pondělí 14. července 2014

Dachstein, aneb hurá na salaše na lesním kole

Další letošní soustředění nás zaválo do oblasti západního Dachsteinu do obce St. Martin am Tennengebirge. Po pohodovém přejezdu jsme se ubytovali a vyrazili na první vyjížďku. Už po pár metrech bylo jasné, že zdejší kopce se těm našim malým hupíkům mohou jenom vysmívat a tak jsme se po hodině a půl vyškrábali na první salaš. Zde nás nečekaně zastihla mlha s deštěm a tak jsme při hledání oblíbeného singlteku museli dost improvizovat. Výsledkem byl průjezd stádem rozdivočelých krav Milka a následným prvosjezdem paseky. Konec dobrý, všechno dobré a tak jsme se mohli večer prvně pořádně zválvovat grid válcem.

čtvrtek 3. července 2014

Grossvenediger, aneb jak jsme měli konečně Vánoce na sněhu


Pohodička během výstupu
Malebné vesničky v údolí Matrei
Letošní první hory mě zavedli do Rakouska s CK Adventura, kde jsem mě za úkol pokusit se o výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska Grossvenediger vysoký 3.667 m n.m. Noční přejezd autobusem utekl jako voda, ale objevil jsem hned dvě věci, co jsem fatálně zapoměl doma. Termoska na čaj se poměrně snadno vykompenzovala lahví od Fanty, ale v posteli pod polštářem zůstal spát můj věrný druh Pan Opičák. No, zakápl jsem slzu a tušil, že si to doma po návratu pěkně slíznu . . . Ráno jsme posnídali, nabalili potřebný matroš jako motyky, gumu kolem pasu, nějaký dvě železný věcičky a takový divný dráty na nohy (cepín, sedák, karabiny a mačky). Pak jsme za sluníčka šlapali na špacír od Tauernhausu z 1.500 m n.m. údolím Matrei skrze malebné vesničky až k vodopádů, kde se naše cesta stočila zle nepěkně přímo nahoru smě Alte Prager Hütte. Ano, v překladu stará Pražská chata, kterou kdysi před lety založil Pražský horský spolek kousek nad ledovcem. Ten je již dnes ta tam a od chaty je vzdálen další dvě hodiny chůze a tak i pohostinnost chaty je ta tam. Momentálně je zavřená a hodinu cestou dál a výš je postavena nová chata - Neue Prager Hütte ve výšce 2.790 m n.m. Sněhu po zimě zbylo ještě dost a cestou sem jsme museli překonat nejedno sněhové pole. Na chatě nás přivítali jako doma, uložili do pelíšků a za chvilku už každý slastně oddychoval. Co na tom, že byly dvě odpoledne. V práci se přeci spí nejlépe. Před večeří jsme zašli na chvilku ven blbnout do sněhu, nastavit si správně mačky, naučili jsme se v nich řádně chodit a také jsme provedli s Michalem instruktáž, jak správně brzdit cepínem. Pak už jsme naplnili břicha a zase rychle do postele.

Neue Prager Hütte
Nácvik chůze v mačkách
Ráno v 5 zazvonil budík, debil. No nic, rychle se obléknout, vybojovat záchod a šup na snídani. Vločky, čaj, chleba s marmeládou, sýrem a salámem. V šest odcházíme po sněhu bez maček směr ledovec. Všichni šlapou jak hodinky, mam z nich radost. Na ledovci se navazujeme do dvou družstev, bereme mačky a cepíny a pelášíme směr vrchol. Viditelnost je mizerná, dole prší, postupně to přechází ve sníh a fouká silný vítr. Cesta je z počátku dobře vyšlapaná, ale později vodník Česílko uvařil takovou mlhu, že jsem už ani neviděl čtvrtého člena svého lanového družstva, natož cestu, kudy mam jít. Ještě že mam na hodinkách ten výškoměr a kompas, který mi ukázal cestu kam jít. Jak bylo hnusně, tak nikdo nechtěl stavět a za 3 hodinky jsme byli na vrcholovém hřebínku. Peklo. Vítr silnej tak, že to lomcovalo i se mnou a holky nám začínaly lítat vzduchem jak hlášky na rádiu Beat. Naštěstí nebylo přes tu mlhu vidět, kam se dá spadnout dolů a tak se nikdo nebál a došli jsme si až ke kříži. Ten jsme našli poklepem hůlkou jako když slepej hledá cestu, vyfotili se, napili a hajdy dolů. Cesta nám zase zapadala, ale podařilo se ji udržet a šťastně se vrátit v 11:00 na chatu. Pak se venku teprve spustila čína, déšť, vichřice a pak i sníh. Dali jsme polívku a šli si na chvilku zase zdřímnout. Chata se vylidnila, zůstali jsme jen my a 5 bludných Holanďanů. Chatař se nechal ukecat, přitloukl na trám prostěradlo a pustil na plátno zápas MS ve fotbale Mexico-Holandsko. Kdo komu fandil je snad jasné. Rychle jsme zorganizovali tipovací soutěž za euro, vítěz bral vše. Hrálo se o 15 Eur. Vyhráli Holanďani, ale byli hodní a koupili všem panáky. Pak nám chatař pustil dojemnej příběh o svém životě a výstupu na Everest s celou svou rodinou, na kterej jsme všichni koukali s otevřenejma hubama. 

Grossvenediger 3.667 m n.m.
Hledání vrcholu
Poslední den jsme měli už jen pohodově sestoupit dolů do údolí, ale venku nás čekalo přes 30 cm nového sněhu, který pěkně na trávách a kamenech klouzal. Najít cestu dolů najednou nebylo vůbec jednoduché. Po chvíli jsme našli 5 bludných Holanďanů zcela mimo směr sestupu, zachránili je a pak bezpečně svedli dolů. Postupně na nás vykouklo i sluníčko a tak jsme končili, jak jsme začali. Sice bylo pekelné počasí, ale kopec se povedl a v horách bylo vlastně krásně.

Více fotek naleznete zde: fotogalerie Grossvenediger

Fotky od Miloše: foto Miloš

středa 25. června 2014

SMT tour 2014, aneb milujeme kopce

Během stoupání na obávané Mortirolo
Letošní již čtvrté soustředění se konalo v Itálii a bylo rozděleno na dvě části - Dolomity a Bormio. Celkem se ho zúčastnilo 28 sportovců z řad Silvini Madshus teamu a jelo s námi i pár nováčků, kteří o vstupu teprve uvažují. Jako speciální hosté s námi jeli třeba olympionička Klára Moravcová nebo trenér cyklisty Leo Koeniga Ctirad Kaftan. Pan Dan nám připravil dokonalé trasy a i když ho většina celý týden proklínala, tak na to ještě dlouho budeme vzpomínat. Jen příští rok pojedeme asi už z Čech, neboť proskákat skrze zácpy na dálnicích v Německu se zdá být skoro nemožné.

neděle 8. června 2014

Romikovo peklo

Silvini Madshus team se sešel minulý týden už ke svému třetímu soustředění v nové sezóně. Vše začalo ve středu, kdy byla na pořadu horská etapa na silničních kolech o délce 140 km s převýšením 2.890 m přes celkem sedm horských prémií (Černá Studnice, Vysoké nad Jizerou, Rezek, Benecko, Strážné, Jánské Lázně a Horní Malá Úpa). V sedle jsme strávili pekelných pět a půl hodiny. Po dosažení Romikovi chalupy v Dolní Malé Úpě jsme se ubytovali a hurá na výklus a protažení. Pak následovala společná večeře o následujících chodech - domácí kuřecí vývar, dvojité kuře se salátem a čerstvou bagetkou, k tomu dle libosti pivečko, rádler, červené nebo bílé víno. To vše proto, že Bruno slavil 40. narozeniny. Oslava se nesla v duchu soustředění, takže v deset se šlo na kutě a žádná kleč tentokráte nehořela :-)

pondělí 2. června 2014

Lesní kolo Bedřichov

Poslední květnový víkend byl pojat ryze v cyklistickém duchu. Na chatě Jabkenice se v Bedřichově konalo první teamové setkání tohoto roku a  program byl více než lákavý. Někteří odvážlivci dorazili už v pátek, aby se  v hospůdce Dolina posilnili na následující den. Pan Dan byl v ráži a nebylo lehké se mu vyrvat ze spárů. Na plánu byl totiž následující den výjezd po stopách BoBoloppetu.

úterý 13. května 2014

Soustředění Korsika, aneb jak mistr Belgie šel do kytek

S tim posilováním by se to nemělo přehánět! Stromba?

A vás jako z toho sedla bolí zadek?

Pan Dan to Ježkovi pěkně rozjíždí

Nahoře v sedle, tam je hej, tam hezký holkyy pivo roznášej!

A to kolo se pod nim nerozpadne?
Na letošní první soustředění jsme vyrazili na Korsiku na kola. Cesta tam byla utrpením větším než sledování zasedání našeho parlamentu, ale koupel v bazénku po příjezdu do Porta nás hodil spolu s prvním kanďákem vína do pohody. Ráno jsme pak už za sluníčka vyrazili na první pohodovou etapu podél pobřeží v krásně zvlněném terénu zakončená prvním delším stoupáním do tzv Špeluňky. Večer jsme pak ještě nacvičovali útěk před vlnou tsunami na pláži. Druhá etapa pak přinesla hned od začátku pořádné stoupání o délce 35 km od moře až na Col de Vergio do 1.478 m n.m. Jaj, tam byla kosa jak v Rusku. Rychle dolů a na další sedlo, kde nás napadla polodivoká prasata a ukradli Martině batoh i se svačinou. Dlouhý sjezd zpět k moři a ještě jeden brutus výjezd proti větru, co dal vzpomenout na legendární passo Penis v Itálii. Pak už nás naštěstí čekaly holky s La Bagetama a nás kochání se skalními útvary v Kalankách. Poprvé jsem si letos na chvilku chtěl zdřímnout na chodníku, ještě že máme ten Enervit. Etapou na vyjetí byla kratší etapa přes 900 m vysoké sedlo, odkud jsme prchali před kroupami co to dá. Následovaly opět kopečky a výlet na bláznivé kameny přes Vendetou proslulé veničky, až jsme z toho museli vyžrat místní svačinárnu do posledního drobečku. Poslední etapa prvního bloku opět směřvala do hor na kopec 55 km dlouhý do Zonzy. Cestou zpět už jsem viděl všechny svaté a poslední kopec do kempu se každým šlápnutím vzdaloval jak Klokanům šance na záchranu v lize. Naštěstí mě zachránily holky svačinou a koupelí u moře. Den volna v Bonifaciu sednul jak prdel na hrnec a další etapa pak byla regenerační k vodopádům do hor a přes klášter domů k moři, tak aby bylo hodně síly na královskou etapu na závěr. Ta vedla opět od moře přes tři sedla a hned to první Col de Ospedale stálo za to, zhruba 1 km před koncem jsem s Ježkem nastoupil za řevu místních fanoušků a fanynek a orval všechny včetně mistra Belgie. Ten pocit vítězství je blahodárný. Co na tom, že tím mistrem se stal už před 43 lety. Druhé sedlo na velkou!!! a třetí na večerníčka až na Col de Bavela a zase rychle dolů k moři přes další sedlo. Tour de France se blíží a naše forma stoupá, tak uvidíme, co na to Belgičani :-) Koupel v moři a hurá domů se 700 naježděnými kilometry a 12.000 nastoupanými metry, toť naše letošní první soustředění. Více fotek najdete zde: fotky Korsika

úterý 8. dubna 2014

Zhodnocení sezony 2013/14

Uctění památky horolezcům z Peru 1970 při Jizerské 50
Drahé kamarádky a kamarádi z našeho společného teamu. Máme za sebou další sezonu, která nebyla lehká vzhledem k fatálnímu nedostatku sněhu, ale přesto byla pro náš tem více než úspěšná. Málo kdo asi tuší, že už to byla naše šestá sezona. Na jaře došlo k malým změnám ohledně smluv o členství a systému řízení chodu celého teamu, které se ukázalo jako dobré a dále ho budeme chtít rozvíjet. S některými členy jsme se rozešli, neboť nechtěli být smluvně vázáni, ale mnohem více jich k nám přišlo, takže ke konci roku nás bylo rekordních 90 členů. Nádhera. Jako posila realizačního teamu přišla Zdenča Vejnarová (naše bývalá úspěšná reprezentantka v biatlonu) a také jsme se rozhodli založit Race team - kde jsme se zavázali materiálně i finančně podporovat vybrané závodníky v přípravě a na závodech. Pro většinovou část teamu jsme pak zvýšili četnost společných tréninků, soustředění a v plánu bylo také připraveno zajištění servisu na závodech v ČR a ne jenom při těch zahraničních. Velká řada sportovců v teamu tak hájila naše barvy více než úspěšně během celého roku a to nejen při běžkování, ale například při slézání vysokých hor, na závodech jachet kolem světa, při Mistrovství světa v trialonu nebo při nejrůznějších cyklistických závodech. V neposlední řádě jsme pak dotáhli téměř k dokonalosti závod BoBoloppet na 90 km na běžkách skrze celé Jizerky a spolu s ním uspořádali za pomoci velké části teamu krásný závod na kolečkových lyžích na Ještěd, kterého se v premiéře zúčastnilo téměř 100 závodníků.

úterý 25. března 2014

Holčička byla prvně na skialpech :-)

Opalovačka během nástupu na chatu

Jo Štubajky, to je ráj
Je krátce před pátou hodinou ranní a z příjemného snění mě vytrhne zvuk budíku. Chvilku mrmlám, ale pak si vzpomenu, že vlastně jedeme na výlet :) S partou dalších zimních nadšenců se chystám na svoji první skialpovou výpravu do zasněženého Rakouska. Z vyhřáté postele se mi ale stejně moc nechce. Naštěstí jsme si vše pečlivě zabalili předem a tak nic nebrání tomu, abychom konečně vyrazili. Po cestě nabíráme ještě rozespalého Dana a pokračujeme směr Turnov, kde se k nám přidává Lukáš zvaný Rákoska. Bohoušek se pomalu plní a poslední místa tu zbývají už jen pro Míšu alias mamku, Valču, Šárku a Martina. Ti už na nás netrpělivě čekají v Praze. Pomáháme s batožinou a předháníme se, čí  bágl je nejtěžší. Rákoska se svými bezmála dvaceti kily vyhrává. Cesta ubíhá rychle a v autě máme veselo. Jen tak tak stihneme sníst všechny sebáky a jsme na posledním parkovišti ve vesnici Gries, odkud už budeme muset po svých. Rychle převléknout, rozdělit povinnou tatrankovou zátěž a hurá do sněhu, kterého tu je opravdu mraky. Přístup k chatě, kde budeme následujících pár dní bydlet, je luxusní. Široká zasněžená silnice lemovaná stopami pro běžkaře se zdá být skutečným zimním rájem. Šlape se mi docela snadno a tak si říkám, že to nemůže být zas takový dril, jak všichni říkali. Sluníčko nás hřeje do zad a postupně odhazujeme přebytečné oblečení. Krom svršků se mi svlékne i jeden pás z lyží. Nenechám se rozhodit a s malou pomocí ho nasazujeme zpátky. S heslem "co se stane dnes, nepřekvapí nás zítra" kloužeme dál až na chatu Amberger Hütte. Ubytovaní jsme na winterraumu a čeká na nás pokojíček ze kterého přechází zrak. Dvakrát sedm postýlek pro sedm trpaslíků a v roli Sněhurky čahoun Rákoska, který se nevešel ať se kroutil jak se kroutil. Dál už se nikdo nezdržuje a kvapem běžíme usednout k večeři a pivku. Náčelník Mára nás baví veselými historkami a po stole kolují lahvičky různých obsahů, takže se po čase přidávají i ostatní. Když jsme všechno snědli, vypili,  povyprávěli a naplánovali další den, zalezl si každý do svého pelechu a za zvuku mocného chrápání, které se střídavě ozývalo ze všech koutů, spokojeně usnuli. 

Cholky už zase svačej :-)

Naše společné dosažení vrcholu
Na druhý den jsme se probudili do krásného slunečného rána, posnídali a postupně nabalovali batůžky na túru. Oblepila jsem si puchýře ze špatně utažených bot  a vecpala se do lyžáků. Na plánu je výstup na vrchol Kuhscheibenspitz ve výšce 3 189 m.n.m. Ťapeme si přes zasněžené pláně a kopečky šněrujeme dlouhými traverzy. Obloha je azurově modrá a sníh krásně křupe. Snažím se držet krok s ostatními, ale rozestupy se stále prodlužují. Lyže mi kloužou a každý krok mě stojí dvakrát tolik sil. Nevzdávám to a šlapu dál. Po pár marných metrech uzná i Mára, že je něco špatně a pomocí smyce a karabin provizorně upravíme lyže, aby se nesmekaly. Žádná sláva, ale lepší jak drátem do oka. Dojdeme až k Danovi, který z batohu vyndává haršajzny. V jednu chvíli si připadám jak děcko, které našlo pod vánočním  stromečkem vytoužený dárek. Nazouvám lyže a jistým krokem mažu za ostatními. Cestou stihnu předběhnout Valču, kochající se okolní nádherou a jsem spokojená, že nejdu poslední. Těsně pod skidepem je svah už tolik strmý, že zouváme lyže a dál musíme v botách. Je to jen malý kousek a mamka přede mnou zkušeně vykopala šikovné schůdky. Konečně jsme tu! Dostávám na nohy mačky a z mé 41-čky se rázem stává velikost minimálně 45, s čímž mám značné potíže. Ještě poslední poučení jak našlapovat, helmu na hlavu, cepín do ruky a hurá na vrchol. Tam už sedí celá naše grupa a užívají si nádherné výhledy. Za odměnu dostaneme haribáka, vyfotíme se a většina z nás už se těší na ten parádní sešup dolů. Dívám se na kopec pod sebou a nohy se mi začínají viditelně klepat. Musím uznat že to tu je tak nějak strmější než na Javorníku. Sleduju Martina jak ladně kličkuje skrz svah a snažím se vymyslet nějakou taktiku. Zatím budu zdržovat. Pomalu si ukládám pásy, upravuji poutka a když už to odpíchla i mamka s Valčou, nezbývá mi než zaujmout plužící pozici a řítit se šnečí rychlostí se smrtí v očích ze strany na stranu. Otáčím se a dle Márova výrazu je mi jasné, že takhle ne. Pokouším se udělat stejně ladný oblouk jako ostatní. Marně. Mára se láme smíchy v pase a já se sbírám k dalšímu pokusu. Se stejným výsledkem se mi podaří sjet většinu kopce. Mamča s Valčou solidárně čekají pod každým hupem než vysmrkám všechen ten sníh, který jsem cestou dolů nabrala a Mára nás převádí přes nebezpečné úseky. Konečně jsme dole. Ohlížím se za sebe a už je mi hej. Na chatě nás čeká odpočinek, prima večeře a zábava v podobě home-made aktivity, u kterého se všichni řežeme smíchy. Nakonec nás "alte frau" vyhodí, že už je moc pozdě a ani vyjednávání nepomáhá. Nezbývá než pokračovat venku, k upřímné radosti všech, kteří už ulehli do svých pelechů. 

Už zase do kopce?

Ale dolů, to teprve bude paráda!!!
Zas ráno. Dnes vstáváme opravdu brzy. Musíme stihnout vrchol ještě před tím, než se podle předpovědi pokazí počasí. Cílem je kopec Schrankarkogel tyčící se do výše 3 290 m.n.m. Mára s Martinem nasadili superpohon a po chvilce mi zmizeli z dohledu. A že Rákosku vidím ráno při odchodu a na chatu se vracím hodiny po něm, jsem si taky zvykla. I Šárka šlape  slušně. Kousek přede mnou vidím Valču s mamčou a hned vedle je Dan. Všichni jdou tak nějak na pohodu, ale mě ubývá sil. A to ještě nejsme ani v půlce. Nastupuji do strmého kopce a klasicky jak jsem čekala mi začíná smýkat. Chmatám po haršajznách, které jsem si pověsila na sedák a jaké je moje překvapení, když zjišťuji, že pytlíček je prázdný. Podívám se na lyže a železa jsou tam. Tak to je blbý. Snažím se zabodávat hroty co nejvíce to jde, ale sníh je měkký a prostě to nedrží. Předhání mě skupina cizinců a já ztrácím ty naše. Postupně zkouším veškeré techniky chůze a plazení. Přeci mě neskolí jeden kopec! Zpocená se po malých krůčcích dostávám za horizont a s úlevou zjišťuji, že teď je to chvíli po rovince. Sundávám haršajzny a kloužu rychle, abych dohnala ostatní. Cesta se zdá být nekonečná, když najednou jako spasení zahlédnu mamky tyrkysový sedák. Koukám se na ten její zadek jak se krásně houpe přede mnou a mám radost, že jsem to nevzdala. K tomu se ke mě přidává můj chlapeček, který nás vede až na ledovec. Tam se vážeme na lano kvůli trhlinám a vrchol už máme na dohled. Ve svahu automaticky upravuji lyže, pro jistotu se mi opět sundá pás a mamka má pro změnu povolenou hůlku. Mára se klasicky řehtá jak na lesy. Horlivci si vyběhnou na samý vrchol a já se už psychicky připravuji na další sjezd. Místy je to zmrzlý, sem tam prašan a zbytek břečka. Velká paráda. Zprvu jsem použila techniku z předešlého dne, ale nakonec jsem se obloučkům stejně nevyhnula a ke konci to byla docela zábava. Na chatě už se hrály kostky  a někdo to vzal přímo do postele, aby byl na závěrečný večer jak se patří odpočatý. A tak se baštilo a pilo, Šárka svýma šikovnýma ručkama napravovala škody napáchané těžkými batohy a sklidila za to notné obdivy kolemsedících mužů. A ani poslední noc jsme se neobešli bez hřmoucího chrápání. 

Vánice, že by ani Slováka nevyhnal :-)
Poslední den naší výpravy se přesně dle předpovědi pokazilo počasí a tak nemělo cenu pouštět se do žádných větších akci. V klidu jsme posnídali, nabalili všechny věci a hromadou čerstvého sněhu se vydali do vesnice k autu. Místy nebylo vidět špičku nosu a sníh řezal do tváře, ale i tak to byla psina.  Celou cestu lilo jak z konve, že se holkám ani nechtěly dělat čůrací pauzy. A nebýt ztraceného stěrače a lákadla v podobě křupavého řízečku, snad to zajedeme i bez zastávky. I Bohoušek dojel v pořádku, takže se na vás těšíme příští rok zase. (P.C.) Fotky naleznete zde: FOTOGALERIE


pátek 7. března 2014

90. Vasaloppet, aneb jak jsem udělal Lailu

Rok se sešel s rokem a náš Silvini Ski Trab team opět vyrazil na daleký sever.  Těšili jsme se už zoufale, neboť letošní zima nám sníh nepřinesla a posledních 14 dní přípravy před odjezdem jsme už jen kroužili po zbytku nastříkaného sněhu na stadionu v Bedřichově jak supi nad prošlou gazelou. Na sraz před odjezdem jsem samozřejmě dorazil jako poslední, ale se zpožděním pouhých 45 min, což je myslím rapidní zlepšení oproti předešlým rokům – asi stárnu nebo co. Kolona 8 aut mířících přes Berlín do Rostocku se tedy dala do pohybu a Švédům se z té vozové hradby začínala třást kolena. V Rostocku jsme v přístavu lehce chybovali a jako již mnozí předchozí si vyzkoušeli typickou levou od soudruhů z NDR, kdy se nešlo už otočit a museli jsme tak zaplatit průjezd tunelem tam zpět. No nic pane Fritz, loď jsme stihli s přehledem, Švédskem projeli jak severní vítr a byli smutní, že namísto sněhu vidíme jen zelené louky a nezamrzlá jezera. Chuť nám spravilo naštěstí lyžařské středisko Grönklit, kde bylo sněhu dost a se zapadajícím sluncem jsme si konečně letos krásně zalyžovali. POKRAČOVÁNÍ