Humanita, aneb jak mi v uších zněla Arizóóóna

Konec sezóny se přiblížil rychleji než velká voda do Prahy a tak z ničeho nic zaklepala na dveře Humanita. Na již tradiční zimní radovánky na pokraji zimy v Jilemnici se odhodlalo jet pár statečných. Bylo jich přesně tolik, kolik lidí se vejde do velkého auta. Řídil a společnost bavil Radim zvaný Antoš, k jeho boku se zavile vinula Eliška, která zahřívala svůj druhý bok o Lahváče, aby náhodou nezteplal. V druhé lajně byl poměr nepoměrný, neboť Mamut Mára utiskoval dvě arizonské pěnice Terku a Kláru. Ze zadních řad všechno jistili pistolníci Mikušák, Raďas a cudná propagátorka kolalokovy limonády Míša. V zavazadlovém prostoru se tísnila bagáž enormních rozměrů a tři naprosto identické pokrývky lysých hlav (jak kterých). I na Divoký západ už dorazili žlutí bratři z Vietnamu :-).

Jilemnická Hraběnka nás uvítala zpěvem ptáků a krtci vyplavení z příbytků nám pluli stopou vstříc. Tak jsme se je rozhodli nadobro skalpovat červeným klistrem. A že ho na těch ski-prkýnkách bylo nasr... (samozřejmě nechyběla guma, trochu toho zlata a oranžády). Ženské plémě se honilo po 10ti kilometrové trati a mužské sémě se šířilo do vzdálenosti 15ti km (obhlídka terénu na večer musí být). Nutno podotknout, že prérie nebyla suchá a tvrdá jako nevím co, pač tuhle kombinaci naštěstí neznám, ale vlhká byla tak, že jsem takovou ještě nepoznal. A hůlky se bořily ještě hlouběji, než jsem kdy doufal. Ač vítězem byli všichni, kdo překonali všechny nástrahy, včetně svých vlastních dispozic i indispozic, tak jsem se žampiónství v mužské kategorii ujal ke svému překvapení já. Vítězství to bylo krásné, jak se na konec kariéry sluší a patří. Veselému výletu zdar! Prej i nazdar.

Dojmů bylo spousta a únava doléhala i na nejotrlejší. Nezbývalo než zaujmout pozice ležících střelců a načerpat energii na večer. Jo, jo, už nejsme nejmladší. A pak to celé vypuklo, kočičky ze sebe udělaly ještě větší kočičky, neboť si své poprsí napěchovali do korzetů a šatiček, na nohy navlékly podvazky a která ten večer neměla boa, jako by vůbec neexistovala. Pánové se převtělili na divoký západ za dob Oldy Šetrného. Na hlavách všichni klobouky, na sobě košile a vestičky, kolem pasu opasky s plnou výbavu jak za pasem, tak i pod pasem. Kdo neměl kolt, nesměl na bar. Pak už se jen pilo a pilo. Samozřejmě že jen kolaloková limonáda. Pokud někdo zatoužil po whisky či jiném zeleném sajrajtu, tak musel podstoupit nelítostný, tvrdý a spravedlivý souboj s kolalokovým šerifem (a ten dle legendy ještě nikdy neprohrál). Mezi tancovačkou proběhly ještě dvě důležité akce. Tou první bylo předání úplatků nejlepšímu šerifovi a nejlepší tanečnici z dopoledního přeběhu louky, takže jsem nafasoval cestářskou vestu a handgranát v podobě skleněného, zhruba 32 kilogramů vážícího, těžítka s krásnou sněhovou vločkou. Tou druhou akcí byla oblíbená pivní štafeta, kdy celkem pětice svatých, z toho minimálně jedna kočička, předvádí své umění v podobě co nejrychlejšího polknutí (proto mají dámy výhodu) zlatavého moku o objemu půl tuplovaného piva. Pomyslný štafetový kolík se předává postavením prázdné sklenice na hlavu. Vítězství jsme měli na dosah dlouhé ruky, rozjel jsem to jako obvykle na prvním místě, druhá Terka se snažila, ale opomněla si povolit korzet, takže se pivo vracelo tam a zpět, Mikušák opět nezaváhal, Lahváč vypil sám sebe a Raďas mocně finišoval i když už měl v půlce štafety půlku piva upitou a stál jako vítěz na židli. Pak už se jen pilo a tancoval kankán až do pozdních nočních hodin. No a protože toho ještě nebylo dost, došlo i na návštěvu Továrny, kam zabloudili pouze 3 kovbojové a jedna komtesa. Jelikož si pro nás trhaly 12ti leté holky rodidla a Komtesu nám balili puberťáci, tak jsme po vypití několika kolalok osedlali své oře a rychlým cvalem doklusali přímo do postelí.

Ráno už zase tak veselo nebylo. Hlava bolela jak kudla v zádech, žaludek houpal jak tsunami v Thajsku a venku lilo tak, že by Lipno přetákalo. Snídaně v cukrárně oddálila zvracení a šamanské zasedání nad zákusky zkrátilo trať pro dámy na 3 km a pro pány na 5 km. Třikrát hurá, hurá, hurá. Mlha byla hustá tak, že už by snad ani nešla krájet, takže nikdo vlastně nevěděl kdo, kudy a jak jede. Terka rozjela naši štafetu na solidním místě, které Klára ještě rapidně vylepšila, Lahváč to opět popostrčil do míst, kde již nehrozil boj o záchranu a tak jsem si to mohl v klidu doklouzat. Byli jsme 12., což je pro naše složení, formu a stav jater po včerejší kolaloce obdivuhodný výkon. Druhá štafeta vedená Mikušákem si vedla ještě lépe a po těžkém boji uhájila 3. pozici. Tím naše kolty definitivně zvadly a ani tradiční zastávka v cukrárně ve Vysokém nad Jizerou nám je již nepozvedla vhůru. Takže za rok na ski skol

Výsledky naleznete zde: výsledky