Švýcarsko, aneb jak je krásně na světě

Masiv Monte Rosy v celé své kráse

Protože vedro střídá hic a nám se zastesklo po voňavém a křupajícím sněhu, naplánovali jsme hned z kraje srpna expedici do vysokých hor. Konkrétním cílem byla skoro střecha Evropy - masiv Monte Rosa v samotném Švýcarsku. K příležitosti 60. narozenin Jirky Pazderského, který dostal vrchol darem jako další skalp do sbírky nejvyšších kopců Evropy, jsme postupně sestavili silný, pohodový a hlavně přátelský tým. Ve složení  Jirka, Mára, Karel, Šárka, Péťa, Čenda a Zdenda jsme v sobotu 2. 8. 2014 vyrazili vstříc druhému nejvyššímu kopci Evropy-  vrcholu Dufourspitze. 

Výstupová cesta na Allalinhorn

Z vrcholového hřebínku

Po dlouhé cestě autem jsme se rozhodli zastavit dříve a přenocovat na plácku pod sedlem Furkapass. Stráň nad námi nabízela příjemné bezvětří a ve stanu bylo taky fajn. Ráno proběhla místo rozcvičky výměna vyfouklého kola a pokračovali jsme v cestě až do dalšího údolí - Saas Fee. Odtud nabalit potřebné věci a hurá lanovkou k nástupnímu místu na chatu. Cesta na Brittaniahutte byla pohodová a motivací bylo pivečko, večeře a měkká postel. Někdo to zalomil ještě na chvilku před večeří, ale ve směs se šlo spát brzy. Ráno se totiž vstávalo ve 3:45 a jako aklimatizační kopec jsme si vybrali zasněžený Allalinhorn  ( 4.027 m n.m.). 

Vrchol Allalinhornu 4.027 m n.m.

Veleskok přes ledovcovou trhlinu

Brzy před východem slunce  jsme poslušně ťapali za Márou a kochali se těmi nádhernými výhledy. Čenda a Zdenda dokumentovali každý krok a my jsme měli na vrcholu spoustu času na svačení, pózování a focení. Cesta zpátky vedla přes lyžařské středisko a tak jsme se odměnili výbornou polévkou a vychlazeným pivem. Kombinací vlak/lanovka jsme dorazili zpátky k autu a honem směr kemp Randa.

Vzhledem k tomu, že Marek je v této části Švýcarska známý svými vrcholovými počiny, čekal na nás VIP party stan, který jsme plně ocenili hned, jak začaly z nebe padat trakaře. Nemenší ocenění padlo i na vteřinový stan,  na který nevěřícně zírali i sousedé Španělé. Ještě větší zábavu pak přinášelo jeho složení, kterého se většinou účastnili dva (a více) lidi. Hned z rána jsme všichni naskákali do taxíku, který nás odvezl do údolí Zermatt. Rychle koupit lístek na zubačku a z předposlední stanice pěšky až na chatu Monte Rosa Hutte. Jako diamant se leskla chata v dáli na kopci a cesta rozhodně nebyla krátká. Po louce, žebříku, štěrku, kamení a přes trhliny jsme se nakonec vyškrábali ke kýženému cíli a ještě dlouho jen tak seděli a užívali si tu nádheru. Náš vrchol byl na dohled. 

Sestupový žlab, který se slaňuje

Vrcholový hřebínek na Dufourspitze

Sotva jsme zabrali, už zvoní budík. Jsou dvě hodiny ráno a nikomu se nechce z postele. Jediný Zdenda si může pospat. Necítí se dobře a tak se musí vrcholu vzdát, chvilku mu to závidíme, ale nakonec mi ho je trochu líto, že s námi nejde. Šárka si oblepuje příšerné krvavé puchýře a ostatní jen smekají, že si troufá do pohorek. Ze snídaně toho moc není a tak ještě rozespalí vyrážíme na cestu. Přelézáme obrovské kameny, sněhové plotny a jsem ráda, že nevidím dál než mi dovolí čelovka. Je docela zima, zamrzlo mi pití a už se nemůžu dočkat až začnou hřát první sluneční paprsky. Navázaní na laně jen střídáme levou a pravou až do rozednění. Pomalu svítá a na obzoru jsou vidět v mlžném ranním oparu první kopce. Kolem půl deváté se dostáváme k poslednímu hřebínku, který vede k vrcholu. Cesta je tak akorát na šíři jedné nohy a hloubka pod námi na morálu nepřidává. Ale i tak máme štěstí. Napadlo poměrně velké množství sněhu, takže se jde lépe než po holé skále a ledu. Krůček po krůčku se posouváme blíže k samotnému kříži jež se tyčí ve výšce 4.634 m n.m. Dokázali jsme to! Po šesti hodinách jsme na špici. Místa tu moc není a tak se tu kromě rychlé svačiny a vrcholové momentky moc dlouho nezdržujeme. Karel, Šárka a Čenda jsou nám v patách, takže nic nebrání v sestupu.  Zpátky vede ledový žlab, kterým slézáme dolů. Kromě zádrhelu v  podobě drzých Katalánců je i návrat hladký, takže za dalších pět hodin jsme všichni zdraví a šťastní zpátky na chatě, kde líčíme naše zážitky Zdendovi. Společně povečeříme, máma a táta (rozuměj Čenda a Zdenda) si lupnou poslední prášek na spaní, aby byli ve finále jediní kdo bude moct tuhle noc spát, a přes střídavé chrápání a záchvaty smíchu nakonec usínáme vyčerpáním všichni. Ráno se loučíme s milou slečnou servírkou a vydáváme se zpátky tou samou dlouhou a děsivou cestou až ke stanici vlaku. 

Oslavenec na vrcholu

Bludiště z trhlin

V Zermattu nám zbývá ještě spousta času, takže zastávka na bratwurst je jasná. Nakoupit dárky, prohlédnout si město, navštívit muzeum Matterhornu a taxíkem zpátky do kempu, kde trávíme poslední noc, jelikož cíl byl splněn a předpověď na další dny není příznivá. Poslední franky utrácíme v místní restauraci a je nám hej. 

Děkuji Márovi a všem zúčastněným za podporu, nevšední zážitek a úžasnou atmosféru. PC 

Více fotek zde: Dufourspitze

Dolomity, aneb jak mě zubaři prohnali po kopcích

Při dosažení společného vrcholu

Toblachersee a jeho modrá hladina

Když do Dolomit, tak do samotného centra a tím nemůže být nic jiného, než světoznámý Toblach. Zde se nám stal základnou pro následující dny útulný hotýlek s příznačným názvem Dolomity a hned první den jsme z něho vyrazili na výlet kolem blankytně modrého jezera WilderPrägerersee.

Druhý den jsme přejeli na rozkvetlé louky Sextenských Alp do městečka Sexten, odkud nás vyvezla lanovka na hřeben. Po něm jsme stoupali až na vrchol Helm, kterého jsme všichni společně dosáhli. Ranní déšť pomalu ustal a po chvíli už z mlhy vykoukla naše cílová chata Silianerhütte, kde na plotně klokotala teplá polévka. Za sluníčka jsme pak ještě vyběhli na vrchol Hornischegg a v poklidu s Aperolspritzem v žíle se navrátili k lanovce.

Romantika uprostřed Dolomit

Tre Cime a moje kancelář

Středa, deště je třeba, řeklo si zřejmě počasí a nás čekalo namísto slavného Monte Piana, kde se za první světové války bojovalo více než o život, muzeum Reinholda Messnera v Brunecku. Odpoledne se trochu umoudřilo a tak jsme alespoň vyrazili na romantickou procházku kolem jezer v Toblachu.

Následujícího dne bylo konečně krásně, tedy den jako stvořený k výjezdu autem na chatu Aurenzo, odkud jsme šli na krásný výlet. V podstatě jsme za celý den obešli vyhlášené tři skalní věže nesoucí název Tre Cime (tři sestry). Dech beroucí výhledy, cvakání fotoaparátů a pořádný oběd na chatě Dreizinnenhütte, to byl dnešní den. Cestou zpět jsme pak prozkoumali s čelovkami válečné štoly v kopci Paternkofel a přes Missurinu, označovanou jako perlu Dolomit, se navrátili domů.

Dramatická bouřka u Tofany de Rozes

Poslední den jsme pře Cortinu di´Ampezzo vyjeli na Passo Falzarego, odkud jsme lanovkou doslova projeli skrz mraky na obávanou horu Laguzoi. Obávanou proto, že zde za první světové války probíhala těžká minová válka a část této hory byla dokonce úplně odstřelena. My jsme šli na výlet kolem dalších válečných památek jako třeba Castelleto, všechny Tofany atd. Odpoledne nás i trochu prohnala typická Dolomitská bouřka, ale zavčasu se nám podařilo schovat a tak nám zůstali jen krásné zážitky.

Všechny fotky najdete zde: foto_Dolomity

Praděd - první závod je úspěšně za námi

 

Dne 9.8.2014 se za krásného slunečného počasí uskutečnil první závod ze seriálu Silvini Skiroll Classics - Výjezd na kolečkových lyžích na Praděd. Do závodu, který se jel na trati o délce 9,1 km od restaurace Hvězda až k vysílači na Pradědu, se přihlásilo celkem 47 můžů a 7 žen. Nejrychlejším mužem byl Adam Fellner z Fénix Ski Team Jeseník, který zvládl trať za 38 minut a 45 sekund (rekord trati), před druhým Janem Čechem z ČKS Ski Jilemnice a třetím Vladislavem Razýmem ze Sport Clubu Plzeň. V ženách pak suvereně vyhrála Kateřina Smutná ze Silvini Madshus teamu v čase 41 minut a 5 vteřin před druhou Kateřinou Berouškovou ze Sport Clubu Plzeň a třetí Adélou Boudíkovou z Fischer Subaru racing teamu. Seriál závodů na kolečkových lyžích pokračuje druhým dílem 30.8.2014 výjezdem na Šerlich. Velké díky patří pořadatelům za pořádný kus práce, který odvedli a davům fanoušků, kteří závodu zejména ve vrcholových partiích přihlíželi a mohutně všechny závodníky povzbuzovali.

Kompletní výsledky nalezenete zde: http://www.skiklubrymarov.cz/napraded/index.php/startovni-listina-a-vysledky





Kompletní fotogalerii naleznete zde: http://www.skiklubrymarov.cz/napraded/index.php/propagace

Kurz na kolečkových lyžích v Osečné

Dachstein, aneb hurá na salaše na lesním kole

Další letošní soustředění nás zaválo do oblasti západního Dachsteinu do obce St. Martin am Tennengebirge. Po pohodovém přejezdu jsme se ubytovali a vyrazili na první vyjížďku. Už po pár metrech bylo jasné, že zdejší kopce se těm našim malým hupíkům mohou jenom vysmívat a tak jsme se po hodině a půl vyškrábali na první salaš. Zde nás nečekaně zastihla mlha s deštěm a tak jsme při hledání oblíbeného singlteku museli dost improvizovat. Výsledkem byl průjezd stádem rozdivočelých krav Milka a následným prvosjezdem paseky. Konec dobrý, všechno dobré a tak jsme se mohli večer prvně pořádně zválvovat grid válcem.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/dachstein-aneb-hura-na-salase-na-lesnim-kole/

Grossvenediger, aneb jak jsme měli konečně Vánoce na sněhu

Pohodička během výstupu

Malebné vesničky v údolí Matrei

Letošní první hory mě zavedli do Rakouska s CK Adventura, kde jsem mě za úkol pokusit se o výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska Grossvenediger vysoký 3.667 m n.m. Noční přejezd autobusem utekl jako voda, ale objevil jsem hned dvě věci, co jsem fatálně zapoměl doma. Termoska na čaj se poměrně snadno vykompenzovala lahví od Fanty, ale v posteli pod polštářem zůstal spát můj věrný druh Pan Opičák. No, zakápl jsem slzu a tušil, že si to doma po návratu pěkně slíznu . . . Ráno jsme posnídali, nabalili potřebný matroš jako motyky, gumu kolem pasu, nějaký dvě železný věcičky a takový divný dráty na nohy (cepín, sedák, karabiny a mačky). Pak jsme za sluníčka šlapali na špacír od Tauernhausu z 1.500 m n.m. údolím Matrei skrze malebné vesničky až k vodopádů, kde se naše cesta stočila zle nepěkně přímo nahoru smě Alte Prager Hütte. Ano, v překladu stará Pražská chata, kterou kdysi před lety založil Pražský horský spolek kousek nad ledovcem. Ten je již dnes ta tam a od chaty je vzdálen další dvě hodiny chůze a tak i pohostinnost chaty je ta tam. Momentálně je zavřená a hodinu cestou dál a výš je postavena nová chata - Neue Prager Hütte ve výšce 2.790 m n.m. Sněhu po zimě zbylo ještě dost a cestou sem jsme museli překonat nejedno sněhové pole. Na chatě nás přivítali jako doma, uložili do pelíšků a za chvilku už každý slastně oddychoval. Co na tom, že byly dvě odpoledne. V práci se přeci spí nejlépe. Před večeří jsme zašli na chvilku ven blbnout do sněhu, nastavit si správně mačky, naučili jsme se v nich řádně chodit a také jsme provedli s Michalem instruktáž, jak správně brzdit cepínem. Pak už jsme naplnili břicha a zase rychle do postele.

Neue Prager Hütte

Nácvik chůze v mačkách

Ráno v 5 zazvonil budík, debil. No nic, rychle se obléknout, vybojovat záchod a šup na snídani. Vločky, čaj, chleba s marmeládou, sýrem a salámem. V šest odcházíme po sněhu bez maček směr ledovec. Všichni šlapou jak hodinky, mam z nich radost. Na ledovci se navazujeme do dvou družstev, bereme mačky a cepíny a pelášíme směr vrchol. Viditelnost je mizerná, dole prší, postupně to přechází ve sníh a fouká silný vítr. Cesta je z počátku dobře vyšlapaná, ale později vodník Česílko uvařil takovou mlhu, že jsem už ani neviděl čtvrtého člena svého lanového družstva, natož cestu, kudy mam jít. Ještě že mam na hodinkách ten výškoměr a kompas, který mi ukázal cestu kam jít. Jak bylo hnusně, tak nikdo nechtěl stavět a za 3 hodinky jsme byli na vrcholovém hřebínku. Peklo. Vítr silnej tak, že to lomcovalo i se mnou a holky nám začínaly lítat vzduchem jak hlášky na rádiu Beat. Naštěstí nebylo přes tu mlhu vidět, kam se dá spadnout dolů a tak se nikdo nebál a došli jsme si až ke kříži. Ten jsme našli poklepem hůlkou jako když slepej hledá cestu, vyfotili se, napili a hajdy dolů. Cesta nám zase zapadala, ale podařilo se ji udržet a šťastně se vrátit v 11:00 na chatu. Pak se venku teprve spustila čína, déšť, vichřice a pak i sníh. Dali jsme polívku a šli si na chvilku zase zdřímnout. Chata se vylidnila, zůstali jsme jen my a 5 bludných Holanďanů. Chatař se nechal ukecat, přitloukl na trám prostěradlo a pustil na plátno zápas MS ve fotbale Mexico-Holandsko. Kdo komu fandil je snad jasné. Rychle jsme zorganizovali tipovací soutěž za euro, vítěz bral vše. Hrálo se o 15 Eur. Vyhráli Holanďani, ale byli hodní a koupili všem panáky. Pak nám chatař pustil dojemnej příběh o svém životě a výstupu na Everest s celou svou rodinou, na kterej jsme všichni koukali s otevřenejma hubama. 

Grossvenediger 3.667 m n.m.

Hledání vrcholu

Poslední den jsme měli už jen pohodově sestoupit dolů do údolí, ale venku nás čekalo přes 30 cm nového sněhu, který pěkně na trávách a kamenech klouzal. Najít cestu dolů najednou nebylo vůbec jednoduché. Po chvíli jsme našli 5 bludných Holanďanů zcela mimo směr sestupu, zachránili je a pak bezpečně svedli dolů. Postupně na nás vykouklo i sluníčko a tak jsme končili, jak jsme začali. Sice bylo pekelné počasí, ale kopec se povedl a v horách bylo vlastně krásně.

Více fotek naleznete zde: fotogalerie Grossvenediger

Fotky od Miloše: foto Miloš

SMT tour 2014, aneb milujeme kopce

Během stoupání na obávané Mortirolo

Letošní již čtvrté soustředění se konalo v Itálii a bylo rozděleno na dvě části - Dolomity a Bormio. Celkem se ho zúčastnilo 28 sportovců z řad Silvini Madshus teamu a jelo s námi i pár nováčků, kteří o vstupu teprve uvažují. Jako speciální hosté s námi jeli třeba olympionička Klára Moravcová nebo trenér cyklisty Leo Koeniga Ctirad Kaftan. Pan Dan nám připravil dokonalé trasy a i když ho většina celý týden proklínala, tak na to ještě dlouho budeme vzpomínat. Jen příští rok pojedeme asi už z Čech, neboť proskákat skrze zácpy na dálnicích v Německu se zdá být skoro nemožné.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/smt-tour-2014-aneb-milujeme-kopce/

Romikovo peklo

Silvini Madshus team se sešel minulý týden už ke svému třetímu soustředění v nové sezóně. Vše začalo ve středu, kdy byla na pořadu horská etapa na silničních kolech o délce 140 km s převýšením 2.890 m přes celkem sedm horských prémií (Černá Studnice, Vysoké nad Jizerou, Rezek, Benecko, Strážné, Jánské Lázně a Horní Malá Úpa). V sedle jsme strávili pekelných pět a půl hodiny. Po dosažení Romikovi chalupy v Dolní Malé Úpě jsme se ubytovali a hurá na výklus a protažení. Pak následovala společná večeře o následujících chodech - domácí kuřecí vývar, dvojité kuře se salátem a čerstvou bagetkou, k tomu dle libosti pivečko, rádler, červené nebo bílé víno. To vše proto, že Bruno slavil 40. narozeniny. Oslava se nesla v duchu soustředění, takže v deset se šlo na kutě a žádná kleč tentokráte nehořela :-)

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/romikovo-peklo/

Lesní kolo Bedřichov

Poslední květnový víkend byl pojat ryze v cyklistickém duchu. Na chatě Jabkenice se v Bedřichově konalo první teamové setkání tohoto roku a  program byl více než lákavý. Někteří odvážlivci dorazili už v pátek, aby se  v hospůdce Dolina posilnili na následující den. Pan Dan byl v ráži a nebylo lehké se mu vyrvat ze spárů. Na plánu byl totiž následující den výjezd po stopách BoBoloppetu.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/lesni-kolo-bedrichov1/