Ladakh, aneb jak jsme se prošli skrze barevné hory

Pohled na město Leh

Vydatná snídaně na La terase

Další výprava do Asii mě tentokráte zavála na sever Indie do oblasti Ladakhu, který je obklopen Pakistánskou a Tibetskou (nyní bohužel Čínskou) hranicí. Na výpravu se nás vypravilo celkem šest. Let přes Vídeň a Delhi až do Lehu jsme přečkali klábosením, spaním a pitím,  jen Pan Opičák měl namále, neboť ho někdo zapomněl hned v prvním letadle z Prahy do Vídně. V Delhi jsme si dali Masala Burger a tak nám bylo okamžitě jasné, že tento druh koření z naší stravy vyloučíme. Huba mě pálí ještě teď. Leh je hlavním městem zdejší oblasti a leží v nadmořské výšce 3.500 m n.m., což jsme pocítili hned na prvních schodech. První den jsme tedy raději věnovali aklimatizaci, spánku a objevování dobrých restaurací. Druhý den jsme pak prozkoumali Leh, zašli na zdejší Gompu nad městem a nakupovali zásoby místních potravin na další cestu. Následující den bylo všude nečekaně zavřeno, neb probíhala demonstrace za zkrácení pracovní doby (já chci taky) a využili toho i místní islamističtí extremisté, aby si mohli na ulici zahulákat protiamerická a protiizraelská hesla. To jsou ale komici. Fanatický dav prošel i s nahnanými dětmi ze škol městem a byl naštěstí zase klid, obchody otevřely, restaurace taky a tak zase bylo veselo.

Barevné řeky cestou do sedla Kanda La

Údolí řeky Indus

Konečně do hor jsme tedy již přizpůsobeni zdejší výšce vyrazili taxikem následujícího dne. Odvezl nás jen kousek k věhlasné řece Indus do vesničky Spituk, kde na nás čekal ponyman se šesti koníky pro naše velké batohy a zásoby jídla. Dali jsme přednost této variantě, kdy za směšné peníze (které si vydělá místní chudák) jdete celý den na lehko s malým baťůžkem a máte tak dostatek času a chuti se věnovat věcem okolo, než jen čučet zdrchaně do země a být sedřený jak křeček po sto kilometrech na kole. Jednu takovou dvojici jsme potkali a od kuď myslíte, že byla? No jo, Česká mord parta, co už prý třikrát zabloudila. Naložili jsme tedy koňům batohy na hřbety (ten můj se teda pěkně prohnul a podíval se na mě zle nepěkně) a pak vyrazili podél Indu na Markhavaley trek. Z počátku to byl trochu opruz, pač soudruzi z Indie dodělali kus novej asfalt, ale pak se údolí uzavřelo do kaňonu, asfalt skončil a my tak pohodlně skrze jeden Teetent (stan cestou, kde vařej čaj) dorazili do prvního tábořiště v 3.300 m n.m. v Zhingchanu. Na řadu přišlo i první vaření v podobě hustohusté polévky a ňam ňam dobroty z těstovin.

V jednom z hlubokých kaňonů

Sedlo Kanda La - 4.900 m n.m.

Další den nás čekalo nejdříve nekonečné brodění řeky tam a zpět skrze všemožně tekoucí potok v úzkém kaňonu, následně polední pauza ve vesničce Rumbak, kde jsme nakoupili od místních dětí pletená zvířátka a já se seznámil s vojenskou podplukovnicí z Jeruzaléma (Noah) - oj, ta byla přísná. Odpoledne se nám ukázala Stog Kangri z druhé strany i s ledovcem a konečnou jsme vyhlásili až v tábořišti Lartsa ve výšce 4.500 m n.m. Před véčou jsme si ještě zašli do větší výšky nakopnout aklimatizaci a pak už se podávali fazolky. Ajajajajaj. To bylo v noci ale větrno. A možná i trochu peprno.

Pohoda u snídaně

Údolí řeky Markha

Ráno jsme vstávali trochu do kosy a s údivem jsme koukali, kde že máme koně? Ponyman jen krčil rameny a říkal, že jim asi byla zima a šli se dolu ohřát. No tak jsme tam vše nechali na zemi a mastili nahoru do sedla Kanda La - 4.900 m n.m. Trochu řidší vzduch, ale po fazolové aklimatizaci v noci to bylo s dechem úplně v pohodě a ty výhledy stály za to. Sestup byl v pohodě a údolí se pomalu započalo uzavírat do neuvěřitelně hlubokého kaňonu, kterým jsme po dně procházeli celé odpoledne. Samozřejmě, že stále bez koní. Ty nás došli až po napojení se do dalšího kaňonu Markha - od tuď ten název Markhavaley trek. Tábořili jsme tentokrát v teple dole ve Skyu u řeky a tak večer došlo i na koupání (nejdelší pokus byl asi sedm vteřin). K večeři se podávaly luxusní farfale aglio oio, že by i Polreich škemral na kolenou, aby si mohl přidat. Škoda jen, že jsem jich polovinu vysypal do kaktusového keře, když jsem se jal vyprávět jeden ze svých neuvěřitelných příběhů.

Vesnička Umlung

To by mě zajímalo, kam to vede?

V noci jsem trochu zápasil se psem, co nám šel po jídle (netušil chudák, že když jde o jídlo, tak neznám bratra). Pak jsme si užívali překrásný, i když docela dlouhý den v údolí s krásnou řekou, okolními vysokými skálami plnými barev a co chvíli jsme potkali nějakou kamenou vesničku s úrodnou půdou v okolí, kterou zavlažuje důmyslný systém kanálů. No prostě romantika jak Brno, až jsme z toho na konci dne potkali černošku v nike keckách a s walkmanem. No ta mě teda brala. Tábor jsme měli ve vesničce Markha opět na travičce a ve výšce 4.000 m n.m.

V dálce vykukuje Kang Yaze

Jeden z mnoha brodů cestou

Další den byl podobný tomu poslednímu, jen jsme začali stoupat trochu do kopce a spinkali jsme už ve 4.300 m v Tsigu. Zde bylo strašně větrno a tak se nám hodilo, že zde stál jeden opuštěný Teetent, kde jsme mohli uvařit a večer chvíli posedět. Zábavu nám dělala i malá myška, co zde žila za kamenem a odnášela zbytky našeho jídla do svého hnízda. Hodil jsem jí jednu kulatou sušenku, které se ihned zmocnila a utíkala s ní do díry. Jenže těžce narazila, neboť průměr sušenky byl zhruba tak dvakrát větší, jak její díra. Z toho plyne poučení - nestrkej do díry nic většího, než je díra sama.

Tak tady už to někdo nerozchodí . . .

Pohodička u jezírka

To, že nás opět probudilo sluníčko, nás už ani nepřekvapilo a tak jsme po vydatné snídani začali stoupat prudce do kopce na ledovcovou morénu k malému jezírku pod krásnou horou Kang Yaze 6.400 m n.m. Docela fuška, kterou odlehčili sušenky s čajem, spousta králíků, nelidsky vypasenejch svišťů a dalších prapodivnejch zvířat, co se kolem nás pohybovala po okolí. Spali jsme ve výšce 4.700 m n.m. v osadě Nyimaling. Kosa tady byla jak z losa, kterej navíc zamrznul, takže jsme si museli čistit zuby ledem. A navíc byly zase fazole, oléééééé.

A už se nám nese jídlo do sedla

Celá skupina v sedle Gongmaru La - 5.130 m n.m.

Den D tohoto treku nastal. Výstup do nejvyššího sedla na trati - Gongmaru La 5.130 m n.m. Cesta pěknej opruz po takové nic moc pláni s dalekým dohledem, ale nahoře luxusní podívaná na tu krásu kolem, takže jsme tam chvilku mačkali spouště foťáků jak Japonci. Následoval prudký sestup dolů do dalšího z kaňonů a cesta se klikatila nahoru dolů zprava doleva, až se mi z toho udělalo šoufl a div, že jsem jim to tam nenahodil. Někteří členové výpravy si dokonce i zabrodili a zalezli po skalách. Odpoledne se pak údolí už otevřelo a my došli až do vesničky Shang Sumdo se silnicí, kam jsme si nechali zavolat taxíka, aby nás odvezl zpět do Lehu. Poděkovali jsme našemu Ponymanovi, rozloučili se sním, nechali mu zbytek jídla a bohužel i nechtěně nádobí na vaření a pak dobrodružnou cestou opustili krásný trek. V Lehu bodla sprcha i pořádná večeře a hlavně spánek v postýlce, která tak ulevila zádům i ze stanu otlačené prdýlce. Následující den jsme v podstatě celý proleželi a prožrali v Lehu, abychom nabrali síly na další část naší cesty - výstup na horu Stok Kangri.

Pokračování příště i s více fotkami.

Dachstein, aneb jak se Silvini Ski Trab team měnil v precizní techniky

Měsíc říjen je takové jedno velké skladiště běžců na lyžích v Rakouské horské obci Ramsau a tak jsme nemohli chybět ani my. Třetí týden v říjnu má jeden z nejhezčích a nejlépe pro sportovce vybavených penzionů rezervován pro své potřeby soustředění náš Silvini Ski Trab team. Sešli jsme se v neděli večer a druhý den ráno už jsme kroužili první kilometry na ledovci Dachstein ve výšce 2.800 m n.m. No záčátek to byl opravdu ostrý a Dan se zpoza kamery jen usmíval. Lanovkou dolů po polévce jsme sjížděli notně unaveni a do postýlky na penzionu se už každý těšil. Odpoledne nás čekalo drsné posilko s výklusem a protahování, po kterém málokdo mohl zvednou ruce nad hlavu, takže odpadlo riziko, že by si někdo objednal k večeři pivo, neboť by ho neměl čím pít. Večer pak probíhaly masáže a rozbor techniky u videa - ajajaj . . . POKRAČOVÁNÍ

Korsika GR20, aneb jak se klima mění

Začátek GR20

V Jurském parku

Jako již tradičně mám prvních 14 dní v září vyhrazen čas pro tradiční Korsiku a přechod slavné GR20. Přesunuli jsme se na ni autobusem a lodí. První odpoledne jsme již strávili v moři, ale překvapivě ne za slunce, ale opakovaných a stále se vracejících silných bouřek.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone

Autobus nás popovezl do hor a pak jsme šlapali všichni vzhůru na naší první chatu. Hned po příchodu začalo lít a tak jsme byli donuceni zalézt do stanů a v pracovní době si zdřímnout. Večer jsme pak zahájili tradiční večerní vinné hody u chataře.


II. den-14 km (21 km)-nahoru 650 m (1000 m)-dolů 600 m-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Bivaque de Randula

Na jednom ze hřebenů

Big Tent u dědka

Ráno konečně přestalo pršet a tak jsme vyrazili na páteřní trasu GR20 a po ní si dali první řádný kopec nahoru do sedla, kde bohužel přišla zima a vítr a tak jsme místo nocování na zdejší chatě a výstupu na Paglia Orba raději vyrazili dolů do Jurského parku na tůně a letité masivní borovice. Nocleh jsme nakonec nalezli v novém kempu s luxusní přepravkovou sprchou, koupelí v tůni a petangem. Nemohlo tomu samozřejmě chybět víno a také se jistě na denním programu zabydlely karty. Se svými skrytými hláškami nás začal udivovat Ondra ("Tati, ještě máme na 3 rundy!").

III. den-18 km (39 km)-nahoru 600 m (1600 m)-dolů 600 m-Bivaque de Randula-Ref. de Dědula

Od rána nás opět přivítal nepříjemný déšť s větrem a ne a ne přestat. Došli jsme proto rychle do sedla Col de Verghio k hotelu a počkali na autobus, abychom doplnili zásoby. Odpoledne se situace ještě zhoršila a k silnému větru se přidal ještě silnější déšť, takže firma Gore mohla jít velmi rychle do kelu a já byl mokrej jak plyšovej medvídek, když spadne do vody od nádobí. byly chvíle, kdy mě to fakt nebavilo. Furt a furt lilo, navíc díky větru skoro vodorovně a začala být i kosa. Zhruba půl hodinky od naší plánované chaty jsem se dozvěděl, že na ní už není místo a proto bude lepší zůstat u místního děduli. Super chlapík. Velmi sličné návštěvnice z Francie mi pomohli s překladem a za chvilku už jsme okupovali dva obrovské stany pro 12 lidí. Hurá. Postupně docházeli všichni úplně durch a hráli jsme hru, kdo najde na sobě alespoň flíček suchý. Večer jsme pak vyhlásili s Danem preventivní protidepresní léčbu a systémem přídělů: nemáš víno - nedostaneš čaj, nás postupně zlikvidoval všechny.

IV. den-0 km (39 km)-Bivaque de Dědula

Společný oběd v jednom ze sedel

Na vrcholu Monte di Oro

Tak jako déšt si říct nedal, blbec, a tak jsme se rozhodli pro setrvání ještě jednu noc a den v pracně vydobytých pozicích. V noci u nás byl nezvaný host - liška bystrouška a odnesla mi tašku s jídlem (2x klobásky a povidlové buchty). Kráva. Zkoušel jsem ji doběhnout či ráno vystopovat, ale nedala se. Byla totiž asi mazaná. Každopádně s těma buchtama mě fakt dost nasrala. Celý den jsme tedy strávili hledáním lišky s buchtama, poleháváním, sušením věcí a hraním her. Večer jsme pak zašli k chatařovi na místní jídlo o třech chodech a spoustě dobrého vína.

V. den-IV. den-10 km (49 km)-nahoru 850 m (2450 m)-dolů 700 m (1700 m)-Ref. de Dědula-Ref. de Petra Piana

Konečně vyšlo sluníčko a tak jsme zase ťapali, tentokráte na nejvyšší bod GR20 Breche de Capitello 2225 m n.m. Byl to nahoru docela nářez, ale díky odpočatosti to všichni vyběhli rychle a nahoře jsme se mohli bavit krmením ptáků jarabáků. Následovala myší díra, kam se někteří skoro nevešli a pseudořetězy, na které navazuje rozeklaný hřeben Ostrého Roháče. Pak už nás čekal jen jeden kopec a mazali jsme dolů na chatu, kde jsme uzmuli poslední volná místa na stany a mohlo se odpočívat u vínka a karet.

VI. den-24 km (69 km)-nahoru 1050 m (3500 m)-dolů 1950 m (3650 m)-Ref. de Petra Piana-Vizzavona

Jó kozy, to je ráj

Dosažení společného vrcholu

Vstávali jsme tentokráte brzo, neb nás čekal dlouhý den v podobě spojení dvou etap dohromady, abychom dohnali ztrátu z deštivého dne a mohli se tak večer potkat s autobusem. Čekal nás nejprve dlouhý hřeben s několika vrcholy, sestup do údolá a následný dlouhatánský výšlap do sedla. Zde jsme něco pojedli a popili a tři nejméně unavení (Hanka, Martin a Petr) se mnou vyrazili nahoru na Monte di Oro. Zbytek už započal s Danem sestup do kaskád Angles, kde se pak koupali, než jsme je doběhli. My si trochu zalezli, potkali cyklisty a měli asi i dvě minutky na pokochání se z vrcholu krásnými výhledy. Sestup byl už pak opravdu urputný a tak bufet těsně před koncem vzal za své. Vyprahlost těla jak chrobáka na poušti zahasilo pivko, žaludek zcvrklej do velikosti hrášku pak nastartovali pravé nefalšované slané hranolky. Tím zbyl dostatek sil na cestu k busu a přejezd do kempu, kde jsme večer zašli na pizzu. Dozvěděli jsme se také smutnou zprávu, že Igor s Jitkou s námi dál nemohou pokračovat a musí odjet naléhavě domů.

VII. den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4350 m)-dolů 200 m (3850 m)-Vizzavona-Ref. de Capannelle

Po noci, kdy kolem nás bylo slyšet neustálé halekání místních psů, jako když jim kráva šlápne na kule, jsme opět vyrazili s plnou polní na trasu. Nejprve jsme vylezli nahoru do sedla, kde byl pohodový obídek a pak už jsme mazali traverzem směr chata. Problém nám udělalo jen potkání koně, což se stalo pro některé skoro stopkou v další cestě. Přitom nás ten chudák vidí 3x větší :D Večer u chaty byla spousta času a tak jsme opět mastili karty, co to dá. K tomu nám přišla vhod výborná večeře zakáplá nekonečnou karafou vína, takže mladej Ondra vyfasoval přezdívku poblión :D

VIII. den-16 km (100 km)-nahoru 1050 m (5400 m)-dolů 650 m (4500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati

Na vrcholu Monte Includine

Opalovačka v řece

Opět sluníčko a tak jsme celé dopoledne ťapali krásnými lesy po pohodové pěšince až do sedla, kde by bufet s mega sendviči a my se tak mohli řádně naládovat. Odpoledne nás čekal už jen dlouhatánský výšlap zpět na hřeben a následná pohodička k chatě mezi dvěma bouřkama, které nás po postavení stanů asi na 3 hodiny uvěznili v chatě. Inu nelenili jsme a započali opět hodovat. Nevím proč, ale lidi z okolních stolů k nám sami od sebe začali nosit jídlo co nedojedli. No asi už jsme nevypadali nejlépe :D

IX. den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6050 m)-dolů 700 m (5200 m)-Ref de Prati-Ref. d´Usciolu

Ráno jsme si přivstali na východ slunce z moře a pak utíkali dosáhnou společného vrcholu na Punta della Cappella 2041 m n.m. Poté jsme si užili pořádně pravých koz. Byly různých velikostí, tvarů i barev a hlavně se na ně dalo libovolně sahat i se s nimi dle libosti fotit. Jen občas zamečely. Polední pauza byla krátká, neboť nervózní mamka opět strhla všechny ostatní a tak jsme museli opět mazat nahoru do kopce. Nakonec se vyplatilo, neboť po příchodu na chatu nám opět zapršelo. Tak jsme museli opět propadnout vínu a karbanu, dokonce i s místním chatařem, který nám jako již tradičně naléval kořalku přímo do chřtánu. Také proběhl obchod o výměně Hanky za dva koně.

X. den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6850 m)-dolů 1040 m (6240 m)-Ref. d´Usciolu-Ref. d´Asinao

Konec v sedle Coll de Bavella

Bavella - mohutné věže

Od rána bylo už zase sluníčko a tak jsme si trochu užili na hřebenu, kdy jsem si chvílema připadal už jako postřelenej kamzík. Pak jsme sešli na romantické loučky s potoky a přesunuli se až k té největší, kde je nový most a krásné tůně na koupání. Prostě místo jako zrozené pro obědovou pauzu. Mamka nám ji teda zase trochu zmenšila, ale i tak to stálo za to. Odpoledne nás čekal dlouhý výstup na Monte Includine 2.157 m n.m. a pak nekonečný a hustý sestup na chatu. Zde proběhl večírek z řady snů, na kterém nechyběl Létající Čestmír a erotické scény Dády Patrasové, o hře na schovku ani nemluvě . . .

XI. den-10 km (137 km)-nahoru 600 m (7250 m)-dolů 550 m (6790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella

Poslední den byl opět krásný, ale trochu víc než jen hodně větrný. Sešli jsme nejprve do údolí a pak už mazali nahoru na poslední kopec mezi mohutné věže v sedle Bavella. Zde jsme si to užili i s řetízky a trochou lezení. Sestup k soše Madony v sedle byl sice strašně dlouhý, ale zase triumfální a tak jsme si hned všichni po příjezdu autobusu otevřeli pivko. Zajeli dolů do Zonzy na oběd, nakoupili zásoby na večer do kempu, kde následovala deratizace a řádný závěrečný večírek. Ten narušilo jen obvyklé pršení, Ondrovo mohutné šlapání na kole a drzá liška, která přišla mezi nás a kousla Hanku do nohy, následně pak ještě Mamku v noci ve stanu do ruky.

Valí se na nás další bouřka

Bonifacio - perla Korsiky

Další den jsme přejeli do Bonifacia, které je vystavěno na mohutném vápencovém útesu. Nejprve byla v plánu projížďka na lodičkách, která byla naštěstí kratší, neboť moře bouřilo tak, že si z naší lodičky udělalo hračku a už už to vypadalo, že mnozí z nás budou krmit rybičky. Pak jsme zašli do starého města a na oběd. Odpoledne jsme se přesunuli do Solenzary na pláž, kterou teda hlavně na začátku bičovala mohutná bouřka a vichr jak v horách, což ale přineslo mohutné vlny, v kterých jsme asi dvě hodiny všichni blbli jako malé děti. Dokonce po vodě připlavalo prkno, už se nikdo nedržel a tak jsme měli další hračku. Večer se pak rozpoutal neřízený závěrečný večírek přímo na pláži u táborového ohně za zvuků kytary až do dlouhého rána.

Poslední den jsme ještě prožili prohlídkou Bastie a pak už jsme se nalodili na trajekt a vyrazili domů. Letošní Korsika byla sice divoká na počasí, ale alespoň byla něčím jiná a stále se mi na ni líbí více a více. Tak zase za rok či za dva?

Více fotek najdete zde:  foto Mára

                                     foto Martin H.

Mt. Blanc, aneb jak jsme zásobovali chatu

Vrchol Breithornu

Na západním vrcholu Breithornu

Poslední moje letošní výprava do Alp byla s kamarády Vitalim a Andrejem. Nejprve jsme se přesunuli do mé oblíbené destinace Randa-Zermatt, kde jsme se ubytovali hned vedle golfu, abychom nasáli tu správnou atmosféru. Druhý den jsme hned ráno vyrazili na aklimatizaci lanovkou na Klein Matternhorn a následně už po svých na Breithorn. Na prvním vrcholu docela fučelo, tak jsme se raději přesunuli po hřebínku na centrální, kde jsme byli sami a mohli započít hostinu. naším cílem bylo totiž zůstat nahoře co nejdéle a tak kluci pro vyplnění času nahoru vytáhli dvě plné tašky jídla se vším možným. no můžu odpřísáhnout, že takto jsem se na vrcholu ještě nepřejed. No a když už jsme byli jak tři koule, tak jsme se skulili dolů zpět na lanovku na prohlídku Zermattu. Po večeři jsme pak vyrazili na golfové hřiště a myslím, že se zde započala moje nová velká kariéra!!! Minimálně teda v hledání míčků v oblastech, kde se již neseká . . .

S Mt. Blancem v zádech

Lezení na skalkách v Chamonix

Následující den jsme přejeli do Francie do Šamonic (Chamonix). Cestou kluci koupili zhruba 40 kg výborných meruněk, takže jsme na hranicích málem platili clo jako pojízdná zelenina :D Odpoledne jsme pak zašli na místní vyhlášenou tržnici a hlavně na skalky trochu si zalézt. Pro kluky to byla úplná premiéra a tak se ze začátku trochu rozkoukávali, ale pak už jim to šlo úplně samo. Do teď se smějeme těm hláškám: "a teď mam dělat co?" a "já nejdu dolů, já tu chci zůstat!" Večer jsme se pak vydali do města na prohlídku a já za Plizim a Adélkou na pivko a do Poco Loco baru na pořádnýho burgra.

Ostrý hřebínek od lanovky na Midi

Východ slunce těsně pod vrcholem

V neděli jsme trochu zaspali a málem nestihli snídani :D Pak už jsme vyrazili na lanovku a vyjeli s ní až nahoru na Aguide de Midi do 3.842 m n.m. Zde jsme se chvíli pokochali a pak po ostrém hřebenu sestoupili dolů na ledovec a za chvilku došli na chatu Cosmiques ve výšce 3.613 m n.m. Zde jsme se ubytovali a věnovali se zejména opalování, regeneraci, hraní karet a jídlu. A to opravdu doslova. Kluci nějak špatně pochopili, že tam nebude jídlo a tak sebou přinesli zhruba 20 kg potravin. A to prosím né žádný aušus, ale samé dobroty. Takže po té, co jsme se totálně přežrali k prasknutí a s námi i okolní lidé a ptáci, tak jsme ještě 15 kg prodali chatařovi jako zásoby na zimu.

V obávané stěně Mauditu

Pohoda na vrcholu Mt. Blancu 4.810 m n.m.

Pondělní den D začal už v jednu ráno budíčkem a snídaní, abychom mohli ve dvě ráno vyrazit směrem k vrcholu. Bylo docela teplo, ledovec byl měkký, před námi kopec plný čelovek a tak jsme je vzorně následovali. Na Mt. Tacul jsme vyběhli poměrně rychle, přeskákali cestou několik trhlin a podešli pár nebezpečných seráků velkých jak nákladní lodi. Na Mt. Maudit už nám to trvalo trochu déle, neboť nás čekala jedna nepěkná odtrhovka a v závěru ještě dvě délky lezení v ledu, které bylo potřeba odjistit. Pak už jsme přeskákali jen pár trhlin a za východu slunce zdolali posledních závěrečný hank na vrchol. Ten jsme si hezky užili a po svačině a fotkách se vydali na cestu zpět. Na slunci mi teploměr ve čtyřech tisících ukazoval +36°C, no prostě vedro jak sviňa svinutá, ledovec roztopenej, trhliny otevřené, seraky nakloněné, naše nožičky unavené, ale šlapali jsme vzorně dál. Nakonec se nám podařilo před třetí odpoledne dobojovat zpět na lanovku na Midi a spokojeně sjet dolů. Zde nás pak čekala regenerace, pívečko a super večeře v luxusní restauraci na oslavu vítězství. Měli jsme asi osm chodů, něco z toho byly opravdové delikatesy. Samozřejmě nechyběla ani ochutnávka vín a tak jsme se brzy dostali do velmi dobré nálady a bavili se párečkem od vedlejšího stolu. Slečna si vzala šaty bez ramínek, co je maj držet prsa, ale pač žádný neměla, tak jí ty šaty furt padaly. Pak taky neustále někomu sms-kovala pod stolem, neměla prstýnek a byla bez zájmu a odtažitá, zatímco on vypadal jako Banderas, měl prsten a snažil se jí okatě balit a byl nervózní z každé nové sms. Ovšem oba pili víno a po několika skleničkách začala být přívětivá a poddajná. Bohužel ten blbec prováhal správnou chvíli a tak po několika dalších skleničkách začala být unavená a ospalá. Kde nakonec usla nevíme, ale rozhodně víme, že jemu ten večer nedala :D

Aquide de Midi

Na Mt.Tacul s Mauditem v zádech

Poslední den jsme už jen zabalili, nakoupili suvenýry a vyrazili na dlouhou cestu domů. Tu nám cestou zpříjemnila zastávka v Sinsheimu, kde je obrovské muzeum letectva, války a aut, které rozhodně stojí za zastávku. Poslední akce letošního léta tedy skončila také úspěšně a já už se pomalu těším na příští rok. Letos se mi podařilo vylézt během měsíce a půl 32 čtyřtisícových vrcholů a jednen těsně menší.

Více fotografií naleznete zde: FOTOGRAFIE

Ortler, aneb jak si čuníci chrochtali

To jako, že tam nahoru jo?

Přidat popisek

Další zájezd CK Adventura mě zavál do Itálie na krásný kopec s názvem Ortler, mimo jiné naší bývalou nejvyšší horu. Ráno jsem si převzal již dobře známé klienty ve vesničce Prad a místním busem jsme přejeli do obce Sulden. Ano, do toho známého střediska a rodiště Reinholda Messnera. Zde jsme se moc neohřáli a lanovkou přejeli na chatu Milano, kde jsme první noc nocovali. Po chvilce odpočinku se vyrazilo na aklimatizaci a procvičit lezení v ledu a další podobné důležité blbinky. Odpoledne jsme se pak věnovali všem tématům, co jen to jde, zejména pak samozřejmě ženám, takže jsme si čvachtali rypáčkama jak čuníci, když baštěj. Pak už byla večeře a spánek. Já se teda musel obětovat a s místní poměrně sympatickou chatařkou Marií řešit otázku života na horské chatě se všemi specifiky od jídla, praní, dojíždění až po nepravidelný sex s náhodně vybranými horskými vůdci . . .

Brodění řeky

Nácvik lezení v ledu

No nic, moc jsem se sice nevyspal, ale s láskou připravená snídaně mě postavila na nohy. Sešli jsme kus dolů a následně započali brodit rozvodněný potok. Čagy našel cestu a půlka z nás přes ní přeskákala na druhou stranu. Druhá půlka bohužel ne a tak jsme měli hodinu a půl času na regeneraci navíc. Také došlo k jedné smutné události, kdy si Šárka v kamenné suti vyhodila koleno, takže pro ni celá akce skončila putováním nákladní lanovkou dolů do nemocnice. My postupně přešli přes tři chatu až na tu naší poslední Payer Hütte. Zde jsme se bohužel dozvěděli, že nemáme ubytko a paní domácí (Gertruda) nás prach sprostě vyhodila. No smlouvali jsme co to jde, ale nic nezabíralo. Ani hláška, že je hezká. No a to ona fakt není. Za to má tři krásný dcery s neuvěřitelně krásným poprsím. Ale ani tady jsme kupodivu neuspěli. Následovalo dohadování, zda na to kácíme či zda riskneme spaní namačkání na sebe jako tučňáci v mrazivé botárně se 70 páry smradlavých pohor. Místo pro spaní si první vybral Láďa svým výrokem: "U mě si nikdo v tunelu nezajezdí!!" Pak nakonec paní domácí přeci jen nevydržela, lehce zjihla a dala všem postele. Je fakt, že mě a Čagymu až o půl 11, za to v luxusním šmajchlkabinetu přímo pod střechou. Naštěstí ani jeden z nás není tunelový typ a tak jsme šli hned spát.

Během sestupu na ledovci

Vrcholové foto

Ráno ve 4 už vstáváme na snídaní a za tmy jdeme nahoru. Čelovky nám svítí na cestu a poměrně rychle překonáváme všechna těžká místa na skále. Možná je ta tma výhodou, jinak by každý chtěl fotit a ještě by se půlka lidí bála. Ferrata byla v pohodě, fixem přejištěná skála také a tak nás mohl zastavit snad už je led pod bivakem. Ani to se nestalo a tak jsme krátce po osmé už dosáhli vrcholu. Luxus. Dolů to šlo už skoro po másle a tak jsme celkem brzy dorazili na chatu Tabaretta. Zde jsme tak trochu započali slavit ten rekord a tak se nám z toho stal opět takový zábavný a divoký večer.

Na obávané těžké ferratě

Lavina v severní stěně Ortleru

Poslední den se Michal rozhodl, že chce zkusit onu slavnou ferratu severní stěnou. Inu šli jsme do toho s ním. Všechno v pohodě, ale to jedno místo, je tam fakt navíc. No teda spíše tam není nic navíc, takže jsme si tam pěkně poseděli, pokecali a odměnou nám byla nádherná lavina kousek od nás. Pak už jsme to dolezli až na vrch, seběhli dolů a mohli se v Suldenu věnovat místním slavnostem. Popíjeli jsme pivka a pozorovali zdejší dorůstající a v některých místech slibně se vyvíjející omladinu, až z toho Láďa zase hlásil jednu perlu za druhou, jako například, že: "tak tady by to na krajíček už šlo" a podobně. Ze spárů všech těch stále krásnějších žen (slunce a piva) vysvobodil autobus a studená voda v řece, kde jsme se koupali. Z nemocnice jsme ještě vyzvedli Šárku s berlema a pak už hurá domů.

Více fotek najdete zde: fotogalerie

Noc na střeše Alp, aneb jak holky neznaly polohu 68

To jsou ale kopečky

Není trhlina jako trhlina

Další akce pro CK Adventura pro mě začala tradičním vyzvednutím mé maličkosti v kempu v Randě a následně přejetím do Täsche, kde jsme rozdali matroš a nasnídali se. Následně se celý hvězdný team vedený mnou, Předsedou a Míšou, odebral do Zermattu na druhou snídani. Cestu zubačkou na Gornergrat jsme si pak zkrátili pitím vína na počest Míšových narozenin. Japonci tak trochu nevěřili. Pak si dal Míša na Rotenboden další snídani a šli jsme směr ledovec Grosses Monte Rossa Gletcher. Zde jsme chvilku chytali bronz po dobu Míšového svačení a pak už kličkovali mezi trhlinami jak kamzíci. U následného výšvihu nahoru na chatu Monte Rosa jsme všichni funěli jak prase, když kouří doutník. Odpoledne se skupina rozdělila na dvě zájmové sféry. Spací, kde byla většina a diskusní, kde jsem byl já a holky. Na přetřes přišla poloha 68, kterou ani jedna z dam neznala a tak došlo nakonec i na ukázky. Jediné, co může takovou základní neznalost omluvit, je velmi nízký věk obou klientek. Naštěstí jsme se dostali až k večeři a pak se obě skupiny spojili a společně prospali celou noc.

Těsně pod vrcholem

Cestou nahoru na Signalkuppe

Druhý den nás čekal pochod smrti. Z 2.830 m n.m. jsme museli nejprve přes morénu a následně přes dlouhatáncký a pekelně rozpraskaný ledovec jak moje záda, který se prokličkovává skrze řadu trhlin větších Obr Koloděj, až nahoru na Signalkuppe do 4.554 m n.m., kde se nachází nejvýše položená chata v Evropě - Margaritta Hütte. Ne nadarmo se ji přezdívá krabice na bolení hlavy nebo nejvyšší telefonní budka či free wifi zóna. Kupodivu nikomu z nás špatně nebylo a tak jsme prožili poklidné odpoledne a po večeři si vychutnávali nádherný západ slunce nad celou Evropou.

Hřebínek na Parotspitze

Východ slunce ze Zumsteinspitze

Noc byla klidná, ale prý se moc nespalo. Každopádně jsme vstali na východ slunce, posnídali a pak už mazali dolů s kopce na další kopec :D a to na Zumsteinspitze do 4.563 m n.m. Jelikož se to všem líbilo, tak jsme pokračovali dál na Parotspitzi. Cestu nám zpříjemnilo jedno lezení seráku a pak uctihodný skok plavmo jedné klientky k mým nohám na vzdálenost zhruba třicet metrů. Samotný vrcholový hřebínek byl pěkně ostrý zhruba jak žiletka po třech nocích strávených uprostřed pyramidy. Nakonec počasí ještě drželo a tak jsme hlavně kvůli Ludvíkovi vylezli ještě na Ludwigshöhe, čímž jsme dali tento den již čtvrtou čtyřtisícovku. Dolů nám to šlo jako po másle, i když nechápu, že se ty sněhové mostíky pod námi neprolomily. Odpoledne přišla slíbená bouřka s nečasem, načež jsme reagovali popíjením na chatě a hraním hazardních her typu Sere bere a Mezi kozy. Večeře byla nakonec ještě mnohem více ostrá než ten dopolední hřebínek a tak nám museli Míšu pokropit živou vodou a po dobu třiceti minut ho ovívat, aby se nám nevypařil. Následná oslava se zvrtla ve one man show v podání Míši a jeho legendárních větných spojení: "Du bist mein numero uno!"

Záveřečné defilé

Ludwigshöhe s Lisklamem v pozadí

Poslední den už jsme pak jen seběhli na ledovec za přítomnosti místního druhu rysa Kočky morénovité. Následovalo přeskákání trhlin, vylovení odhozeného materiálu z ledovce (Míša se přeměnil z guida na sběrače) a pak už jen úmorný traverz nahoru na zubačku, ke které nás popohnala velmi rychlá bouřka a bylo to jen tak tak. Dole v Zermattu jsme se najedli u dědka, který hrál jednu velkou komédii jako obvykle a celou akci jsme pak zakončili koupelí dole v Schalisee.

Více fotek najdete zde: fotogalerie