pondělí 5. září 2011

Blue Virgins II, aneb jak jsme dosahovali nespočet vrcholů

Ještě trochu společensky unavený jsem se dostavil na druhou cestu do Alp pod hlavičkou Blue Virgins II. Loni jsme s Ivem dali Mont Blanc a Matternhorn, pro letošek byly připraveny další krásné hory. Jako již tradičně jsme tedy přes noc přeskákali do Švýcarska do Wallisu, ale tentokráte do údolí Les Haudéres, ve kterém se nacházejí krásné morénové pyramidy. Autem se dá dojet až za obec Férpecle zhruba do 1720 m n.m. Zde jsme posnídali, přebalili a vyrazili na cestu, která z počátku mírně a pak prudčeji stoupá po travnatých svazích, kde se pase spousta ovcí. Postupně se dojde na ledovcovou morénu plnou kamenů a starého ledu, kterou se kolem jezírek šplhá až k ledovci. My konečně chytili signál na mobil a mohli tak zavolat na chatu, zda mají volno. Měli jsme za sebou zhruba 900 výškových metrů a chatařka nám řekla, že je úplně plno bez šance na uvolnění. Protáhli jsme obličeje, dolů se nám nechtělo a ta překrásná hora, na kterou se nám zachtělo vylézt, nás natolik fascinovala, že jsme si řekli, že přespíme v bivakovacích vacích a dáme to i tak. Kdo stále netuší, kam že jsme to šli, tak napovím, že hora vypadá jako velký bílá zub. Odpoledne po čtvrté jsme dorazili přes ledovec úplně hotoví na chatu, která je nejvýše položenou ve Švýcarsku a to ve 3507 m n.m. Jaké milé překvapení na nás čekalo, když nám chatařka oznámila, že dva lidi zrušili rezervaci a my tak máme nakonec také postele. Inu, vyplatilo se. Véča bodla a pak už jsme šli po probdělé noci v autě raději spát.

Ráno ve čtyři byla snídaně a po půl páté jsme už vyráželi. Cesta vede hned od chaty komplikovaným terénem po skále dvojkovým lezením, následuje krátký ledovec, opět lezení, další traverz v ledovci a najednou stojíte na hraně hřebene, vychází sluníčko a vy koukáte na kompletní Walliské Alpy, ale tentokráte z druhé strany. Na Matternhornu je vidět spousta světýlek, stejně jako nad námi i pod námi. Jedinou nepříjemností je neustálé sundavání a nandavání maček, neboť ledovec je zmrzlej na kost a skála tak krásná, že by bylo škoda ji ostrými hroty maček ničit. Máme docela slušné tempo, od rána jsme předběhli už asi šest lanových družstev a nad námi jich moc nezbývá. A najednou jsme pod ní, největší obtíží v cestě, Grosser Gendarm, na kterou vede několik těžších úseků, nejvíce za 4a. Po jednom chybném traverzu se dostáváme na vrchol této masivní věže až podezřele hladce. Následuje přelezení asi dalších pěti věží různých obtížností maximálně myslím za čtyři, všude samozřejmě poctivě jistíme. Po poslední věži začínám mít neskutečné problémy. Je mi na zvracení, síly odcházejí. Příčinou je skříplý vegetativní nerv na krční páteři od namotaného lana, jak se posléze doma od doktorů dozvídám. Nahoru to je sice už asi jen půl hodinka po ostrém firnovém hřebenu, ale pro mě se to stává neskutečným utpením. Konečně jednou poznávám, jaké to je, když člověk nemůže a jsem to já, kdo navrhuje dělat pauzy . . . Přesto jsme o půl desáté za krásného počasí a bezvětří nahoře, navíc sami. Překrásná hora Dent Blanche 4357 m n.m. je vylezena. Ivo fotí jak zběsilej, já sedim u kříže a je mi všechno jedno. Po půl hodině sestupujeme dolů, lehčí úseky slézáme na krátkém laně, těžší slaňujeme. To mi dělá dobře, jakmile sundám lano z krku, můžu zase dýchat a přestávám mít chuť zvracet. Cestou potkáváme už jen tři lanová družstva mířící na vrchol, zbytek to zabalil. Z posledních sil nandaváme a sundaváme pořád dokola mačky a plazíme se dolů na chatu, kam docházíme až po třetí odpoledne. Lano putuje definicivně do batohu, dáváme polévku a forma se pomalu vrací zpět. Po čtvrté vyrážíme dál dolů do údolí a po nekonečně dlouhém sestupu sutí, sněhovými poli, kde jsme si i trochu zasjezdovali, a loukami se dostáváme v osm večer k autu. Přejíždíme za holkama do Randy, kde jsme už očekáváni, k večeři je už jen Swissburger, ale stejně bychom víc nesnědli. Spát budeme u holek v baráku, pač jinde už není místo.

Kolem poledne se budíme a tak tak stíháme poslední tágo do Zermattu na nákupy a na pívo. To jsme samozřejmě pili v naší oblíbené hospůdce s výhledem na zdejší prodící turistický ruch = kočičky :-) Největším počinem dnešního dne byl ale nákup nového čtyřnohého přítele. Ano, je to tak, v Zermattu jsem se sželel nad jedním krásným pejskem, co pořád vrtěl ocáskem a spokojeně kýval hlavou, tak jsme usmlouval cenu a teď už mi Alfred von Friseur sedí spokojeně na klíně. Večer jsme s holkama dali véču, trochu si zalaškovali a šli spát.

Ráno v sedm totiž vyrážíme opět do Zermattu, dále pak lanovkou na Klein Matternhorn, kde po ledovci traverzujeme pod masivem Breithornu, překonáváme jednu nechutně hnusně velkou a zákeřnou trhlinu a stoupáme do sedla, kde ještě zkoušíme vylézt na Breitgornzwillinge, ale jdeme v protisměru, skála je trochu těžší, než se zdálo a hlavně čelíme neustálému tlaku lidí, ktěří slaňují dolů přes nás. Proto raději otáčíme dvě délky pod samotným vrcholem a sestupujeme zpět do sedla. Teď nás čeká dlouhé a krásné lezení přes tři hlavní stupně směrem na střední vrchol Breithornmittelgipfel do 4139 m n.m. Lezeme samozřejmě bez maček a dost si to užíváme, nejtěžší místa jsou za čtyři a vše jde krásně odjistit. Občas za sebou zaslechno cosi jako: "kdyby tohle máma viděla, tak mě zabije!", ale jinak Ivo leze s přehledem a úsměvem. Nepříjemné jsou jen traverzi ve žlabech, kde je ještě led a podrážky kloužou jako za mlada. Ze slunce se stává pomalu sněžení, ale to nám nevadí a po zhruba dvou a půl hodinách jsme na vrcholu skal, bereme si opět mačky a po již pohodovém firnovém hřebenu plném obrovských převějí docházíme na vrchol. Následuje krátký sestup do sedla a opět výstup, tentokráte na hlavní vrchol Breithornwest 4164 m n.m. Asi nejnebezpěčnější část výstupu. Hřeben je díky větru dnes ostrý jako žiletka, takže klademe jednu nohu před druhou, do toho sněží a fouká silný nárazový vítr a chvílemi se musíme přikrčit na pár sekund k zemi, aby nás to nesfouklo. Za mnou je slyšet, jak kdosi stříhá sevřenými půlkami měděný drát :-) Nakonec se to podařilo, mohli jsme si plácnout a kolem třetí už být zase na Klein Matternhornu na lanovce. Pro mě to byla v letošním roce dvacátá úspěšně vylezená i slezená čtyřtisícovka. Sjeli jsme dolů, trochu se upravili pivem, pak s holkama v Randě i vínem, pak přišli na řadu panáky, panáky a panáky až z toho vznikl milostnej dopis napsanej společnejma silama pro Francoas, kde jsme umělecky přeložili známou českou větu ze Svěrákovi Obecné školy: "Zůstat panou znamená nerozkvést!" Pak šel Ivo spát a celej skleněnej mi dal důležitej ck státní úkol, že prej jestli to neudělam, tak u něj klesnu a už mě nebude považovat za svýho guida. Tak mě nezbývalo nic než ho uposlechnout a udělat to. No a tak jsem to teda fakt udělal, myslim že celkem třikrát :-)

Pravda že to ráno nebylo z nejpovedenějších, když si pro mě musel Ivo dojet do vedlejší vesnice, ale rozkaz zněl jasně a nebyl nikdo jiný, kdo by ho vykonal. Tak jsme zabalili, ještě jednou se s holkama rozloučili, stejně tak i s Breithornem a mastili domů co to dá. Myslim že Ivo cestou říkal, že už to víc nejdede a bylo tam nějakých 256 km/hod na tacháku :-) Nic naplat, po úspěchu Blue Virgins I se povedlo i druhé pokračování a já už se těším na příští rok na III.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

Žádné komentáře:

Okomentovat