a fousy na tváři.

Všichni přítomní se shromáždili na louce před budovou (kdo si nenaleštil boty, udělal dobře), utvořili uličku, kterou za doprovodu hudby prošly družičky, ženich s nevěstou a pak i svědci. Paní starostová měla nějaké takové ty obvyklé řeči, oba k překvapení všech řekli ANO (pravda, prohrál jsem 100 Kč, ale dobře že tak), následoval první manželský polibek (pronásledován druhým, třetím, čtvrtým . . .), přípitek, podpisy (nevěděl jsem zda udělat 3 nebo 4 křížky, aby to bylo platné), básnička a pak už paní starostová prohlásila, že je svazek právoplatný, načež Ježek utrousil: "a sakra!", Mája se upřímně a nahlas zachichotla, pak už se smáli všichni, no a bylo to zdárně za námi. Následovalo nekonečné přijímání gratulací (všichni přejí to stejné, ale každý musí zvlášť), focení po skupinách, skupinkách i jednotlivcích, rozbíjení talíře a málem bych zapoměl, taky každý musel v tu dobu vypít už asi 10 panáků slivovice. Před slavnostním obědem jsem chvilku žbleptal něco jako slavností proslov a přípitek, ale raději jsem to zkrátil, neboť na mě už volali, že mají hlad. Ňam ňam dělali všichni bez rozdílu věku i pohlaví. Po naplnění žaludků a vzájemném představení se všech sedících u stolů následovala volná zábava (manželé se jeli fotit) a my potřebovali dodělat dárky.

Odpolední program se nesl již ve volnějším duchu bez oficialit, kdy nejdříve přišlo na řadu rozbalovaní dárků (co dostali psát nebudu, to by bylo na dlouho), házení kytkou a taky začala hrát muzika. Jen připomenu, že tempo pití panáků z dopoledne neustávalo, ba naopak mi přišlo, že se stále zvyšovalo (přesný počet si již nepamatuji). Šanci na vystřízlivění jsme dostali během orientačního běhu po okolí (někdo běžel, někdo bloudil), začátek byl v bazénu (kosa, kosa, kosa) a pak v soustředných kruzích po okolí (nejvíce bloudili místní, ale to asi ta slivovice, viď Rudo). Pak už se jen do rána pilo, zpívalo, tančilo, zase pilo, zpívalo a tančilo, do toho se pilo, zpívalo a tančilo, no prostě svatba jak má být. Kolem třetí ráno zbylo na parketu posledních pár alkoholiků a zpěváků, tak jsme novomanželům postavili venku stan (bo ať si žena nezvyká na pohodlí) a šli taky spát. Jako ukolébavku nám Milan s Ježkovou mamou zaspívali ještě oblíbenou písničku "pomilujtééé, pošpásujtééé, ale lásku neslibujtééé", no a to už byl opravdu definitivní konec krásného dne, na který myslím nejenom ti dva nezapomenou.

Co dodat závěrem? Snad jen, že když se dva berou z lásky a ne z rozumu, tak se ta nálada přenese i na ostatní a podle toho to celý víkend vypadalo. Krásné, veselé, nenucené a pohodové. Jedinné v co doufám, že se mi alespoň do 14 dní podaří vystřízlivět a vrátí se mi zrak, aneb ať žijí Vizovice, kde proudem teče slivovice :-)

Pohodově kolem západního Dachsteinu

Po týdenní pauze strávené zvelebováním baráčku mé sestry v Německu a hlídáním dvou malých capartů (dokonalá antikoncepce) jsem opět vyrazil na zájezd, tentokráte do Rakouska, kde jsme jezdili čtyři dny pod masivem Dachsteinu. První den jsme z půlky strávili v autobuse, někteří už od čtyř hodin ráno. To vše proto, abychom po příjezdu do horské vesničky Svatý Martin v pohoří Tennengebirge mohli vyrazit na první "pohodovou vyjížďku" do Lammertalského údolí (pravda, bylo to přes sedlo), kde nám cestou poprvé vykoukl Dachstein a Bischofsmütze. Někteří se vydali stoupat na konec údolí k salaším Aualm, jenž mají příznačný název k vojenské střelnici, kterou zde Rakouská armáda má. Prostě když to někoho trefí, tak zařve "au", no a tak se tam tomu taky tak začalo říkat. Zbytek se jel projet do romantického údolí Neubachtal, kde to skoro vybízí k puštění řidítek a držení se během jízdy za ruce, či dokonce k odpočinku na některé z vyhřátých luk v okolí. Následoval už jen návrat na večeři a zasloužený spánek po namáhavém dni.

Druhý den nás přivítala trochu zamračená obloha, ale naštěstí to bylo jen na chvilku. Po výjezdu k salaši Halmgut a následném sjezdu do Ebenu, se všichni přesvědčili, že lepší je nerozumět a jet, než rozumět a muset se vracet objížďkou. Následně se úderná jednotka zdatných chasníků vypravila na Neubachtalroute, specielní trasu pro MTB. Ti co ještě neviděli Dachstein na vlastní oči, vyrazili do horské obce Ramsau a následně přes Schladming domů, zatímco zbytek skupiny si vychutnával výhledy ze zkratky na Mandlingem. Pak jsme se napojili na cyklostezku podél řeky Enns a dojeli až do Ebenu, z kterého po krátkém klesání následovala horská prémie na ubytování okořeněná pravidelnými desetiminutovými přechody mezi sluncem a krupobitím. Vyhráli všichni, takže jsme mohli po výborné večeři (řízek je řízek) začít notovat za doprovodu dnes již bájné zájezdové kapely.

Třetí den byla připravena královská etapa, kdy nás nejdříve Jirka odvezl busem na Postalm a my si pak na kolech vyjeli ještě kousek výš. Zastavila nás až poslední salaš, tak se sedlo z kol a hurá na pěší výlet na kopec Wieslerhorn, dosahující výšky 1605 m n.m. Vrchol dokázali vylézt téměř všichni, nutno však vyzdvihnout zdatný horolezecký výkon Boženky, jenž nahoru doslova doběhla mezi prvními. Při teplotě 35°C na slunci to byl pořádný pařák okořeněný výhledy na celou Solnou komoru, škoda jen, že sebou nevzal nikdo karton piv ze Svijan. Po návratu k salaším jsme zamířili dlouhým sjezdem do údolí a následným mírným stoupáním do Abtenau, kde byl konec této etapy. Mnozí stihli ještě lanovku s letní sáňkařskou dráhou na Karkogel nebo alespoň jednu z místních kaváren a cukráren. Útočná skupina se vydala ještě na salaš Genneralm. Kopec to byl sice strašný, ale výhledy potom zpět do údolí zasloužené a tak nevadily ani pády do sněhu či potoka během zjezdu zpět. Večer se opět trochu popilo a pozpívalo.

Poslední den jsme busem přejeli k jezeru Gossausee, které se dalo objet dokola i skrz stále ještě neroztálé laviniště. Výhledy byly jak na Jabloneckou chatu, tak na ledovec Gossaugletcher a i samotný Dachstein. Pak následoval dlouhatánský sjezd až k Hallstattskému jezeru, které jsme také celé dokola objeli, i díky nově vybudované cyklostezce, která je vedena částečně zavěšena do skály nad jezerem. Cestou nechyběla zastávka v samotném Hallstattu, doslova slaném městu. No a pak už byl konec našeho putování, u busu se dopilo pivo, na párky se taky dostalo, někdo skočil do jezera (teplota vody byla 3 cm) a někdo zase ne. Myslím, že to byl další z krásných zájezdů a i díky sluníčku na něj budou mnozí dlouho vzpomínat. Takže příště zase "pohodově" . . .

Více fotografií najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Dachstein#

Jižní Tyrolsko z Brenneru

Po týdnu deště, větru a zimy na území ČR jsem vyrazil na svůj letošní druhý zájezd do slunné Itálie, konkrétně na Brenner a jeho okolí. Ze středy na čtvrtek jsme se tradičně v pozici spícího koně přesunuli na místo startu a celí zalepení bez vyčištěných zubů vyskákali z busu přímo do sedel. Konečně teplo, sluníčku a navíc všechny kopce pod sněhem. No prostě ideál. Mastili jsme pěkně s kopce dolů až do historického Sterzingu, před nímž jsme si jen na chvilku odskočili do hraničního slepého údolí. Pomačkané obličeje z nočního přesunu busem se pomalu začali narovnávat do tvaru úsměv ala Mickey Mouse a na cestu nám bučely levonohé krávy. Ve městě se většina zastavila na ranní kávu, neb není Čecha bez kávy, co by práce schopen byl. Při výjezdu z města jsme si vyzkoušeli, jak to vypadá ve válce, kdy naší jízdu hlídala po zuby ozbrojená itálská armáda. Cyklostezka se vlnila podél dálnice, chvilku v pravo, chvilku v levo, nahoru a pak zase dolů, až jsme dojeli do Mühlbachu, kde šťastlivci končili, zatímco optimisté pokračovali ještě 4 km do velmi poctivého kopce, zvaného mnohými žebřík do nebe. Zřejmě se to všem líbilo, nebo´t po příjezdu na ubytování štěstím ani nemluvili a když už jo, tak říkali samé nesmysly, jako že už nikdy víc, že to bylo fakt něco a že, cituji: "se vám na to můžu vysrat!". No naštěstí všem zacpal pusu kuchař Pepa a Doris výbornou večeří a řidič Čižan vychlazenými Svijany. Večer jsme koukli na hokej a šli brzo spát.

Druhý den nás oproti špatné předpovědi mile překvapilo opět sluníčko a tak jsme přejeli do centra Dolomit pod Monte Cristalo a Tre Cime. Udělali jsme nespočet fotek, fotili se všichni se všema na vzájem, pak ještě nějaký fotky a konečně vyrazili po zrušeném tělese železnice dolů do Toblachu. Z něho už vede pohodová cyklostezka stále s kopce podél vody pod Kronplacem až do Brunecku, kde byla polední pauza, vyplněná jako vždy tunami párků a hektolitry piva. Odpoledne už to byla jen pohodička po rovině, takže se dalo jet jak paní radová o víkendu na pik nick a obdivovat okolní krásy přírody, samozřejmě i ty dvounohé :-) Končilo se tentokrát už v Mühlbachu, aby se zas nemuselo domů stoupat po schodech, i když se našlo pár přeborníků ze Závodu míru, co si to nahoru opět vyšláplo. Večer pak začla zábava alá paráda, plná zpěvu, hry na kytaru i banjo a samozřejmě také alkoholu, který byl konzumován ve větším než převelkém množství a tak ráno si sousedé mezi sebou vyprávěli, že celou noc řádilo "Čechiše tornádo"! Na řadu přišli jak písně lidové, tak i spíše ze sklípků známé, no prostě nádhera. Snad jen krátce připomenu některé ty nejslavnější, jako byla Šedí muška na štěně, šedí a spí, Vínečko bílé, Deset deka, dvacet deka a Zlatý třešně zrály. No a jak to bylo dál, se mě neptejte, pač to fakt nevim.

Třetí den nás vyvezl autobus na kopec nad barák na parkoviště Zumis, kam opět několik sebevrahů vyjelo na kole a pak jsme vyjeli nahoru do 2000 m n.m. na salaše a pravé alpské louky, které byly posety doslova koberci šafránů. Krásné výhledy na okolní zasněžené kopce nám nepokazila ani zavřená hospoda a tak jsme po vyfocení všech filmů a zaplnění paměťových karet ve foťácích započali nekonečný, ale i nebezpečný sjezd dolů do Brixenu. Ten okořenil nejdřív Jindra svým každoročním zapomenutím batohu na svahu, takže se mladej mohl hezky proběhnout na čerstvém vzduchu, následován cyklistou Zdeňkem, jenž tam naopak nechal stativ pro foťák. Jo chlapi, co není v hlavě, to je v nohách, zasmál jsem se a vrátil nahoru pro svoji zapomenutou bundu. Druhou parádou byl ukázkový letecký manévr Jirky, kdy nám trojitým saltem zakončeným kotoulem plavmo a stylovým placákem ukázal, jak v nebezpečné zatáčce opustit bezpečně koloběžku, která se bez přední duše řítí do údolí asi šedesáti kilometrovou rychlostí. Po následném ohmatání bezvládného těla bylo zjištěno, že mu vlastně nic není a tak hodil nepojízdnou kolobrndu na záda a doběhl domů. Ostatní prošmejdili Brixen a dorazili zpět před Mühlbach, kde se opět nákladala kola a jelo se na véču. Teda ještě chvilku se čekalo, až se nám najde naše žlutá bludička. Mezičas využil Zdenda ke koupi své první cyklistické helmy. Veřer se opět chvíli zpívalo a hrálo na kytaru, ale tentokráte už více méně v poklidu.

Poslední den nás ráno po celonočním dešti vytáhlo z postelí sluníčko, takže opět hurá do sedel a celý den pěkně s kopce dolů po krásné cyklostezce až do Bolzána i skrze asi 10 tunelů. Většina se stavila cestou v Klausenu na obídek a pak ještě jela nad Bolzáno lanovkou na překrásnou vyhlídku, od kud to je dolů samozřejmě zase jenom s kopce. V centru nemohla chybět pravá italská zmrzlina a také někdo zaskočil do místního muzea, podívat se na Otziho (zmrzlý nalezenec v ledovci). No a protože to už bylo všechno, naložili jsme kola a vyrazili zpět k domovu. Byl to opět velmi krásný zájezd plný srandy, sluníčka a zpěvu. Tak ahoj příště.

Více fotografií najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Brenner#

Pan Opičák má nového kamaráda

Pan Opičák byl celý rok moc a moc hodný a protože oslavil již své druhé narozeniny, tak dostal nového kamaráda, Pana Ježka :-)

Na kole podél řeky Enns

Můj letošní první zájezd mířil do Rakouska na cyklostezku vedoucí podél řeky Enns pořádaný CK Trip. Na této trase jsem se před osmi rokama zaučoval a tak jsem se na ni jako již ostřílený průvodce znovu těšil. Klientů bylo jen 20, takže to vypadalo, že si snad konečně jednou všechny zapamatuju (no jo, já vim, zase to nevyšlo, ale slibuju, že se o to příště zase alespoň pokusím). Začali jsme už ve středu nočním přesunem, kdy se snaží každý v autobuse celou noc předstírat spánek, ale stejně nakonec zabere až v momentě, kdy ten blb ve předu zapne mikrofon a snaží se vyprávět něco strašně chytrýho, i když ho vlastně vůbec nikdo neposlouchá. Po příjezdu na místo startu, od kterého je samotný pramen řeky Enns vzdálen ještě asi hodinu a půl jízdy na kole do velice prudkého kopce v hrubé šotolině, jsme s nevolí pozorovali okolní čerstvě zasněžené svahy, provazce deště a neustále klesající ručičku teploměru k bodu mrazu. Avšak než jsme se převlékli a nacpali se zelenejma řízkama z domova k snídani, o 2°C se oteplilo a skrze déšť bylo vidět i na cestu. Hurá, zavelel kdosi v davu a tak všichni do jednoho bez nějakého reptání sedli na kolo a vyrazili na naplánovanou trasu. Dost mě to překvapilo, takže jsem musel oře osedlat taky. Cestou jsem občas někoho potkal a snažil se spíše kličkovat jak Šárka Záhrobská při slalomu mezi kapkami deště, než abych obdivoval a fotil panorámata vznešeného Dachsteinu, který stejně pro husté mraky nebyl vidět. Na ubytování nakonec dorazili všichni a zatím ani nikdo nehlásil žádné omrzliny, tak jsme jen pozorovali, jak na návsi vztyčují asi 32 metrů vysokou májku. Večer byl věnován spánku, povídání u piva a sledování hokeje.

Druhý den ráno nás probudilo o trochu lepší počasí a hlavně už nepršelo. U snídaně se každej nadláb, jak kdyby měla za hodinu začít válka a pak už hurá do sedel. Hned na první křižovatce jsem potkal skupinu "Holek", jak marně hledají cestu z města (nutno podotknout, že bloudily poprvé a naposled). Nevyhnuli se nám ani technické problémy, takže se trošku opravovalo, ale na přehradu Salzatalspere dorazili nakonec všichni. Pravda, některé dámy se netvářily úplně spokojeně, ale po té, co se dozvěděly, že ze skály vytéká modrý pramen, strhl se o něj dokonce boj a všichne už se těšily na večer na Kraťase. Přehrada je již zrekonstruovaná a plná natolik, že přetéká přes horní okraj. Cestu nám trochu komplikovali napadané kameny a stromy, ale ten největší zážitek teprve měl přijít. Sněhová, ano, opravdu sněhová lavina. Museli jsme dokonce přenášet. Adrenalin stoupal nahoru, horolezec by do toho nikdy bez cepínu, maček a lana nešel, ale náš zájezd to bez remcání přehopkal jak kamzící v době říje. Super. Pak si někteří jedinci ještě skočili z můstku v Kulmu, ale nejdelší skok byl pouho pouhých 214 m, což vlastně ani nestojí za řeč a mohlo se jet dál. V Irdingu jsme se prošli s koly čínskou čtvrtí, neboť zde místní tajtrdlíci oslavovali první máj a projet se to prostě nedalo. U jezera Puterersee nám Vašek udělal párky a kafe v jednom, ideální stav a pak se jelo nazpět na ubytování. Večer nám zpestřila výborná večeře a taky mejdan v buse, kde se řešilo rozmnožování všemožných živočišných druhů.

Třetí etapa byla královská. Přejeli jsme busem za Admont a pak již na kolech projeli skrze věhlasnou soutězku Gesause, která byla jako vždy plná jak vody, tak i vodáků. Cestu znepříjemňoval poměrně silný protivítr, kdy to chvílemi vypadalo, že jedeme za startujícím letadlem, ale jinak se počasí stále zlepšovalo a začínalo po nás vykukovat i sluníčko. Na polední pauze v Altenmarku jsme si opět dopřáli páreček a pívečko, Kraťas lítal kolem busu jako pingl. Odpolední část etapy začala mírným stoupáním do Unterlaussy, odkud nás pak čekalo pravé alpské sedlo se vším všudy o délce 4 km a až 19% sklonem stoupání. Někdo to skoro vyletěl, někdo zase kolo nahoru vytlačil, ale každopádně se na kopci sešli všichni a mohli si tak v klidu vychutnat výborné "koláče" a Radlera. Dolů to byl panečku sešup. Údolím Bílé vody jsme si to svištěli podél potoka a cestou jsme museli projet celkem 15 tunely. Některé byly krátké, jiné zase až 500 m dlouhé, každopádně to byl prostě zážitek a hlavně pořád dolů s kopce. Jen ten konec, posledních 5 km se to trochu zvlnilo, taková jakoby lochneska, ale to už byla jen maličkost na závěr, takže se každý při příjezdu k penzionu v Losensteinu slastně usmíval. Povečeřeli jsme pod hradem místní specialitu a jelikož byla únava už na každém znát, tak se šlo brzo hezky pěkně na kutě. Teda všichni kromě "Holek", které to dole rozjížděly dlouho do noci a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby bývalo nedošlo v hospodě víno.

Poslední den nás už v postýlce polechtalo na nose sluníčko a tak jsme po snídani vyndali konečně sluneční brýle a opalovací krémy. Začátek byl tak trochu znova lochneska a pak už jsme si užívali projížďku po rovinách mezi městy Stayer a Enns, kde se dalo krásně posedět v mnoha cukrárnách a restauracích. S řekou Enns jsme se rozloučili u jejího soutoku s Dunajem u Mathausenu, kde na nás taky čekal Vašek s busem. Naložili jsme kola, počkali na Davida, až se mu podaří nás najít, taky ho naložili a vydali se nazpět k domovu. Byl to myslím hezký zájezd plný pohodových lidí se spoustou zážitků, tak doufám, že to takhle půjde dál a třeba se ještě někdy někde potkáme.

Více fotek najdete zde http://picasaweb.google.com/mara.bobo/DropBox?authkey=Gv1sRgCImsseHcqPjK2gE#

Tester a konzultant

Potřebuje otestovat, nafotit nebo okomentovat nějaký sportovní či outdoorový výrobek? Nabízím vám své profesionální služby dlouholetého testera a konzultanta pro většinu světových značek v oblasti sportu a outdooru. Zároveň nabízím pomoc při realizaci nových výrobních či zdokonalovacích procesech jednotlivých produktů.

Cenové ohodnocení dohodou dle prováděné práce a testu.

Vizovice, aneb vesnice snů

Poslední dubnový víkend jsem si vyhradil pro návštěvu svého kamaráda Ježka, bo do té Asie mě to vždycky tak ňák nějak táhlo. Cesta byla celkem v pohodě, jen ti místní ogaři byli vždy celkem flustrovaní, že je předjela malá Máňa a naháněli mě pak po silnici jak kapra ve vaně. Při vjezdu do obce mě osvítil duch svatý, neb sem všude v okolí viděl jen trnkové (překlad: švestkové) sady pana Jelínka. O ou, řekl jsem si, to zas bude víkend. A on byl. Začalo to všecko místním zdarma přístupným safari, kde si každý v místním veletoku může vyfotit, nakrmit či dokonce ulovit libovolný počet nutrií a při tom hovno nikde. Následuje rodinka komárů, kačen i s kačerama, hejno ryb a vrcholem všeho je několik typů lopat roztoucích přímo ze dna potoku. Po příchodu na náměstí se k nám přitočil takový podivný chlapík a povídá: "mám na mražáku krygle, dáte si?" Nechápu oč jde, ale najednou sedim v super hospodě s vodotryskem v podobě minerálky, co vyhazuje pojistky, piju pivo z krásně vychlazeného půlitru s ouškem a ten chlapík najednou drží v ruce tác plný slivovic a zas povídá: "tož já su Ruda a to je na uvítanou. No a pač to takhle šlo celý večer a příchazela stále spousta dalších lidí, tak už můžu popsat jen to, že mě ráno bolela hlava jak sviňa a cele dopoledne jsem věnoval sestavování paměťového puzzle, ze kterého jsem měl po probuzení sotva tak rám, neb jsme se vzbudili asi 10 km od Vizovic na Pasekách v chalupě Ježkovi mamy. Po vystřízlivění a zajímavé procházce se zase začaly dít věci. K obědu bylo výtečné jehněčí se zelím, takže plyn na večer byl zajištěn. Rozebrali jsme včelín a studovali tvorbu pláství, taky našli živého ježka, naháněli ovečky do chléva, aby jsme zjistili, která má kuličky a mohla se stát v budoucnu beranem. Pak přišel opět výlet po okolí a večer se grilovalo a povídalo, naštěstí už moc nepilo. V neděli jsme pak vyrazili na Pulčínské vrchy s velice zajímavou pískovcovou stavbou, které jsou ukryté ve středu Beskyd. Sice foukal vítr jako sviňa, ale přesto jsme předvedli dokonalý horolezecký výstup a na nejvyšší bod jsme dostali i všechny tři psy. Odměna v podobě poctivého řízku na sebe nenechala dlouho čekat. Kousek vedle je pak lezecká oblast Čertovy skály z poměrně pevného a hrubého pískovce, kde jsme pro změnu stáli dole pod lezci a radili jim jak trenéři na tribuně fotbalového zápasu, že lepší je to z prava nebo že toho bych se zrovna nechytal a tak. Nutno podotknout, že během celé naší mise se nikomu ze skálolezců naštěstí nic nestalo. No a pač už se blížil konec víkendu, tak jsem napakoval Máňu až po vrch, dal si orienťák po místních vesnicích a polňačkách, abych mohl v Přerově vyzvednout Zikiho a hurá domů do Evropy. Celou cestu jsem valil 140 km/hod, ve vesnicích 70 km/hod, čára nebyla zeď, ale žádné prasení. V Turnově, 20 km před domovem mě zastavila hlídka a tento týden to bylo již po třetí za 500 Kč, tentokráte pro opomenutí zelené karty doma na stole. No nic, paráda, jen se prosím nedivte, že na autech policie teď vedle nápisu pomáhat a chránit bude ještě uveden sponzor - Mára.

Autodoprava

Přeprava osob je zajišťována mikrobusem VW T5. Volbou naší osobní přepravy si zajistíte profesionální přístup a zkušené řidiče, kteří se umějí domluvit cizími jazyky. Nabízíme taxi na letiště, taxi kamkoli na objednávku, sportovní akce, přesuny kapel, přesuny na závody a tréninkové kempy, doprava na zájezdy, přeprava zaměstanců či dětí. Kapacita našeho vozu je 9 osob včetně řidiče. Zajišťujeme také přepravu zboží do 1,2t.

Ceník dle hodin:

Okolí Liberce a Jablonce nad Nisou - 500 Kč/hod od 9-20:00 - 600 Kč/hod od 20.00-9:00

Čekací doba - 100 Kč/hod od 9-20:00 - 150 Kč/hod od 20.00-9:00

Ceník dle km:

po ČR 11 Kč/km od 9-20:00 - 13 Kč/hod od 20.00-9:00

po EU 12 Kč/km od 9-20:00 - 14 Kč/hod od 20.00-9:00

Všechny ceny je možno po dohodě upravit. V případě zájmu volejte 777101981 nebo pište na e-mail m.pazdera@centrum.cz