středa 20. července 2011

Nadlgrat, aneb jak jsme se projeli lavinou

Po skončení školení horských průvodců jsme se přesunuli přes sedla Oberalpass a Furka pass, kde jsme spali, směr Walliské Alpy. Je až neuvěřitelné, kudy všudy jezdí vlak. Jedete autem 20 serpentin a nahoře vedle vás vyjede z tunelu vlak. Až jsme se z toho museli jít vykoupat. Spaní to bylo opravdu luxusní s dokonalým výhledem, ale večer jsme neměli vodu a když jsme ji chytali po kapkách z roury u silnice, tak nám sousedi věnovali svoji. Ráno nás probudili hrozé rány, jako když někdo střílí a najednou se Pan Dan ocitl přimáčklý u stropu. Co to? Naše super matrace dostala nádor a mohutně se pod ním vyboulila. Tak jsme museli jet koupit novou. To se málem stalo osudné mě, pač jsem čekal na záchod a při odbočení k obchodu jsem netrefil tu správnou odbočku a tak jsem to pak nakonec musel vyložit jen tak tak u mekáče. Dojeli jsme až do Saas Fee, kde jsme chtěli koupit mapu, nějaké horo vybavení a zarezervovat chatu, ale ty debilové tam maj klasickou siestu, takže jsme si ji nechtěně museli udělat taky. Pak nás čekal brutální výstup na chatu Mischabelhütte do 3385 m n.m. v hustohustém vedru a skoro půlku z toho po lehcé feratě.

Další den jsme chtěli dát něco lehčího a tak jsme odmítli vstávat ve dvě a vyrazili tak až v 5. Počasí bylo dokonalé, naše tempo taky a tak jsme v sedle Windjoch rozhodli, že to zkusíme dát celé (hřeben Nadlgrat se 4 čtyřtisícovkami). Samozřejmě že šrouby, lepší cepíny a frendy a vklíněnce na jištění zůstaly bezpečně ležet na chatě, pač jsme se původně jen šli aklimatizovat. To už je taková naše klasika. Nejdříve jsme podešli hrozivě vyhlížející seráky, pak přelezli několik zákeřných trhlin a postupovali dále úzkým sněhovým žlabem do sedla. Po té, co nás navštívilo několik větších i menších šutráků, jsme definitivně pochopili, že tudy to nepůjde a museli jsme dále lézt po skále. Nejdřív drobivej hnus, pak už krásnej kompakt se IV. lezením a za chvilku jsme byli na Dirruhornu 4035 m n.m. a viděli tak před sebou celý hřeben Nadlgrat. Slezli jsme zpět do sedla a pokračovali po ostrém hřebenu, který byl již mixem sněhu a skály až na Hobärghorn 4219 m n.m. Při dalším postupu jsem celý hřeben označil za "Zwei essel grat", zvláště pak když Pan Dan se rozhodl zahodit svoji helmu kamsi k Randě, neboť už prej chce dlouho novou. Já zase byl už úplně bez pití. Jiná cesta dolů než to dolézt celé nebyla a tak jsme pokračovali na Stecknadlhorn 4241 m n.m., ze kterého byl hnusnej ledovej traverz a závěrečnej výlez na Nadlhorn 4327 m n.m. Při sestupu už začal jít ledovec pod atakem slunce do kytek a tak jsme se brodili po pás ve sněhu a co chvíli si vykopávali uvězněné nohy. Ze sedla Windjoch jsme se pak rozhodli sjet dolů po zadku. Po asi 10 m se kolem nás začala dolů sunout podezřelá kupa sněhu, tak jsme ji nechali odjet a najednou to nějak zapraskalo a z celého svahu se pod námi odtrhla obrovská lavina (výška odtrhu 50-70 cm, šířka zhruba 120-150 m, délka asi kolem 200 m, výška čela laviny za trhlinou kolem 2 m). Zeshora vypadala tak nevině, dole už to pak bylo horší. Každopádně nám uklidila z cesty ten rozbředlej sníh a my mohli pohodlně seběhnout dolů, takže jsme úplně hotový dorazili před šestou večer zpět na chatu, kde jsme oba po večeři usnuli jak slívy.

Na snídani jsme dorazili až v 9 ráno a to mě z postele dostala až vrtule, co přiletěla na chatu zařizovat internet a přistála asi 100 km/hod rychlostí 7 cm od střechy a 5 cm okna. Pro špatnou předpověď jsme seběhli dolů do Saas Fee, vyprali si, okoupali se, přečkali déšt a hlavně nakoupili luxusní špunty do uší De Luxe, co mi Pan Dan doporučil (20 ks za pouhých 20 CHF). Spali jsme v super levnym kempu hned u lanovky v Saas Grundu, kde nám společnost dělaly lamy. No a protože venku furt chcalo, tak jsme si udělali vodní postel i v autě.

Ráno jsme ještě za deště vstali a jeli první lanovkou na Hochsaas, od kud jsme vyběhli v silném větru na překrásnou Weissmis 4023 m n.m. Nebylo to tak jednoduchý, jak to vypadalo. Já nejdřív spadl do potoka, Pan Dan si vylil do batohu pití, cestou jsme museli přes docela hnusné trhliny a projít soustavou nevyzpytatelných seraků. Vrchol se přesto skoro po čtyřech podařil, dolů už to zase byla jedna velká sračka. Odměnou nám byla teráska ve 3200 m n.m., kde jsme strávili noc. Chatařka byla docela kočička a po těch rádlerech na sluníčku to s ní vypadalo stále lépe a lépe, až jsme z toho raději šli spát.

To proto, že jsme brzo ráno opět vstávali a vydali se na nejdříve skalnatý a pak ostře sněhový hřeben na sousední kopec Laginhorn 4010 m n.m. Takovej docela divnej kopec, plnej hnusu a exponovanejch míst, jistit se nemělo smysl, tak jsme šli raději každej sám za sebe, kaltna byla jak hyena, vítr že mi to ohrnovalo rypák do protisměru, prostě byl jsem rád zase zpátky dole. Tam jsme přejeli do Randy do kempu za nahoře neuvěřitelně parádově vybavenou kempařkou Romanie, kde jsme usli na sluníčky a do večera z nás byli dvě prasata opálený. Kolem ty kozy, no byla to tam taková malá zoo. Nejhorší bylo, že jsme propíchli tu druhou matraci, na první se ještě zvětšil nádor a tak jsme museli trochu přestavět auto. Povedlo se a celou akci jsme mohli zakončit vínečkem. Povedlo se a celou akci jsme mohli zakončit vínečkem na oslavu šesti čtyřtisícových vrcholů za 4 dny.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

2 komentáře:

  1. Jenom reaguju na vetu: Je až neuvěřitelné, kudy všudy jezdí vlak. To ja znam typka, kterej proletel zeleznicni tunel letadlem, aby matku vcas vyhodil na Ruzyni! :0) Petr Simi

    OdpovědětVymazat
  2. ještě jsi zapoměl dodat, že se v tom tunelu s tou stíhačkou na ručku otočil a jediný, co se poškodilo, byla gumička na stěračích od lokomotivy, neboť ji štrejchnul vyměřovací tyčkou, kterou zkoušel, zda mu to dá, aby se včas před tím vlakem stihl otočit :D

    OdpovědětVymazat