Severka Dent d´Hérents (4.174 m) po devíti letech

Dent d´Hérens – Walliser Alpen – 4.174 m n.m. – North Gate (Severní průchod) – 19.7. 2016 – Petr Šochman a Marek Pazderský – 1.300 m – 16 hodin – TD, 25 délek, M3-M4, sníh a led do 70°, skála III-IV

Odlehlost, nedostupnost, příslib velkého dobrodružství a fakt, že to ze Švýcarska nikdo už roky neleze, nás přesto, nebo právě proto, lákal na tento Alpský kopec přesahující Evropské rozměry. To, že pokus skončil málem už při studii stěny dalekohledem, podruhé při přelézání ledopádu, potřetí při pádu kamení a skončil neplánovaným sestupem z vrcholu do Itálie, aby nás o den později oslavoval v Zermattu sám Simon Anthematten, jen potvrzuje, že se všechna naše tajná přání naplnila a bylo z toho velké dobrodružství.

 

Sešli jsme se tradičně v kempu v Randě, nabalili batohy na 5 dní dobrodružství, ověřili předpověď a vyrazili do Zermattu, odkud jsme si pomohli lanovkou na Schwarzsee. Následoval sestup pod severní stěnou Matternhornu do údolí Zmutt, kde se nám nechtělo zacházet nahoru na chatu a tak jsme zkusili jít po neskutečně dlouhém ledovci, který je pokrytý hromadou sutě a kamení. Poprvé se nám ukázal náš vytoužený cíl. Spadla nám oběma čelist. Severní stěna Dent d´Hérentu je ohromující a hned nám bylo jasné, že ten prstenec seráků, který se táhne kolem dokola celé hory, jen tak nepřekonáme. Já si dál vykračoval s relativně malým baťůžkem, zatím co Šochy s mega skříní na zádech (chudák dobrovolně odtáhl většinu věcí) supěl a nadával, že tahle cesta necesta nebyla dobrý nápad a tak jsme se vydrápali svahem nahoru na morénu, kde nás krásná cestička jak ve Skotsku dovedla až na chatu Schönbielhütte. Jedno chlazené bodlo a na travičce za chatou stavíme stan, neboť dál už se nám nechce. Ráno po snídani mlčky koukáme dalekohledem do stěny a shodujeme se, že jediná možná cesta nahoru vede přes krček dole, traverz doleva, stěnou Zweiesselwand (námi pojmenovaná jako stěna dvou oslů, pač nikdo jiný než osel by to nelezl), přelez odtrhovky, traverz na břicho seráků a hlavní stěnou přímo na vrchol. Nabalili jsme batohy a najednou rána jako prase a koukáme, co se děje. Přímo nad naší Zweiesselwand se ulomil serák velkej jak panelák a řítí se za ohlušujícího rachotu dolů. Naše plány jsou fuč. Tudy to rozhodně nepůjde. Diskutujeme s chatařem a závěrem dostáváme radu, že přes břicho seráků to přelézt určitě nejde a ať zkusíme severozápadní stěnu, že by to možná mohlo jít, ale že si není jistý, zda se pod ní vůbec přes ledopád dostaneme a jak to pak vypadá se serákama v ní. Od chaty slézáme kolmou skálu po fixech a následuje nekonečný přechod sutí zasypaného ledovce, kde se vše pohybuje a není nouze o pády. Vše končí výlezem vodopádem na morénu, kde volím špatnou stranu a jen díky pomoci Šochyho nepadám 10 metrů dolů do šutrů. Pak už krásná a velmi exponovaná cestička stoupá na vrchol Stockji a my přestáváme věřit, že ještě někde půjde postavit stan. Na posledním možném místě se nám nakonec podařilo najít travnatý plácek přesně na stan jak dělaný a kousek je i vodopád s vodou. Nádhera a klika v jednom. Celý den hypnotizujeme stěnu a marně hledáme cestu. Seráky padají během dne po celé stěně a tak tajně doufáme, že se nám to nahoru povede alespoň nějakou cestou, jedno už jakou. Shodujeme se jasně na tom, že ten kopec je fakt nedostupnej.

POKRAČOVÁNÍ - http://hoskol.cz/99-marovazpoved.html