pondělí 8. listopadu 2010

Když byly běžky ještě v plenkách

Zima už se pomalu blíží a tak je pomalu na čase zajít do sklepa, vytáhnout a oprášit naše většinou už rádoby dřevěná prkénka, abychom po spadnutí prvních vloček mohli vyrazit do bílé stopy. Pojďme si mezitím lehce připomenout, co všechno dnešnímu pojetí lyžování s lehkým zaměřením na Jizerské hory předcházelo…

Kolébka u Bajkalu

Lyžování dnes patří k nejpopulárnějším a nejrozšířenějším sportům na světě. Svůj prapůvod má však jako pomůcka, nebo-li prostředek lovce při obstarávání potravy. Podle nálezů nejstarších jeskyních maleb, archeologických vykopávek a písemných záznamů se odhaduje objev dřevěných prkének do doby kamenné, tedy kolem roku 5 000 let př. n. l. V severských oblastech celé Euroasie se nezávisle na sobě snažili lidé napodobit zvířecí chůzi v hlubokém sněhu. Nejdříve pomocí kůží a sněžnic, postupně i lyží. Za nejstarší je považována oblast střední Asie kolem jezera Bajkal, odkud se užití lyží dostalo až do Skandinávie. Lyže přestaly sloužit lidem jen k lovu, ale začaly být potřebné také k boji a přepravě celých skupin i nákladu na nemalé vzdálenosti. Postupně docházelo k vylepšování techniky jízdy i samotného materiálu. V jednom z Norských rašelinišť se dochovaly předchůdkyně dnešních skialpinistických lyží, jejichž skluznice byla potažena kožešinou zabraňující podkluzování při stoupání. Poprvé mimo Skandinávii se v Evropě lyže objevily v Kraňsku (Slovinsko), zřejmě díky tažení Švédů během třicetileté války. V Norsku se dále zdokonalovaly vojenské lyžařské oddíly, které v náročném terénu slavily nejeden úspěch. Dochází k zakládání lyžařských výcvikových středisek a roku 1767 se uskutečnily první branné vojenské lyžařské závody. Vítěz musel vyjet nakopec a při sjezdu výstřelem zasáhnout cíl. Podobně byly lyže využívány i v Rusku, to vytvořilo dobrý základ pro rychlý masový rozvoj sportovního lyžování.

Nansen, Rösler-Ořovský i ti další

Ve druhé polovině 19. století se ve Skandinávii stává lyžování zábavou a sportem v dnešním slova smyslu. Dochází k silnému zdokonalení techniky jízdy na lyžích i vybavení, jenž se přizpůsobilo náročnějším požadavkům. V Norsku, kolébce sportovního lyžování, začali lyžaři při sjezdu zatáčet bez pomocí hole. Byly objeveny dva způsoby projetí zatáčky nazvaných podle oblastí výskytu: Telemarken (telemark) a Kristiánie (kristiánka), které se dochovaly dodnes. Již v roce 1908 byl zaznamenán skok na lyžích o délce 9,5 m (o. rye), ale za základní skočenou délku se považuje až skok Nora Nordheima (19 m) roku 1868 v Bakkenu. Ještě o dvacet let dříve se v Tromsö uskutečnily první běžecké závody, vítěz z Laponska zvládl pětikilometrovou trať za 29 minut. Roku 1861 byl také v Norsku založen první lyžařský klub na světě Trysil skitter og Skilöberforening. Brzy následovalo mnoho dalších. Velkou zásluhu na rozšíření lyžování i do zbytku evropy a světa má Fridtjof Nansen, který během své výpravy v roce 1888 přejel na lyžích Grónsko a následně o svém počinu napsal krásnou knihu. Důležitou roli hrála také česká kotlina, do které se lyže dostaly poněkud kuriózním způsobem. Předseda bruslařského klubu v praze Josef Rösler-Ořovský si nechal poslat nabídku bruslí z Osla, ale místo toho přišly od firmy Heydea Gustavson dva páry lyží. Překvapený majitel neváhal a ještě týž den nedbaje posměchu přihlížejících lyže vyzkoušel. Osvědčily se, a tak roku 1887 vznikl v Praze první lyžařský kroužek (od 1894 Český ski klub Praha) mimo Skandinávii. Následně byly založeny spolky v Německu, Rakousku, Švýcarsku a dále všude v oblastech hor.

Počátky organizováného lyžování

Nezávisle na aktivitách lyžníků z Prahy si roku 1892 nechává poslat lyže na své panství hrabě Harrach. Jeho lesníkům v Krkonoších mají ulehčit práci. Norské lyže jsou však příliš dlouhé do hustého porostu a strmých svahů, tak si ještě objednává lyže z Vídně, které již plně vyhovují. Následně se rozvoje lyžování ujímá učitel z Dolních Štěpnic Jan Buchar. Ten spolu s Ořovským založil první lyžařské kluby, první lyžařský svaz na světě, a také jako první od roku 1896 vyučoval umění lyžařskému ve škole. Postupně se na lyžích začalo i závodit. Do Jizerských hor se lyžování dostalo pomaleji než do velmi rychle se rozvíjejících Krkonoš, zato hned z několika směrů. Velkým propagátorem výletních výprav do hustých lesů Jizerek a přilehlého Ještědského hřebene byl počínaje rokem 1894 Josef Aleš-Lyžec. K tomuto roku se váže první zmínka o organizovaném lyžování v Jizerských horách. Mnoho poznávacích túr tenkrát podnikli lyžníci z Vysokého nad Jizerou. Dříve se ve zdejších horách používaly jen sněžnice, zvané krokvě (od kleče) a mohutné saně zvané rohačky. Dalšímu rozvoji napomohlo sousedství hraběte Harracha, z jehož panství se lyže díky zručnosti Českých řemeslníků rozšířily do Jizerek. Nejdříve je začali ovládat lesníci, později širší veřejnost i děti. Posledním významnějším šiřitelem se staly Německé lyžařské spolky založené roku 1905 v Liberci a Kořenově, které díky své německé pečlivosti pomohly k sportovnímu a kulturnímu rozvoji do té doby i v létě nehostinných hor. Jednalo se hlavně o označení tras, vybudování řady ubytovacích a občerstvovacích míst a také propagaci.

Raději lyže spálili

Po druhé světové válce došlo v klasickém lyžování nejprve k lehkému útlumu, neboť národ zdecimovaný šesti lety válečné okupace neměl chuť se prohánět po zasněžených hřebenech hor. Odsunem Němců odešly finance, vylidnilo se pohraničí a přišli noví obyvatelé, kteří se teprve lyžování museli naučit. Miloslav Nevrlý (dle ústního podání) vzpomíná, že, než by za války odevzdal lyže Němcům, tak je se slzami v očích s tatínkem všechny rozřezali a spálili. Jen jedny si nechal a na nich jako jeden z prvních s Gustavem Ginzelem začal obnovovat tradici tohoto sportu, kde jinde než v J izerských horách. Rozvoj nejen závodního ale i rekreačního lyžování urychlilo sjednocení všech organizací do Sokola, roku 1957 pak zřízení Československého svazu tělesné výchovy. Žáci základních, středních a vysokých škol začali jezdit na lyžařské výcvikové kurzy, stejně tak účastníci za totalitního režimu proslulé rekreace ROH (Revoluční oborové hnutí) a SM (Socialistický svaz mládeže). Masovost milovníků bílé stopy každoročně rostla, i když si lyžaři ještě stále museli upravovat tratě historickým způsobem, tedy sami postupně prošlapávat a projíždět. To, jak kvalitní byla stopa, záviselo na počtu lyžařů jedoucích před vámi. Mnohokráte se stalo, že člověk jel novým čerstvě napadlým prašanem jako první a mohl si tak vychutnávat samotu a krásu hor. Ty byly v tu dobu ještě zarostlé hustými lesy. V roce 1968 se poprvé běžel závod Jizerská padesátka, jehož založení bylo vyvrcholením snahy rozšířit běh na lyžích mezi širokou veřejnost. Díky zvětšující se slávě závodu začalo do Jizerských hor proudit stále více zimních turistů. K tomu v 70. a 80. letech nastala ekologická katastrofa v podobě odlesnění větší části hor. Pro lyžaře to však přineslo spoustu nečekaných možností. Nejen že k výhledům do kraje již nebylo potřeba rozhleden, ale kvůli nutnosti odtěžit poškozené a škůdci napadené dřeviny vznikla řada nových lesních cest.

Když se běžkaři přestali usmívat

Tehdy už nebylo lyžaři přáno, aby strávil celý den na lyžích jen s osamělou přírodou a brodil se po kolena zasypán čerstvým sněhem. Objevily sehlučné stroje pro úpravu stop, vybudovaly se závodní tratě v Bedřichově, ale hlavně se zvýšil počet návštěvníků. Lyžaři se pomalu přestali usmívat a zdravit při vzájemném setkání. Zvláště o víkendech se Jizerské hory zaplnily turisty z mnoha koutů naší republiky. Kvůli zjednodušení orientace lyžařů byla roku 1987 vytvořena dnes proslulá Jizerská lyžařská magistrála. Jednalo se o síť lyžařských cest označenou čtyřmi základními barvami a pravidelně upravovanou Lokomotivou Liberec. Ochranu přírody a krajiny rozvoj tohoto sportu postihl naštěstí jen sekundárně. Nedošlo ke kácení porostů ani budování nových cest, avšak samotným středem hor se pohybují desetitisícové masy turistů. Větší hluk plaší zvěř, podél cest zůstávají ležet kupy odpadků a někteří si po pasekách krátí cestu na úkor malých sazenic smrčků. Po vyhlášení Jizerské lyžařské magistrály s pravidelně upravovanými stopami se staly Jizerky pro běžkaře nejlepšími v republice. Doposud nejsou žádné jiné hory u nás tak dobře připraveny na nápor lyžařů. Dnes se o úpravu tratí stará Jizerská o. p. s.. Krátce po pádu komunismu roku 1989 došlo k mírnému poklesu návštěvníků na českých horách, neboť se otevřely hranice a většina obyvatel se zaměřila na cesty do zahraničí. Masy lyžařů se do hor vrátily – obzvláště v posledních pěti letech. Dřívější klid a krásu hor si může člověk vychutnávat převážně při nočních jízdách.

Lyžování sjezdové

Alpské lyžování se vyvíjelo mnohem déle a složitěji než klasické disciplíny. Také proto, že nemělo svůj původ v potřebě lidí shánět potravu či se někam dostávat, ale šlo pouze o zábavu, navíc chtěl-li sjezdař provozovat svoji zálibu, musel nejprve vyšplhat na kopec. Z historie jsou známy zprávy z Norska o závodech ve slalomu, ale nikdy nešlo o jízdu na čas, hodnotil se styl a čistota projetí trati. Samotné slovo „slalom“ je norského původu a je složeno ze slabiky sla (svah, kopec) a lam (stopa ze svahu). V Čechách se první závod ve sjezdu uskutečnil roku 1909 ve Vysokém nad Jizerou, kde se jelo 250 m bez holí z kopce. Za opravdový závod je považován až v roce 1913 sjezd z vrchu Pancíře, kterého se účastnily i ženy. Větší rozvoj tohoto sportu začíná až výstavbou vleků a lanovek v předválečných letech. Ve Špindlerově Mlýně byl roku 1909 vlek použit poprvé na světě, šlo o 500 m dlouhou soustavu saní taženou elektrickým lanem, která za rok přepravila až 3 000 lyžařů. Následovala lanovka v Jánských Lázních (1928) a na Ještěd (1933).

Skokani

Skok na lyžích se vyvíjel stejně rychle jako běh. Vzniknul vlastně jako jízda z kopce v terénu s překážkami, které zdatnější jezdci dokázali přeskakovat. Prvním můstkem v Čechách byl roku 1896 můstek v Dolních Štěpanicích s dřevěnou konstrukcí. Ve dvacátých letech začal největší rozmach skoku u nás, vznikly můstky v Janově a v Kořenově, kde se skákalo až 40 m., můstek u Nového Města pod Smrkem s prvním rekordmanem Leaderem (44 m) i v Josefově Dole (6 000 diváků). V roce 1925 byl vybudován můstek v Černé Říčce, kde se učil skákat náš první bronzový medailista na OH ve Sv. Mořici R. Burkert. Skokanské můstky zaznamenaly v Čechách největší rozmach mezi světovými válkami a v období 50.–70. let. Tehdy byl můstek skoro v každé vsi. Ve válečném období však většina můstků zpustla. I přes nedostatek financí se našla spousta chuti zrealizovat jejich znovuobnovení. V poválečných letech bylo jen v oblasti Jizerských hor v provozu přes 40 skokanských můstků. Postupem času ale naprostá většina z nich chřadla, a tak dnes máme už jen několik areálů, které stojí za zmínku – areál na Ještědu (vybudován v roce 1966, modernizován pro MS 2009) nebo světově vyhlášený mamut v Harrachově, na kterém v roce 1996 padl český rekord, který poprvé začínal dvojkou – J. Balcar skočil 203 metrů. V dnešní době drží český rekord Antonín Hájek, který letos v Planici doplachtil na metu 236 metrů.

Žádné komentáře:

Okomentovat