Nízké Tatry, aneb na skialpech na Ďumbier

Letošní jarní dovolená byla v plánu na skialpech a tak jsme vyrazili do Jarabé k Čikovi na Slovensko do Nízkých Tater. Noční přejezd jsme zvládli bez většího bloudění a jediné co nás trochu překvapilo, že nikde není žádný sníh.

Ráno nás vytáhlo z postele sluníčko a tak jsme po vydatných rajňajkách vyrazili se zasloužilým mistrem sportu a chatárom v jedné osobě - Čikem na Srdiečko, kde jsme nazuli pásy a ťapali nahoru na Dereše. Výhledy byly opravdu skvostné, lavinové nebezpečí žádné (včera tu prý zahynul jeden Slovák), takže jsme lopaty, sondy a pípáky nesly jen pro zábavu (lepší navíc v batohu, než být zasypán a věci mít v autě). Po hřebeni jsme došli až na Poľanu, kterou jsme také centrálním žlabem slyžovali na severní stranu. Pak jsme se vydrápali zpátky na vrch a po hřebenu došli na Chopok, od kud jsme už jen sjeli přes Trangošku dolů k autu. Nutno podotknout, že nejlepší výkon podala Rezunka, jenž to všechno s námi oběhla. Ježek si rozbil čumák při sjezdu, Klárka si zapoměla odaretovat botičky, takže šla celou dobu v bačkůrkách, Mája létala jak včelka a já se učil jezdit na sjezdovce bez běžek. Večer jsme zakončili výbornýma haluškama a jednim pivem, pak následoval okamžitý, tvrdý a zasloužený spánek.

Neděle je sice od slova nedělat, ale mi opět nazuli pásy a šlapali nahoru na Štefánikovu chatu. Teda Klárka šla jenom v bačkůrkách s lyžema na mym batohu, pač měla z předchozího dne odřený nožičky. Nahoře bylo hnusně, vítr, kosa a mlha, tak jsme holky nechali i s peněženkama na chatě a vyšlápli si sami nahoru na nejvyšší vrchol Nízkých Tater (Ďumbier 2043 m n.m.), který jsme následně parádově slyžovali zpět na chatu. Nahoře foukalo tak, že nešly ani slepit pásy k sobě a kosa byla taková, že koule cinkaly, až se zvonilo. Na chatě nás čekaly už celkem ovíněné baby, tak jsme se najedli a dohnali jejich náskok. Sousedům u stolu jsme pak ještě snědli zákusky - děkujeme a omlouváme se. Holky pak sjely s Rezunkou dolů po výstupové trase, my s Ježkem si dali ještě jednou Ďumbier a sjeli ho tentokráte hlavním žlabem na jižní stranu. Paráda. Večer nás čekal vyhecovaný souboj v bowlingu, kde žlábek výrazně dominoval nad kuželkami. Všechno jsme to zakončili takovou malou oslavičkou za asistence piva, slivovice, rumu, vína, tance, zpěvu a vody, takže když jsme šli v 5 ráno spát, tak bylo všude mokro (na Slovensku se na Velikonoce polévá namísto řezání proutkem).

Odpoledne jsme se probudili s tak trochu bolavou hlavou, sázeným koláčem před chatou a s nevytřenou jídelnou, navíc venku lilo jako z konve, tak jsme šli zase spát a až navečer vyrazili na Detoxvýlet na Čertovicu a zpět, kde jsme zapadali konečně sněhem. Zmrzlé a hladové nás zachránili Slívkové Gule a vyhřátá postýlka.

Poslední den jsme opět vyrazili na Chopok. Mlha byla hustá tak, že by se už ani nedala krájet, vítr dosahoval rychlosti samovolnému odletu psa (85 km/hod), ale my to nezabalili a došlapali na pásech až nahoru na Chopok, kde nás před nedobrovolným odletem do teplých krajin zachránil meterolog Dušan, který nám otevřel svojí boudičku, pohostil nás pivem a čajem, dokonce bylo i masíčko a bramborový salátek. Pokecali jsme, zabalili se znovu do goráčů a systémem vyhledávání min se vydali hledat cestů zpět k autu. To se nám nakonec podařilo a tak jsme vše zdárně i přes menší bloudění po Bánské Bystřici zakončili. Už aby nastala dovolená číslo II . . .