O čem horolezci nepíší

Je to už vlastně dva roky stará historka z Nepálu, kdy jsme se snažili s naší slavnou partičkou šesti dobrodruhů vystoupit na vrchol hory Mera Peak vysoký 6 476 m n.m. Noc před vrcholovým pokusem je krátká a stejně nikdo, ať už zdravou nervozitou nebo díky výšce (5 860 m n.m.), nespí. Každý to asi znáte z vlastních zkušeností. Ve dvě ráno pípají hodinky, rychle do sebe hodit pár hltů čaje, tatranku, navlíknout zbytek oblečení, nazout boty s mačkami a hurá do boje.

Honzovi je blbě, zůstává spát, Sáva po 100 metrech otáčí, páč je kosa, že by se zlomil pes v zatáčce, a tak prošlapáváme cestu ledovcem skrze zapadané trhliny jen ve čtyřech. Sype a sype, chvílemi vypadáme spíše jak sněhuláci než horolezci. Už je nového sněhu až po pás, a tak další dva otáčí a jdou dolů. Já se Standou ještě chvíli brodíme tím stále hlubším bílým nesmyslem, ale postupně mi odpadá morál, a tak po hodině a půl strávené v záhrabu, otáčím 100 metrů pod vrcholem také. Přichází deprese jak u manželky po deseti letech společného soužití. Brodím se dolů sám - snažím se neztratit výstupovou stopu, psychicky jsem na dně z toho, že jsem nedosáhl vrcholu, necítím prsty na nohách ani na rukách, jejich barva připomíná černé ponožky a rukavice, v nárazech fouká silný vítr metoucí sníh přímo do tváře, místo toho slavného Everestu čučím metr před sebe, neboť dál by v té vánici nedohlédl ani sám bystrozraký, a teploměr na hodinkách zamrzl na -35°C. Nejhorší ze všeho ale je, že se mi zrovna teď, v trhlinovém poli ve výšce 6 000 m n.m. chce strašně, ale fakt strašně na velkou. Snažím se na to nemyslet a rychle proběhnout trhliny, jenže ono už to troubí v zatáčce, po chvilce to vbíhá do cílové šachovnice a já už moc dobře tuším, že nejen vzduch tu bude řídký. A pak to přišlo. Chvíle nečekaného zkratu. Ne že bych zrovna já, ale levá mačka, ta svině jedna nevděčná, z ničeho nic si podklouzne a nemyslí přitom vůbec na následky. Její pohyb následovala celá noha, což mělo za důsledek, že již tak přetížené svěrače definitivně povolily a já jsem se normálně zcela regulérně posral. No co, ulevilo se mi. Jenže co s tím černým pasažérem? Teď teprve přišla krize, jenž si žádala akci opravdového muže. Nejdříve jsem se ujistil, že nestojím na trhlině, a pak začal konat. Dolů musela jako první bunda s vestou, neboť kalhoty jsem měl z nezištných důvodů na kšandy. Po kalhotách šli dolů spodky, tou dobou již plnější než dětská plína po dvojitém nášupu. No jo, ale co dál, mačky ani boty jsem kvůli mrazu a necitlivosti prstů na rukách sundat nedokázal a vyklopit či omýt to nešlo, neboť to v tom mrazu získalo tvrdost diamantu. Mezi tím se mi na stehnech vytvořila husina vysoká zhruba tak 10 až 15 cm a děkoval jsem Bohu, že je taková mlha, díky které mě nikdo nemůže vidět. Rozhodl jsem se pro rázný čin. Mozkem proběhl rozkaz: odřezat! Sakra, nůž má Sáva ve stanu. Tak přišel na řadu cepín. Jedním koncem jsem ho zapíchl do sněhu a druhým pižlal spodky, abych je mohl pohřbít i s radioaktivním odpadem na svazích do té doby krásné hory. Po deseti minutách hrubá síla zvítězila. Ani jsem si nevšimnul, že se nade mnou najednou z ničeho nic rozjasnilo, a tak jsem v momentě, kdy dnes již legendární spodky vydechly své poslední sbohem, spatřil pod sebou celý base camp na nohou s dalekohledy u očí, jak se válí smíchy a mává mi. Holka z vedlejšího stanu, kterou jsem tři dny poctivě balil na oduševnělé kecy strýčka Fida, tam samozřejmě byla taky. Z vysněného prince na bílém koni jsem se rázem stal terčem posměchu snad v celé Asii. Jediný, kdo mě označil za pašáka, byla nejmenovaná firma vyrábějící již zmiňované spodky, která mi po návratu domů poslala hned dvoje nové zdarma.