Jižní Tyrolsko z Brenneru

Po týdnu deště, větru a zimy na území ČR jsem vyrazil na svůj letošní druhý zájezd do slunné Itálie, konkrétně na Brenner a jeho okolí. Ze středy na čtvrtek jsme se tradičně v pozici spícího koně přesunuli na místo startu a celí zalepení bez vyčištěných zubů vyskákali z busu přímo do sedel. Konečně teplo, sluníčku a navíc všechny kopce pod sněhem. No prostě ideál. Mastili jsme pěkně s kopce dolů až do historického Sterzingu, před nímž jsme si jen na chvilku odskočili do hraničního slepého údolí. Pomačkané obličeje z nočního přesunu busem se pomalu začali narovnávat do tvaru úsměv ala Mickey Mouse a na cestu nám bučely levonohé krávy. Ve městě se většina zastavila na ranní kávu, neb není Čecha bez kávy, co by práce schopen byl. Při výjezdu z města jsme si vyzkoušeli, jak to vypadá ve válce, kdy naší jízdu hlídala po zuby ozbrojená itálská armáda. Cyklostezka se vlnila podél dálnice, chvilku v pravo, chvilku v levo, nahoru a pak zase dolů, až jsme dojeli do Mühlbachu, kde šťastlivci končili, zatímco optimisté pokračovali ještě 4 km do velmi poctivého kopce, zvaného mnohými žebřík do nebe. Zřejmě se to všem líbilo, nebo´t po příjezdu na ubytování štěstím ani nemluvili a když už jo, tak říkali samé nesmysly, jako že už nikdy víc, že to bylo fakt něco a že, cituji: "se vám na to můžu vysrat!". No naštěstí všem zacpal pusu kuchař Pepa a Doris výbornou večeří a řidič Čižan vychlazenými Svijany. Večer jsme koukli na hokej a šli brzo spát.

Druhý den nás oproti špatné předpovědi mile překvapilo opět sluníčko a tak jsme přejeli do centra Dolomit pod Monte Cristalo a Tre Cime. Udělali jsme nespočet fotek, fotili se všichni se všema na vzájem, pak ještě nějaký fotky a konečně vyrazili po zrušeném tělese železnice dolů do Toblachu. Z něho už vede pohodová cyklostezka stále s kopce podél vody pod Kronplacem až do Brunecku, kde byla polední pauza, vyplněná jako vždy tunami párků a hektolitry piva. Odpoledne už to byla jen pohodička po rovině, takže se dalo jet jak paní radová o víkendu na pik nick a obdivovat okolní krásy přírody, samozřejmě i ty dvounohé :-) Končilo se tentokrát už v Mühlbachu, aby se zas nemuselo domů stoupat po schodech, i když se našlo pár přeborníků ze Závodu míru, co si to nahoru opět vyšláplo. Večer pak začla zábava alá paráda, plná zpěvu, hry na kytaru i banjo a samozřejmě také alkoholu, který byl konzumován ve větším než převelkém množství a tak ráno si sousedé mezi sebou vyprávěli, že celou noc řádilo "Čechiše tornádo"! Na řadu přišli jak písně lidové, tak i spíše ze sklípků známé, no prostě nádhera. Snad jen krátce připomenu některé ty nejslavnější, jako byla Šedí muška na štěně, šedí a spí, Vínečko bílé, Deset deka, dvacet deka a Zlatý třešně zrály. No a jak to bylo dál, se mě neptejte, pač to fakt nevim.

Třetí den nás vyvezl autobus na kopec nad barák na parkoviště Zumis, kam opět několik sebevrahů vyjelo na kole a pak jsme vyjeli nahoru do 2000 m n.m. na salaše a pravé alpské louky, které byly posety doslova koberci šafránů. Krásné výhledy na okolní zasněžené kopce nám nepokazila ani zavřená hospoda a tak jsme po vyfocení všech filmů a zaplnění paměťových karet ve foťácích započali nekonečný, ale i nebezpečný sjezd dolů do Brixenu. Ten okořenil nejdřív Jindra svým každoročním zapomenutím batohu na svahu, takže se mladej mohl hezky proběhnout na čerstvém vzduchu, následován cyklistou Zdeňkem, jenž tam naopak nechal stativ pro foťák. Jo chlapi, co není v hlavě, to je v nohách, zasmál jsem se a vrátil nahoru pro svoji zapomenutou bundu. Druhou parádou byl ukázkový letecký manévr Jirky, kdy nám trojitým saltem zakončeným kotoulem plavmo a stylovým placákem ukázal, jak v nebezpečné zatáčce opustit bezpečně koloběžku, která se bez přední duše řítí do údolí asi šedesáti kilometrovou rychlostí. Po následném ohmatání bezvládného těla bylo zjištěno, že mu vlastně nic není a tak hodil nepojízdnou kolobrndu na záda a doběhl domů. Ostatní prošmejdili Brixen a dorazili zpět před Mühlbach, kde se opět nákladala kola a jelo se na véču. Teda ještě chvilku se čekalo, až se nám najde naše žlutá bludička. Mezičas využil Zdenda ke koupi své první cyklistické helmy. Veřer se opět chvíli zpívalo a hrálo na kytaru, ale tentokráte už více méně v poklidu.

Poslední den nás ráno po celonočním dešti vytáhlo z postelí sluníčko, takže opět hurá do sedel a celý den pěkně s kopce dolů po krásné cyklostezce až do Bolzána i skrze asi 10 tunelů. Většina se stavila cestou v Klausenu na obídek a pak ještě jela nad Bolzáno lanovkou na překrásnou vyhlídku, od kud to je dolů samozřejmě zase jenom s kopce. V centru nemohla chybět pravá italská zmrzlina a také někdo zaskočil do místního muzea, podívat se na Otziho (zmrzlý nalezenec v ledovci). No a protože to už bylo všechno, naložili jsme kola a vyrazili zpět k domovu. Byl to opět velmi krásný zájezd plný srandy, sluníčka a zpěvu. Tak ahoj příště.

Více fotografií najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Brenner#