středa 24. června 2009

Grossglockner, aneb nahoru i přes nepřízeň počasí

Po nevydařeném výstupu na Dachstein minulý týden jsem s těšil na novou výzvu v podobě výstupu na nejvyšší horu Rakouska, majestátný Grossglockner tyčící se do výšky uctihodných 3798 m n.m. V pátek večer jsme naložili Železňákův bus až po okraj a vyrazili směrem na Alpy. Cestou se nám o zábavu postaral právě Železňák Karel, jenž chtěl přes Kaplice objet bouračku na silnici, ale zapasoval se s busem krásně mezi baráky v úzkých uličkách starého města. Nakonec z toho všeho bravurně vycouval a tak jsme se probudili až ráno před Tauernhausem, kde nás opustila polovina busu, která vyrážela k pokusu na téměř sousední Grossvenediger. My ještě kousek popojeli na Lucknerhaus a pak už šlapali pěkně po svých i s bagáží. Počasí nic moc, sice přestalo pršet, ale bylo zamračeno a foukal docela vítr. Všude kolem byl napadaný nový čerstvý sníh. Na chatu Stüdlhütte ve 2802 m n.m. jsme dorazili coby dup, dali si oběd a pak šli ven nacvičovat pohyb na ledovci, ke ktrému nám postačilo obrovské sněhové pole hned u chaty. Byla to docela sranda a myslim, že díky Šťovíkomu ortodoxnímu přemouvacímu způsobu teď už umí svůj pád zastavit opravdu každý. To, že jsme si jen nehráli, ale dělali vše postivě, umocňuje fakt o krvi a použité lékárně. Při jednom naskočení na cepín totiž došlo k roztržení brady, což si vyžádalo odborné ošetření a mohla tak vzniknout nová přezdívka Bílá brada. Tím jsme naše snažení ukončili, dali se véču a hurá na kutě do společné noclehárny.

Ráno byla v 5 snídaně a v 6 se už odcházelo na vrchol. Byli jsme celkem tři skupinky. Tonda šel se 3 dalšíma bojovat skrze známou a těžkou cestu Stüdlgrad, zatímco my dva se Šťovíkem šli klasiku. K ledovci to byla ještě pohodička, počasí vypadalo pěkně. Pak ale začalo na ledovcové pláni strašně fučet, ochladilo se a vrchol Grossglockneru nám pomalu a na dobro zmizel v hustohusté mlze. Proti nám se vraceli lidi ze zhora a tvrdili, že máme jít dolu, že je nahoře vichřice, ale my bojovali statečně dál a tak jsme za chvilku, pravda skoro už omrzlí, prostoupili sněhový polem až k feratě, po které jsme dolezli na Erzherzog-Johannhütte. Následovala zasloužená pauza na sváču a teplej čaj. My se Šťovíkem dlouho bádali, zda pokračovat či ne. Nakonec jsme se rozhodli, že to ještě zkusíme, neboť vítr jakoby se začal utišovat. Tři klienty jsme nechali na chatě a se zbytkem prošlapávali dál prudce nahoru stopu až do žlabu na Kleinglockner. Zde jsme natáhli skrz žlab a vrcholový hřebínek (ještě že nebylo vidět dolů) fixní lana, která dále vedla přes dobrodružné sedlo a skalní výšvih na hřeben samotného hlavního vrcholu až ke kříži, takže cesta byla rázem bezpečná. Lan bylo celkem pět, takže jsme narychlo vybudovali takovou vlastní 250 metrů dlouhou feratu. Vrcholu dosáhli společně všichni, škoda jen, že se nám to aspoň na chvilku neotevřelo. Mysleli jsme na Tondovu skupinu a říkali si, že ty to asi zabalili. Posvačili jsme, udělali spoustu mlžných fotek a stejnou cestou se vydali zpět na chatu. Cestu dolů nám trochu zkomplikovali Maďaři a taky nutnost spouštění posledního úseku na laně. Já jen vím, že jak jsem zabalil do batohu poslední fixní lano, tak jsem běžel na chatu hlava nehlava, neboť doběhnout o minutu dýl, tak mam v kalhotech černýho pasažéra a to by panečku byla pořádná ostuda. Naštěstí to dobře dopadlo, na chatě jsme se opět občerstvili, vyzvedli tři u kamen uschované spolulezce a mazali dolů po feratě a pak po ledovci na naší chatu. Dorazili jsme v 5 večer. Na chatě ale ještě nebyl Tonda a spol. A jéjé, říkáme si, snad se jim nic nestalo. Jasně že ne, i v tom počasí jaké panovalo, dokázali svojí cestu také vylézt, takže nám u večeře a piva ještě dlouho do noci mohli popisovat, jaké to zažili dobrodrzžství a horké chvilky během výstupu, který se díky své exponovanosti a náročnosti pro ně stal jistě nezapomenutelným zážitkem se šťastným koncem.

Poslední den nás probudila opět vichřice a místo sluníčka sněhová vánice, tak jsme zabalili batohy a pomalu se došourali do údolí k autobusu. Pak jsme přejeli pro skupinu pod Grossvenediger, kde značně pršelo, takže jsme jim jejich dost dlouhý sestup z chaty vůbec nezáviděli. Navíc se chudáci nahoru na vrchol kvůli špatnému počasí nedostali. Tak třeba příště. Bus nás pak odvezl domů do Čech, kde bylo k převapení nás všech, snad ještě horší a chladnější počasí, než celou dobu v Alpách. Doufám, že se to do příštího víkendu zlepší, vyrážím totiž na Zug Spitzi.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Grossglockner#

OD IVA: http://picasaweb.google.cz/ISalajka/GrossglocknerStudlgrat?feat=email#
OD ŠŤOVÍKA: http://picasaweb.google.cz/fotostovik/Grossglockner1922609#
OD EDY: http://picasaweb.google.cz/eda.vapet/Grossglockner?authkey=Gv1sRgCMfuiI_7qq_K3wE#

4 komentáře:

  1. Maro, díky za připomenutí nezapomenutelného zážitku pod tvým a Šťovíkovím vedením. Eda

    OdpovědětVymazat
  2. teď jsem mrkl na tvé úspěchy v bílé stopě. Klobouk dolů ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji, snažil jsem se, ale zas taková sláva to není :-)

    OdpovědětVymazat