čtvrtek 4. dubna 2013

Silvretta, aneb jak Andrejka stále frčí na koksu

Cestou na ledovec
Ač to venku na jaro ještě úplně nevypadá, tak jsme odstartovali skialpovou sezonu výletem na Silvrettu, kde nám již tradičním sídlem byla chata Wiesbadenerhütte s více než pohlednou Slovenkou Andrejkou a Lucinkou, který maj jedinou chybu, že frčej na koksu jak Franta Straka. První den jsme dojeli autem do Partenenu, od kud nás lanovka a autobusy dovezli až nahoru na Bielerhöhe, od kud jsme ve vánici už šli konečně na pásech na chatu. Dvě hodinky boje byly až až, ideál na rozejití se, první puchýře, strhlé záda od batohu a propocené tričko jak po návštěvě Ruska. Po příchodu na chatu mi skočily holky kolem krku a už jsem slyšel tu krásnou hlášku: "Ahoj Marečku, no to je dost, my už jsme se těšily, no to si dáš určitě Rádlerik, a kde máš Opičáka, hned mi dej, on chce určitě bydlet u mě, že jó?" No a už jsem byl zase zamilovanej. Dali jsme véču a díky čertům proběhl první večírek.

Vrchol Gross Piz Buin
Druhý den nás vytáhlo z postele sluníčko a čerstvý prašan, tak jsme hned vyrazili na velkou tůru. Přes Grünne Kuppe na ledovec, kde jsme se navázali a šlapali dál až do sedla. Zde většina nechala lyže, my s Márou si ještě kousek šlápli do svahu a pak už následovala mixová skála v mačkách a s cepínem, kterou jsme zajistili lehkým fixem, aby nám holky nepopadaly. Za chvilku jsme byli nahoře u kříže, škoda jen, že už přišla hlášená sněhová vánice, takže jsme si z Piz Buinu výhledů moc neužili. Sestup pohoda a následovalo 20 vteřin strachu při sjezdu do sedla. První oblouk po roce a hned v prudkym svahu, ale dopadlo to dobře, černej pasažér z toho nebyl. Pak jsme sjížděli až na dno údolí a díky vánici, hlubočáku a vybroušenému stylu většiny z nás jsme přes sebe padaly jak švestky, když se blíží podzim. Na konci sjezdu se mi podařilo skočit jednu nebezpečně vyhlížející skálu, jejíž výšku jsme odhadli na zhruba 30 až 50 centimetrů. Každopádně jsem šel ukázkově na záda. Výstup nahoru na chatu už pak byl přísnej, myslel jsem, že je to moje poslední hodina, jak jsem byl utahanej. Večer dorazilo spousta dalších kamarádů a tak se pilo a tancovalo, až to s náma praštilo o zem, že nás z toho druhej den bolela trochu hlavička :D Každopádně holky říkaly, že jsem měl povídavou . . .

Romantika hor je jako krása žen
Třetí den se počasí chovalo jak se chovalo a tak jsme mastili nahoru na Dreilenderspitzi. Nový sníh v prudkém závěrečném svahu vykazoval jistou nestabilitu a docela to smrdělo deskovou lavinou, tak jsme kousek před konce vynechali traverz, vzali mačky a asi půl hodiny bojovali s hlubočákem a jedním neposedným žlabem, až z toho zase přišla vánice a zbabělý ústup zpět k lyžím. Pak to byl chvíli parádový sjezd v prašanu. Zbytek bohužel nebylo vidět ani na půl metru před sebe, takže dostat se zpět na chatu bylo skoro na poblití. Odpoledne jsme se věnovali masážím a pohádkám, večer opět hudbě a zábavě, tentokráte nás složily oříšky.

Vrcholový hřebínek
V neděli bylo od rána hnusně a tak jsme se věnovali nácviku vytahování z trhliny a záchraně zasypaného v lavině. Jak se ukázalo, tak většina by to měla trénovat mnohem častěji, jedničku by si zasloužil málokdo. Odpoledne jsme pak zkusili dát kratší tůru, ale bohužel naše cesta skončila kousek od chaty pro husto hustou mlhu, takže jsme se zase vrátili a rozjeli závěrečný večírek, kdy Bára zase hrála jako o život, my zpívali a Kozel nás všechny nalil Whisky z cyklolahve.

Vrchol krásného kopce Silvrettahorn
Velikonoční ráno se děly věci. Nástroje lásky (pomlázky) létaly vzduchem směr vymazlené zadečky, ozýval se jukot a hledaly se vejce. Jen mi nějak nedošlo, že ty místní blbci to neznaj, takže když jsem seřezal nějakou Rakušanku, tak jsem od jejího frajera málem dostal přes držku. Každopádně venku to byla pohádka, azuro, lehký většík, 30 cm novýho prašanu a tak jsme se do toho s vervou pustili. vyťápli jsme si zase na ledovec, kde jsme to ohli doprava na Silvrettahorn, strašně krásný kopec. Ten jsme dolézali opět na mačkách a stálo to opravdu za to. A to vše ještě okořenil dokonalý sjezd prašanem dolů, z kterého jak říkala Šárka, se jí postavilo péro a já kontrastoval, že to bylo lepší jak sex. Vše jsme zakončili opalováním na terase dole u přehrady abouřlivou cestou domů, kdy jsme v zácpě dělali zábavu okolním autům. Každopádně to byla opět super akce a už zase těšíme s Panem Opičákem, kterej tak trochu pláče po nocích strávených u Andrejky pod košilkou, na další rok.

Více fotek najdete zde: FOTKY SILVRETTA

Žádné komentáře:

Okomentovat