Na kole podél řeky Enns

Můj letošní první zájezd mířil do Rakouska na cyklostezku vedoucí podél řeky Enns pořádaný CK Trip. Na této trase jsem se před osmi rokama zaučoval a tak jsem se na ni jako již ostřílený průvodce znovu těšil. Klientů bylo jen 20, takže to vypadalo, že si snad konečně jednou všechny zapamatuju (no jo, já vim, zase to nevyšlo, ale slibuju, že se o to příště zase alespoň pokusím). Začali jsme už ve středu nočním přesunem, kdy se snaží každý v autobuse celou noc předstírat spánek, ale stejně nakonec zabere až v momentě, kdy ten blb ve předu zapne mikrofon a snaží se vyprávět něco strašně chytrýho, i když ho vlastně vůbec nikdo neposlouchá. Po příjezdu na místo startu, od kterého je samotný pramen řeky Enns vzdálen ještě asi hodinu a půl jízdy na kole do velice prudkého kopce v hrubé šotolině, jsme s nevolí pozorovali okolní čerstvě zasněžené svahy, provazce deště a neustále klesající ručičku teploměru k bodu mrazu. Avšak než jsme se převlékli a nacpali se zelenejma řízkama z domova k snídani, o 2°C se oteplilo a skrze déšť bylo vidět i na cestu. Hurá, zavelel kdosi v davu a tak všichni do jednoho bez nějakého reptání sedli na kolo a vyrazili na naplánovanou trasu. Dost mě to překvapilo, takže jsem musel oře osedlat taky. Cestou jsem občas někoho potkal a snažil se spíše kličkovat jak Šárka Záhrobská při slalomu mezi kapkami deště, než abych obdivoval a fotil panorámata vznešeného Dachsteinu, který stejně pro husté mraky nebyl vidět. Na ubytování nakonec dorazili všichni a zatím ani nikdo nehlásil žádné omrzliny, tak jsme jen pozorovali, jak na návsi vztyčují asi 32 metrů vysokou májku. Večer byl věnován spánku, povídání u piva a sledování hokeje.

Druhý den ráno nás probudilo o trochu lepší počasí a hlavně už nepršelo. U snídaně se každej nadláb, jak kdyby měla za hodinu začít válka a pak už hurá do sedel. Hned na první křižovatce jsem potkal skupinu "Holek", jak marně hledají cestu z města (nutno podotknout, že bloudily poprvé a naposled). Nevyhnuli se nám ani technické problémy, takže se trošku opravovalo, ale na přehradu Salzatalspere dorazili nakonec všichni. Pravda, některé dámy se netvářily úplně spokojeně, ale po té, co se dozvěděly, že ze skály vytéká modrý pramen, strhl se o něj dokonce boj a všichne už se těšily na večer na Kraťase. Přehrada je již zrekonstruovaná a plná natolik, že přetéká přes horní okraj. Cestu nám trochu komplikovali napadané kameny a stromy, ale ten největší zážitek teprve měl přijít. Sněhová, ano, opravdu sněhová lavina. Museli jsme dokonce přenášet. Adrenalin stoupal nahoru, horolezec by do toho nikdy bez cepínu, maček a lana nešel, ale náš zájezd to bez remcání přehopkal jak kamzící v době říje. Super. Pak si někteří jedinci ještě skočili z můstku v Kulmu, ale nejdelší skok byl pouho pouhých 214 m, což vlastně ani nestojí za řeč a mohlo se jet dál. V Irdingu jsme se prošli s koly čínskou čtvrtí, neboť zde místní tajtrdlíci oslavovali první máj a projet se to prostě nedalo. U jezera Puterersee nám Vašek udělal párky a kafe v jednom, ideální stav a pak se jelo nazpět na ubytování. Večer nám zpestřila výborná večeře a taky mejdan v buse, kde se řešilo rozmnožování všemožných živočišných druhů.

Třetí etapa byla královská. Přejeli jsme busem za Admont a pak již na kolech projeli skrze věhlasnou soutězku Gesause, která byla jako vždy plná jak vody, tak i vodáků. Cestu znepříjemňoval poměrně silný protivítr, kdy to chvílemi vypadalo, že jedeme za startujícím letadlem, ale jinak se počasí stále zlepšovalo a začínalo po nás vykukovat i sluníčko. Na polední pauze v Altenmarku jsme si opět dopřáli páreček a pívečko, Kraťas lítal kolem busu jako pingl. Odpolední část etapy začala mírným stoupáním do Unterlaussy, odkud nás pak čekalo pravé alpské sedlo se vším všudy o délce 4 km a až 19% sklonem stoupání. Někdo to skoro vyletěl, někdo zase kolo nahoru vytlačil, ale každopádně se na kopci sešli všichni a mohli si tak v klidu vychutnat výborné "koláče" a Radlera. Dolů to byl panečku sešup. Údolím Bílé vody jsme si to svištěli podél potoka a cestou jsme museli projet celkem 15 tunely. Některé byly krátké, jiné zase až 500 m dlouhé, každopádně to byl prostě zážitek a hlavně pořád dolů s kopce. Jen ten konec, posledních 5 km se to trochu zvlnilo, taková jakoby lochneska, ale to už byla jen maličkost na závěr, takže se každý při příjezdu k penzionu v Losensteinu slastně usmíval. Povečeřeli jsme pod hradem místní specialitu a jelikož byla únava už na každém znát, tak se šlo brzo hezky pěkně na kutě. Teda všichni kromě "Holek", které to dole rozjížděly dlouho do noci a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby bývalo nedošlo v hospodě víno.

Poslední den nás už v postýlce polechtalo na nose sluníčko a tak jsme po snídani vyndali konečně sluneční brýle a opalovací krémy. Začátek byl tak trochu znova lochneska a pak už jsme si užívali projížďku po rovinách mezi městy Stayer a Enns, kde se dalo krásně posedět v mnoha cukrárnách a restauracích. S řekou Enns jsme se rozloučili u jejího soutoku s Dunajem u Mathausenu, kde na nás taky čekal Vašek s busem. Naložili jsme kola, počkali na Davida, až se mu podaří nás najít, taky ho naložili a vydali se nazpět k domovu. Byl to myslím hezký zájezd plný pohodových lidí se spoustou zážitků, tak doufám, že to takhle půjde dál a třeba se ještě někdy někde potkáme.

Více fotek najdete zde http://picasaweb.google.com/mara.bobo/DropBox?authkey=Gv1sRgCImsseHcqPjK2gE#