Kolem Ralska, aneb první kolo a hned závody

Lyžařská sezona teprve oznámila teprve svůj konec a tak jsem se těšil na zasloužené měsíční volno, válení se a nic nedělání. Namísto toho ale přišla skialpová dovolená a po návratu pocit, že bych měl asi něco dělat, když se mi svaly mění v tuky téměř před očima. Do toho přišel PanTáta s nápadem, že se chystá na závod horských kol za Ještěd Kolem Ralska a že to bude pohoda, ať prý jedu taky. No nechtělo se mi a doufal jsem, že se to nějak ututlá a přejde. V pátek večer po fotbalu u třetí lahve vína a čtvrté slivovice jsem pak údajně pronesl, že kdo nejede je srab . . .

Sobota ráno - venku prší, teploměr ukazuje 3°C, fouká silný studený vítr a mě pomalu dochází, co jsem to za debila. Po chvíli přijde SMS, že jestli už jsem dobře naladěný, že za chvilku vyrážíme. Propadám panice a marně hledám ve skříni cyklooblečení, které jsem naposledy viděl loni koncem září. Našel jsem vše kromě dlouhých cyklokalhot a dlouhých rukavic, snad mě spasí 3/4áky. Ve sklepě nacházím s potěšením i kolo, pohledem kontroluji, zda má vše, co má mít a už jsou chlapáci s autem tady. Vyrážíme vstříc našemu osudu a kontrolní otázka na helmu nám zachraňuje zbytečně najeté kilometry. Tu jsem samozřejmně nehledal, ale nakonec ji našel u věcí na kolečkové lyže. Když jsme přejížděli přes Ještěd, tak mě doslova zamrazilo. Venku totiž sypal sníh jak za Ladovké zimy a pohled směr Ralsko vypadal čím dál tím víc černě . . . Po příjezdu jsme se přihlásili a zaplatili startovné (zaplať Pán Bůh, že jsou běžecké závody tak levné). Tím byla má účast stvrzena definitivně. Začal jsem se v teple auta pomalu převlékat a ládovat čokoládou, abych vydržel. Kolem se rozjížděli samí profíci na zbytečně drahejch kolech. To já nemohl, abych se zbytečně neunavil. Deset minut před startem jsem vylezl na déšť, přidělal Pana Opičáka k číslu, nafoukl kolo, rozjel se půl kilometru na start a s přáním, ať přežiju šel do do toho.

Start byl poměrně nepříjemný, stál jsem asi zbytečně vzadu a kličkovat mezi některejma umětelema na úzké rozbité silnici nebylo úplně ono. Po zhruba pěti kilometrech se to už lehce roztrhalo a dalo se jakš-takš ject, ale žádnej med. Naštěstí se mi už podařilo předjet PanTátu, takže jsem mohl být v klidu. Furt se někdo motal, kosa, bahno, voda, cesta rozbitá jak od buldozeru . . . polovina z těch lidí co se kolem mě pohybovala musí mít v hlavě fakt nasráno . . . Po odjetí tzv. zaváděcího kola na 1O km jsem utvořil konečně normální skupinku čtyř lidí, co jsme se krásně střídali a i byl čas na pokecání, takže mě to začalo koněčně bavit. Taky na chvilku přestalo pršet a ukázalo se i sluníčko. Kupodivu jsem tahal převážně v kopcích. Chlapy se docela divili, když jsem jim řekl, že dnes jedu poprvé, oni tam házeli čísla kolem 1000 km najetých. Dva kiláky před cílem, kdy jsem se připravoval na mocný finiš, mi z ničeho nic spadlo číslo s čipem, tak jsem musel zastavit a než jsem ho sebral v pangejtě, kam při vší smůle ulétlo, tak mě předjela další skupina asi 10 lidí. Do cíle už jsem dorazil osamocen a řádně vytočen, protože mi to pokazilo jinak super zajetej závod. Naštěstí ke mě hned přiběhla věrná fanynka Rezunka a tak jsem si nestihl ani zanadávat. PanTáta přijel chvilku za mnou, myslim že jen 5 minut, takže budu muset do příště trochu potrénovat, aby mě nepředjel.

V cíly byly sprchy, gulášek, pívečko, ochutnávka vína a taky tombola, takže hned po tom, co jsem ze sebe udělal opět člověka jsme se vrhli na bar. Paráda, skoro nestíhali točit další kousky. Když přišla na řadu tombola, tak jsme tajně věřili, že se na nás usměje štěstí. A taky že jo. Číslo 231 vyhrává, pozóóór, flašku Jelzina. Třikrát hurá a hned ji načínáme. Než jsme dojeli domů na oběd, tak jsem ji měl jako z praku . . . No každopádně to byl dobrej start do kolařské sezony, jen nevím, proč mě tolik bolí zadek, že si ani nemohu sednout . . .