pondělí 27. dubna 2009

Vizovice, aneb vesnice snů








Poslední dubnový víkend jsem si vyhradil pro návštěvu svého kamaráda Ježka, bo do té Asie mě to vždycky tak ňák nějak táhlo. Cesta byla celkem v pohodě, jen ti místní ogaři byli vždy celkem flustrovaní, že je předjela malá Máňa a naháněli mě pak po silnici jak kapra ve vaně. Při vjezdu do obce mě osvítil duch svatý, neb sem všude v okolí viděl jen trnkové (překlad: švestkové) sady pana Jelínka. O ou, řekl jsem si, to zas bude víkend. A on byl. Začalo to všecko místním zdarma přístupným safari, kde si každý v místním veletoku může vyfotit, nakrmit či dokonce ulovit libovolný počet nutrií a při tom hovno nikde. Následuje rodinka komárů, kačen i s kačerama, hejno ryb a vrcholem všeho je několik typů lopat roztoucích přímo ze dna potoku. Po příchodu na náměstí se k nám přitočil takový podivný chlapík a povídá: "mám na mražáku krygle, dáte si?" Nechápu oč jde, ale najednou sedim v super hospodě s vodotryskem v podobě minerálky, co vyhazuje pojistky, piju pivo z krásně vychlazeného půlitru s ouškem a ten chlapík najednou drží v ruce tác plný slivovic a zas povídá: "tož já su Ruda a to je na uvítanou. No a pač to takhle šlo celý večer a příchazela stále spousta dalších lidí, tak už můžu popsat jen to, že mě ráno bolela hlava jak sviňa a cele dopoledne jsem věnoval sestavování paměťového puzzle, ze kterého jsem měl po probuzení sotva tak rám, neb jsme se vzbudili asi 10 km od Vizovic na Pasekách v chalupě Ježkovi mamy. Po vystřízlivění a zajímavé procházce se zase začaly dít věci. K obědu bylo výtečné jehněčí se zelím, takže plyn na večer byl zajištěn. Rozebrali jsme včelín a studovali tvorbu pláství, taky našli živého ježka, naháněli ovečky do chléva, aby jsme zjistili, která má kuličky a mohla se stát v budoucnu beranem. Pak přišel opět výlet po okolí a večer se grilovalo a povídalo, naštěstí už moc nepilo. V neděli jsme pak vyrazili na Pulčínské vrchy s velice zajímavou pískovcovou stavbou, které jsou ukryté ve středu Beskyd. Sice foukal vítr jako sviňa, ale přesto jsme předvedli dokonalý horolezecký výstup a na nejvyšší bod jsme dostali i všechny tři psy. Odměna v podobě poctivého řízku na sebe nenechala dlouho čekat. Kousek vedle je pak lezecká oblast Čertovy skály z poměrně pevného a hrubého pískovce, kde jsme pro změnu stáli dole pod lezci a radili jim jak trenéři na tribuně fotbalového zápasu, že lepší je to z prava nebo že toho bych se zrovna nechytal a tak. Nutno podotknout, že během celé naší mise se nikomu ze skálolezců naštěstí nic nestalo. No a pač už se blížil konec víkendu, tak jsem napakoval Máňu až po vrch, dal si orienťák po místních vesnicích a polňačkách, abych mohl v Přerově vyzvednout Zikiho a hurá domů do Evropy. Celou cestu jsem valil 140 km/hod, ve vesnicích 70 km/hod, čára nebyla zeď, ale žádné prasení. V Turnově, 20 km před domovem mě zastavila hlídka a tento týden to bylo již po třetí za 500 Kč, tentokráte pro opomenutí zelené karty doma na stole. No nic, paráda, jen se prosím nedivte, že na autech policie teď vedle nápisu pomáhat a chránit bude ještě uveden sponzor - Mára.

2 komentáře:

  1. krásný článek pane.

    zRuda VIZOVICE

    OdpovědětVymazat
  2. nezapomenutelný večer pane . . .

    OdpovědětVymazat